103 VSPH 893/2016-66
č. j. 190 ICm 3329/2015 103 VSPH 893/2016-66 (MSPH 90 INS 16976/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Michala Kubína v právní věci žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové, se sídlem Sokolská tř. 966/22, 702 00 Moravská Ostrava, insolvenční správkyni dlužnice EURECA SHOPS s.r.o., IČO 255 55 405, se sídlem Šafaříkova 371/22, 120 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem se sídlem Sokolská tř. 966/22, 702 00 Moravská Ostrava, proti žalované O2 Czech Republic a.s., IČO 601 93 336, se sídlem Za Brumlovkou 266/2, 140 22 Praha 4-Michle, za účasti Městského státního zastupitelství, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2016, č. j. 190 ICm 3329/2015-32,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2016, č. j. 190 ICm 3329/2015-32, se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2016, č. j. 190 ICm 3329/2015-32, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá určení neúčinnosti poskytnutí peněžitého plnění z bankovního účtu dlužníka EURECA isir.justi ce.cz

190 ICm 3329/2015 (MSPH 90 INS 16976/2014)

SHOPS s.r.o. (dále jen dlužnice ), č. ú. 49071010/2700 na účet žalované č. ú. 27-4908440207/0100 ve výši 16 899,60 Kč dne 27. 6. 2014, ve výši 16 617,56 Kč dne 27. 6. 2014, ve výši 15 930,51 Kč dne 27. 6. 2014, ve výši 9 820,64 Kč dne 27. 6. 2014, ve výši 8 231,10 Kč dne 27. 6. 2014, ve výši 7 275,96 Kč dne 27. 6. 2014, ve výši 6 090,03 Kč dne 27. 6. 2014, ve výši 4 938,78 Kč dne 27. 6. 2014, ve výši 4 878,72 Kč dne 27. 6. 2014, ve výši 4 538,71 Kč dne 27. 6. 2014, ve výši 1 042,41 Kč dne 27. 6. 2014, ve výši 373,79 Kč dne 27. 6. 2014, ve výši 16 656,63 Kč dne 30. 6. 2014, ve výši 12 649,11 Kč dne 30. 6. 2014, ve výši 9 119,91 Kč dne 30. 6. 2014, ve výši 856,66 Kč dne 30. 6. 2014, ve výši 1 517,74 Kč dne 18. 7. 2014, ve výši 8 332,57 Kč dne 13. 8. 2014, ve výši 4 496,24 Kč dne 13. 8. 2014, ve výši 9 320,27 Kč dne 13. 8. 2014, ve výši 6 457,77 Kč dne 13. 8. 2014, ve výši 9 741,75 Kč dne 13. 8. 2014, ve výši 15 839,53 Kč dne 13. 8. 2014 a ve výši 17 271,85 Kč dne 13. 8. 2014 (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku)

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že po zahájení insolvenčního řízení dlužnice provedla platby ve prospěch žalované za telekomunikační služby v celkové výši 208 897,93 Kč. Jedná se o plnění za služby poskytnuté před zahájením insolvenčního řízení dlužnice. Insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno na návrh věřitelky CREAM uzavřený investiční fond, a.s. Vyhláška o zahájení insolvenčního řízení byla zveřejněna dne 20. 6. 2014; dne 7. 7. 2014 se dlužnice k insolvenčnímu návrhu připojila. Usnesením ze dne 20. 8. 2014 soud zjistil úpadek dlužnice. Usnesením ze dne 24. 11. 2014 prohlásil na majetek dlužnice konkurs. Podle výpisu z účtů dlužnice ze dne 27. 6. 2014, ze dne 30. 6. 2014, ze dne 18. 7. 2014 a ze dne 13. 8. 2014 odeslala dlužnice ze svého účtu zřízeného u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., č. ú. 49071010/2700, částky ve prospěch účtu žalované č. 27-4908440207/0100, v celkové výši 208 897,93 Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi stranami je nesporné, že se jedná o peněžitý závazek z telekomunikačních služeb ze smlouvy uzavřené mezi účastníky smlouvy-dlužnicí a žalovanou. Jedná se o plnění za služby poskytnuté před zahájením insolvenčního řízení dlužnice.

Cituje § 111 odst. 1, 2 a 3, § 168 a § 169 IZ, soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužnice plnila za služby nutné k provozování podniku v rámci běžného hospodaření. Platby za telekomunikační služby nejsou v rozporu s omezením v důsledku účinku spojených se zahájením insolvenčního řízení; nejsou tak vůči věřitelům neúčinné. Nejedná se o neúčinné právní úkony ani podle § 168 a § 169 IZ, neboť plnění bylo poskytnuto před zahájením insolvenčního řízení. Soud prvního stupně má za to, že jde o pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. b) IZ, tedy o náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužnice.

Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Žalovaná navíc náhradu nákladů řízení výslovně nepožadovala.

190 ICm 3329/2015 (MSPH 90 INS 16976/2014)

Žalobkyně se proti tomuto rozsudku včas odvolala a žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil. Soud podle žalobkyně nerozhodl o části předmětu řízení, totiž o povinnosti žalovaného zaplatit peněžité plnění. Soud prvního stupně též neprovedl žádný důkaz o tom, zda dlužnice v rozhodné době provozovala podnik, zda její plnění s provozováním podniku souviselo, a to v rámci jeho běžného hospodaření. Žalobkyně považuje za nesprávný závěr, že plnění na telekomunikační služby dodané dlužnici před tím, než nastaly účinky zahájeného insolvenčního řízení, jsou pohledávkou za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b) IZ.

Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Má za to, že úhrada poskytovaných služeb elektronických komunikací v rámci provozu dlužnice, byla běžnou úhradou na základě uzavřených smluv o poskytování telekomunikačních služeb. Ze soupisu majetkové podstaty dlužnice ze dne 30. 10. 2014, resp. z její výše, jež byla v průběhu insolvenčního řízení několikrát doplňována je zřejmé, že částka zaplacená dlužnicí ve výši 208 897,93 Kč nemohla významně změnit majetkovou podstatu.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, aniž ve smyslu ustanovení § 94 odst. 3 IZ nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 111 IZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 1). Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné (odst. 2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu (odst. 3).

Podle § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2).

190 ICm 3329/2015 (MSPH 90 INS 16976/2014)

Podle § 239 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odst. 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (odst. 3). Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne. Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná (odst. 4).

V projednávané věci se žalobkyně domáhala odpůrčí žalobou určení neúčinnosti právních úkonů dlužnice, spočívajících v označených platbách dlužnice z bankovního účtu dlužnice na účet žalované č. ú. 27-4908440207/0100 v období po zahájení insolvenčního řízení dlužnice do zjištění jejího úpadku.

Usnesením ze dne 20. 8. 2014, č. j. MSPH 90 INS 16976/2014-A-15, soud prvního stupně zjistil úpadek dlužnice. Jelikož žalobkyně podala odpůrčí žalobu dne 19. 8. 2015, tedy ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, podala ji ve smyslu § 239 odst. 3 IZ včas.

Mezi účastníky bylo sporné, zda na odporovaný úkon dopadá některá z výjimek uvedených v § 111 odst. 2 a 3 IZ; zda platby za poskytnuté telekomunikační služby byly úkony nutnými k provozování podniku dlužnice v rámci obvyklého hospodaření ve smyslu § 111 odst. 2 IZ.

Insolvenční zákon ponechává dlužníku až do případného rozhodnutí o řešení jeho úpadku konkursem dispozici s jeho majetkem (§ 229 odst. 3 písm. a/ a b/ IZ). Výjimka z omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou, která je upravena v § 111 odst. 2 IZ, dlužníkovi umožňuje provozovat i po podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení svůj podnik v rámci obvyklého hospodaření. Insolvenční zákon tak jednak předchází nebezpečí vzniku škody na budoucí majetkové podstatě dlužníka, jednak zohledňuje možnost, že insolvenční návrh může být zamítnut, a tím omezuje dopady zahájení insolvenčního řízení do sféry dispozice dlužníka s majetkem na míru přesahující obvyklé hospodaření dlužníka. Pojem podnik dlužníka platné úpravě neodpovídá; podnik dlužníka byl definován v § 5 a § 6 obch. zák. Od účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., byl pojem podnik nahrazen pojmem obchodní závod (§ 502 obč. zák.), což je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.

190 ICm 3329/2015 (MSPH 90 INS 16976/2014)

Ustanovení § 111 IZ přiznává dlužníku právo hradit pohledávky vzniklé třetím osobám při provozování podniku (závodu) dlužníka přímo z majetkové podstaty, jestliže je splněna podmínka, že tak činí v rámci obvyklého hospodaření.

Z dílčí zprávy žalobkyně v insolvenčním řízení dlužnice ze dne 30. 10. 2014 se podává, že dlužnice provozovala prodejny na bázi Paneria umístěné zpravidla v nákupních centrech; ke dni 31. 12. 2013 měla dlužnice 54 provozoven, jež provozovala sama nebo prostřednictvím franchizantů. Ke dni zprávy insolvenční správkyně podnik dlužnice nebyl provozován.

Podle § 111 odst. 2 IZ je dlužník i po zahájení insolvenčního řízení oprávněn i nadále provozovat podnik a zajišťovat jeho chod a za tím účelem plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení. Zajištění provozu podniku není možné bez vytvoření nezbytných podmínek, tedy bez možnosti úhrady materiálu, energií a služeb s provozem podniku souvisejících. I na útlum činnosti podniku nutno nahlížet jako na jeho provoz. Uhrazení ceny za poskytnuté telekomunikační služby odvolací soud považuje za úkon učiněný v souladu s § 111 odst. 2 IZ. Jedná se o standardní činnost vykonávanou podnikatelem v rámci obvyklého hospodaření při provozování podniku (obchodního závodu). Sama o sobě okolnost, že právní úkon byl učiněn v době po zahájení insolvenčního řízení, nepostačuje k závěru o neúčinnosti takového úkonu. Nejedná se o jednání, jež by dlužnice činila v rozporu s ustanovením § 111 odst. 1 IZ a ani takové jednání nelze považovat za nedovolené zvýhodňování jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů dlužnice. Vzhledem k dikci poslední věty § 111 odst. 1 IZ neshledává odvolací soud důvodnou argumentaci žalobkyně, podle níž by se úprava obsažená v § 111 IZ měla vztahovat pouze na případy, kdy dlužník plnil závazky vzniklé po zahájení insolvenčního řízení.

K námitce žalobkyně, že soud prvního stupně nerozhodl o části žalobního nároku, jímž se žalobkyně domáhala vydání plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužnice nutno dodat, že rozhodnutí o uplatněném nároku na vydání plnění z neúčinného právního úkonu je obsaženo v rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu.

Odvolací soud shledal věcně správným také závislý výrok o nákladech řízení, třebaže správně odůvodněn měl být odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., jelikož žalované podle obsahu spisu v řízení před soudem prvního stupně žádné náklady nevznikly.

Proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jelikož úspěšné žalované žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

190 ICm 3329/2015 (MSPH 90 INS 16976/2014)

Poučení:

Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 2. února 2018

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela