104 VSPH 147/2015-64
178 ICm 2012/2013 104 VSPH 147/2015-64 (MSPH 78 INS 10439/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce BP Integralis Limited, reg. č. 255048, se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kypr, zastoupeného Mgr. Ivem Siegelem, advokátem se sídlem Školská 695/38, 110 00 Praha 1, proti žalovanému JUDr. Martinu Šípovi, IČO: 64558703, se sídlem Podbabská 1014/20, 160 00 Praha 6, insolvenčnímu správci dlužnice Jany Mücksteinové, nar. 2.4.1968, bytem Kutilova 3067/12, 143 00 Praha 4, o určení pravosti, výše a pořadí popřených pohledávek, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č.j. 178 ICm 2012/2013-38,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014 č.j. 178 ICm 2012/2013-38 se v bodě I. výroku potvrzuje v rozsahu nezajištěné pohledávky č. 4 ve výši 10.000,-Kč a ve zbytku se mění tak, že žalobce má za dlužnicí Janou Mücksteinovou nezajištěnou pohledávku č. 1 ve výši 29.200,-Kč; v části, v níž se žalobce domáhal určení pohledávky č. 1 ve výši 80.623,98 Kč a zajištění pohledávky č. 1 v celé přihlášené výši 420.793,98 Kč zástavním právem k nemovitosti, bytové jednotce č.p./č.j. 3067/5 v budově v bytovém domě v části obce Modřany č.p. 3067 zaps. na LV č. 2499, na parc. č. 4137/11 a podíl 422/14555 na společných částech domu a na pozemku parc. č. 4137/11, vše zapsané na LV č. 9531 pro katastrální území Modřany, obec Praha, pohledávky č. 2 ve výši 842.987,09 Kč a pohledávky č. 5 ve výši 80.000,-Kč obě zajištěné zástavním právem k téže nemovitosti, a nezajištěné pohledávky č. 3 ve výši 110.690,10 Kč, se žaloba zamítá. (MSPH 78 INS 10439/2012)

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze částku 2.000,-Kč na úhradu soudního poplatku za odvolání do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem určil, že žalobce má za dlužnicí Janou Mücksteinovou (dále jen dlužnice) tyto pohledávky přihlášené do jejího insolvenčního řízení: dílčí pohledávku 1 ve výši 109.823,98 Kč a 20.793,98 Kč, obě zajištěné zástavním právem k nemovitosti, bytové jednotce č.p./č.j. 3067/5 v budově v bytovém domě v části obce Modřany č.p. 3067 zapsané na LV č. 2499 parc. č. 4137/11 a podílu o velikosti 422/14555 na společných částech domu a na pozemku parc. č. 4137/11 vše zapsané na LV č. 9531 pro katastrální území Modřany, obec Praha, katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále jen nemovitost), dílčí pohledávku 2 ve výši 842.987,09 Kč zajištěnou zástavním právem k nemovitosti, dílčí pohledávku 3 ve výši 110.690,10 Kč, dílčí pohledávku 4 ve výši 10.000,-Kč a dílčí pohledávku 5 ve výši 80.000,-Kč zajištěnou zástavním právem k nemovitosti (bod I. výroku), ve zbytku žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

V odůvodnění rozsudku soud I. stupně zejména uvedl, že se žalobce včasnou žalobou domáhal určení pravosti svých pohledávek vůči dlužnici přihlášených do insolvenčního řízení sp. zn. MSPH 78 INS 10439/2012, které žalovaný insolvenční správce (dále jen žalovaný) při přezkumném jednání popřel co do pravosti a pohledávky č. 1, 2, 5 a 6 též co do pořadí, neboť zpochybnil platnost uzavřené zástavní smlouvy. Žalobce, který s tímto popřením nesouhlasil, požadoval, aby soud určil, že jeho pohledávka č. 1 je po právu ve výši 400.000,-Kč a 20.793,98 Kč spolu se zajištěním nemovitostí v majetku dlužnice, pohledávka č. 2 je po právu ve výši 801.330,-Kč spolu se zákonným úrokem ve výši 41.657,09 Kč a zajištěním nemovitostí, pohledávka č. 3 z titulu smluvní pokuty je po právu ve výši 288.320,-Kč a pohledávky č. 4, 5 a 6 z titulu smluvních pokut jsou po právu každá ve výši 80.000,-Kč.

Žalovaný uvedl, že pohledávku č. 1 popřel pouze částečně, v rozsahu 109.823,98 Kč a namítal, že žalobce nemůže požadovat určení nepopřené části pohledávky, že v rozsahu částky 29.200,-Kč pohledávka nevznikla, protože úvěr nebyl dlužnici vůbec poskytnut, a že ve zbytku pohledávka zanikla zaplacením. Pohledávka č. 2 nevznikla, neboť ke kapitalizaci úroků nedošlo a žalovaný zároveň shledal její rozpor s dobrými mravy. V případě pohledávky č. 3 namítal, že měla vzniknout až po rozhodnutí soudu o úpadku dlužnice a taktéž shledal její rozpor s dobrými mravy. K pohledávce č. 4 namítal, že žalobci nevzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty, jelikož mu v souvislosti s postupem dlužnice nevznikla žádná škoda. Pohledávky č. 5 a č. 6 žalovaný popřel z důvodu, že nevznikly a též pro jejich rozpor s dobrými mravy. Pořadí pohledávek č. 1, 2, 5 a 6 popřel žalovaný z důvodu neplatností zástavní smlouvy. (MSPH 78 INS 10439/2012)

Soud konstatoval, že v řízení nebylo zpochybněno, že je ve věci aktivně legitimován žalobce jako právní nástupce 1. faktorské, s.r.o. a že dlužnice skutečně obdržela úvěr ve výši 400 00 Kč (jedná se o zjevnou chybu v psaní, přičemž správně mělo být uvedeno 400.000,-Kč) a sama na splátkách zaplatila 164.270,-Kč.

Nejprve se soud zabýval posouzením otázky, zda se ve vztahu dlužnice a 1. faktorské, s.r.o., jakožto právního předchůdce žalobce, jednalo o poskytnutí spotřebitelského nebo podnikatelského úvěru. Zjistil, že mezi nimi byla dne 3. 5. 2010 uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru odkazující na právní úpravu § 497 a násl. obch. zák., v níž byla dlužnice označena též místem svého podnikání a v jejíž části I. čl. 2 výslovně prohlásila, že jako podnikatel využije úvěr k podnikatelským účelům. Soud dospěl k závěru o účelovosti výkladu žalovaného, že se jednalo o úvěr spotřebitelský, neboť z důkazu, že v době jejího uzavření měla dlužnice své podnikání přerušeno, nelze dovodit, že se muselo jednat o spotřebitelský úvěr, jelikož dlužnice věděla, že své podnikání přerušila, a pokud přesto žádala o poskytnutí podnikatelského úvěru a uzavřela smlouvu o podnikatelském úvěru, uvedla poskytovatele úvěru v omyl. Vyslovil názor, že osoba, která porušila při uzavírání smluvního vztahu nějakou povinnost, něco opomněla nebo zanedbala, příp. úmyslně uvedla druhou smluvní stranu v omyl proto, aby něčeho dosáhla, nemůže později požadovat soudní ochranu tak, aby takové její jednání šlo k tíži druhé smluvní strany, příp. aby bylo respektováno tímto postupem způsobené její znevýhodněné postavení. Podotkl, že dlužnice se smlouvou o úvěru sama po jistou dobu řídila, respektovala práva a povinnosti z ní vzniklé a plnila ji, přičemž na splátkách zaplatila celkem 164.270,-Kč.

Dále soud zjistil, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 3. 5. 2010 uzavřená mezi dlužnicí a 1. faktorskou, s.r.o. byla platně uzavřena. Soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného ohledně neplatnosti celé zástavní smlouvy z důvodu neplatnosti ujednání čl. VII. bodu 7 smlouvy (řešícího způsob a podmínky případného prodeje zastavené věci), jež (dle žalovaného) nelze oddělit od zbytku smlouvy. Uvedl, že v projednávané věci nebudou žalobce ani dlužnice moci nijak výrazně ovlivňovat prodej nemovitosti, který bude v režii žalovaného, jenž má dle § 293 insolvenčního zákona (dále jen IZ) dokonce možnost odmítnout pokyny zajištěného věřitele směřující k prodeji zastavené věci. Dále uvedl, že případná neplatnost čl. VII. bodu 7 zástavní smlouvy by nezpůsobovala neplatnost celé smlouvy, což obdobně platí i o námitce žalovaného o nevyváženosti zástavní smlouvy. Vyslovil názor, že se jedná o obvyklou zástavní smlouvu, jíž osoba poskytující úvěr dbá na to, aby vrácení poskytnutých prostředků bylo co možná nejlépe dobytné.

Otázku, ve kterém okamžiku došlo k zesplatnění úvěru poskytnutého 1. faktorskou, s.r.o. dlužnici, uzavřel soud zjištěním, že splatnost poskytnutého úvěru nastala dne 27. 4. 2012, kdy na sebe dlužnice podala insolvenční návrh, a to s ohledem na ujednání čl. VII. bodu 3 smlouvy o úvěru, podle něhož splatnost celé půjčky nastává v den, kdy je soudu doručen insolvenční návrh dlužnice. Uvedl, že si je vědom smluvního ujednání čl. VII. bodu 5 této smlouvy, připouštějícího rozhodnutí věřitele odložit splatnost pohledávky i v případě, že splatnost nastala dle bodu 3 čl. VII., uzavřel však, že přestože žalobce komunikoval s dlužnicí o možnostech splácení úvěru i po 27. 4. 2012, nelze žádný z aktů této komunikace považovat za jeho rozhodnutí o změně termínu splatnosti úvěru. (MSPH 78 INS 10439/2012)

Konečně se soud zabýval otázkou, zda je možné některá ujednání smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy ze dne 3. 5. 2010 mezi dlužnicí a 1. faktorskou, s.r.o. považovat za učiněná v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. a zjistil, že základní atributy obou těchto smluv nelze považovat za odporující dobrým mravům, neboť se jedná o celkem běžnou smlouvu o podnikatelském úvěru a k ní se vážící zajišťovací smlouvu. Jiný závěr však učinil v případě ujednání o smluvních pokutách s tím, že důvody a výše některých z nich naplňují nutnost jejich moderace.

Na základě těchto závěrů soud žalobě vyhověl toliko částečně. V případě pohledávky č. 1 ji zamítl v rozsahu, v němž nebyla žalovaným popřena, a ve zbytku žalobě vyhověl, neboť platba 29.000,-Kč byla dlužnicí ve smlouvě o úvěru výslovně odsouhlasena a v řízení nebylo prokázáno, že by ji dlužnice do výše 109.823,98 Kč již svými splátkami zaplatila. Soud se ztotožnil s názorem žalobce, že splátky pokrývaly nejdříve příslušenství jistiny, přičemž žalobce v přihlášce č. 2 uvedl, že se jedná o kapitalizaci sjednaných úroků, od nichž odečetl uhrazenou částku 164.270,-Kč. Zároveň soud rozhodl, že placení pohledávky č. 1 je zajištěno majetkem dlužnice. Také ohledně pohledávky č. 2 vyhověl žalobě pouze částečně, a to v rozsahu částky 842.987,09 Kč, jelikož po propočtu pohledávky ke dni splatnosti úvěru (dne 27. 4. 2012) zjistil, že žalobcova pohledávka představuje tuto částku. V případě pohledávky č. 3 žalobě vyhověl toliko v rozsahu 110.690,10 Kč představující 3% z ceny nesplacených splátek, s jejichž placením byla dlužnice v prodlení ke dni splatnosti úvěru. Ohledně pohledávky č. 4 zjistil, že žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 80.000,-Kč, pod jejíž sankcí měla dlužnice povinnost oznámit žalobci, že na sebe podala insolvenční návrh, kterou bezdůvodně nesplnila. Její výši však snížil na 10.000,-Kč, neboť porušením této povinnosti nevznikla žalobci žádná škoda. Dodal, že nepřistoupil k jejímu úplnému prominutí, protože účastník smlouvy musí respektovat smluvní ujednání a dlužnice neučinila jednoduché oznámení poskytovateli úvěru, přestože jí za porušení této povinnosti hrozila smluvní pokuta v rozsahu a za podmínek, na nichž se se žalobcem domluvila. V případě pohledávek č. 5 a č. 6 soud konstatoval, že dlužnice byla v souladu s ujednáním čl. VI. zástavní smlouvy ze dne 3. 5. 2010 oprávněně zatížena dvěma smluvními pokutami, jelikož v rozporu s body 2 a 3 čl. III. zástavní smlouvy neplacením pojistného způsobila zánik pojištění zastavené věci a zánik vinkulace pojistného plnění ve prospěch žalobce. Uvedl, že k porušení obou uvedených povinností došlo tím, že dlužnice přestala platit pojistné a z toho důvodu zaniklo pojištění zastavené věci, jehož automatickým důsledkem byl zánik vinkulace případného pojistného plnění ve prospěch žalobce, což znamená, že dlužnice ve skutečnosti porušila pouze jednu povinnost (způsobila zánik pojištění věci), za což mohla žalobci vzniknout pohledávka (toliko) ve výši 80.000,-Kč. V rozsahu nároku na určení pohledávky z titulu smluvní pokuty za zánik vinkulace pojistného plnění proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. a § 202 IZ.

Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, v němž navrhoval, aby jej odvolací soud změnil a žalobu zcela zamítl, tedy také v napadeném bodě I. výroku. Žalovaný tvrdil, že původní věřitel, 1.faktorská, s.r.o., uzavřel s dlužnicí smlouvu o úvěru, kterou se jí zavázal poskytnout úvěr ve výši 400.000,-Kč a dlužnice se jej zavázala vrátit a zaplatit úroky, přičemž splacen měl být ve 240 měsíčních splátkách po 5.690,-Kč, splatných vždy k 28. dni měsíce, poprvé dne 28.6.2010 a naposledy dne 28.5.2030. Dále tvrdil, že dne 14.10.2011 uzavřel původní věřitel s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byly na žalobce postoupeny také veškeré pohledávky z této smlouvy o úvěru, jejich zajištění (bytem dlužnice), příslušenství a veškerá související práva. Tvrdil, (MSPH 78 INS 10439/2012)

že pohledávku, přihlášenou do insolvenčního řízení v částce 1.792.101,07 Kč, žalobce nabyl za částku 406.247,19 Kč. Rovněž tvrdil, že dlužnice ukončila podnikatelskou činnost (provoz videopůjčovny) dne 8.7.2009 a následně se dne 13.7.2009 zaregistrovala na příslušném úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Žalovaný namítal, že uzavření smlouvy označené jako smlouva o podnikatelském úvěru dlužnicí s 1. faktorskou, s.r.o. a skutečnost, že dlužnice v době jejího uzavírání věděla, že přerušila podnikání, nelze hodnotit tak, že by uvedla poskytovatele úvěru v omyl, a to s přihlédnutím k okolnostem poskytnutí úvěru, osobě dlužnice a právnímu předchůdci žalobce, který je profesionálem v poskytování úvěrů a měl si o dlužnici zjistit základní údaje z dostupných veřejných rejstříků a pokud takto nepostupoval, nelze činit dlužnici odpovědnou za to, že by jej chtěla uvádět v omyl.

V případě pohledávky č. 1 žalovaný namítal, že v částce 29.200,-Kč nevznikla. Uváděl, že dlužnice tvrdí, že nevznikla v ještě vyšší výši, a to v částce 39.990,-Kč, ale její tvrzení, že jí částka 10.970,-Kč nebyla v hotovosti vyplacena, nemá možnost ověřit, jelikož ve smlouvě o úvěru, kterou dlužnice podepsala, je uvedeno (předepsáno), že tato částka jí byla vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy. Poukazoval však na výši této částky a namítal, že v případě výplaty v hotovosti lze předpokládat, že by se jednalo např. o 11.000,-Kč, popř. 10.500,-Kč, apod. Ohledně částky 29.200,-Kč uvedl, že tuto pohledávku popřel co do pravosti, neboť nevznikla, jelikož v této výši nebyl dlužnici úvěr poskytnut. Tvrdil, že se jedná o obcházení zákona, neboť poukázání části úvěru v této výši na bankovní účet nebylo úhradou dluhu dlužnice vůči paní Daně Daňkové, ale dalším skrytým poplatkem za získání úvěru. Tvrdil, že dlužnice podepsala souhlas klienta se stržením částky z poskytnutého úvěru ve výši 7,3% z výše úvěru (tedy 29.200,-Kč) jejím převedením na tento účet. Rovněž tvrdil, že dlužnici nic neříká jméno paní Dany Daňkové a o této pohledávce jí není nic známo. Z toho žalovaný dovozoval, že žalobce poskytl dlužnici úvěr maximálně částce 370.800,-Kč. Tvrdil, že dlužnice žalobci, či jeho právnímu předchůdci, splatila celkem 164.270,-Kč, z toho na jistinu 59.830,-Kč a na úrok 104.440,-Kč, což žalobce nezpochybňuje (toliko ji uvádí jako úhradu v nároku č. 2), a proto z poskytnutého úvěru ve výši 370.800,-Kč zbývá uhradit 310.970,-Kč.

Žalovaný nesouhlasil se závěry soudu I. stupně ohledně okamžitého zesplatnění úvěru a počítání úroku z prodlení. Namítal, že k úhradě celého úvěru vyzval žalobce dlužnici (a tedy zesplatnil úvěr) až svým přípisem ze dne 22.2.2013. Tvrdil, že žalobce přijímal od dlužnice platby nejméně do září 2012, kdy dlužnice s ohledem na zjištění úpadku přestala úvěr splácet, a že tedy žalobce v souladu s čl. VII. odst. 5 smlouvy o úvěru netrval na zesplatnění celého úvěru. Žalovaný uváděl, že ke dni úpadku proto činil zákonný úrok z prodlení 0,-Kč, přičemž uplatnění úroků z prodlení přirostlých až v době po rozhodnutí o úpadku, popř. úroků, které se až po rozhodnutí o úpadku staly splatnými, je vyloučeno podle § 170 IZ.

K pohledávce č. 2 žalovaný s odkazem na § 55 a 56 obč. zák., § 262 odst. 4 obch. zák. a Směrnici Rady 93/13/EHS uváděl, že se smluvní strany nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Namítal, že tato pohledávka nevznikla, jelikož ke kapitalizaci úroků nemohlo dojít ke dni 16.12.2011, resp. ke dni 27.4.2012, neboť žalobce zesplatnil úvěr až ke dni 22.2.2013. Uváděl, že ke dni rozhodnutí o úpadku činil úrok či zákonný úrok z prodlení 0,-Kč a dále je jejich uplatnění vyloučeno podle § 170 IZ. Nesouhlasil také se závěrem soudu I. stupně ohledně souladu úroku s dobrými mravy, přičemž namítal, že je nutno počítat nikoli úrok vyjádřený ve smlouvě o úvěru, ale faktický úrok, který dle přihlášky pohledávky žalobce činil za dobu trvání úvěru 80 % p.a., a to bez započítání smluvních pokut. (MSPH 78 INS 10439/2012)

Setrval proto na námitce rozporu přihlášené výše zesplatněných neuhrazených úroků s dobrými mravy.

Rovněž v případě pohledávky č. 3 žalovaný tvrdil, že nevznikla, neboť žalobce zesplatnil úvěr až k 22.2.2013 a ke dni úpadku tedy případná smluvní pokuta činila 0,-Kč a její pozdější uplatnění je vyloučeno dle § 170 IZ. Rovněž uváděl, že tato smluvní pokuta představuje cca 130 % zbývající částky z poskytnutého úvěru a namítal její rozpor s dobrými mravy, s tím, že na tom ničeho nemění ani její moderace soudem I. stupně, neboť smlouva ohledně takto uzavřené výše smluvní pokuty je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a nemůže být tedy ani soudem snížena. Uváděl, že celý úvěr byl zajištěn bytem dlužnice v hodnotě násobně přesahující skutečnou jistinu úvěru, a proto nesouhlasil s tvrzením žalobce, že porušení kterékoli z povinností zajištěných smluvní pokutou mohlo mít za následek výrazné ztížení či znemožnění uspokojení jeho zajištěných pohledávek. Také v případě pohledávky č. 4 namítal žalovaný, že nevznikla. Uváděl, že smluvní pokuta má povahu paušalizované náhrady škody a žádná škoda fakticky nevznikla. Tvrdil, že dlužnice měla za to, že jejím věřitelem je stále 1. faktorská, s.r.o., která nadále pro žalobce přijímala platby, přičemž žalobce přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení v souladu s úpadkovým právem EU a žádná škoda mu tedy nevznikla. Stejně tak i u pohledávky č. 5 žalovaný uváděl, že nevznikla.

Žalovaný namítal neplatnost zástavní smlouvy a namítal, že protiprávní je nejen sjednání samotné tzv. propadné zástavy, ale sjednání každé smlouvy (ustanovení), která zástavnímu věřiteli umožňuje, aby se zástavou nakládal jako s vlastní a aby zástavu za účelem uspokojení zajištěné pohledávky prodal nebo jinak zpeněžil. Odkazoval na obsah zástavní smlouvy týkající se uspokojení žalobce jako zástavního věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy s tím, že její čl. IV. odst. 1 pro případ, že jeho pohledávky nebudou splněny řádně a včas, výslovně uvádí, že výběr způsobu zpeněžení zástavy závisí výhradně na rozhodnutí zástavního věřitele, čl. VII. odst. 7 stanoví, že způsob prodeje zvolí zástavní věřitel, který může jako prodejce zvolit např. realitního makléře, čl. VII. odst. 7 rozvádí různé smluvní pokuty a další ujednání fakticky umožňující zástavnímu věřiteli určit jak, kdy a za kolik má být zástava prodána, a to pro případ jakéhokoli (sebemenšího) prodlení či nesplnění smluvní povinnosti, přičemž jistotu plného uspokojení všech svých nároků si zástavní věřitel zajistil v čl. VII. odst. 2 smlouvy o úvěru, který stanoví zajištění vrácení úvěru zástavou, bytem dlužnice, jehož hodnota činila násobek půjčené částky. Žalovaný namítal, že s ohledem na tato ujednání je zástavní smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. Sankční ustanovení zástavní smlouvy pak žalovaný měl za neplatná také pro jejich rozpor s dobrými mravy spočívající zejména v nevyváženosti práv a povinností účastníků smlouvy, neboť právo na smluvní pokutu je fakticky přiznáno pouze žalobci, a to za každé jednotlivé (jakékoliv) porušení povinnosti dlužnice. Uváděl, že skutečným účelem ustanovení zástavní smlouvy bylo zamezit či značně ztížit dlužnici možnost prodeje nebo jiného zcizení zástavy třetí osobě a dosáhnout toho, aby setrvala v postavení zástavní dlužnice až do zániku zajištěné pohledávky, čímž byla v rozporu se zákonem omezena v možnostech nakládání se zástavou až do zániku zajištěných pohledávek. Žalovaný nesouhlasil s (toliko) částečnou neplatnosti smlouvy, resp. s oddělitelností neplatné části od jejího ostatního obsahu. Uváděl, že je-li účelem zástavní smlouvy znemožnění jakékoliv dispozice se zajištěnou nemovitostí a ujednání v ní obsažená jsou navzájem propojená, nelze tato ustanovení odpojit a zástavní smlouva je neplatná jako celek. K závěrům soudu I. stupně uváděl, že dlužnice ani poskytovatel úvěru jistě v květnu 2010 nepředpokládali, že za cca 2 a 1/2 roku bude dlužnice účastna insolvenčního řízení a lze (MSPH 78 INS 10439/2012) tedy vyloučit, že by zástavní smlouva byla sjednána s ohledem na ustanovení IZ. Žalovaný uváděl, že dlužnice v průběhu splácení úvěru neměla prostředky na pojistné a jeho neuhrazením došlo k zániku pojištění. Namítal, že zástavou byl byt v panelovém domě, jehož zničení nelze očekávat, a že žalobci žádná škoda fakticky nevznikla, přičemž ke dni podání jeho přihlášky do insolvenčního řízení již nemohlo dojít ani k poškození zástavy, neboť byt dlužnice byl zpeněžen ve veřejné dražbě.

Z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy jako celku považoval žalovaný celou žalobcovu pohledávku včetně pohledávek č. 1, 2 a 5 za nezajištěnou. Žalovaný také uváděl, že nevyváženost práv a povinností ve smlouvě o úvěru a zástavní smlouvě, rozpor s dobrými mravy či neplatnost jejich jednotlivých ustanovení vyplývá již ze skutečnosti, že při tvrzeném poskytnutém úvěru ve výši 400.000,-Kč (příp. 370.820,-Kč) a prokazatelné úhradě částky 164.270,-Kč dlužnicí, byla do insolvenčního řízení přihlášena pohledávka v částce 1.792.101,07 Kč.

Žalobce ve vyjádření k odvolání souhlasil s napadeným rozsudkem a navrhoval jeho potvrzení. Měl za to, že výše úvěru je nesporná a uváděl, že dlužnice pokračovala ve splátkách a tyto její úhrady byly zohledněny v přihlášené částce. Akcentoval, že nešlo o spotřebitelský úvěr, a proto nelze na jeho pohledávky použít ustanovení o spotřebitelských smlouvách. Tvrdil, že k zesplatnění jeho pohledávek nedošlo úkonem věřitele, ale naplněním skutečností předpokládaných ve smlouvě. Roční úrokovou sazbu 17,45 % považoval za přípustnou a nijak přemrštěnou. Rovněž smluvní pokutu z prodlení ve výši 3 % měsíčně měl za standartní nástroj a za platnou považoval také zástavní smlouvu.

Odvolací soud dle § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Přestože soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že provedl účastníky navržené důkazy, nezbývá odvolacímu soudu než konstatovat, že se z obsahu spisu podává provedení toliko jediného listinného důkazu, a to vyrozumění o zápisu do živnostenského rejstříku ze dne 8.7.2009 (při jednání dne 25.11.2014). Protokoly o jednání ze dne 9.9.2014 a ze dne 25.11.2014 neobsahují žádné údaje o provedení důkazu jinými listinami. Z tohoto důvodu postupoval odvolací soud podle § 213 o.s.ř. a doplnil dokazování o důkazy účastníky navržené před soudem I. stupně, které však nebyly soudem I. stupně provedeny. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k těmto zjištěním a závěrům:

Dne 3.5.2010 uzavřeli 1. faktorská, s.r.o. (věřitel) a dlužnice smlouvu o úvěru, v níž dlužnice (označená také místem podnikání a IČO) prohlásila, že jako podnikatel využije úvěr pro podnikatelské účely (čl. I. odst. 1) a 1. faktorská, s.r.o. se zavázala poskytnout dlužnici úvěr ve výši 400.000,-Kč (čl. II. odst. 1). Dlužnice dala věřiteli pokyny jak s částkou úvěru naložit a věřitel se zavázal tyto pokyny splnit, přičemž dlužnice žádala, aby jí z úvěru byla v hotovosti poskytnuta částka 10.790,-Kč, jejíž převzetí potvrdila podpisem smlouvy, a současně žádala a zplnomocnila věřitele, aby z poskytnutého úvěru za ní bezodkladně uhradil částku 29.200,-Kč na označený účet s tím, že jde o úhradu pohledávky paní Dany Daňkové (čl. II. odst. 2). Splácení úvěru včetně příslušenství a ostatních nároků bylo sjednáno v 240 měsíčních splátkách po 5.690,-Kč k 28. dni měsíce, poprvé dne 28.6.2010 a naposledy dne 28.5.2030 (čl. III. odst. 1, odst. 2). Ve smlouvě bylo dále, mimo jiné, sjednáno, že podá-li dlužník sám na sebe insolvenční návrh, nastává splatnost celé půjčky k okamžiku jeho (MSPH 78 INS 10439/2012) doručení soudu (čl. VII. odst. 3, čl. III. odst. 9). Zároveň bylo sjednáno, že pokud dlužníku vznikne povinnost okamžitého splacení celého úvěru, může věřitel rozhodnout o odložení okamžiku vzniku této povinnosti a může přitom určit nový okamžik jejího vzniku (čl. VII. odst. 5). Smlouva dále obsahovala ujednání, že pokud dlužník podá na sebe insolvenční návrh, je povinen tuto skutečnost oznámit věřiteli nejpozději do 3 dnů od doručení návrhu soudu. Pro případ nedodržení této lhůty byla sjednána smluvní pokuta ve výši 20% půjčené částky (tj. 80.000,-Kč; čl. VII. odst. 9). Téhož dne uzavřeli 1. faktorská, s.r.o. a dlužnice zástavní smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti dlužnice k zajištění všech pohledávek 1. faktorské, s.r.o. z této smlouvy o úvěru včetně jejich příslušenství.

Dne 27.4.2012 byl Městskému soudu v Praze doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení. Usnesením ze dne 17.8.2012 (A-13) byl zjištěn úpadek dlužnice a povoleno jeho řešení oddlužením. Nemovitost byla žalovaným zpeněžena v dobrovolné dražbě konané dne 20.3.2013 za cenu dosaženou vydražením ve výši 1.260.000,-Kč. Pohledávku, kterou od 1. faktorské, s.r.o. nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek, přihlásil žalobce do insolvenčního řízení dlužnice přihláškou pohledávky ze dne 28.3.2013 v celkové výši 1.792.101,07 Kč, z toho zajištěnou ve výši 1.423.781,07 a nezajištěnou ve výši 368.320,-Kč, sestávající z celkem 6 pohledávek, a to pohledávky č. 1 ve výši 420.793,98 Kč (jistina úvěru 400.000,-Kč a zákonný úrok z prodlení 20.793,98 Kč) zajištěné nemovitostí, pohledávky č. 2 ve výši 842.987,09 Kč (kapitalizované úroky 801.330,-Kč /240 * 5.690,-Kč-jistina 400.000,-Kč-uhrazená částka 164.270,-Kč/ a zákonný úrok z prodlení 41.657,09 Kč) zajištěné nemovitostí, nezajištěné pohledávky č. 3 ve výši 288.320,-Kč (smluvní pokuta za prodlení s vrácením celého zesplatněného úvěru), nezajištěné pohledávky č. 4 ve výši 80.000,-Kč (smluvní pokuta za neoznámení zahájení insolvenčního řízení ve sjednaném termínu), pohledávky č. 5 ve výši 80.000,-Kč (smluvní pokuta dle zástavní smlouvy za zrušení pojištění) zajištěné nemovitostí a pohledávky č. 6 ve výši 80.000,-Kč (smluvní pokuta dle zástavní smlouvy za zrušení vinkulace) zajištěné nemovitostí. Při přezkumném jednání konaném dne 14.5.2013 žalovaný částečně popřel tuto pohledávku v celkové částce 1.481.131,07 Kč, a to pohledávku č. 1 do výše 109.823,98 Kč (z důvodu, že v rozsahu 29.200,-Kč nevznikla pro neposkytnutí úvěru v této částce, v částce 59.830,-Kč zanikla zaplacením a v rozsahu příslušenství, tedy v částce 20.793,98 Kč, nevznikla, neboť k zesplatnění úvěru došlo až ke dni 28.2.2013 a ke dni rozhodnutí o úpadku tak činil zákonný úrok z prodlení 0 Kč), pohledávku č. 2 co do pravosti z důvodu, že nevznikla (ke kapitalizaci úroků nedošlo a pro rozpor s dobrými mravy), pohledávku č. 3 co do pravosti z důvodu, že nevznikla do rozhodnutí o úpadku a pro rozpor s dobrými mravy, pohledávku č. 4 co do pravosti z důvodu, že nevznikla, neboť žalobci nevznikla žádná škoda a dílčí pohledávky č. 5 a č. 6 shodně co do pravosti z důvodu, že nevznikly z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy a pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný také popřel pořadí pohledávek č. 1, 2, 5 a 6, a to právo na uspokojení ze zajištění, z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy. Dlužnice žalobcovu pohledávku nepopřela.

Odvolací soud dospěl shodně se soudem I. stupně k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a dlužnicí není smlouvou spotřebitelskou a v tomto rozsahu odkazuje na správné a přesvědčivé závěry soudu I. stupně. Odvolací soud toliko doplňuje, že neobstojí argument žalovaného, že si 1. faktorská, s.r.o. měla sama před uzavřením smlouvy o úvěru ověřit z veřejně dostupných rejstříků, že má dlužnice přerušeno provozování živnosti, neboť takové zjištění by samo o sobě neznemožňovalo využití úvěru sjednaným způsobem, jelikož dlužnice mohla po uzavření smlouvy obnovit provozování své (MSPH 78 INS 10439/2012)

živnosti a následně úvěr užít k dohodnutému účelu.

Jinak je tomu však v případě otázky data zesplatnění. Soud I. stupně zcela pominul tvrzení žalovaného ohledně okamžitého zesplatnění úvěru žalobcem až dne 22.2.2013, tedy v době po zjištění úpadku dlužnice, a k němu označený listinný důkaz, který přiložil ke svému písemnému vyjádření k žalobě (listinu v tomto podání označenou jako okamžité zesplatnění úvěru ze dne 22.2.2013, která je nadepsána jako Výzva k okamžité úhradě celého úvěru). Dle zjištění odvolacího soudu není tato listina v listinném spise založena (ani v přílohové obálce, v níž jsou založeny ostatní listiny předložené žalovaným společně s jeho písemným vyjádřením k žalobě, ani na jiném místě spisu), je však obsažena v elektronickém spise dostupném v aplikaci ISIR. Z tohoto důkazu odvolací soud zjistil, že dne 22.2.2013 adresovala 1.faktorská, s.r.o. dlužnici výzvu k okamžité úhradě celého úvěru, tzn. všech dosud nesplacených splátek za celou sjednanou dobu úvěru, včetně veškerého dosud nesplaceného příslušenství, tj. úroků z prodlení, smluvních pokut a dalších nároků, ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy. Uvedla přitom, že k 28.2.2013 činí její dluh přibližně 1.435.458,-Kč a sestává ze základních nároků ze smlouvy o úvěru, tj. celého sjednaného úvěru včetně úroků (240 splátek po 5.690,-Kč) poníženého o zaplacené splátky (tzn. 1.365.600,-Kč-164.270,-Kč), ze smluvních pokut za porušení smlouvy o úvěru (2.048,40 Kč za prodlení splatných splátek a 72.079,80 Kč za prodlení celého zesplatněného úvěru) a ze smluvních pokut za porušení zástavní smlouvy (80.000,-Kč za porušení bodu III/2-zánik pojištění a 80.000,-Kč za porušení bodu III/3-zánik vinkulace pojistného plnění). Uvedla přitom, že přesné vyčíslení provede podle konkrétního dne zaplacení s tím, že tato výzva je výzvou ke sjednání smíru, který navrhla tak, že pokud dlužnice do 15 dnů sjedná pojištění zástavy a vinkulaci pojistného plnění, uhradí veškeré splátky v prodlení a veškeré smluvní pokuty z prodlení, bude souhlasit s pokračováním splácení úvěru formou splátek ve sjednané výši, přičemž smluvní pokuty za porušení zástavní smlouvy zároveň sníží na polovinu a bude je moci uhradit v průběhu 3 měsíců. Pro případ, že by zamýšlela uhradit dlužnou částku z prodeje zastavené nemovitosti, upozornila 1.faktorská, s.r.o. zároveň dlužnici, že dle čl. VII/7 zástavní smlouvy si pod smluvní pokutou vyhradila právo na výběr zprostředkující realitní kanceláře či jiného prodejce. Konečně jí opakovaně oznámila postoupení pohledávky žalobci dne 14.10.2011, s tím, že 1.faktorská, s.r.o. může nadále pohledávku spravovat svým jménem, avšak na účet žalobce.

Již ze skutečnosti, že v této výzvě dlužnici ze dne 22.2.2013 vyčíslila 1.faktorská, s.r.o. dluh ke dni 28.2.2013, jakož i z jeho výše a jednotlivých uplatněných nároků, je dle odvolacího soudu zcela zřejmé, že k zesplatnění úvěru nedošlo ke dni podání insolvenčního návrhu dlužnice spojeného s návrhem na povolení oddlužení, ale až v době po rozhodnutí o jejím úpadku. Tato výzva přitom obsahuje nabídku smíru a stanoví podmínky, za nichž může nadále dlužnice pokračovat ve splácení úvěru ve splátkách. K zesplatnění úvěru tak dle odvolacího soudu došlo nejdříve uplynutím patnáctidenní lhůty stanovené dlužnici pro splnění stanovených smírných podmínek.

Ve smlouvě o úvěru bylo stanoveno vícero skutečností zakládajících povinnost dlužnice okamžitě splatit celý úvěr, včetně podání dlužnického insolvenčního návrhu dlužnicí. Rovněž v ní však byla stanovena možnost věřitele rozhodnout o odložení okamžiku vzniku této povinnosti. Z obsahu výzvy dlužnici ze dne 22.2.2013 není dle odvolacího soudu pochyb o tom, že věřitel tuto svou možnost využil, nezesplatnil úvěr ke dni podání insolvenčního návrhu dlužnice, ale zesplatnění učinil až v době po rozhodnutí o zjištění jejího úpadku. (MSPH 78 INS 10439/2012)

Z tohoto závěru se pak podává důvodnost popření pravosti pohledávky č. 2 (kapitalizovaných úroků s příslušenstvím), pohledávky č. 3 (smluvní pokuty za prodlení s vrácením zesplatněného úvěru), jakož i pohledávky č. 1 co do výše uplatněného příslušenství (úroků z prodlení od zesplatnění) v částce 20.793,98 Kč, neboť před rozhodnutím o úpadku dlužnice tyto pohledávky žalobci nevznikly a v případě jejich vzniku po rozhodnutí o úpadku se jedná o pohledávky, které se podle § 170 IZ v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku. Proto odvolací soud ohledně těchto pohledávek změnil napadený bod I. výroku rozsudku soudu I. stupně a žalobu zamítl.

S ohledem na tento závěr se již odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval odvolacími námitkami týkajícími se neplatnosti příslušných smluvních ujednání podle § 39 obč. zák. z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy, neboť jejich posouzení nemohlo mít žádný vliv na jeho rozhodnutí.

Výše uvedený závěr o zesplatnění úvěru až v době po rozhodnutí o zjištění úpadku dlužnice se pak promítá do pohledávky č. 1 nejen v rozsahu uplatněných úroků z prodlení od zesplatnění v částce 20.793,98 Kč, ale také v rozsahu dlužnicí již ve splátkách uhrazené jistiny ve výši 59.830,-Kč, o níž je rovněž třeba pohledávku č. 1 ponížit, neboť v této výši zanikla jejím uhrazením. Z tohoto důvodu odvolací soud také v tomto rozsahu změnil napadený bod I. výroku rozsudku soudu I. stupně a žalobu zamítl.

V případě popřené pohledávky č. 1 odvolací soud naopak přitakal oprávněnosti nároku žalobce v rozsahu částky 29.200,-Kč, neboť smlouva o úvěru obsahuje výslovný pokyn dlužnice k úhradě této částky z poskytnutého úvěru na stanovený účet na úhradu pohledávky a jednalo se tedy o plnění části poskytnutého úvěru v souladu s pokynem dlužnice. Toliko v tomto rozsahu shledal odvolací soud popřenou pohledávku č. 1 po právu, avšak jako nezajištěnou (viz níže).

V případě nezajištěné pohledávky č. 4 se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu I. stupně, jakož i s jeho správnou a přiléhavou aplikací moderačního práva, a proto ohledně této pohledávky napadeny rozsudek potvrdil, přičemž v tomto rozsahu také pro stručnost odkazuje na jeho odůvodnění. Odvolací soud toliko doplňuje, že danou smluvní pokutou není sankcionováno samotné podání insolvenčního návrhu dlužnicí (tedy výkon jejího práva), ale nesplnění její oznamovací povinnosti, k níž se smluvně zavázala.

Naopak rozdílně od soudu I. stupně posoudil odvolací soud platnost zástavní smlouvy ze dne 3.5.2010 a v důsledku toho také otázku oprávněnosti popření pohledávky č. 5 a popření pořadí (zajištění) pohledávek č. 1, 2 a 5.

Ze zástavní smlouvy odvolací soud zjistil, že v jejím čl. IV. označeném Plnění ze zástavní smlouvy je v odst. 1 uvedeno, že v případě, že pohledávky zástavního věřitele zajištěné podle této zástavní smlouvy zástavním právem k zástavě nebudou splněny řádně a včas, je zástavní věřitel oprávněn se uspokojit z výtěžku zpeněžení zástavy, a to i tehdy, došlo-li k promlčení zajištěných pohledávek. Výběr způsobu zpeněžení závisí výhradně na rozhodnutí zástavního věřitele, který přihlíží k oprávněným zájmům a součinnosti zástavce.

Na základě tohoto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že zástavní smlouva (MSPH 78 INS 10439/2012) je smlouvou absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. ve znění platném v době uzavření zástavní smlouvy. Zástavní smlouva k nemovitosti je v obč. zák. kompletně upravena a na její náležitosti plně dopadají § 152 až § 172 obč. zák. ve znění platném v době uzavření zástavní smlouvy, zejména pak § 165a až § 169 obč. zák.

Podle § 165a odst. 1 obč. zák. lze zástavu zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy.

Podle § 169 písm. c) obč. zák. ujednání zástavní smlouvy jsou neplatná, jestliže stanoví, že zástavní věřitel může uplatnit uspokojení z prodeje zástavy jinak, než je stanoveno zákonem.

K takovému neplatnému ujednání ve shora uvedené zástavní smlouvě došlo, což vyplývá jednoznačně z jejího čl. IV. odst. 1, v němž je výslovně uvedeno, že výběr způsobu zpeněžení zástavy závisí výhradně na rozhodnutí zástavního věřitele, takže věřitel se může uspokojit podle vlastního uvážení, tedy i způsoby jinými než uvedenými v § 165a odst. 1 obč. zák., který je stejně jako § 169 obč. zák. ustanovením kogentním a nelze se od něj odchýlit. Odvolací soud se proto ztotožňuje se žalovaným v tom, že zástavní smlouva je smlouvou neplatnou podle § 39 obč. zák., neboť jí došlo k obcházení zákona, konkrétně kogentních ustanovení obč. zák. o způsobu uspokojení ze zástavy, takže v daném případě došlo ke sjednání tzv. propadné zástavy.

Je-li zástavní smlouva absolutně neplatným právním úkonem, pak i sporná pohledávka č. 1, přihlášená jako zajištěná, je ve zjištěné výši pohledávkou nezajištěnou a žalovaný musí být úspěšný v řízení v části, v níž se žalobce domáhal určení jejího pořadí jako pohledávky zajištěné zástavním právem. Neplatnost zástavní smlouvy zároveň znamená, že pohledávka č. 5 nevznikla. Proto také v této části odvolací soud změnil bod I. výroku napadeného rozsudku a žalobu zamítl.

Odvolací soud shrnuje, že žalobce má v řízení zjištěnou nezajištěnou pohledávku č. 1 v celkové výši 340.170,-Kč (310.970,-Kč + 29.200,-Kč) a nezajištěnou pohledávku č. 4 ve výši 10.000,-Kč. Ostatní jeho nároky včetně práva na uspokojení ze zajištění byly platně popřeny.

Současně odvolací soud rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o.s.ř. Žalovanému, který byl v řízení úspěšný ve zcela převažujícím rozsahu, však žádné náklady řízení nevznikly. Proto odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (bod II. výroku).

Odvolací soud konečně rozhodl také o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 2.000,-Kč podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož, je-li navrhovatel v řízení od soudního poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Převedeno na danou věc, je žalovaný insolvenční správce v odvolacím řízení současně také navrhovatelem, neboť podal odvolání proti rozsudku soudu I. stupně v části, v níž byl žalobce s žalobou úspěšný. Přitom je současně osobou (MSPH 78 INS 10439/2012) osvobozenou ze zákona od placení soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Jelikož měl žalovaný v odvolacím řízení úspěch ve zcela převažujícím rozsahu, uložil odvolací soud žalobci, na něhož přechází poplatková povinnost, zaplatit soudní poplatek za odvolání, který činí 2.000,-Kč podle položky 22 bodu 11 a položky 4 bodu 1 písm. c) sazebníku poplatků (bod III. výroku).

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 7. září 2015 JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kočičková Dominika