103 VSPH 959/2015-55
156 ICm 1917/2015 103 VSPH 959/2015-55 (KSPL 56 INS 2401/2015)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v právní věci žalobce: Home Credit, a.s. se sídlem Brno, Nové Sady 996/25, IČO 26978636, zast. Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem se sídlem Brno, Blatného 1885/36, proti žalovaným: 1) Mgr. Anna Zinglová se sídlem Praha 10, Černokostelecká 2020/20, insolvenční správkyně dlužníků: Peter anonymizovano , anonymizovano a Karla anonymizovano , nar. 25.11.1963, 2) Peter anonymizovano , anonymizovano , IČO 14721040, bytem Česká Kubice 113 a 3) Karla anonymizovano , nar. 25.11.1963, bytem Česká Kubice 113, zast. opatrovníkem Simonou anonymizovano , žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem Horšovský Týn, Nám. Republiky 108, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. listopadu 2015, č.j. 156 ICm 1917/2015-38,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. listopadu 2015, č.j. 156 ICm 1917/2015-38, se v bodu III. výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou proti žalovaným domáhal určení pravosti do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků přihlášené a v jeho průběhu žalovanými popřené nevykonatelné pohledávky ve výši 43.067,58 Kč (dále jen sporná pohledávka) z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 6003125324 z 1.4.2008 poskytnutého dlužnici Karle anonymizovano .

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl a určil, že žalobcova pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení pod sp. zn. KSPL 56 INS 2401/2015 ve výši 43.067,58 Kč s přísl. z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 6003125324 je po právu co do pravosti i výše (bod I. výroku), vyslovil, že žalobce a žalovaný 1) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku) s odůvodněním podle § 202 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění změn a doplňků (insolvenční zákon, dále jen IZ), a žalovaným 2) a 3 uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 13.228,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (bod III. výroku) s odůvodněním podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (o.s.ř.). Žalobci přiznal náhradu za právní zastupování advokátem ve výši odměny 6.200,-Kč za dva (KSPL 56 INS 2401/2015)

úkony právní služby (tj. 3.100,-Kč za úkon) podle § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (AT), a dvou náhrad hotových výdajů po 300,-Kč (tj. 600,-Kč) podle § 13 odst. 3 AT, navýšené o DPH 1.428,-Kč, a dále za zaplacený soudní poplatek 5.000,-Kč.

Shora citované usnesení napadli v zákonem stanovené lhůtě žalovaní 2) a 3) odvoláním proti výroku o nákladech řízení (bod III.), neboť mají za to, že pohledávku žalobce popřeli se shodných důvodů jako žalovaná 1), přičemž při rozhodování věci se jedná o složitou problematiku s nejasným vývojem judikatury, kdy soud prvního stupně vycházel též z evropské judikatury a judikatury Ústavního soudu ČR. S ohledem na jejich majetkovou a sociální situaci, kdy žalovaná 3) je osobou v invalidním důchodu, za níž musí v běžných záležitostech jednat opatrovník, pak je podle odvolatelů namístě aplikovat § 150 o.s.ř. a výši přiznané náhrady nákladů řízení žalobce moderovat, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobce je jednou z největších nebankovních institucí na českém trhu a vynaložené náklady v tomto řízení má již zohledněny v poměrně vysokých úrocích z úvěru, jež jim poskytl.

Žalobce a žalovaná 1) se k odvolání žalovaných 2) a 3) nevyjádřili.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo podle § 212 a § 212a o.s.ř., aniž nařizoval jednání, v souladu s § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř., přihlédl k omezením uvedeným v § 205a a § 211a o.s.ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaných 2) a 3) není důvodné.

Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o.s.ř. se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.8.2014, sp.zn. 28 Cdo 2170/2014).

Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o.s.ř., zakládající diskreční oprávnění soudu, nelze (KSPL 56 INS 2401/2015) považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o.s.ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06).

Podle § 7 IZ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 202 odst. 1 věta prvá IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvečnímu správci.

Odvolací soud dospěl k závěru, že úvaha soudu prvního stupně o tom, že žalobce byl vůči žalovaným 2) a 3) ve sporu úspěšný ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. a přísluší mu náhrada nákladů řízení, je správná a odvolací soud na ni pro stručnost odkazuje. Na žalobce je třeba hledět jako na účastníka řízení, který měl z procesního hlediska ve sporu úspěch, žalobu podal důvodně na základě vyrozumění insolvenčního správce a žalobou dosáhl toho, že mu bylo vyhověno, avšak ve vztahu k insolvenčnímu správci platí ustanovení § 202 odst. 1 IZ, jež žalobci právo na náhradu nákladů řízení vůči němu nepřiznává.

Případná aplikace § 150 o.s.ř., tedy zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. V projednávané věci za situace, kdy žalovaní 2) a 3) byli v insolvenčním řízení zastoupeni advokátem, a to již v době před přezkumným jednáním, takže si museli být vědomi veškerých dopadů popření pohledávky přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení za situace, kdy tuto pohledávku popřela též žalovaná 1), zejména okolnost, že v případě jejich popření bude žaloba směřovat proti všem popírajícím, tedy nejen žalované 1), nýbrž i vůči nim, a že popření pohledávky toliko žalovanou 1) vyvolá účinky zahájení řízení, pokud by žalovaná 1) nevzala své popření event. zpět (§ 201 odst. 1 písm. c/ IZ). Avšak okolnost, že by žalovaná 1) vzala zpět své popření za situace, kdy odvolatelé považují rozsudek ve věci samé za správný a nebrojí proti němu odvoláním, jeví se tato úvaha bezpředmětnou.

Odvolací soud konstatuje, že není namístě argumentace odvolatelů, že rozhodnutí soudu prvního stupně je výsledkem nejasného vývoje judikatury a soud vycházel z evropské judikatury a judikatury Ústavního soudu. Soudem prvního stupně citovaná judikatura byla již v době přezkumného jednání, tj. 15.4.2015 známá a ustálená, nehledě na skutečnost, že soud v průběhu řízení v rámci výzvy k předložení důkazů o dobrovolné úhradě dluhu žalobci či v rámci exekučního řízení odkázal na jím v napadeném rozsudku citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci s tím, že v řízení mohou být (KSPL 56 INS 2401/2015) neúspěšní (viz usnesení z 3.8.2015 na listu č. 30 spisu). Jen pro úplnost odvolací soud konstatuje, že obrana odvolatelů proti žalobě byla postavena zejména na tom, že žalobcovu pohledávku popřeli z důvodu jejího promlčení, což neodpovídá seznamu přihlášených pohledávek a výsledku přezkumného jednání, neboť pohledávku popřeli z důvodu odvolání do usnesení OS Domažlice, č.j. 7 EXE 1212/2012. Odvolací soud dospěl k závěru, že není namístě postupovat podle § 150 o.s.ř. a žalobci nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení. Za daných okolností by totiž nebylo spravedlivé požadovat po úspěšném žalobci, aby náklady řízení nesl ze svého. Na druhou stranu je zcela v souladu se zákonem a nejeví se nespravedlivým (příliš tvrdým) uložit povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaným 2) a 3), kteří úspěch ve věci neměli. Okolnost, že se dlužníci nacházejí v insolvenci a plní povinnosti vyplývající z rozhodnutí o schválení oddlužení nezakládá samo o sobě důvody pro aplikaci § 150 o.s.ř. Při takové úvaze by fakticky mohl každý dlužník bez jakéhokoliv rizika a dopadů do jeho majetkové sféry popírat pohledávky přihlášených věřitelů. Dlužník svým popěrným úkonem podstupuje určité riziko, neboť v případě úspěšnosti ve sporu o popření pohledávky se celkový objem jeho pohledávek sníží a podle výsledku by měl mít právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému věřiteli; v opačném případě bude muset uspokojit přihlášeného věřitele alespoň v požadované zákonné výši a ponese též ke své tíži náklady řízení ve sporu úspěšného věřitele, jak se stalo v projednávané věci.

Na základě shora uvedeného proto odvolací soud žalovanými 2) a 3) napadený výrok o nákladech řízení v bodu III. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Ve zbývající části (body I. a II. výroku) zůstal napadený rozsudek nedotčen (§ 206 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s respektováním skutečnosti, že úspěšnému žalobci, ani žalované 1) náklady odvolacího řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 26. ledna 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná