104 VSPH 161/2015-59
34 ICm 1544/2013 104 VSPH 161/2015-59 (KSPH 38 INS 18042/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Zelenky a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce JUDr. Břetislava Komana, sídlem Bubenská 25, Praha 7, insolvenčního správce dlužníka SHARK, spol. s r. o., IČO: 47548541, sídlem Radlík 156, proti žalovanému Sprinklerové systémy Shark, a. s., IČO: 29054184, sídlem Čs. Armády 547, Jílové u Prahy, zastoupenému JUDr. Radimem Břenkem, advokátem, sídlem Lidická 28, Praha 5, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka a o povinnosti uhradit částku 414.160,-Kč do majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 34 ICm 1544/2014-34 ze dne 3. prosince 2014

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 34 ICm 1544/2013-34 ze dne 3. prosince 2014 se v bodě I. výroku potvrzuje, v bodě III. výroku mění tak, že je žalovaný povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka SHARK, s.r.o., IČO 47548541, sídlem Radlík 156 částku 257.050,-Kč a že se žaloba ohledně zaplacení částky 157.110,-Kč zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

Krajský soud v Praze ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. výroku určil, že právní úkony učiněné mezi dlužníkem SHARK, spol. s r.o. (dále jen dlužník) a žalovaným, a to dohody o zápočtu vzájemných pohledávek a závazků ze dne 30.09.2011 (zápočet částky 30.000,-Kč), ze dne 16. 09. 2011 (zápočet částky 42.160,-Kč) a ze dne 16.09. 2011 (zápočet částky 342.000,-Kč), jsou vůči žalobci a majetkové podstatě dlužníka neúčinné. Ohledně určení neúčinnosti právních úkonů, a to objednávky ze dne 07.09.2011 (nedodělky 34 ICm 1544/2013 (KSPH 38 INS 18042/2011)

ČVUT-Nová budova), objednávky ze dne 28.09.2011 (objekt Filadelfie ), kupní smlouvy ze dne 31.05.2011 (Škoda Felicia Kombi, LXI EFF653), kupní smlouvy ze dne 31.05.2011 (Škoda Octavia ABCF1AE), kupní smlouvy ze dne 31.05.2011 (Škoda Octavia ABAF1AB), dohody o převodu licence č. PR11NA-VY6E5U-3VJUQW-RBMHBS-YEEQPQ Produkt POHODA ze dne 31.05.2011, žalobu zamítl (bod II. výroku), žalobci uložil povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 414.160,-Kč (bod III. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).

Na odůvodnění rozsudku uvedl, že se žalobce žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 26.4.2012 domáhal vydání rozhodnutí o neúčinnosti shora uvedených právních úkonů dlužníka a uložení povinnosti žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 414.160,-Kč. Předeslal, že je žalovaný obchodní společností, jejímž vlastníkem a členem představenstva byl současně vlastník a jednatel firmy dlužníka Pavel Holý, a to od 3.5.2011 nejméně do 9.8.2011; obchodní podíl dlužníka a akcie žalovaného koupil současně dne 3. 5. 2011. V účetnictví dlužníka jsou evidovány pohledávky za žalovaným ve výši 435.402,-Kč (fa č. 11092-za prodej movitého majetku), 120.000,-Kč (fa č. 11093-za personální výpomoc za leden-květen 2011) a 24.000,-Kč (fa č. 11094-za personální výpomoc v červnu 2011), závazky vůči žalovanému z účetnictví neplynou. Tvrdil, že došlo k přesunům majetku dlužníka a jeho zaměstnanců na žalovaného. Žalobce zaslal žalovanému výzvu k úhradě dluhu z výše specifikovaných faktur, úhradu však žalovaný odmítl dopisem ze dne 8.1.2013 s tím, že pohledávky dlužníka zanikly započtením, když žalovaný měl proti dlužníku pohledávky za havarijní opravu na rozvodech SHZ ve 3. PP objektu Filadelfie, Praha 4 ve výši 30.000,-Kč, za odstranění vad a nedodělků SHZ na akci ČVUT-Nová budova Dejvice ve výši 180.000,-Kč, za přeúčtované náklady spojené s užíváním nebytových prostor na adrese v Mokřinách 4, Praha 8 ve výši 162.000,-Kč a pohledávku ve výši 42.160,-Kč, kterou žalovaný nabyl od společnosti VlaDyko, s.r.o.

Žalovaný požadoval zamítnutí žaloby, když není osobou dlužníkovi blízkou ani s ním netvoří koncern a není pravdou, že by na žalovaného přešli zaměstnanci dlužníka a dlužníkova dokumentace. Tvrdil, že v žalobě zmiňované pohledávky řádně zanikly započtením a zdůraznil, že na úhradu pohledávek dlužníka zaplatil částku 92.246,-Kč. Práce na havarijních opravách žalovaný řádně provedl na základě objednávek dlužníka, účtoval za ně obvyklou cenu a dlužník měl možnost si tyto práce objednat i u jiných subjektů. Na provedení těchto oprav navíc závisely pohledávky dlužníka z pozastávek v řádech miliónů Kč. Cena za užívání nebytových prostor dlužníkem byla stanovena na základě dohody zaznamenané v zápisu z jednání z 1.12.2010, oproti tomu dlužník na základě téže dohody žalovanému účtoval za poskytnutou personální výpomoc; smyslem dohody bylo vyjádřit skutečný stav věci, rozsah užívání nebytových prostor, jejich hodnotu a hodnotu personální výpomoci, jež měsíčně přesahovala hodnotu užívání nebytových prostor dlužníkem. Žalobou dotčené úkony dlužníka tak znaky neúčinnosti nenaplňují.

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z těchto zjištění:

-dlužník měl za žalobvaným následující pohledávky: ve výši 435.402,-Kč splatnou dne 15. 6. 2011 za prodej majetku, ve výši 120.000,-Kč splatnou dne 30. 6. 2011 za personální výpomoc v období leden-květen 2011 a ve výši 24.000 Kč splatnou dne 29. 7. 2011 za personální výpomoc v období červen 2011 (faktury č. 110912, 110913, 110914); -dlužník si u žalovaného dne 7.9.2011 objednal odstranění vad a nedodělků SHZ na akci ČVUT-Nová budova Dejvice v termínu 9. 9.-15. 9. 2011 (objednávka ze dne 7. 9. 2011), za provedené práce vystavil žalovaný dlužníkovi fakturu č. 110100028 na částku 30.000 Kč splatnou ke dni 14. 10. 2011; dne 28.9.2011 si dlužník u žalovaného objednal havarijní opravu na rozvodech SHZ, ve 3. PP objektu Filadelfie Praha 4 v termínu 30. 9. 2011 (objednávka ze dne 28. 9. 2011), za provedené práce vystavil žalovaný dlužníkovi fakturu č. 110100022 na částku 180.000,-Kč splatnou dne 28.9.2011; 34 ICm 1544/2013 (KSPH 38 INS 18042/2011)

-smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24.6.2011 postoupila společnost VladyKo, s.r.o., žalovanému splatnou pohledávku za dlužníkem ve výši 42.160 Kč; smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2011 postoupila společnost Walraven, s. r. o., žalovanému pohledávku za dlužníkem ve výši 108.400,22 Kč, fakturou č. 110100021 žalovaný dlužníku přeúčtoval náklady spojené s užíváním prostor na adrese V Mokřinách 8, Praha 4 v částce 162.000,-Kč; -dohodou o zápočtu vzájemných pohledávek a závazků ze dne 16.9.2011 žalovaný a dlužník započetli částku 342.000,-Kč (faktury žalovaného č. 110100021, 110100022) proti pohledávkám dlužníka s tím, že zbývající částku 126.484,-Kč žalovaný eviduje jako závazek vůči dlužníkovi; dohodou o zápočtu vzájemných pohledávek a závazků z téhož dne pak započetli na pohledávky dlužníka pohledávku žalovaného (postoupená pohledávka od VladyKo, s.r.o. ve výši 42.160,-Kč s tím, že zbývající částku 84.324,-Kč žalovaný eviduje jako závazek vůči dlužníkovi; dohodou o zápočtu vzájemných pohledávek a závazků ze dne 30.9.2011 žalovaný a dlužník započetli částku 30.000 Kč (faktura žalovaného 110100028) že zbývající částku 84.324,-Kč žalovaný eviduje jako závazek vůči dlužníkovi; -kupními smlouvami ze dne 31.5.2015 pak dlužník na žalovaného převedl shora uvedená vozidla a licenci k počítačovému programu Pohoda (kupní cena nebyla předmětem zápočtů); -první insolvenční návrh ohledně dlužníka byl podán věřitelem ELIS PRAHA, spol. s r. o. již dne 23.6.2011 (usnesením ze dne 1.8.2011 byl soudem odmítnut); dne 3.10.2011 pak bylo k návrhu téhož věřitele zahájeno insolvenční řízení vedené pod sp.zn. KSPH 39 INS 18042/2011, dne 26.4.2012 soud zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; z přihlášek pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení plyne, že měl dlužník více věřitelů s pohledávkami splatnými již v roce 2010 (jež byly správcem a dlužníkem uznány), do insolvenčního řízení se přihlásili věřitelé s pohledávkami ve výši 9.851.331,01 Kč, přičemž celková hodnota majetku dlužníka dle ocenění správce činí 2.219.565,72 Kč. Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že sporné dohody o započtení pohledávek dlužník uzavřel se žalovaným v době, kdy byl již v úpadku, ve smyslu § 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ); uzavřením dohod o zápočtu dlužník umožnil zánik svého práva vůči svému dlužníku (žalovanému) podle § 241 odst. 3 písm. c) IZ, přičemž současně těmito dohodami plnil své závazky vůči žalovanému dříve, než se staly splatnými (§ 241 odst. 3 písm. a) IZ). Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 5.10.2011, dohody o zápočtu byly uzavřeny v září téhož roku, tedy ve lhůtě předpokládané ustanovením § 241 odst. 4 IZ. Podmínky § 214 odst. 5 písm. b) IZ splněny nebyly, když úpadek dlužníka mohl žalovaný rozpoznat z toho, že již dříve bylo proti dlužníku zahájeno insolvenční řízení a z toho, že mu třetí osoby postoupily již splatné pohledávky za dlužníkem. Proto soud prvního stupně určil, že dohody o započtení jsou neúčinnými právními úkony a uložil žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty částku 414.160,-Kč, jak bylo žalobcem požadováno (body I. a III. výroku).

Soud prvního stupně pokračoval, že objednávky dlužníka nemohou být neúčinnými právními úkony, kdy bez dalšího majetkovou podstatu nijak nezatěžují, jednalo se navíc o havarijní opravy, jejichž neprovedením by došlo k nárůstu pohledávek dlužníka o související majetkové sankce. Ohledně kupních smluv ze dne 31.5.2011 na převod automobilů a licence k počítačovému programu Pohoda žalobce ani netvrdil jejich bezúplatnost či nízkou výši sjednané ceny, pouze namítal, že žalovaný cenu nezaplatil, což nesplňuje zákonem předvídané předpoklady neúčinnosti právního úkonu; za těchto okolností by měl žalobce pohledávku vymáhat. Proto soud žalobu ohledně určení neúčinnosti objednávek a kupních smluv zamítl (bod II. výroku).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když převážně úspěšný žalobce jejich náhradu nepožadoval. 34 ICm 1544/2013 (KSPH 38 INS 18042/2011)

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, kterým napadl toliko vyhovující výroky pod body I. a III. o určení neúčinnosti dohod o započtení pohledávek a o povinnosti zaplatit částku 414.160,-Kč do majetkové podstaty dlužníka. V odvolání zejména uvedl, že žalovaný a dlužník nebyli a nejsou osobami blízkými ani netvoří koncern. Právní úkony byly uzavírány za podmínek obvyklých v obchodním styku a dlužník za ně obdržel přiměřené protiplnění. V době, kdy byly úkony učiněny, nebyl dlužník v insolvenčním řízení, žalovaný tedy nemohl úpadek dlužníka ani při náležité pečlivosti rozeznat. Havarijní opravy vad byly na základě objednávek dlužníka žalovaným reálně provedeny a vyúčtovány v jejich obvyklé ceně. Vzájemné pohledávky za užívání prostor objektu V Mokřinách 8, Praha 4 a za personální výpomoc vznikly pouze na základě zápisu ze dne 1.12.2010, jenž není podepsán statutárními zástupci. Pohledávka z titulu užívání objektu V Mokřinách (faktura č. 110100021) byla již po splatnosti, pouze pohledávka dlužníka za personální výpomoc dosud splatná nebyla. Soud prvního stupně nezohlednil, že žalovaný zaplatil dlužníku částku 92.246,-Kč a že licenci k počítačovým programům AutoCad Mechanical v hodnotě 120.147,-Kč a sprinCAD v ceně 10.778,-Kč nikdy nenabyl; to ostatně ani nebylo možné z důvodu nepřevoditelnosti licence. Vysvětlil, že celá transakce byla především pokusem o záchranu společnosti dlužníka, jenž neměl montážní kapacity. Proto požadoval, aby odvolací soud rozsudek v odvoláním napadené části zrušil, nebo aby jej v této části změnil a žalobu zamítl a poukázal na to, že byla žaloba podána až v poslední den lhůty.

Žalobce požadoval, aby odvolací soud rozsudek v napadené části potvrdil jako věcně správný, když námitky žalovaného považoval za nepřesné a právně nevýznamné. V době, kdy byl dlužník v úpadku, docházelo k opakovaným převodům majetku na osoby spřízněné s osobou předsedy představenstva žalovaného-Vladimíra Kudryi. Jednalo se o klasickou situaci vyvádění majetku dlužníka, když p. Holý koupil dvě firmy podobného jména, do společnosti žalovaného převáděl majetek, zakázky a licence dlužníka; poté, co ve společnosti dlužníka zůstaly jen závazky, společnost žalovaného se všemi aktivy prodal.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek v rozsahu podaného odvolání, tj. ve výrocích ve věci samé pod body I. a III. a v akcesorickém výroku pod bodem IV., podle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 235 odst. 1 věta první IZ ve znění účinném od 1.1.2014 (k tomu srov. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 294/2013 Sb.) jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se neúčinnost právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 239 odst. IZ může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty, ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění.

Podle § 241 odst. 1, 2 věta prvá IZ se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (nebo který vedl k jeho úpadku), v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než 34 ICm 1544/2013 (KSPH 38 INS 18042/2011) jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podle odst. 3 tohoto ustanovení přitom lze zvýhodňujícímu právnímu úkonu odporovat (nebyl-li učiněn ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern) v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení.

Podle § 241 odst. 5 písm. b) IZ není zvýhodňujícím právním úkonem právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Vědomost osoby, v jejíž prospěch dlužník žalobou odporované úkony učinil, o úpadku dlužníka tak je relevantní skutečností z hlediska posouzení, zda se jedná o zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 241 IZ, jen tehdy, jestliže se posuzuje neúčinnost tzv. ekvivalentního právního úkonu, tj. právního úkonu učiněného za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě něhož dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch (§ 241 odst. 5 písm. b) IZ). V případě osob blízkých nebo osob, jež tvoří s dlužníkem koncern, je pak vědomost o dlužníkově úpadku zcela irelevantní. O takovýto ekvivalentní úkon však jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníkovi opravdu (reálně) dostane jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.6.2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, zveřejněný pod č. R 30/2009). Ve svém rozsudku ze dne 29.4.2010, sp.zn. 29 Cdo 4886/2007 přitom Nejvyšší soud ČR uzavřel, že kupní smlouva je právním úkonem zkracujícím věřitele, pokud by se v důsledku dohody o započtení kupní ceny na pohledávku kupujícího dlužníkovi za prodaný majetek žádného skutečného (reálného) protiplnění (z nějž by mohli jiní konkursní věřitelé uspokojit své pohledávky) nedostalo.

Odvolací soud sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že dohody o zápočtu vzájemných pohledávek a závazků ze dne 16.9.2011 a 30.9.2011 jsou zvýhodňujícími právními úkony dlužníka ve smyslu § 241 odst. 1 IZ, neboť jejich uzavření nelze podřadit pod termín běžný obchodní styk a s tím, že je dlužník uzavřel se žalovaným v době, kdy již byl v úpadku. I ze spontálního vyjádření žalovaného před odvolacím soudem jednoznačně vyplynulo, že věděl o ekonomických potížích dlužníka, shora zmiňované transakce byly pokusem o jeho záchranu. O takovém jednání zcela jistě nelze uvažovat jako o běžném obchodním styku mezi žalovaným a dlužníkem-tedy o jednání, jež by mezi nimi probíhalo opakovaně, dlouhodobě, které by mezi nimi bylo zcela obvyklé a pravidelné. K těmto sporným otázkám soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, z nichž dovodil správná zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Z těchto skutečností jednoznačně vyplývá, že sporné dohody o započtení vzájemných pohledávek a závazků jsou zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) IZ, neboť těmito úkony dlužník dohodl zánik svého práva vůči žalovanému na zaplacení svých shora uvedených pohledávek za žalovaným, aniž by se mu dostalo přiměřeného protiplnění; pokud by totiž pohledávka žalovaného nezanikla (neúčinným) započtením, byl by nucen si své pohledávky za dlužníkem přihlásit do insolvenčního řízení, v němž by se mu dostalo podstatně nižšího (jen poměrného) uspokojení. Dohoda z ze dne 16.9.2011, kterou byl započtena částka 342.000,-Kč navíc naplňuje i skutkovou podstatu uvedenou v § 241 odst. 3 písm. a) IZ, když jejím uzavřením dlužník splnil svůj závazek (k úhradě částky 180.000,-Kč za havarijní opravu splatné dne 29.9.2011) dříve, než se stal splatným.

Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek bodě I. výroku o určení neúčinnosti dohod o započtení vzájemných pohledávek a závazků podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, bod II. výroku rozsudku zůstal odvoláním nedotčen. 34 ICm 1544/2013 (KSPH 38 INS 18042/2011)

Jak shora uvedeno, podle § 239 odst. 4 IZ náleží plnění z dlužníkových neúčinných úkonů do majetkové podstaty, žalobce je jako insolvenční správce oprávněn požadovat odpůrčí žalobou i toto dlužníkovo plnění. Žalovaný (kromě neexistence podmínek určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka) namítal, že mu nikdy nebyly převedeny licence k počítačovým programům AutoCad Mechanical v hodnotě 120.147,-Kč a sprinCAD v ceně 10.778,-Kč, a to i vzhledem k tomu, že jsou nepřevoditelné. Žalobce tuto námitku nijak nerozporoval, společnost AUTODESK, Inc. ostatně licence uděluje toliko jako nevýlučné a nepřevoditelné. Z faktury č. 110912 vystavené dlužníkem žalovanému na částku 362.835,-Kč (435.402,-Kč včetně 20% DPH) a ze soupisu převáděného majetku ke dni 31.5.2011, jenž byl její přílohou-jimiž odvolací soud zopakoval důkaz-zjistil, že dlužník za převod shora uvedených licencí žalovanému účtoval částky 120.147,-Kč a 10.778,-Kč bez DPH, tedy celkem 157.110,-Kč včetně DPH. Jak výše uvedeno, licence dlužník platně převést nemohl, právo na úplatu jejich za převod mu tedy nevzniklo. V této části (jež je nepochybně oddělitelná od zbytku obsahu dohod o zápočtech) tedy k platnému zápočtu nedošlo a žalovaný tak nemá povinnost vydávat takové plnění (peněžitou náhradu plnění) do majetkové podstaty dlužníka; předpokladem neúčinnosti právního úkonu je jeho platnost.

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně bod III. výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka peněžitou náhradu za poskytnuté plnění změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že žalovanému uložil povinnost vydat toliko částku 257.050,-Kč a co do částky 157.110,-Kč žalobu zamítl.

Při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů postupoval odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., když poměr úspěchu a neúspěchu nelze přesně určit s ohledem na rozsah a charakter shora popsaného předmětu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze, dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má- li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 25. května 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová