103 VSPH 97/2013-149
42 ICm 1262/2011 103 VSPH 97/2013-149 (KSHK 42 INS 300/2010)









ČESKÁ REPUBLIKA r ROZSUDEK JMENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl vsenátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce vprávní věci žalobkyně: Naděžda anonymizovano , anonymizovano , bytem Pecka 297, zast. JUDr. Michalem Filipem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti žalovanému: JUDr. Leoš Materna se sídlem Valdice, Zahradní 999, insolvenční správce dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Pecka 297, zast. JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Fráni Šrámka 1139, o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, oodvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu vHradci Králové ze dne 23. dubna 2012, č.j. 42 lCm 1262/2011-87, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2012, č.j. 42 ICm 1262/2011-87, se v bodě |. výroku potvrzuje; v bodě ||. výroku se mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení se určuje ve výši 14.520,-Kč.

||. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 23.974,-Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Kamila Podroužka.

Odůvodněnh

Žalobkyně se žalobou proti žalovanému domáhala vyloučení budovy č.p. 297-rod. dům na stav. parcele č. 371, stav. parcely č. 371 o výměře 115m2-zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 598/4 o výměře 619 m2-trvalý travní porost, zapsaných na listu vlastnictví č. 443 pro kat. území a obec Pecka u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Jičín (sporné nemovitosti) s odůvodněním, podle něhož je jejich vlastnicí. Uvedla, že sporné

(KSHK 42 INS 300/2010) nemovitosti darovala dlužníku na základě smlouvy z 1.10.2002 (dále jen Smlouva), avšak později ho vyzvala ke vrácení daru, nebot, se nechoval jako syn k rodičům řádně dle morálních zásad a svým chováním zapříčinil, ze zhýralým a neuspořádaným životem připravil rodiče o střechu nad hlavou. Knemovitostem měli zřízeno věcné břemeno užívání, avšak dlužník na nich vylákal jeho zrušení stím, že od roku 2009 bude obnoveno, což se nestalo. Naopak ji a jejího manžela navštívili jeho věřitelé, kteří jim oznámili výši jeho dluhů a možnost realizace zástavy váznoucí na sporných nemovitostech. Její manžel (otec dlužníka) se po tomto sdělení rozčílil natolik, že dostal srdeční infarkt a 25.5.2009 zemřel. Žalobkyně dále uvedla, že se o ní dlužník přes opakované žádosti nestaral a neposkytl jí pomoc, jednal zcela vrozporu sdobrými mravy, a proto se rozhodla dne 12.11.2009 ve smyslu ust. § 630 obč. zák. k vrácení daru. Písemné vyhotovení výzvy k vrácení daru dlužník převzal téhož dne, tj. 12.11.2009. Uzavřela, že vrácením daru se stala vlastnicí sporných nemovitostí, přesto je žalovaný zařadil do majetkové podstaty dlužníka.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle něhož sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetkové podstaty oprávněně, nebot, důkaz o tom, že je žalobkyně vlastnicí sporných nemovitostí mu nikdy nebyl předložen a podle údajů vkatastru nemovitostí je jejich vlastníkem stále dlužník. Výzva žalobkyně kvrácení daru mu nikdy nebyla doručena a nepodařilo se mu ji dohledat ani v insolvenčním spisu k30.6.2011. Namítl, že neexistuje žádný doklad nasvědčující tomu, že kvrácení daru skutečně došlo a žalobkyně neoznačila žádné důkazy, že byly splněny podmínky pro uplatnění práva na vrácení daru. Sporné nemovitosti zapsal do majetkové podstaty dlužníka 12.4.2010 a v insolvenčním rejstříku byla tato informace zveřejněna 16.4.2010. Žalobkyně byla informována o tomto zápisu, umožnila prohlídku sporných nemovitostí za účelem jejich ocenění znalcem a o svém vlastnickém právu ho neinformovala, ani jej jakoukoliv formou neuplatňovala. Dne 24.2.2011 proběhla neúspěšná dražba sporných nemovitostí, aniž by se žalobkyně vrámci dražebního řízení dovolala svého vlastnického práva. Před opakovanou dražbou, jež se měla uskutečnit 18.5.2011 v 11.00 hod., doručila žalobkyně soudu předmětnou vylučovací žalobu. Uzavřel, že chování žalobkyně je zjevně účelové a pravděpodobně jím sleduje oddálení, či znemožnění zpeněžení sporných nemovitostí. Doplnil, že žalobkyně neprokázala ani doručení výzvy kvrácení daru dlužníkovi a její dodatečné založení do spisu vzbuzuje pochyby o její autentičnosti.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu na vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka zamítl (bod l. výroku) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 13.800,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (bod ll. výroku). Vyšel ze zjištění, že:

-žalobkyně a její manžel, jako dárci, darovali dlužníku, jako obdarovanému, Smlouvou sporné nemovitosti, a že dlužník ve prospěch dárců zřídil ve Smlouvě věcné břemeno doživotního užívání přízemí darovaného domu;

-zvýzvy s datem 12.11.2009 (dále též jen Výzva), že byl dlužník vyzván kvrácení daru sodůvodněním, že neprojevoval o rodiče zájem, nebyl jim oporou ve stáří a svým způsobem života zavinil smrt otce a připraví matku o střechu nad hlavou.

(KSHK 42 INS 300/2010)

Soud konstatoval, že ani dlužník, ani žalobkyně nedokázali vysvětlit, proč je dopis (Výzva) opatřen ověřovací doložkou Městského úřadu v Jičíně ze 16.5.2012, v níž dlužník uznal svůj podpis na listině za vlastní.

Cituje § 630 obč. zák. a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR soud vyložil předpoklady úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru a konstatoval, že za účelem zjištění intenzity nevhodného chování dlužníka krodičům vyslechl žalobkyni a dlužníka, jejichž výpovědi zhodnotil tak, že nebyly v rozporu. Vyplynulo z nich, že rodiče dlužníka nesouhlasili sjeho záměrem vzít si pro účely podnikání úvěr, nakonec mu však nemovitosti darovali, aby je mohl použít jako zástavu a souhlasili se zrušením věcného břemene, což byla podmínka banky pro poskytnutí úvěru dlužníku při jeho zajištění zástavním právem. Dlužník se s rodiči pravidelně stýkal o víkendech, při těchto návštěvách docházelo mezi nimi ke slovním roztržkám pramenícím z finančních problémů dlužníka, přičemž rodiče naléhali, aby je urovnal a obnovil jim věcné břemeno doživotního užívání, jak přislíbil dříve. Dlužník rodiče nikdy fyzicky nenapadl, nijak jim nevyhrožoval, peníze po nich nežádal, hádku ukončil většinou slovy at, mu dají pokoj a odjel pryč. Otce dlužník navštívil před smrtí dvakrát v nemocnici, kde otec zmínil jeho finanční problémy, ale dlužník je s ním odmítl probírat. Žalobkyně v domě v Pecce bydlí a dlužník za ní jezdí.

Soud uzavřel, že nemorální chování dlužníka krodičům nebylo takové intenzity, jež by zakládalo nárok žalobkyně na vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák., nebot, nemorálním chováním dlužníka měly být pouze občasné hádky srodiči vyvolané jejich snahou přimět dlužníka kuspořádání jeho finančních záležitostí, a proto žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu za právní zastupování advokátem.

Tento rozsudek napadla žalobkyně vzákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby jej odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítla, že rozhodnutí stojí prakticky výhradně na konstatování, že dlužníkovo chování nedosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů, jak požaduje § 630 obč. zák., přičemž soud vyšel toliko z výpovědí žalobkyně a dlužníka. Takové dokazování považuje za nedostatečné, nebot, sama není schopna detailně a podrobně vylíčit veškeré činy dlužníka, a nemá zájem na opětovném vyhrocení osobních vztahů s ním, když se v poslední době dostaly na výrazně lepší úroveň. Z uvedených důvodů navrhla vyslechnout svědky, jež by úplně a detailně vylíčili všechny okolnosti chování dlužníka, avšak soud tyto důkazy odmítl. Uzavřela, že vdůsledku postupu soudu nebylo možné učinit hodnověrný závěr o intenzitě porušování dobrých mravů ze strany dlužníka vůči ní a jejímu manželovi a vycházet toliko zjejí výpovědi učiněné v přítomnosti dlužníka, kdy i sohledem na její věk a vdovské postavení nedokázala vše detailněji vylíčit.

Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti, přičemž zopakoval argumentaci prezentovanou před soudem prvního stupně. Zdůraznil, že nejsou namístě námitky žalobkyně, že nedokázala vše vylíčit, nebot, povinnost tvrzení a důkazní ohledně podmínek pro vrácení daru tíží žalobkyni. Zvýpovědi žalobkyně a dlužníka vyplynulo, že mezi dárci ani obdarovaným nikdy

(KSHK 42 INS 300/2010) k zásadnějším konfliktům nedošlo a jednání dlužníka nedosáhlo takové intenzity, jež lze považovat jako hrubé porušení.

Odvolací soud přezkoumal napadení rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle ustanovení § 212 a § 212a o.s.ř. jakož i řízení, jež mu předcházelo, řízení doplnil o výslech dlužníka a dospěl kzávěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 225 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odst. 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené vodstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odst. 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odst. 3).

Podle § 630 obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.) dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

Jedná se o zvláštní způsob zániku právního vztahu jednostranným právním úkonem dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním vůči dárci nebo členům jeho rodiny hrubě porušil dobré mravy, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tj. požadovat na obdarovaném toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Povinnost obdarovaného vrátit předmět darovací smlouvy není závislá na tom, zda dárce uplatnil u soudu právo na vrácení daru. Projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému, se podle soudní praxe ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce kvěci ex nunc; obdarovaný se tak stane neoprávněným držitelem s povinností věc dárci vydat (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 3001/2009 ze 17.12.2009). V případném sporu pak třeba vycházet jen z obsahu této výzvy, nebot, prokazování jakéhokoliv jiného hrubého porušení dobrých mravů ve sporu by nemělo zhlediska důvodnosti výzvy, tj. zda se dárce na základě ní stal opět vlastníkem daru nebo nikoliv, žádný právní význam.

Z výše uvedené právní úpravy týkající se vrácení daru podle § 630 obč. zák. vyplývá, že zákonné účinky nenastávají na základě rozhodnutí soudu o sporu mezi dárcem a obdarovaným, jinak řečeno nikoliv na základě konstitutivního rozhodnutí soudu, nýbrž přímo ze zákona, když dárce se stává vlastníkem daru poté, co výzva ke vrácení daru je doručena obdarovanému. Mezi dárcem a obdarovaným může dojít ke sporu o to, zda-li výzva obsahovala důvody, jež lze hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů. Prakticky se tak zpravidla děje v řízení o vydání věci, vjehož rámci důvodnost postupu podle § 630 obč. zák. soud řeší jako otázku předběžnou.

(KSHK 42 INS 300/2010)

Odvolací soud s ohledem na závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně ani dlužník nedokázali vysvětlit, proč je Výzva z 12.11.2009, jímž byl dlužník žalobkyní vyzván k vrácení daru, opatřen ověřovací doložkou z 16.1.2012, v níž dlužník uznal svůj podpis na této listině za vlastní, doplnil dokazování o výslech dlužníka. Zjeho výpovědi odvolací soud zjistil, že bydlí v rodinném domě, jenž je součástí sporných nemovitostí poté, co insolvenční správce zpeněžil jeho byt v Jičíně, matka se z domu odstěhovala před třemi lety k příteli. V době, kdy v tomto domě již matka nebydlela, mu poslala nějaký dopis, jež nepřevzal, nebot, tušil, že je od ní a nechtěl s ní komunikovat. Další jí zaslaný dopis rovněž odmítl převzít poté, co na poště zjistil, že je od matky, avšak s ohledem na uplynutí času si již nedovede vybavit jednotlivé souvislosti. O tom, že matka požádala o vrácení daru se dozvěděl od svého insolvenčního správce, žádost nikdy nedostal. K předložené výzvě uvedl, že je na ní jeho podpis, a pokud uvedl, že ji převzal, tak ji musel dostat; potom tuto listinu viděl. Matka ho požádala, aby spolu odešli na Městský úřad v Jičíně, kde listinu podepsal.

Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl kzávěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, kterým by prokázala, že se stala vlastnicí sporných věcí kdatu 12.11.2009, jak tvrdila vžalobě s tím, že vtento den dlužník písemné vyhotovení výzvy převzal. Z výpovědi dlužníka je zřejmé, že o výzvě k vrácení daru nevěděl a tato skutečnost se mu stala známou až ze sdělení insolvenčního správce, jenž se o výzvě dozvěděl až dne 18.5.2011 před zahájením opakované dražby sporných nemovitostí. Ze všech uvedených souvislostí a okolností lze dovodit, že žalobkyně vyhotovila výzvu dodatečně, čemuž nasvědčuje nejen to, že ji dlužník 12.11.2009 nepřevzal, ale též i skutečnost, že sporné nemovitosti dlužník uvedl jako svůj majetek a insolvenční správce je do jeho majetkové podstaty zahrnul, že žalobkyně po celou dobu nic o svém vlastnickém právu, které jí mělo svědčit již od 12.11.2009, nikoho neinformovala, zejména v době, kdy byly sporné nemovitosti ohledány znalcem při ocenění, ani při jejich první dražbě 24.2.2011 se svého vlastnického práva nedovolávala, rovněž své vlastnické právo nežádala vyznačit v katastru nemovitostí; o výzvě ke vrácení daru se dlužník dozvěděl až od insolvenčního správce.

Již tato okolnost je důvodem kzamítnutí žaloby na vyloučení sporných nemovitostí zmajetkové podstaty dlužníka, nebot, nebylo prokázáno, že by byl dlužníkovi projev vůle žalobkyně kvrácení daru (Výzva) doručen. Žalobkyně tedy neunesla důkazní břemeno, jímž by prokázala, že darovací vztah zanikl.

Jak již uvedl soud prvního stupně předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného vůči němu nebo členům jeho rodiny, nýbrž jen takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo porušování soustavné, ato at, už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Předpokladem aplikace uvedeného ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.

Odvolací soud se proto ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně odkazuje, pokud dospěl kzávěru, že nemorální chování dlužníka

(KSHK 42 INS 300/2010) k rodičům nebylo takové intenzity, jež by zakládalo nárok na vrácení daru. Ze všech shora uvedených důvodů proto napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

V bodu ll. výroku pak změnil podle § 220 odst. 1 o.s.ř. za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. jen tak, že se v řízení zcela úspěšnému žalovanému přiznává náhrada nákladů řízení, a to vdůsledku rozhodnutí Ústavního soudu, jenž nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp.zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., je třeba podrobit revizi rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, byt, o nich soud rozhodl v souladu v době rozhodnutí účinnou právní úpravou zrušené vyhlášky. Při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je tedy namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o.s.ř. (srov. shodně též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp.zn. 31 Cdo 3043/2010).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Náhradu nákladů úspěšného žalovaného v řízení před soudem prvního stupně tedy podle § 220 o.s.ř. změnil v části odměny advokáta za zastupování, a to za pět úkonů právní služby po 2.100,-Kč z tarifní hodnoty 25.000,-Kč [§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif-AT), ve znění účinném do 31.12.2012], a paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 1.500,-Kč za pět úkonů po 300,-Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tj. 12.000,-Kč, což s připočtením 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 2.520,-Kč představuje celkem 14.520,-Kč.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhrada byla přiznána v řízení zcela úspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla stanovena podle shodných ustanovení, jako v řízení před soudem prvního stupně stím, že výše sazby odměny byla stanovena podle advokátního tarifu vjeho znění od 1.1.2013 a tarifní hodnota za jeden úkon právní služby byla stanovena podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. c), jehož výše činí 3.100,-Kč z tarifní hodnoty 50.000,-Kč. Právní zástupce žalobce učinil v odvolacím řízení tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na třech odvolacích jednáních), takže mu přísluší odměna ve výši 12.400,-Kč a náhrada hotových režijních výdajů v paušální částce 300,-Kč za úkon, tj. 1.200,-Kč, což dohromady činí 13.600,-Kč, dále čas strávený na cestě Hradec Králové-Praha a zpět k jednání u odvolacího soudu v délce šesti započatých půlhodin po 100,-Kč dle § 14 odst. 1 a 3 AT, tj. 600,-Kč za jednu cestu, za tři cesty kjednání dne 7.5., 27.8. a 24.9.2014 činí tato náhrada 1.800,-Kč, a dále náhrada cestovních výdajů dle § 13 odst. 4 AT a vyhl. č. 435/2013 Sb. k uvedeným jednáním osobním vozidlem Skoda Octavia ve výši 1.587,-Kč (jednání 7.5.2014, průměrná spotřeba benzinu 95 8,8 l, cena 35,70 Kč za litr, paušální náhrada za opotřebení vozidla 3,70 Kč na kilometr, tj. 6,84 Kč za kilometr), a vozidlem Ford Focus 2.826,-Kč (jednání 27.8.2014 a 24.9.2014, průměrná spotřeba benzinu 95 6,7 l, cena 35,70 Kč za litr, paušální náhrada

(KSHK 42 INS 300/2010) za opotřebení vozidla 3,70 Kč na kilometr, tj. 6,09 Kč za kilometr, jedna cesta po 1.413,-Kč), tj. celkem 19.813,-Kč a s připočtením 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 4.161,-Kč činí tato odměna 23.974,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze 24. září 2014

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Andrea Synková