104 VSPH 158/2014-52
70 lCm 2149/2013 104 VSPH 158/2014-52 (KSUL 70 INS 607/2013)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Luboše Dörfla a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: Mgr. et Mgr. Milan Svoboda, se sídlem Na Hrázi 195/13a, Děčín Vlll, insolvenční správce dlužníka Josefa Škvrny, zastoupeného advokátkou Mgr. Martinou Knickou, se sídlem Tyršova 1434/4, Děčín 1, proti žalovanému: Home Credit a.s., se sídlem Moravské náměstí 249/8, Brno, IČO 26978636, zastoupenému advokátem JUDr. Petrem Pečeným, se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, o popření pohledávky, oodvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu vÚstí nad Labem č.j. 70 lCm 2149/2013-33 ze dne 16. prosince 2013, takto:

|. Část bodu |. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 70 ICm 2149/2013-33 ze dne 16. prosince 2013, ve které byla zamítnuta žaloba včásti, v níž se žalobce domáhal určení, že dílčí pohledávka č. 1 vrozsahu 39.274,57 Kč není po právu, se potvrzuje. Bod |||. výroku rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 2.736,-Kč krukám právní zástupkyně žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodněnh

V rámci insolvenčního řízení dlužníka Josefa Škvrny, bytem Děčín, El. Krásnohorské 739/37, věřitel Home Credit a. s. přihlásil dne 26. 2. 2013 jako vykonatelné pohledávky č. P 3/1 v celkové výši 88.589,58 Kč, č. P 3/2 ve výši 5.800,06 Kč a č. P 3/3 ve výši 1.313,28 Kč. Podle přihlášky pozůstávala pohledávka č. P 3/1 (dílčí pohledávka č. 1) zjistiny 34.221,76 Kč a z úroků z prodlení 54.367,82 Kč. Jako důvod

2 70 ICm 2149/2013 (KSUL 70 INS 607/2013) vzniku dílčí pohledávky č. 1 v rozsahu jistiny 34.221,76 Kč označil věřitel smlouvu o úvěru č. 5312068445 uzavřenou s dlužníkem dne 5. 12. 2003. Dlužník neplnil své povinnosti, proto byl úvěr zesplatněn ke dni 21. 3. 2005, dne 6. 2. 2006 byla podána rozhodčí žaloba, na základě které byl vydán dne 24. 3. 2006 rozhodčí nález sp. zn. H/2006/00468, pravomocný a vykonatelný od 3. 5. 2006. K úroku z prodlení věřitel uvedl, že byl stanoven ve výši 26,64 % ročně z částky 25.632,76 Kč za období od 22. 3. 2005 do 7. 2. 2013.

Insolvenční správce popřel všechny dílčí pohledávky č. 1 až 3. Dílčí pohledávku č. 1 popřel co do pravosti a výše sodůvodněním, že rozhodčí nález je nicotný vzhledem kneplatnosti rozhodčí doložky. Tato neplatnost je dána např. způsobem ustanovení rozhodce, odkazem na pravidla zveřejněná na internetových stránkách subjektu, který není stálým rozhodčím soudem a rozhodnutím bez nařízení jednání. Insolvenční správce poukázal vtéto souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10. Z důvodu nicotnosti rozhodčího nálezu je pohledávka promlčená. Kromě toho co do výše popírá úrok z prodlení v rozsahu 49.315,01 Kč, nebot, ve smlouvě o spotřebitelském úvěru není možné dohodnout smluvní výši úroku z prodlení. Zákonná výše úroku z prodlení by činila 5.052,81 Kč.

Insolvenční správce podal proti věřiteli dne 5. 6. 2013 žalobu, kterou se domáhal popření pravosti všech dílčích pohledávek č. 1 až 3. Ve vztahu k pohledávce č. P 3/1 zopakoval důvody jejího popření a doplnil, že jistina byla splatná nejpozději dne 21. 3.2005, tudíž se pohledávka i s příslušenstvím promlčela dne 22. 3. 2009 vzhledem ktomu, že nebyla platně sjednána rozhodčí doložka a rozhodčí nález sp.zn. H/2006/00468, vydaný dne 24. 3. 2006 rozhodkyní JUDr. Janou Kurkovou, je proto nicotný.

Žalovaný (věřitel) vzal zpět svou přihlášku dílčích pohledávek č. 2 a 3. Ohledně pohledávky č. 3 navrhl žalobu zamítnout s tím, že rozhodčí doložku i rozhodčí nález považuje za platné. Tvrdil, že rozhodčí doložku i rozhodčí nález považuje za platné. Rozhodčí doložky jsou ve spotřebitelských smlouvách přípustné, což mj. plyne i ze současného znění zákona o rozhodčím řízení č. 216/1994 Sb. (dále jen RozŘ). Důvodem popření vykonatelné pohledávky nemůže být jiné právní posouzení věci. Pohledávka ze smlouvy o úvěru se stala splatnou dne 21. 3. 2005 a promlčecí lhůta by uplynula dne 21. 3. 2009. Rozhodčí žaloba byla podána dne 9. 2. 2006 a rozhodčí nález byl vydán 24. 3. 2006. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno dne 27. 7. 2006. Pohledávka byla do insolvenčního řízení přihlášena dne 25. 2. 2013. Žalovaný bez zbytečného odkladu vymáhal svou pohledávku a tato není promlčená.

Žalobce v replice kvyjádření žalovaného poukázal na §403 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a zdůraznil, že promlčecí doba přestává běžet, zahájí-li věřitel rozhodčí řízení na základě platné rozhodčí doložky. Vdaném případě nebyla rozhodčí doložka platná.

Krajský soud vÚstí nad Labem vrozsudku z 16.12. 2013 v bodu I. výroku rozsudku zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal určení, že dílčí pohledávka č.1 vrozsahu 39.274,57 Kč není po právu a dále určil, že uvedená pohledávka není po právu v rozsahu 49.315,01 Kč. V bodu II. výroku soud zastavil řízení v části o popření

3 70 ICm 2149/2013 (KSUL 70 INS 607/2013) dílčích pohledávek č. 2 a 3. V bodu III. výroku soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soud učinil závěr, že žaloba byla podána včas-insolvenční správce přezkoumal přihlášku na přezkumném jednání dne 6. 5. 2013 a žaloba byla podána dne 5.6. 2013, tedy vsouladu s § 199 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona).

Soud odůvodnil rozhodnutí obsažené v bodu I. výroku tím, že rozhodčí doložka je neplatná, nebot, výběr rozhodce nebyl sjednán transparentně, byl ponechán na výběr soukromé společnosti, jež není stálým rozhodčím soudem. Vydaný rozhodčí nález je nicotný a přihlášená pohledávka č. 1 je nevykonatelná. Přihlášená pohledávka je skutečně promlčená; mezi účastníky není sporným, že se stala splatnou dne 21. 3. 2005 a promlčecí doba uplynula dne 21. 3. 2009, přihláška do insolvenčního řízení byla podána v únoru 2013. Nicméně soud dospěl kzávěru, že námitka promlčení je vdané věci v rozporu s dobrými mravy. Věřitel se choval v souladu s právní úpravou a využil všech právních možností, když včas žaloval o zaplacení dluhu a ihned poté zahájil exekuční řízení. Soud si je vědom toho, že se judikatura ohledně spotřebitelských smluv a též otázky platnosti rozhodčích smluv vyvíjela. V této souvislosti soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 486/2012 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1688/09, podle kterých se námitka promlčení příčí dobrým mravům tehdy, byla-li by výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by nepřiznání nároku na plnění vdůsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem.

Soud z uvedených důvodů námitku promlčení nepřipustil. Vzhledem k nevykonatelnosti pohledávky z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky soud zkoumal výši úroků z prodlení, přičemž přisvědčil právnímu názoru žalobce. Předmětná smlouva o úvěru je spotřebitelskou smlouvou a s ohledem na kogentní ustanovení § 517 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) a judikaturu vykládající postavení spotřebitele nemá věřitel nárok na vyšší úrok z prodlení, než je zákonná výše, v tomto případě činící částku 5.052,81 Kč.

Z uvedených důvodů soud žalobu zamítl vrozsahu částky 39.274,57 Kč (jistiny 34.221,76 Kč a zákonného úroku zprodlení 5.052,81 Kč) a ve zbývající části úroku z prodlení určil, že tato část není po právu. Rozhodnutí o náhradě nákladů obsažené v bodu III. výroku bylo odůvodněno ustanovením § 150 o. s. ř. s ohledem na povahu sporu a úvahu soudu.

Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí změnit a rozhodnout, že celá dílčí pohledávka č. 1 není po právu. Odvolání odůvodnil tím, že soud dal v podstatě žalobci za pravdu, že pohledávka je promlčená, ale nesprávně uzavřel, že ji žalobce nemůže vznést. Závěr soudu by vedl k absurdním důsledkům, nebot, by ji nebylo možné vznést proti každému věřiteli, který by se domníval, že zahájil rozhodčí řízení na základě platné rozhodčí doložky, což ale jsou reálně všichni rozhodčí žalobci.

Žalovaný se kodvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek potvrdit. Ve věci vymáhání své pohledávky nebyl nečinný a promlčecí doba u jeho pohledávky uplynula

4 70 ICm 2149/2013 104 VSPH 153/2014 (KSUL 70 INS 607/2013) zdůvodu změny judikatury ve věcech rozhodčích doložek. Pohledávka byla včas žalovanému přiznána rozhodčím nálezem, na základě kterého byla před uplynutím promlčecí doby nařízena i exekuce.

V předmětné věci bylo odvolání žalobce podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud se proto v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. dotázal obou účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání stím, že pokud se nevyjádří, bude mít odvolací soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce se vyjádřil kladně a žalovaný nereagoval, odvolací soud proto rozhodl bez nařízení jednání.

Odvolací soud podle § 212. o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumal rozsudek vodvoláním napadeném rozsahu, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce do části bodu I. výroku rozsudku je nedůvodné. Nedotčena odvoláním zůstala vsouladu s §206 odst. 2 o. s. ř. část rozhodnutí vbodu I. výroku rozsudku, ve které bylo určeno, že dílčí pohledávka č. 1 v rozsahu 49.315,01 Kč není po právu (v této části tedy bylo žalobě vyhověno) a dále bod II. výroku, ve které bylo řízení zastaveno v části týkající se dílčích pohledávek č. 2 a 3. Odvoláním byl též dotčen závislý výrok o náhradě nákladů řízení, uvedený v bodu III. výroku.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně bny soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba byla podána včas, a to z důvodů uvedených soudem prvního stupně.

Soud prvního stupně založil odůvodnění svého rozsudku na závěru, že rozhodčí doložka byla neplatná, a proto považuje dílčí pohledávku č. 1 za nevykonatelnou. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval tím, zda vůbec lze v insolvenčním řízení zkoumat platnost rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách. Kladnou odpověd na tuto otázku lze nalézt v interpretaci evropského práva podané Soudním dvorem Evropské unie (dále jen SDEU) např. vjeho rozhodnutích Pannon (C-243/08 ze 4. 6. 2009), Oceáno Grupo Editorial (C-240/98 z 27. 6. 2000) a Mostaza Claro (C-168/05 z 26. 10. 2006), podle nichž nepřiměřené podmínky (zneužívající klauzule) ve spotřebitelských smlouvách, nejsou pro spotřebitele závazné a soud přihlíží k jejich nezávaznosti z úřední povinnosti.

Co se týče českého práva, insolvenční zákon nezná obdobu ustanovení § 35 RozR (neexistuje možnost přerušit řízení a uložit insolvenčnímu správci podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu). Právní úprava popírání pohledávek přihlášených věřitelů (§192 a násl. insolvenčního zákona) neomezuje okruh důvodů jejich popření (až na výjimky stanovené v §199 odst. 2 insolvenčního zákona). Prosazuje se tak (obdobně jako vpředchozím zákoně o konkursu a vyrovnání) zásada práva věřitelů na poměrné uspokojení a ochrany jejich společného zájmu, která vedla k zakotvení možnosti provádět pro účely insolvenčního řízení speciální přezkum dlužníkových právních úkonů v rámci

5 70 ICm 2149/2013 (KSUL 70 INS 607/2013) přezkumného či incidenčního řízení (bez ohledu i na jejich případnou vykonatelnost). Kromě toho lze dovodit i z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona možnost hodnotit otázku vykonatelnosti pohledávky v incidenčním řízení, která v případě přezkumného řízení již byla posouzena (§ 191 insolvenčního zákona; zde za účelem stanovení povinnosti podat incidenční žalobu o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky), a jež má vprůběhu incidenčního řízení význam pro posouzení, která ze stran sporu nese důkazní břemeno.

Právní teorie i soudní praxe v konkursním řízení, kterou lze v tomto případě jednoznačně aplikovat i na zákon insolvenční, se takto např. shodly na tom, že ve sporu o určení existence pohledávky z titulu směnky lze uplatňovat stejné námitky jako v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, a tyto námitky mohou podávat jak popírající věřitelé, tak insolvenční správce dlužníka v incidenčním sporu o existenci popřené směnečné pohledávky (např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 4 Cmo 191/2007-375 ze dne 19. 11. 2008 bylo konstatováno, že popírající věřitelé, popř. správce konkurzní podstaty musí mít možnost v rámci přezkumu pohledávek dle ustanovení § 23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání uplatnit vůči směnce všechny absolutní i relativní námitky, které může uplatnit i účastník směnečného vztahu, jinak by přezkumné řízení postrádalo význam). Proto se odvolací soud domnívá, že insolvenčnímu správci musí být vinsolvenčním řízení vrámci přezkumu pohledávek dána možnost obdobné procesní obrany, pokud by bny dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 RozR), na němž je založena vykonatelnost přihlašované pohledávky, jaká by náležela dlužníku v případě jeho individuální obrany vexekučním řízení dle §35 RozR. Ztoho ovšem plyne, že uplatní-li insolvenční správce při popření vykonatelné pohledávky důvody, pro které by mohl být rozhodčí nález soudem zrušen, přezkoumá analogicky v rozsahu určeném v § 35 RozR též otázku, zda lze k rozhodčímu nálezu v podmínkách insolvenčního řízení přihlížet, tedy zda nejsou jinak dány podmínky pro jeho zrušení dle § 31 RozR. Takový postup zcela odpovídá zásadám insolvenčního zákona, který přezkumem pohledávek (včetně pohledávek vykonatelných) zajišťuje ochranu práv všech věřitelů před účelovými právními úkony dlužníka nebo jednotlivých věřitelů, jimiž by se zkracovalo jejich právo na poměrné a co nejvyšší uspokojení. Navíc při posouzení otázky vykonatelnosti pohledávky z rozhodčího nálezu insolvenční soud neupírá věřiteli, jenž takovou pohledávku přihlásil, samotnou možnost domáhat se v insolvenčním řízení jejího uspokojení, nýbrž tato okolnost má pro věřitele pouze ten důsledek, že se na jím přihlášenou pohledávku pohlíží jako na nevykonatelnou, tudíž se ocitá vrežimu právní úpravy § 198 insolvenčního zákona. Bude-li shledána jeho pohledávka z hlediska hmotného práva jako oprávněná, nemá pak již žádný význam okolnost, zda se tak stalo na základě vykonatelné či nevykonatelné pohledávky.

Odvolací soud uzavírá, že právě z důvodu, že v insolvenčním zákoně chybí právní úprava odpovídající ustanovení § 35 RozR, je nutno v incidenčním řízení s ohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byt, nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu.

Odvolací soud se dále zabýval tím, jaký vliv může mít nevykonatelnost pohledávky, způsobená neplatnou rozhodčí doložkou, na promlčení pohledávky (soud prvního stupně založil svůj závěr, že pohledávka je promlčená na názoru, že předmětný rozhodčí nález je nicotným právním aktem z důvodu neplatné rozhodčí doložky). V této souvislosti odvolací soud podotýká, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná rozhodčí

6 70 ICm 2149/2013 (KSUL 70 INS 607/2013) doložka je neplatná, nebot, výběr rozhodce byl sjednán tak, že jej vybere konkrétní akciová společnost, uvedená v rozhodčí doložce, za uplatnění pravidel a jednacího řádu uvedené a. s. Tato společnost není stálým rozhodčím soudem, proto se plně uplatní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 z 11. 5. 2011 a v usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 z 28. 5. 2009. Kromě toho byla rozhodčí doložka obsažená v nepodepsaných obchodních podmínkách, tudíž i tato okolnost, by ve smyslu závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013 postačovala pro závěr, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná. Nicméně odvolací soud zdůrazňuje, že pro rozhodnutí tohoto sporu není platnost či neplatnost rozhodčí doložky právně významná, což vyplyne z níže uvedeného.

Odvolacímu soudu je známo usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 958/2012 z 10. 7. 2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013 s právní větou Byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Soud prvního stupně si toto rozhodnutí vyložil tak, že v případě neplatnosti rozhodčí doložky je rozhodčí nález vydaný rozhodcem na základě takové rozhodčí doložky nicotným právním aktem, ke kterému se nepřihlíží. Odvolací soud stímto výkladem provedeným soudem prvního stupně nesouhlasí, a to nejen proto, že Nejvyšší soud vodůvodnění svého usnesení nikde nepoužívá pojmu nicotný právní akt ve spojení srozhodčím nálezem, který nepovažuje za způsobilý exekuční titul, ale zejména z níže uvedených důvodů.

Pro právní posouzení rozhodčí doložky obsažené ve Smlouvě o úvěru č. 5312068445 uzavřené s dlužníkem dne 5. 12. 2003 je rozhodující znění zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (RozR) účinné v době uzavření rozhodčí doložky (tj. v dané věci ve znění účinném do 31. 3. 2012) a totéž platí i pro platnost či neplatnost rozhodčího nálezu sp. zn. H/2006/00468 z 24. 3. 2006 (viz ČI. II. Přechodná ustanovení novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb.).

Podle §15 odst. 1 RozR Rozhodci jsou oprávněni zkoumat svou pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením. Podle § 15 odst. 2 RozR ve znění účinném do 31. 3. 2012 Námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu vřízení, týkajícího se věci samé. Podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 4. 2012 Námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. To neplatí v případě sporů ze spotřebitelských smluv.

7 70 ICm 2149/2013 (KSUL 70 INS 607/2013)

Ustanovení § 31 RozR uvádí taxativní výčet případů, ve kterých soud na návrh kterékoliv strany rozhodčího sporu zruší rozhodčí nález, a to mj. z důvodu, jestliže a), byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, a b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.

Ustanovení § 32 odst. 1 RozR ukládá povinnost podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu. Podle § 34 odst. 1 RozR ve znění účinném do 31. 3. 2012 Zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a) nebo b), pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne.

Podle § 16 RozR ve znění účinném do 31. 12. 2013 Uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, nebo došlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu a podá-li strana znovu u soudu nebo u jiného příslušného orgánu žalobu nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci nebo o zrušení rozhodčího nálezu, zůstávají účinky podané žaloby zachovány. Podle § 16 odst. 1 RozR ve znění účinném od 1.1. 2014 Uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, zůstávají účinky podané žaloby zachovány, pokud strana podá znovu u soudu, u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci. Podle odst. 2 téhož ustanovení Účinky podané žaloby zůstávají zachovány i tehdy, pokud strana po zrušení rozhodčího nálezu podala u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu, nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodčího nálezu.

Podle § 35 odst. 1 písm. a) RozR ve znění účinném do 31. 3. 2012 lkdyž nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu5) i tehdy, jestliže rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f). Poznámka 5) odkazuje na § 268 o. s. ř. Podle § 35 odst. 1 písm. a) RozR ve znění účinném od 1. 4. 2012 lkdyž nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu 5) i tehdy, jestliže a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f), b) jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle § 31 písm. a) až f), h) nebo pokud jsou dány důvody podle § 31 písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu, c) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno,

8 70 ICm 2149/2013 (KSUL 70 INS 607/2013) d) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno.

Podle § 35 odst. 2 RozR Je-li podán návrh podle odstavce 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu. Podle odst. 3 Je-li rozhodčí nález zrušen, mohou pak strany postupovat obdobně podle § 34.

Odvolací soud doplňuje, že jedná-li se o standardní jednoinstanční rozhodčí řízení (jako tomu bylo i v předmětném rozhodčím řízení), tj. řízení, ve kterém není dohodnut přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci dle §27 RozR, pak doručením nabývá rozhodčí nález účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.

Z uvedených ustanovení RozR jak ve znění účinném vdobě uzavření uvedené smlouvy o úvěru, tak i ve znění účinném k dnešnímu dni plyne, že je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odklidit cestou jeho zrušení, a to bud do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle § 31 a § 32 odst. 1 RozR, nebo stejnou žalobou podanou v rámci probíhajícího exekučního řízení v 30denní lhůtě podle § 35 odst. 2 RozR. Je-li rozhodčí nález tímto způsobem zrušen, věřiteli se jeho hmotněprávní nárok nepromlčuje za předpokladu, že v 30denní lhůtě podá u soudu návrh na pokračování v řízení (viz § 16 a § 34 odst. 1 RozR). Jinými slovy, aby mohlo být o téže věci rozhodováno znovu mezi týmiž stranami, je nezbytné vadný rozhodčí nález zákonem předpokládaným způsobem odstranit. Nestane-li se tak, je rozhodčí nález vykonatelný, nebot, má účinky pravomocného soudního rozhodnutí.

Vzhledem k této vnitřní logice uvedeného zákona nelze považovat za nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky, a jednalo se o spor, který byl arbitrovatelný (muselo se jednat o majetkový spor a muselo být možné o předmětu sporu uzavřít smír-viz § 2 odst. 1 a 2 RozR). Např. nicotným právním aktem by byl rozhodčí nález, kterým by bylo rozvedeno manželství. To však není případ zmíněného rozhodčího nálezu, který zavazoval dlužníka k peněžitému plnění, tudíž se nepochybně jednalo o majetkový spor, u něhož bylo možné uzavřít rozhodčí smlouvu.

Odvolací soud uzavírá, že je-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt.

Žalobce poukázal na to, že ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. spojuje stavení promlčecí doby se zahájením rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí doložky. Ktomu odvolací soud uvádí, že pozdější zákon č. 216/1994 Sb. (RozR), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1995 (obch. zák. je účinný od 1. 1. 1992), vychází z jiné koncepce a jak je zřejmé zjeho obsahu, je-li rozhodčí nález zrušen v řízení vedeném dle § 31 RozR (ve všech zněních) z důvodu, že rozhodčí smlouva je neplatná či vůbec neuzavřená (§ 31 písm. b) a §15 odst. 2 RozR), i v takovém případě (viz §16 RozR) zůstávají účinky podané rozhodčí žaloby zachovány, podá-li strana (rozhodčí žalobce) u soudu žalobu do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu. U této právní úpravy

9 70 ICm 2149/2013 (KSUL 70 INS 607/2013) se uplatní pravidlo Lex posterior derogat priori, proto je odvolací soud názoru, že ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. bylo nepřímo zčásti novelizováno pozdějším zákonem č.216/1994 Sb.

Uvedený názor opírá odvolací soud i o tu okolnost, že jak plyne z § 112 obč. zák., promlčecí doba neběží u práva, na které dopadá právní úprava obč. zák., i jeho uplatněním u rozhodce, aniž by byla rozlišována platnost či neplatnost rozhodčí doložky. Toto rozlišení nečiní ani nová právní úprava obsažená v §648 ve spojení s §3017 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a není žádný rozumný důvod, proč by se měl jinak posuzovat běh promlčecí lhůty vpřípadě rozhodčích řízení, vnichž jsou uplatňována práva dle obchodního zákoníku na jedné straně a jinak v případě rozhodčích řízení, ve kterých se věřitelé domáhají splnění svých nároků plynoucích z obč. zák. nebo z o. z. l tato úvaha vedla odvolací soud ktomu, že promlčecí doba přestala běžet podle § 403 odst. 1 obch. zák. i tehdy, jestliže věřitel zahájil rozhodčí řízení o splnění svého majetkového nároku na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky.

Odvolací soud poukazuje na důsledky opačného přístupu vycházejícího ze závěru, že podáním rozhodčí žaloby v případě neplatné (neexistující) rozhodčí smlouvy nepřestala běžet promlčecí doba dle § 403 odst. 1 obch. zák. V takovém případě by věřitel, byt, již by měl k dispozici pravomocný rozhodčí nález, musel podat v neustále běžící čtyřleté promlčecí lhůtě i žalobu o splnění téhož nároku u soudu. Nepochybně by se ale dočkal toho, že by soud řízení o jeho žalobě (správně) zastavil dle §104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelnou překážku věci rozhodnuté, a to s poukazem na to, že rozhodčí nález má dle § 28 odst. 2 RozR účinky pravomocného rozsudku. Ve svých důsledcích lze proto považovat za denegatio iustitiae přístup soudu, který považuje pravomocný rozhodčí nález vydaný varbitrovatelných věcech (tj. ve věcech, v nichž lze uzavřít rozhodčí smlouvu) za nicotný právní akt, v důsledku čehož mělo dojít k uplynutí promlčecí lhůty s ohledem na, jak se domnívá soud prvního stupně, nestavení promlčecí lhůty podáním rozhodčí žaloby.

Prezentovaný názor odvolacího soudu není v rozporu s právními závěry obsaženými v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 z 10. 7. 2013. Nejvyšší soud se ve svém usnesení nezabýval otázkou promlčení nároků rozhodčích věřitelů a řešil procesní situaci odlišnou od dané věci sp.zn.. Je nutno zdůraznit, že na předmětnou odvolací věc dopadá právní úprava nového znění § 35 zákona č. 216/1994 Sb. účinná od 1. 4. 2012, podle kterého je od 1.4. 2012 umožněno spotřebiteli vpozici povinného i za trvání řízení o výkonu rozhodčího nálezu podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatné rozhodčí smlouvy (novela provedená zákonem č. 19/2012 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení ke změně ustanovení § 35 zákona č. 216/1994 Sb., blíže viz článek L. Mikulcové Důsledky neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelských věcech pro exekuci zveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/2014 na str. 52-58). Naproti tomu dovolací rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkalo usnesení Okresního soudu v Sokolově č.j. 28 EXE 1485/2010-43 z 15. 6. 2011, kterým byla zastavena exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zdůvodu neplatnosti rozhodčí doložky, na základě které byl vydán rozhodčí nález zavazujícího spotřebitele (rozhodčího žalovaného) k peněžitému plnění. Z data vydání usnesení okresního soudu je zřejmé, že okresní soud rozhodoval za existence právní úpravy obsažené v § 35 RozR účinné před 1. 4. 2012, tj. za procesní

10 70 ICm 2149/2013 (KSUL 70 INS 607/2013) situace, kdy zákon neumožňoval soudci v rámci výkonu rozhodnutí poskytnout spotřebiteli v pozici povinného možnost podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatné (neexistující) rozhodčí smlouvy.

Odvolací soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 31 Cdo 958/2012 postupoval v intencích právního závěru učiněného Soudním dvorem EU (dále jen SDEU) v rozsudku sp. zn. C-40/08 z 6. 10. 2009 ve věci Asturcom Telecommunicaciones SL proti Cristina Rodríguez Nogueira (dále jen rozhodnutí Asturcom), ve kterém SDEU rozhodoval o předběžné otázce položené španělským exekučním soudcem. Jednalo se o typově stejnou procesní situaci s obdobným právním rámcem, jako ve věci řešené Nejvyšším soudem vusnesení sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Španělský soudce rozhodoval o výkonu rozhodnutí, a to pravomocného rozhodčího nálezu, zavazujícího spotřebitele paní Nogueira, která nepodala vdvouměsíční lhůtě dle španělského práva žalobu na neplatnost rozhodčího nálezu. Španělský soudce se obrátil na SDEU spředběžnou otázkou, nebot, měl pochybnosti o slučitelnosti práva Společenství se španělskými právními předpisy neumožňujícími vrámci výkonu rozhodnutí přezkoumávat platnost rozhodčích smluv. SDEU rozhodl takto: Směrnice Rady 93/13IEHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o návrhu na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu vydaného bez účasti spotřebitele, musí, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, i bez návrhu posoudit nepřiměřenost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, je-li podle vnitrostátních procesních pravidel možné provést takové posouzení v rámci obdobných řízení na základě vnitrostátního práva. Jde-li o nepřiměřenou doložku, přísluší tomuto soudu vyvodit veškeré důsledky, které ztoho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby se ujistil, že tento spotřebitel nebude uvedenou doložkou vazan.

Podle názoru odvolacího soudu z rozhodnutí Asturcom plyne, že v rámci výkonu rozhodnutí je nutno umožnit spotřebiteli, aby nebyl vázán neplatnou rozhodčí doložkou, jež představuje nepřiměřenou podmínku pro spotřebitele, přičemž v konkrétně rozhodované věci dopadá na právní situaci, kdy podle národní úpravy není ve výkonu rozhodnutí poskytnuta spotřebiteli žádná právní ochrana (typicky kdy podle španělské právní úpravy a české právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 nemohl soudce v řízení o výkonu pravomocného rozhodčího nálezu posuzovat platnost rozhodčí smlouvy a rozhodčí nález měl vtomto smyslu bez dalšího účinky pravomocného soudního rozhodnutí). Avšak novela ustanovení § 35 RozR, provedená zákonem č. 19/2012 Sb. a účinná od 1. 4. 2012, umožňuje spotřebiteli nebýt ani ve výkonu rozhodnutí vázán neplatnou rozhodčí smlouvou (v tomto směru není nutná ingerence soudu dle rozhodnutí Asturcom řešícího v duchu Směrnice Rady 93/13/EHS procesní situaci, kdy spotřebitel podle národního práva již nemůže nijak napadnout pravomocný rozhodčí nález), nebot, je mu umožněno i v rámci výkonu rozhodnutí vyvolat nalézací řízení, tj. podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu. Byl by absurdní závěr, že poté, kdy soud dle § 35 odst. 2 RozR přeruší řízení a uloží povinnému do 30 dnů podat u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, by i v případě nečinnosti povinného po marném uplynutí 30denní lhůty přihlédl k neplatné rozhodčí smlouvě a zastavil nařízený výkon rozhodnutí. Proto odvolací soud zastává názor, že od 1. dubna 2012 již nelze v řízení o výkon rozhodnutí o nárocích

11 70 ICm 2149/2013 (KSUL 70 INS 607/2013) ze spotřebitelských smluv bez dalšího přihlížet u rozhodčího nálezu k neplatné rozhodčí smlouvě (jak již odvolací soud uvedl, novela § 35 RozR provedená zákonem č. 19/2012 Sb., nemá žádná přechodná ustanovení, ztoho důvodu nové znění tohoto ustanovení dopadá na veškerá řízení o výkon rozhodnutí prováděná po 31. 3. 2012).

Uvedený výklad § 35 RozR ve znění novely provedené s účinností od 1. 4. 2012 zákonem č. 19/2012 Sb. se opírá o zcela jasný úmysl zákonodárce, opírající se právě o uvedené rozhodnutí Asturcom. Vdůvodové zprávě knovele § 35 RozR je uvedeno Vnávaznosti na rozhodovací praxi Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech, se navrhuje zakotvit možnost domáhat se zrušení rozhodčího nálezu i ve vykonávacím řízení, a to z důvodů neplatnosti rozhodčí smlouvy (srov. např. rozhodnutí C-168/05 Mostaza Claro nebo rozhodnutí C-40/08 Asturcom). Navrhuje se tedy učinit úpravu, která by zajistila, aby byl zákon v souladu s rozhodovací praxí Soudního dvora EU. Z uvedeného je zřejmé, že po přijetí uvedené novely, která byla iniciována právě rozhodnutím Asturcom, již není toto rozhodnutí aplikovatelné v řízeních vedených po 31. 3. 2012.

Odvolací soud zdůrazňuje, že i kdyby byl nesprávný právní názor o neaplikovatelnosti rozhodnutí Asturcom od 1. 4. 2012, i v takovém případě by z důvodu zahájení rozhodčího řízení došlo ke stavení promlčecí lhůty nároků věřitelů dle § 403 odst. 1 obch. zák. a § 16 ve spojení s § 35 odst. 2 a § 34 RozR, byt, by rozhodčí smlouva byla neplatná či neexistující. Mezi účastníky v předmětné věci nebylo sporu o tom, že pohledávka, jejíž právní režim se řídí obchodním zákoníkem, byla splatná v roce 2005 a rozhodčí nález byl vydán dne 24. 3. 2006. Je zřejmé, že rozhodčí řízení bylo zahájeno za běhu čtyřleté promlčecí lhůty stanovené v § 397 obch. zák. a běžící od splatnosti dílčí pohledávky č. 1 a zahájením rozhodčího řízení přestala vsouladu s §403 obch. zák. běžet promlčecí doba. Rozhodčím nálezem přiznané právo se promlčí až uplynutím obecné promlčecí doby podle § 408 obch. zák., tedy uplynutím deseti let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé (tj. prvním dnem po splatnosti pohledávek). Pouze kdyby byl rozhodčí nález zrušen soudem a věřitel by nepodal žalobu u soudu v 30denní lhůtě stanovené v §16 odst. 2 RozR vnávaznosti na §34 odst. 1 RozR, by nebyl zachován účinek podané rozhodčí žaloby a uvedená pohledávka by byla promlčena. Tato procesní situace však nenastala. Není proto správný názor žalobce a též soudu prvního stupně, že žalovaným dne 26. 2. 2013 přihlášená pohledávka č. P 3/1 je promlčená.

Odvolací soud poukazuje na to, že námitce promlčení by nebylo možné dát průchod, ani kdyby byl správný názor, že uvedený rozhodčí nález je nutno považovat za nicotný právní akt, tj. když by nedošlo zahájením rozhodčího řízení ke stavení promlčecí doby dle § 403 obch. zák. Vtomto směru poukazuje odvolací soud na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2842/10 z 25. 5. 2011, ve kterém Ústavní soud vyhověl stěžovatelce, jež se domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů domáhala náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 2 obč. zák. a odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla její žaloba zamítnuta z důvodu promlčení. Stěžovatelka v řízení u Ústavního soudu poukázala na to, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy vzhledem ktomu, že původní názor judikatury Nejvyššího soudu, že promlčení nepodléhá nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2 obč. zák., byl změněn rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 z 12. 11. 2008, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčuje. Ústavní soud vtéto souvislosti

12 70 ICm 2149/2013 (KSUL 70 INS 607/2013) v odůvodnění svého nálezu citoval ze svého nálezu sp. zn. II. ÚS 635/09 z 31. 8. 2010, ve kterém uvedl Obecné soudy totiž musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli-jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem-ideu spravedlnosti. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva. Ústavní soud posoudil námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák.

Odvolací soud i s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu poukazuje na to, že i kdyby byla skutečně dílčí pohledávka č. 1 promlčená (s tímto názorem se odvolací soud z výše uvedených důvodů neztotožňuje), věřitel její promlčení nezavinil, podal včas rozhodčí žalobu a nemohl předvídat změnu judikatury. Jak též plyne z nálezu Ústavního soudu, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. Odvolací soud zastává názor, že v opačném případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty. Z uvedených důvodů považuje odvolací soud za správný názor soudu prvního stupně, že ani nelze shledat předmětnou pohledávku nikoliv po právu zdůvodu promlčení, a to pro rozpor takové námitky s dobrými mravy.

Insolvenční správce (žalobce) popřel pravost pohledávky pouze z důvodu promlčení (jeho námitce co do výše úroku z prodlení bylo soudem prvního stupně vyhověno, tato výše proto nebyla předmětem odvolacího řízení). Odvolací soud učinil závěr, že pohledávka promlčená není, a i kdyby byla, nelze dát námitce promlčení průchod dle § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.

Soud prvního stupně postupoval správně, když shledal dílčí pohledávku v dotčené části (jistina 34.221,76 Kč a zákonný úrok z prodlení 5.052,81 Kč) přihlášenou po právu a zamítl v této části popěrnou žalobu insolvenčního správce. Z toho důvodu odvolací soud vsouladu s § 7 insolvenčního zákona a §219 o. s. ř. napadenou část bodu I. výroku rozsudku potvrdil.

Žalobce měl ve věci částečný úspěch odpovídající 19,4 %, proto shledal odvolací soud namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve prospěch převážně úspěšného žalobce. Náklady žalobce spočívaly v odměně za právní zastoupení vrozsahu 4 úkonů právní služby po 3.100 Kč a v hotových výdajích v rozsahu 4 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 4 úkonům právní služby (převzetí zastoupení, žaloba a další podání soudu ve věci samé, účast při jednání) a v náhradě za promeškaný čas při cestě kjednání soudu 200 Kč podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 13 odst. 3 a § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v náhradě za použití hromadného dopravního prostředku při cestě kjednání ve výši 303 Kč podle § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoníku práce) ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud proto v souladu s § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil bod III. výroku o náhradě nákladů řízení a uložil žalovanému zaplatit žalobci prostřednictvím jeho právního zástupce částku 2.736 Kč.

13 70 ICm 2149/2013

(KSUL 70 INS 607/2013)

Byt, měl žalovaný v odvolacím řízení úspěch, nebyla mu proti insolvenčnímu správci vsouladu s §202 odst. 1 první věty insolvenčního zákona přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže

Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.

V Praze dne 1. září 2014

JUDr. Ladislav D e r k a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Andrea Synková