104 VSPH 124/2014-200
159 ICm 362/2013 104 VSPH 124/2014-200 (MSPH 59 INS 10401/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové ve věci žalobce: Ing. Richard Jasinský, sídlem Moskevská 215/32, 101 00 Praha 10, insolvenční správce dlužníka HGF DEVELOPMENT, s.r.o., IČO 27230392, sídlem Dlouhá 705/16, 110 00 Praha 1, zast. JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem, sídlem Botičská 4, Praha 2, proti žalovanému: GOODFIRE, s.r.o., IČO 27391388, sídlem Volutová 2521/18, Stodůlky, 158 00 Praha 5, zast. Mgr. Ing. Ing. Tomášem Kubíkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 21, 110 00 Praha 1, o určení neúčinnosti právních úkonů, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 159 ICm 362/2013-110 ze dne 13.ledna 2014

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 159 ICm 362/2013-110 ze dne 13.ledna 2014 se mění tak, že žaloba, jíž mělo být určeno, že smlouva o zprostředkování ze dne 15.6.2006 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným a finanční plnění dlužníka spočívající v převodu částky 392.700 Kč žalovanému dne 23.1.2007, jsou vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinnými právními úkony, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a dovolacího soudu do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing.Ing. Tomáše Kubíka částku 56.378,50 Kč.

Odůvodnění

Ve výroku uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze určil, že smlouva o zprostředkování ze dne 15.6.2006 uzavřená mezi dlužníkem HGF DEVELOPMENT, s.r.o. 159 ICm 362/2013 (MSPH 59 INS 10401/2011)

(dále jen dlužník) a žalovaným GOODFIRE, s.r.o. (dále jen žalovaný) a finanční plnění dlužníka spočívající v převodu částky 392.700 Kč žalovanému dne 23.1.2007, jsou vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinnými právními úkony (bod I. výroku), žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13.600,-Kč (bod II. výroku) a zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod III. výroku).

V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že se insolvenční správce dlužníka (dále jen žalobce) domáhal podanou žalobou určení, že jsou vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinnými právními úkony smlouva o zprostředkování ze dne 15.6.2006 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným a finanční plnění dlužníka spočívající v převodu částky 392.700 Kč žalovanému dne 23.1.2007, jako úmyslně zkracující právní úkony dle § 242 insolvenčního zákona (dále jen IZ), jimiž dlužník zkrátil uspokojení věřitelů tím, že vyvedl finanční prostředky ve prospěch společnosti dlužníku blízké a že dle § 242 odst. 2 IZ se má za to, že byl žalovanému dlužníkův úmysl znám, neboť jednatel žalobce byl v rozhodné době manželem jednatelky žalovaného. Žalobu pak odůvodnil tím, že dne 1. 3. 2006 uzavřel dlužník jako budoucí prodávající se společností TVINEX, s.r.o. jako budoucím kupujícím smlouvu o smlouvě budoucí kupní. V ní se dohodli, že uzavřou nejpozději do 1. 7. 2006 kupní smlouvu, jíž dlužník převede TVINEX, s.r.o. nemovitosti v katastrálním území Trnová, č. parc. 139/192, 139/194, 139/195, evidované v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ pro katastrální území Trnová u Jíloviště, obec Trnová, okres Praha-západ, na LV č. 805 (dále jen nemovitosti) za kupní cenu 13.664.000 Kč. Dne 23. 6. 2006 byla kupní smlouva uzavřena. Na základě plné moci ze dne 1. 3. 2006 udělené TVINEX, s.r.o. jednateli Mikhailu Kindlerovi jednal Mikhail Kindler v těchto věcech jak za dlužníka, tak za TVINEX, s.r.o.

Dne 15.6.2006 uzavřel dlužník jako zájemce se žalovaným jako zprostředkovatelem smlouvu o zprostředkování za provizi ve výši 392.700 Kč, v níž se žalovaný zavázal vyvíjet ve prospěch dlužníka činnosti směřující k získání příležitosti k uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitostí. Jménem dlužníka jednal jednatel Mikhail Kindler, jménem žalovaného jednala paní Natalie Kindler. Dne 23. 1. 2007 byla provize ve výši 392.700 Kč poukázána na účet žalovaného. Žalobce v řízení namítal, že žalovaný ve prospěch dlužníka nevykonal žádnou činnost směřující k získání příležitosti k uzavření kupní smlouvy a lze tedy v chování dlužníka spatřit úmysl vyvést finanční prostředky ve prospěch společnosti jemu blízké, jež o úmyslu dlužníka vzhledem ke všem okolnostem věděla.

Soud I. stupně na základě provedených důkazů zjistil, že dlužník byl v době uzavření smlouvy o zprostředkování prokazatelně v úpadku, zejména formou insolvence, když jeho pohledávky za žalovaným činily nejméně 40.000.000,-Kč a dlužník nebyl schopen tyto závazky plnit. Soud prvního stupně poukázal na časovou posloupnost uzavření jednotlivých smluv a na to, že za prodávajícího i kupujícího jednal při uzavření kupní smlouvy Mikhail Kindler, dlužník tedy měl vědomost o zájmu TVINEX, s.r.o. nemovitosti koupit a měl potencionálního kupce nemovitostí, proto nebylo k uzavření kupní smlouvy třeba dalších osob, zvláště pak zprostředkovatelské smlouvy. Bylo-li v řízení zjištěno, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena mezi manželi Kindlerovými , byly právní úkony činěny ve prospěch osoby dlužníku blízké, když v řízení nebylo neprokázáno, že žalovaný pro dlužníka vykonal jakoukoliv zprostředkovatelskou činnost a tedy, že by měl nárok na vyplacení provize. Cituje § 235 odst. 1 a 2, § 240 odst. 3 a § 242 odst. 1, 2 a 3 IZ soud I. stupně určil právní úkony dlužníka jako neúčinné vůči majetkové podstatě. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a § 163 a § 202 odst. 1 IZ a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek rozhodl podle § 2 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění. 159 ICm 362/2013 (MSPH 59 INS 10401/2011)

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný včas odvolání a navrhoval jej změnit tak, že se žaloba zamítne. Nesouhlasil se závěry soudu I. stupně, namítal promlčení práva odporovat právnímu úkonu dlužníka odkazem na jednoletou promlčecí lhůtu s tím, že podmínky pro uplatnění pětileté promlčecí doby nebyly naplněny. Uvedl, že smlouva o zprostředkování není právním úkonem zkracujícím věřitele dlužníka, že dlužník v době uzavření smlouvy o zprostředkování nebyl v úpadku a nijak nezkrátil možnost uspokojení svých věřitelů, ani některé z nich neznevýhodnil na úkor jiných, že soud I. stupně tento svůj názor řádně nezdůvodnil, že v rozhodné době neměl dlužník splatné závazky vůči věřitelům, jež by nebyl schopen řádně plnit a nebyl v úpadku, zejména pokud ještě následující dva roky po uzavření zprostředkovatelské smlouvy platil daň z příjmů právnických osob v řádech milionů Kč, jak vyplývá z účetnictví dlužníka, jež má žalobce k dispozici a tato skutečnost mu musí být známa. Uzavření smlouvy o zprostředkování nemohlo být úkonem vedoucím k úpadku dlužníka, neboť zprostředkovaný obchod přinesl dlužníku kupní cenu v řádech milionů. Zprostředkovatelská odměna je přiměřená. Plnění poskytnuté žalovanému na základě smlouvy o zprostředkování nelze považovat rovněž za právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení § 240 IZ, či za úmyslně zkracující právní úkon podle § 242 IZ. Nesouhlasil ani s názorem soudu, že nezprostředkoval obchod s odůvodněním, že písemně uzavřené smlouvě o zprostředkování předcházela smlouva ústní za shodných podmínek a v řízení nebylo prokázáno, že se žalovaný nezasadil o zájem TVINEX, s.r.o. o prodávané nemovitosti. Nesouhlasil s názorem, že k uzavření smlouvy o zprostředkování došlo mezi osobami blízkými podle § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, když smluvními stranami zprostředkovatelské smlouvy byly dva samostatné právnické subjekty nezávislé na osobách jejich jednatelů a funkce Natalie Kindler jako jednatelky žalovaného byla čistě formální. Nároky uplatňované žalobcem případně z titulu bezdůvodného obohacení jsou promlčeny.

Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval rozsudek potvrdit jako věcně správný a uvedl, že není z hlediska § 242 IZ rozhodné, zda dlužník realizoval z prodeje nemovitostí zisk ve značné výši, pokud uhradil žalovanému částku 392.700 Kč bez ekonomického důvodu a aniž by žalovaný poskytl dlužníku nějaké plnění. Trval na právní kvalifikaci vztahu mezi dlužníkem a žalovaným, zastoupenými manželi Kindlerovými, jako osob si blízkých podle § 66a zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a trval dále na tom, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena pouze na oko, žalovaný se na realizaci obchodu nezasloužil a neunesl důkazní břemeno o opaku. O bezdůvodné obohacení se nemohlo jednat, smlouva o zprostředkování byla formálně platná, postrádala však kauzu, proto plnění z ní musí být kvalifikováno jako úmyslně zkracující.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14.5.2014, č.j.-146 potvrdil rozsudek soudu I. stupně. K dovolání podanému žalovaným rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23.4.2015, č.j. MSPH 59 INS 10401/2011, 159 ICm 362/2013, 29 ICdo 81/2014-184, jímž rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nemá za správný právní názor odvolacího soudu, že lze považovat společnost s ručením omezeným za osobu blízkou jiné společnosti s ručením omezeným jen proto, že jednatel jedné z nich je manželem jednatelky druhé z nich a pro poměry upravené insolvenčním zákonem není důvod na tomto závěru nic měnit ani s přihlédnutím k zásadám insolvenčního řízení, když nepovažuje za přiléhavý poukaz odvolacího soudu na § 5 písm. a) IZ . Dále vyjádřil závazný právní názor k otázce vědomosti a úmyslu žalovaného zkrátit věřitele dlužníka tak, že z toho, že šlo o právní úkon ekonomicky nevýhodný pro majetkovou podstaty dlužníka, který navíc vzhledem ke znalostem dlužníka nepředpokládal odpovídající aktivitu žalovaného, však závěr, že v úmyslu zkrátit věřitele dlužníka jednal i žalovaný, též bez dalšího neplyne a poukázal k rozdílu mezi nedbalostí a úmyslem na rozsudek NSČR ze dne 25.9.2014, sp.zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 159 ICm 362/2013 (MSPH 59 INS 10401/2011)

Žalovaný v podaném vyjádření učiněném po rozhodnutí dovolacího soudu uvedl, že v dané věci není prostor pro aplikaci § 242 IZ a zopakoval, že žalovaný není a nebyl osobou blízkou dlužníku a netvoří s ním koncern, že žalobce v řízení neprokázal, že by byl žalovanému znám žalobcem tvrzený úmysl dlužníka zkrátit věřitele, což vyjádřil dovolací soud ve svém rozhodnutí.

Odvolací soud znovu přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 211, § 212, § 212a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 a § 161 IZ a vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k těmto závěrům:

Podle § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 239 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odst. 1). (3) Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odst. 3).

Podle § 242 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odst. 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odst. 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odst. 3).

Odvolací soud ověřil, že k podání žaloby došlo v prekluzivní lhůtě 1 roku od zjištění úpadku dlužníka podle § 239 odst. 3 IZ, pokud byla žaloba podána u insolvenčního soudu dne 1.2.2013 a ke zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka došlo dne 6.2.2012. Rovněž tak propadná lhůta 5 let od namítané odporovatelnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka do doby podání žaloby neuplynula vzhledem k uzavření smlouvy o zprostředkování dne 15. 6. 2006 a k zahájení insolvenčního řízení dlužníka dne 15.6.2011.

Při novém posouzení, zda dlužník svým jednáním naplnil skutkovou podstatu úmyslně zkracujícího úkonu podle § 242 odst. 1 IZ tím, že úmyslně zkrátil uspokojení svých věřitelů, tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám, vyšel odvolací soud z obsahu spisu a z obsahu odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž je vázán. Na rozdíl od jiných skutkových podstat není pro posouzení neúčinnosti úmyslně zkracujícího úkonu dle § 242 odst. 1 IZ rozhodná existence úpadku dlužníka v době namítaného právního úkonu a není ani rozhodné, zda se namítaným právním úkonem dostalo dlužníku přiměřeného protiplnění. Nemá proto význam podrobně zkoumat, zda a v jakém rozsahu vyvinul žalovaný ve prospěch dlužníka aktivitu směřující k obstarání kupujícího a zda mu tím eventuálně poskytl nějakou ekonomickou výhodu, nýbrž zásadní je, jednal-li dlužník v úmyslu zkrátit své věřitele a tento úmysl byl žalovanému znám nebo mu musel být znám.

V daném případě dovozoval žalobce úmysl zkrátit své věřitele z formálně platného právního úkonu dlužníka spočívající v uzavření zprostředkovatelské smlouvy se žalovaným a 159 ICm 362/2013 (MSPH 59 INS 10401/2011) poskytnutí žalovanému na základě uzavřené zprostředkovatelské smlouvy finanční plnění, jež bylo podle tvrzení žalobce poskytnuto bez protiplnění vzhledem k časovému průběhu jednotlivých právních úkonů dlužníka, tj. uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, zmocnění jednatele dlužníka TVINEX, s.r.o. ke všem jednáním směřujícím k uzavření kupní smlouvy, uzavření zprostředkovatelské smlouvy a vzápětí na to smlouvy kupní. Aniž by byla v řízení na jisto postavena bezúčelnost uzavření zprostředkovatelské smlouvy a aniž by bylo prokázáno, že pro majetkovou podstatu dlužníka neměl tento právní úkon žádné ekonomické opodstatnění tím, že žalovaný popřípadě nevyvinul žádnou aktivitu k uzavření kupní smlouvy ve prospěch dlužníka, mohlo by se jevit uzavření zprostředkovatelské smlouvy jako účelové jednání dlužníka tím, že byla uzavřena bezprostředně před uzavřením samotné kupní smlouvy, jíž předcházela smlouva o smlouvě budoucí kupní, k jejichž uzavření a k dalším právním krokům byl zmocněn jednat za TVINEX, s.r.o. jednatel dlužníka a musel být tedy obeznámen o úmyslu TVINEX, s.r.o. Jen v samotné podstatě zprostředkovatelské smlouvy však již nelze podle názoru dovolacího soudu spatřovat jednání žalovaného v úmyslu zkrátit věřitele a podle názoru odvolacího soudu nelze bezpochybně z podstaty této smlouvy bez dalšího dovozovat ani jednání dlužníka v úmyslu zkrátit věřitele. Na základě poukazu dovolacího soudu na rozdíly mezi nedbalostním jednáním a úmyslem odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2014, sp.zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyšel dále odvolací soud mimo jiné z právní věty citovaného rozhodnutí, že Zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn. Na srozumění jednajícího se způsobením škody lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit škodnímu následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. Zavinění ve formě vědomé nedbalosti je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o přiměřené důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly .

V posuzované věci je situace taková, že aniž by byl v řízení prokázán přímý úmysl dlužníka při uzavření zprostředkovatelské smlouvy zkrátit uspokojení věřitelů, když o jeho nepřímém úmyslu lze jen spekulovat, avšak připustil-li by odvolací soud možnou úvahu o jeho úmyslu (ať již přímém či nepřímém) z okolností, za nichž došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, pak nepochybně nebyla splněna další podmínka, jež by opravňovala k závěru dle § 242 IZ o neúčinném právním úkonu dlužníka, a to vědomost žalovaného o úmyslném jednání dlužníka, kterou dle odvolacího soudu nelze dovodit ani se zřetelem ke všem okolnostem, za kterých k uzavření zprostředkovatelské smlouvy došlo. V řízení nebylo totiž řečeno, ani prokázáno, že by měl žalovaný jakoukoliv vědomost o tom, že byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní, že byl jednatel dlužníka zmocněn TVINEX, s.r.o. k jednání a uzavření kupní smlouvy a že uzavření zprostředkovatelské smlouvy by mohlo být jen účelovým jednáním dlužníka s úmyslem zkrátit věřitele. Pokud nedošlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy mezi osobami navzájem si blízkými, jak dovodil dovolací soud s tím, že nelze na dlužníka a žalovaného pohlížet jako na osoby navzájem si blízké prostřednictvím svých jednatelů, nebo ve prospěch osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, jak předpokládá § 242 odst. 2 IZ, a pokud žádným hodnověrným způsobem vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele v řízení prokázána nebyla, přičemž jen ze samé podstaty dojednané zprostředkovatelské smlouvy dovodit bez dalšího nelze, jak rovněž uvedl dovolací soud, a to i v případě, že by bylo v řízení nepochybně prokázáno, že žalovaný dlužníku žádné pro něho ekonomicky výhodné plnění neposkytl tím, že pro něj nevyvinul odpovídající aktivitu, jež by byla ekvivalentem zaplacené odměny, nelze nežli 159 ICm 362/2013 (MSPH 59 INS 10401/2011) uzavřít, že předpoklady pro kladné rozhodnutí o neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů podle § 242 IZ splněny nebyly.

Odvolací soud přihlédl dále k tomu, že v řízení po rozhodnutí dovolacího soudu žalobce setrval na svých stanoviscích, dle nichž žalovaný nepřispěl svojí aktivitou k uzavření kupní smlouvy, ve shodě s dlužníkem jednal v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelů dlužníka přijatým plněním bez protiplnění a na prokázání těchto svých skutkových tvrzení navrhoval provést nové dokazování. Odvolací soud z protokolu o jednání konaném dne 5.11.2013 u Městského soudu v Praze zjistil, že byl žalobce náležitě soudem I. stupně již dříve poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o povinnosti tvrdit a prokázat svá tvrzení o tom, že žalovaný nepřispěl k obstarání kupce nemovitostí, že dlužník jednal s úmyslem zkrátit věřitele, že o úmyslu dlužníka žalovaný věděl. Žalobce, ač dříve náležitě soudem poučen, nenabídl jinou verzi svých tvrzení a doložil jen kopii společenské smlouvy TVINEX, s.r.o. na důkaz prodeje nemovitostí dlužníkem, o čemž však v řízení není pochyb, a setrval na svých stanoviscích a přes poučení soudu jiným relevantním tvrzením a důkazy v řízení neprokázal naplnění předpokladů pro závěr, že lze právní úkony dlužníka, ať již v podobě uzavření zprostředkovatelské smlouvy nebo v podobě poskytnutí finančních prostředků, považovat za neúčinné právní úkony vůči majetkové podstatě dlužníka ve smyslu § 242 IZ. Odvolací soud proto shledal, že nové návrhy žalobce na doplnění dokazování přednesené až v odvolacím řízení byly učiněny v rozporu s § 205a o.s.ř. (byť se tak stalo po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu), když nebyly uplatněny před soudem I. stupně, jenž mu podal poučení podle § 118a o.s.ř.; uplatnění takových novinek až v odvolacím řízení vylučuje zásada neúplné apelace, jíž je odvolací řízení plně ovládáno.

K podstatě sporu odvolací soud dodává, že měl-li žalobce za to, že se žalovanému vyplacením finančních prostředků bez event. protiplnění dostalo neoprávněného plnění na úkor dlužníka, mohl se domáhat jeho vydání pořadem práva u obecného soudu (tj. žalobou na plnění z bezdůvodného obohacení), nikoliv odpůrčí žalobou podanou podle § 242 IZ u soudu insolvenčního.

Na základě výše uvedených úvah a veden právním názorem dovolacího soudu shledal proto odvolací soud odvolání žalovaného důvodným a podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil rozsudek soudu I. stupně včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za podanou žalobu tak, že se žaloba zamítá.

Podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem tak, že procesně úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení za soudní poplatek za odvolání proti nařízení předběžného opatření ve výši 1.000 Kč, za odvolání proti rozsudku ve výši 2.000 Kč, za dovolání ve výši 10.000 Kč, tj. 13.000 Kč, za účelně vynaložené náklady právního zastoupení podle § 9 odst. 4 písm. c) a § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve výši 3.100 Kč/úkon a za náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč/úkon, celkem za řízení před soudem I. stupně, předchozí odvolací řízení, za dovolací řízení a za druhé odvolací řízení za 10 účelně vynaložených úkonů (převzetí věci, podání vyjádření ze dne 7.3.2013, 22.5.2013, 11.7.2013, 5.9.2013, účast na jednání 5.11.2013, 14.5.2015, podání dovolání 14.8.2015, vyjádření 13.10.2015, účast na jednání 23.11.2015) činí odměna 31.000 Kč plus režijní paušál 10x 300 Kč celkem 3.000 Kč, 1x 1.550 Kč za odvolání do předběžného opatření plus režijní paušál 300 Kč (náhradu hotových výdajů za 2 úkony účastníka bez právního zastoupení za odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně a vyjádření 7.10.2014 učiněná před účinností vyhl. č. 254/2015 Sb. ke dni 1.7.2015 nelze přiznat), DPH sazbou 21% z částky 35.850 Kč činí, 7.528,50 Kč, celkem náklady za tato řízení činí 56.378,50 Kč. 159 ICm 362/2013 (MSPH 59 INS 10401/2011)

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 23.listopadu 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová