104 VSPH 123/2016-132
43 ICm 2459/2015 104 VSPH 123/2016-132 (KSCB 27 INS 10956/2014)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce: Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., IČO: 29414873, sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4, insolvenční správce dlužníka STAKOPLAST cz, spol. s r.o., IČO: 26045028, sídlem Lidická 153, 386 01 Strakonice, zast. JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem, sídlem Krajinská 224/37, 370 01 České Budějovice, proti žalovanému: K-V-K PROFITRADE, s.r.o., IČO: 26028328, sídlem Lidická 153, 386 01 Strakonice, zast. Mgr. Jiřím Mulačem, advokátem, sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice, o neúčinnost právního úkonu, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 2459/2015-76 ze dne 29. října 2015,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 2459/2015-76 ze dne 29. října 2015 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, kterou se insolvenční správce Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s. (dále jen správce; také žalobce) dlužníka STAKOPLAST cz, spol. s r.o. (dále jen dlužník) domáhal určení, že je právní úkon dlužníka-uzavření kupní smlouvy ze dne 6. 12. 2013 mezi dlužníkem a žalovaným, jejímž předmětem se stal prodej pozemků: a to pozemek parc. č. st. 652, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba na něm postavená-budova bez čp/če, způsob využití bydlení, pozemek parc. č. st. 1075/1, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba na něm postavená- budova čp. 281 v části obce Malá Strana, způsob využití průmyslový objekt, pozemek parc. č. st. 1075/2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba na něm postavená-budova bez čp/če, způsob využití průmyslový objekt, pozemek parc. č. st. 1075/3, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba na něm postavená-budova bez čp/če, způsob využití průmyslový objekt, pozemek parc. č. st. 1075/5, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba na něm postavená- budova bez čp/če, způsob využití průmyslový objekt, pozemek parc. č. st. 1075/6, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba na něm postavená-budova bez čp/če, způsob využití průmyslový objekt, nacházející se v katastrálním území Týn nad Vltavou, část obce Malá Strana, obec Týn nad Vltavou, vše zapsáno isir.justi ce.cz 43 ICm 2459/2015 (KSCB 27 INS 10956/2014) v katastru nemovitostí na LV č. 1266, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice (dále jen nemovitosti), vůči věřitelům dlužníka přihlášeným do insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 INS 10956/2014, neúčinný (bod I. výroku), zamítl žalobu, kterou se správce domáhal vydání nemovitostí do majetkové podstaty (bod II. výroku) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 13.600 Kč (bod III. výroku).

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích mimo jiné uvedl, že se správce domáhal podle § 235 odst. 1, § 240 a § 241 insolvenčního zákona (dále jen IZ) určení neúčinnosti kupní smlouvy, uzavřené dne 6. 12. 2013 mezi dlužníkem a žalovaným, jíž dlužník převedl na žalovaného nemovitosti za kupní cenu ve výši 5.460.000 Kč, ačkoliv reálná cena nemovitostí byla v době jejich prodeje minimálně ve výši 11.803.952 Kč, jak vyplývá ze znaleckého posudku ze dne 11. 9. 2015, zpracovaného soudním znalcem Vladimírem Pauerem a tudíž se jednalo o úkon dlužníka bez přiměřeného protiplnění zvýhodňující žalovaného. Dále namítal, že kupní cena ve výši 5.460.000 Kč byla dlužníku zaplacena pouze ve výši 4.800.000 Kč a ve zbytku částky 660.000 Kč došlo k zápočtu vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného na základě jednostranného právního úkonu žalovaného, a i tím se dlužníku nedostalo reálného protiplnění, přičemž žalobce tento zápočet neuznal, zpochybnil existenci započítávaných pohledávek žalovaného a namítal, že dlužník a žalovaný byli osobami blízkými, že dlužník učinil tento úkon v době, kdy byl v úpadku, a proto se domáhal uložení povinnosti žalovanému vydat nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka.

Žalovaný nesouhlasil s tím, že by kupní cena nemovitostí nebyla cenou obvyklou v daném místě a čase, že by se jednalo o úkon dlužníka bez přiměřeného protiplnění, že by byli dlužník a žalovaný osobami navzájem blízkými, a že by byl dlužník v době uzavření kupní smlouvy v úpadku. Nesouhlasil ani s tvrzením žalobce o neexistenci jeho pohledávek, které započetl oproti pohledávce dlužníka ve výši 660.000 Kč jako části kupní ceny.

Soud I. stupně uvedl, že dne 8. 10. 2014 (A-18) byl zjištěn úpadek dlužníka, a že žaloba podaná u insolvenčního soudu dne 19. 6. 2015 byla podána včas podle § 239 odst. 3 IZ. Jelikož nepovažoval za prokázané, že kupní cena ve výši 5.460.000 Kč za převáděné nemovitosti, sjednaná v kupní smlouvě ze dne 6. 12. 2013, je podle § 240 IZ nepřiměřeným protiplněním, nehodnotil dále skutečnosti, které zjistil z výroční zprávy dlužníka za rok 2011, z účetní závěrky dlužníka za rok 2011, ze zprávy nezávislého auditora za rok 2011, ze vzájemného zápočtu pohledávek, z prohlášení o jednostranném zápočtu pohledávek, ze zprávy o vztazích mezi propojenými osobami ze dne 28. 3. 2011, 28. 6. 2010, 29. 6. 2009, o propojení dlužníka a žalovaného ve smyslu § 66a zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nepovažoval za potřebné dále zjišťovat a hodnotit, zda došlo k úhradě zbytku kupní ceny na základě účinného započtení pohledávek ve výši 660.000 Kč a zda se dlužníku v důsledku toho dostalo přiměřeného protiplnění. Ve svých zjištěních vyšel ze znaleckého posudku Ing. Karla Drnka, jenž posuzoval tržní hodnotu převáděných nemovitostí ke dni 15. 11. 2013, tj. v době jejich prodeje, a dospěl k závěru, že tržní hodnota nemovitostí činila částku 5.460.000 Kč, 43 ICm 2459/2015 (KSCB 27 INS 10956/2014) vycházeje z projektové dokumentace, ze smluv o nájmu částí areálu, z výsledků místního šetření, z vlastní databáze a databází realitních kanceláří souvisejících objektů, označil nemovitosti za velmi zastaralý areál, který je velkým způsobem opotřebován, nachází se v neatraktivní lokalitě se špatným přístupem, jeho využití je omezeno související přilehlou zástavbou objektů určených k bydlení a v místě samém v Týně nad Vltavou, kde se areál nachází, je značný převis nabídky obdobných areálů nad poptávkou, nachází se v poměrně větší vzdálenosti od centra města, v neatraktivní lokaci průmyslové zóny, není možné očekávat dosažení velké poptávky po koupi či pronájmu areálu, jenž je omezen i k alternativnímu využití vzhledem k územnímu plánu stanovící průmyslovou zónou, která nemůže být využita k bydlení, a s ohledem na hygienická a hluková omezení ve vztahu k přilehlé obytné zástavbě. Při svém výslechu před soudem I. stupně znalec Ing. Karel Drnek tyto své závěry potvrdil a vyslovil domněnku, že od roku 2013 do současnosti nedošlo na trhu s nemovitostmi k výrazným posunům a v současné době lze označit areál za neprodejný. Soud I. stupně dále uvedl, že závěry znaleckého posudku Ing. Karla Drnka částečně potvrzují závěry znaleckého posudku Ing. Petry Bednářové, Ph.D. ze dne 29. 6. 2015, která ve svém znaleckém posudku dospěla mimo jiné k závěru, že tržní cenu nemovitostí dle stavu ke dni 16. 12. 2013 lze určit částkou 4.768.000 Kč s tím, že cenu výrazným způsobem determinuje naprosto nevyhovující stav nemovitostí soudobým požadavkům na průmyslové objekty a to jak po stránce konstrukční, izolační, dispoziční i technologické, když předmětné nemovitosti jsou v podstatě dožívajícím areálem bez perspektivy pro špičkové průmyslové využití a komplexní rekonstrukce budov na dosažení dnešního standardu by byla zcela neekonomická. Soud I. stupně nevyšel ve svém rozhodnutí ze znaleckého posudku soudního znalce Vladimíra Pauera ze dne 11. 9. 2015, jenž stanovil obvyklou hodnotu nemovitostí na částku 11.800.000 Kč, protože zjistil, že znalci nebyla zpřístupněna stavební dokumentace daného objektu, nebyly mu k dispozici konkrétní ekonomické údaje ke zjištění tržní ceny nemovitostí, cenu stanovil jen na základě analýzy trhu v oblasti nájemného v obdobných, srovnatelných nemovitostech a neměl k dispozici ani autentické ekonomické informace a dosažené výsledky hospodaření v nemovitostech. Na základě zjištění, že znalec Ing. Karel Drnek zpracovával posudek v době prodeje nemovitostí, měl nejpřesnější informace o aktuální situaci na trhu koncem roku 2013 a měl dostatek podkladů ke svému znaleckému zkoumání, jež bylo zčásti potvrzeno závěry znaleckého posudku Ing. Petry Bednářové, Ph.D. ze dne 29. 6. 2015, měl soud I. stupně sjednanou kupní cenu za obvyklou v daném místě a čase, pokud došlo k zaplacení kupní ceny ve výši 4.800.000 Kč, považoval i tuto částku za přiměřené a dostatečné protiplnění, jehož se dlužníku dostalo za převáděné nemovitosti s ohledem na její odchýlení jen ve 12 % od kupní ceny sjednané v kupní smlouvě a potvrzené znalkyní Ing. Petrou Bednářovou, Ph.D. jako obvyklé ceny. Proto soud dále nezjišťoval a nehodnotil, zda skutečně došlo k úhradě zbývající části kupní ceny na základě započtení pohledávek ve výši 660.000 Kč a právně nehodnotil přiměřenost tohoto protiplnění. Nezabýval se proto ani splněním dalších podmínek § 240 IZ a žalobu zamítl, včetně nároku na vydání nemovitostí žalovaným do majetkové podstaty dlužníka a rozhodl o nákladech řízení podle § 163 IZ ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. 43 ICm 2459/2015 (KSCB 27 INS 10956/2014)

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce včas odvolání a navrhoval po doplnění dokazování rozsudek změnit a žalobě v plném rozsahu vyhovět a uložit žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Považoval za nesprávné, pokud soud I. stupně vyšel bezvýhradně jen z posudku znalce Ing. Karla Drnka, jenž zpracovával posudek na základě zadání dlužníka, a proti němuž žalobce v řízení vznášel logické námitky, vycházeje z diametrálně odlišné historické ceny nemovitostí zanesené v účetnictví dlužníka a ze skutečnosti, že nemovitosti sloužily jako zástava k úvěru v částce převyšující znalecké ocenění provedené Ing. Karlem Drnkem, a proto očekával zadání zpracování oponentního znaleckého posudku pro účely stanovení ceny nemovitostí, byla-li obvyklá cena stanovená znalcem Vladimírem Pauerem dne 11. 9. 2015 na částku 11.800.000 Kč v diametrálně odlišné výši od ostatních ocenění. Trval proto na zadání revizního znaleckého posudku pro účely ocenění nemovitostí. Uvedl, že je smlouva absolutně neplatná podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), příčící se dobrým mravům z důvodu, že došlo k vyvedení majetku z dlužníka jeho jednatelkou, jejíž právní úkony prověřují orgány činné v trestním řízení a bylo zahájeno trestní stíhání obou jednatelů dlužníka, mimo jiné z důvodu zvýhodňování věřitele. Navrhoval řízení přerušit do doby pravomocného ukončení trestního stíhání Ing. Dany Kašparové, avšak posléze od tohoto návrhu upustil.

Žalovaný v podaném vyjádření k odvolání žalobce navrhoval rozsudek potvrdit a uvedl, že kupní cena nebyla stanovena dohodou stran, ale v návaznosti na proces podle § 196a obch. zák., byť dle jeho názoru striktně vzato převod majetku nenaplňoval kritéria této právní úpravy, protože dlužník se žalovaným netvořil koncern, nikdy tyto osoby nebyly podrobeny jednotnému řízení a nejsou ani osobami blízkými. Dále uvedl, že reálná hodnota nemovitostí byla potvrzena znaleckým posudkem Ing. Petry Bednářové, Ph.D. ze dne 29. 6. 2015, že pohledávky žalovaného za dlužníkem byly pravé a tvořily je neuhrazené faktury dle dále uvedeného seznamu podaného žalovaným, že se jednalo o vyúčtování dopravy, za prodej a služby spočívající v pronájmu strojů, že dlužník minimálně do konce roku 2013 nejevil znaky úpadku, byť v prosinci 2013 existovala pluralita věřitelů dlužníka, avšak tyto závazky byly plněny dle dohody s nimi formou splátek, že je zapotřebí odlišit právní úkon spočívající v uzavření kupní smlouvy od provedeného zápočtu a pokud žalobce shledává podstatu zkracujícího úkonu ve způsobu zániku části kupní ceny 660.000 Kč v důsledku započtení, nelze v souvislosti s tím spatřovat neúčinnost v kupní smlouvě, kterou nelze považovat za neúčinný právní úkon podle § 240 IZ a nelze jej považovat rovněž za právní úkon zvýhodňující žalovaného podle § 241 IZ.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212a a aniž nařizoval jednání podle § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. dospěl k těmto zjištěním a závěrům.

Podle § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil 43 ICm 2459/2015 (KSCB 27 INS 10956/2014) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2).

Podle § 236 IZ neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odst. 1). Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (odst. 2).

Podle § 239 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odst. 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odst. 3).

Podle § 240 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4).

Podle § 241 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl 43 ICm 2459/2015 (KSCB 27 INS 10956/2014) v úpadku (odst. 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 5).

S výjimkou § 242 IZ se k závěru o zkrácení uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele.

Podle § 3 IZ dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (odst. 1). Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud (odst. 2). Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat (odst. 3).

V daném případě soud I. stupně kupní smlouvu, uzavřenou dne 6. 12. 2013 mezi dlužníkem a žalovaným, neshledal neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění zvýhodňující žalovaného pro výši sjednané kupní ceny, jež se stala v řízení spornou vzhledem k rozporným znaleckým oceněním obvyklé ceny nemovitostí v daném místě a čase a vzhledem ke způsobu její úhrady zčásti jednostranným započtením žalovaného. Ačkoliv žalobce navrhoval k odstranění pochybností a vyjasnění rozpornosti výsledků znaleckých posudků, doložených v řízení žalovaným, s jejichž závěry nesouhlasil a doložil znalecký posudek soudního znalce Vladimíra Pauera ze dne 11. 9. 2015, jenž stanovil obvyklou hodnotu 43 ICm 2459/2015 (KSCB 27 INS 10956/2014) nemovitostí na částku 11.800.000 Kč, která je dvojnásobkem ocenění provedeného znaleckým posudkem znalce Ing. Karla Drnka na částku 5.460.000 Kč, potvrzenou znaleckým posudkem Ing. Petry Bednářové, Ph.D. ze dne 29. 6. 2015, v němž byla hodnota nemovitostí oceněna dokonce jen ve výši 4.768.000 Kč, soud I. stupně k jeho zadání nepřistoupil, neboť vyšel ze zjištění, že znalec Ing. Karel Drnek, kterého jako jediného ze znalců v řízení vyslechl, měl pro své posouzení veškeré potřebné podklady nutné pro stanovení obvyklé ceny nemovitostí v daném místě a čase a prováděl ocenění v daném čase prodeje nemovitostí. Zároveň soud přihlédl k výsledku znaleckého posudku Ing. Petry Bednářové, Ph.D., zpracovaného dne 29. 6. 2015 jen o tři měsíce dříve, nežli byl zpracován posudek znalcem Vladimírem Pauerem dne 11. 9. 2015, k němuž soud I. stupně zaujal mimo jiné stanovisko nedostatku jeho autentičnosti, ačkoliv stejné stanovisko ke znaleckému posudku Ing. Petry Bednářové, Ph.D. nezaujal, nýbrž z něj ve svém rozhodnutí taktéž vyšel a s ohledem na jeho závěry uvedl, že část kupní ceny, kterou žalovaný dlužníkovi zaplatil ve výši 4.800.000 Kč, lze považovat za přiměřenou a není proto nutno dále se zabývat namítaným započtením pohledávky žalovaného proti zbývající části kupní ceny ve výši 660.000 Kč.

Podle § 127 o.s.ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odst. 1). Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odst. 2).

V daném případě odvolací soud doplňuje, že ačkoliv soud I. stupně poukázal ve svém rozhodnutí mimo jiné na to, že byl znalec Ing. Karel Drnek jmenován soudem pro účely stanovení výše kupní ceny s ohledem na § 196a obch. zák., neměl jednak přehlédnout, že objednatelem posudku byl dlužník, nikoliv soud, a i kdyby byl zadavatelem posudku soud, jednalo by se o znalecký posudek zpracovaný v jiném řízení, jenž má povahu důkazu listinou (§ 129 o.s.ř.), nikoli důkazu podle § 127 o.s.ř., jehož by bylo sice lze použít jako důkaz k otázkám, jejichž posouzení vyžaduje odborných znalostí, avšak jen, nestaly-li by se závěry z něj vyplývající mezi účastníky sporné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 347/2000). Zároveň neměl soud I. stupně rovněž přehlédnout, že objednatelem posudku, zpracovaného Ing. Petrou Bednářovou, Ph.D., byl žalovaný, a ačkoliv obsahuje doložku podle § 127a o.s.ř., v řízení panují pochybnosti o jeho výsledku, stejně jako o výsledku znalce Ing. Karla Drnka, a proto měl soud I. stupně k těmto skutečnostem přihlédnout. Odvolací soud je toho názoru, že soud I. stupně náležitě nevysvětlil svůj postup v řízení, měl vyhovět návrhu žalobce a zadat revizní posudek zpracovaný jiným nezávislým znalcem, jenž přezkoumá všechny dosud zpracované posudky vzhledem ke zcela diametrálně rozdílné výši dosud učiněných ocenění, jejichž rozdíl není jen ve 12%, nýbrž odpovídá dvojnásobku. Zároveň odvolací soud doplňuje, že v případě těchto rozporů měl soud vyslechnout všechny znalce. 43 ICm 2459/2015 (KSCB 27 INS 10956/2014)

Jelikož soud I. stupně nepostupoval ve věci procesně správně a v pochybnostech, zda dlužník převedl nemovitosti za přiměřené protiplnění nezadal revizní znalecký posudek, nezbylo nežli rozsudek podle § 219a odst. 1 o.s.ř. zrušit a věc vrátit podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v jehož průběhu zadá soud revizní posudek, důsledně se vypořádá s námitkou žalovaného směřující k vyvrácení domněnky úpadku dlužníka založenou na § 66a obch. zák. a znovu věc posoudí věc podle § 240 a § 241 IZ. Zároveň odvolací soud doplňuje, že se správce může podle § 239 odst. 4 IZ vedle určení neúčinnosti domáhat vydání toliko peněžitého plnění nebo peněžité náhrady plnění, avšak vydání nemovitostí zapsaných v katastru nemovitosti není z povahy věci možné a neodpovídá právní úpravě § 239 odst. 4 IZ, a proto soud I. stupně tento návrh žalobce, dospěje-li k závěru o neúčinném právním úkonu, zamítne.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 30. května 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela