103 VSPH 886/2016-226
72 ICm 3724/2014 103 VSPH 886/2016-226 (KSPH 42 INS 11745/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M., ve věci žalobců: a) Insolvenční a správcovská, v.o.s., IČO 29314909, se sídlem Brno, Šumavská 524/31, insolvenční správkyně Jiřího anonymizovano , anonymizovano , zast. Mgr. Josefem Balínem, LL.M., advokátem se sídlem Plzeň, Goethova 294/8, b) Jiří Krišal, anonymizovano , bytem Sadská, Bojiště 644, zast. JUDr. Liborem Fiedlerem, advokátem se sídlem Nymburk, Palackého třída 223/5, proti žalovanému: UNIDEBT Czech, SE, IČO 24797880, se sídlem Praha 7- Holešovice, Dělnická 1324/9, zast. JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 72 ICm 3724/2014-180 ze dne 1. prosince 2015,

takto :

Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 72 ICm 3724/2014-180 ze dne 1. prosince 2015 se v bodu I. výroku co do částky 506.018,85 Kč potvrzuje; ohledně částky 39.883,70 Kč a v bodech III. a IV. výroku se tento rozsudek ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění :

Žalobce a) se žalobou domáhal proti žalovanému určení, že jeho pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka (Jiřího Krišla) ve výši 850.898,09 Kč (dále jen sporná pohledávka) není po právu. Namítl, že spornou pohledávku přihlášenou žalovaným jako vykonatelnou a takto při zvláštním při přezkumném jednání dne 24.10.2014 přezkoumanou popřel, shodně ji popřel i žalobce b), tj. dlužník. Vykonatelnost pohledávky žalovaný prokazuje exekutorským zápisem č.j. 118 EZ 20/2012 z 30.3.2012 (dále jen EZ) se svolením k přímé vykonatelnosti, isir.justi ce.cz (KSPH 42 INS 17745/2013) proto je oprávněn provést právní hodnocení věci bez omezení stanovené § 199 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), neboť vykonatelnost sporné pohledávky nebyla založena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Sporná pohledávka představuje 4 přihlášené dílčí pohledávky, a to: 394.528,85 Kč-neuhrazená jistina z úvěru dle smlouvy o úvěru č.4041 ze 7.2.2011 (dále jen ÚS) včetně smluvního úroku (dále jen pohledávka a); 108.306,-Kč-smluvní pokuta dle ujednání v EZ (dále jen pohledávka b); 3.184,-Kč -poplatek za vedení úvěru dle EZ (dále jen pohledávka c); 344.879,24-samostatně vyčíslené příslušenství k pohledávce z ÚS a smluvní pokuty v podobě úroku z prodlení (dále jen pohledávka d). Pokračoval, že spornou pohledávku popřel z důvodu, že ji žalovaný měl nabýt postoupením od původního věřitele (ACEMA Credit Czech, a.s., dále jen ACM), avšak dlužníku nebylo toto postoupení řádně oznámeno, resp. postupníkem (žalovaným) prokázáno, takže se právní úkon postoupení pohledávky nestal perfektním a dlužník se nezprostil závazku plnit původnímu věřiteli. Pro případ, že by jeho úvaha o postoupení sporné pohledávky neobstála, považuje pak ujednání o smluvní pokutě za absolutně neplatné a nárok na zaplacení pohledávky b) žalovanému nevznikl. Zdůraznil, že ACM poskytl dlužníku dle ÚS úvěr, který dlužník uznal 30.3.2012 v dohodě o uznání dluhu z 30.4.2012 (dále jen Dohoda) a v EZ se zavázal splatit nesplacený úvěr dle ÚS ve výši 335.586,-Kč s úrokem 20,88 % p.a. z dlužné částky, poplatek za správu úvěru 199,-Kč měsíčně a pro případ prodlení jakékoliv částky dle ÚS se zavázal k zaplacení smluvní pokuty ve výši 40 % z nesplacené části jistiny a úroku z prodlení ve výši 0,25 % z dlužné částky jistiny navýšené o smluvní pokutu za každý den prodlení. Žalovaný postoupení sporné pohledávky prokazuje rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek z 1.7.2012, dodatkem č. 25 a přílohou č. 1068 z 22.10.2012 (dále jen postupní smlouva). Pokud žalovaný prokazuje postoupení sporné pohledávky toliko Oznámením o vykonatelnosti EZ z 30.10.2012 (dále jen Oznámení), pak jako postupník dlužníku postoupení pohledávky řádně neprokázal, a proto považuje notifikaci postoupení pohledávky žalovaným za neplatný právní úkon dle § 37 odst. 1 v návaznosti na § 526 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (účinný do 31.12.2013, dále jen OZ). Pokud žalovaný uplatnil pohledávku b), samotné ujednání o ní v EZ považuje za neplatné dle § 37 odst. 1 OZ, v rozporu s dobrými mravy dle § 39 a dle § 56 odst. 1 OZ, neboť je k újmě dlužníka jako spotřebitele a představuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Nehledě na skutečnost, že tato pohledávka nebyla předmětem postoupení dle postupní smlouvy pro její neurčitou individualizaci a specifikaci a na žalovaného nemohla být postoupena. Smluvní pokutu považuje za nepřiměřenou k zajišťované povinnosti a je třeba ji posuzovat v kontextu k zajišťované povinnosti. K pohledávce d) namítl, že žalovaný požaduje smluvní úrok z prodlení v rozporu s kogentní úpravou § 517 odst. 2 OZ, a že i přes jeho výzvu k odstranění vad přihlášky pohledávky, aby uvedl způsob, jímž vyčíslil tento nárok, žalovaný přihlášku neopravil.

Žalobce b) rovněž popřel spornou pohledávku žalovaného na zvláštním přezkumném jednání se shodnou argumentací jako žalobce a) a podal též žalobu na určení její neexistence se shodnými důvody popření zaevidovanou pod sp. zn. 72 ICm 4067/2014. (KSPH 42 INS 17745/2013)

Krajský soud v Praze (soud prvního stupně) obě řízení usnesením z 15.1.2015 (list č. 98 spisu) spojil ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že budou nadále evidována pod sp. zn. 72 ICm 3724/2014.

Žalovaný navrhl obě žaloby zamítnout. Zdůraznil, že ACM půjčil dlužníku dle ÚS 350.000,-Kč a dlužník se zavázal tuto částku i s úroky vrátit v pravidelných 48 měsíčních splátkách. Dlužník svou povinnost řádně splácet poskytnutý úvěr nesplnil, proto s ním ACM sepsal Dohodu a EZ se svolením k přímé vykonatelnosti. Následně mu ACM postupní smlouvou postoupil pohledávku z ÚS. K postoupení pohledávky uvedl, že již v reakci na výzvu žalobce a) k odstranění vad přihlášky uvedl, že k notifikaci postoupení pohledávky došlo v rámci Oznámení, k němuž byla přiložena postupní smlouva, čímž bylo dlužníkovi dostatečně prokázáno, že k postoupení pohledávky došlo v souladu se zákonem. Nebyl-li výslovně v Oznámení uveden odkaz na postupní smlouvu, neznamená tato skutečnost, že nebyla dlužníku zaslána společně s Oznámením, kterou k němu automaticky přiložil. Odmítl námitky žalobců ohledně neplatnosti ujednání úroku z prodlení ve výši 0,25 % a smluvní pokuty, jež nepovažuje za nepřiměřené, ani sjednané v rozporu s dobrými mravy, přičemž nepochybně může požadovat úroky z prodlení též i ze smluvní pokuty.

Ve věci rozhodl soud prvního stupně napadeným rozsudkem, v němž žalobu na určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 545.902,55 Kč dle EZ zamítl (bod I. výroku), určil, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 304.995,54 Kč dle EZ (bod II. výroku), zavázal žalobce b) k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 3.495,25 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že se tato částka pokládá za přihlášenou a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor (bod III. výroku) a vyslovil, že ve vztahu k žalobci a) nemá žalovaný právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že účastníci učinili nesporným, že mezi žalobcem b) a ACM byla uzavřena ÚS ve znění dodatků č. 1 a 2, na jejímž základě ACM poskytl žalobci b) peněžní prostředky ve výši 350.000,-Kč, že tyto smluvní strany uzavřely dne 30.3.2012 Dohodu a EZ, že výše dlužné jistiny činí 307.191,00,-Kč a dlužného úroku z úvěru 87.337,85,-Kč a výše poplatků za správu úvěru 3.184,-Kč a že dne 2.11.2012 žalobce b) obdržel Oznámení.

Mezi účastníky řízení zůstalo sporným, zda bylo postoupení pohledávky žalobci b) řádně oznámeno, respektive prokázáno, platnost ujednání o smluvní pokutě, zda byla smluvní pokuta předmětem postoupení pohledávky a platnost ujednání o smluvním úroku z prodlení.

Soud provedl dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil: -že žalobci včas podali žaloby, kterými své popření uplatnili proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil, tj. v souladu s § 199 odst. 1 a § 410 odst. 2 IZ; -z ÚS a jejích dodatků č. 1 a 2, že žalobce b) a Eva Krišalová jako dlužníci a ACM jako věřitel uzavřeli tuto smlouvu, v níž se ACM zavázal na požádání dlužníků poskytnout v jejich prospěch peněžní prostředky ve výši 350.000,-Kč a dlužníci se zavázali poskytnuté peněžní prostředky vrátit v 48 měsíčních splátkách po 11.014,-Kč a zaplatit úroky ve výši 20,88 % p.a., úvěr byl poskytnut pro účely rekonstrukce a peněžní prostředky ve výši 350.000,-Kč byly dlužníkům poskytnuty; (KSPH 42 INS 17745/2013)

-ze zástavní smlouvy (dále je ZS) ze 7.2.2011 uzavřené mezi ACM jako zástavním věřitelem a Evou Krišalovou a výpisu z katastru nemovitostí, že jí bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví zástavce k zajištění pohledávek z ÚS; -z Dohody, že ji 30.3.2012 uzavřeli ACM, žalobce b) a Eva Krišalová, v níž se tito dlužníci zavázali společně a nerozdílně uhradit ACM částku 335.586,-Kč; -z EZ, že jej dne 30.3.2012 sepsal Mgr. Jan Jindra, soudní exekutor Exekutorského úřadu Semily, jejímž obsahem byla dohoda o závazku žalobce b) a Evy Krišalové splnit pohledávku ACM se svolením k nařízení a provedení exekuce, jenž se 21.10.2012 stal vykonatelný; -z postupní smlouvy z 1.7.2012, že ji uzavřeli ACM jako postupitel a žalovaný jako postupník, přičemž v jejím dodatku z 22.10.2012 bylo mimo jiné uvedeno, že se postupuje pohledávka specifikovaná v příloze č. 1068, jež představuje pohledávku z ÚS a že Oznámení bylo žalobci b) doručeno; -že žalovaná eviduje za žalobcem b) pohledávku sestávající z jistiny ve výši 307.191,-Kč, z úroku z úvěru ve výši 20,88 % p.a. z částky 307.191,-Kč za období od 21. 9. 2012 do 30. 1. 2014, tj. celkem ve výši 87.337,85 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 40 % z nesplacené části jistiny (307.191,-Kč), tj. ve výši 122.876,-Kč, která byla ponížena o splátku ze dne 30.10.2012 ve výši 14.570,-Kč, tj. celkem ve výši 108.306,-Kč, poplatků za správu úvěru ve výši 3.184,-Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,25 % denně z částky 307.191,-Kč (jistina) za období od 21.10.2014 do 30.1.2014, z částky 122.876,-Kč (smluvní pokuta) za období od 21.10.2012 do 30.10.2012 a z částky 108.306,-Kč (smluvní pokuta) za období od 31.10.2012 do 30.1.2014, celkem 344.879,24 Kč.

Cituje § 7, § 199 odst. 1 a § 410 odst. 2 IZ, § 37 odst. 1, § 39, § 56 odst. 1, § 524 odst. 1, § 526 odst. 1 a § 544 odst. 1 a 2 OZ formuloval právní závěry, a to nejprve k legitimaci žalovaného vyplývající z postoupení sporné pohledávky od ACM.

Konstatoval, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2010, sp. zn. 26 Cdo 4220/2009) a účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno. Bylo tedy na žalovaném, aby prokázal své tvrzení, že postupní smlouva byla k Oznámení připojena. Pokud žalovaný navrhl k prokázání této skutečnosti výslech pracovníka, který zásilku obsahující Oznámení vypravoval, tento návrh zamítl, a to z důvodu, že oznámení o postoupení pohledávky a tedy změna v subjektech závazkového vztahu (na straně věřitele) ve smyslu § 526 OZ má pouze ty právní účinky (pokud nebylo mezi stranami sjednáno něco jiného), že dokud není dlužníku postoupení prokázáno, může plnit i původnímu věřiteli (postupiteli), který je povinen takto poskytnuté plnění přijmout. V případě vymáhání nároku soudní cestou pak postačuje, je-li okolnost o postoupení pohledávky součástí žalobních tvrzení a přiloženými důkazy i prokázána s tím, že doručením žaloby je žalovanému jako dlužníkovi oznámeno postoupení pohledávky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005). Citované závěry Nejvyššího soudu lze aplikovat i na případ, kdy je postoupená pohledávka uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení. V daném případě bylo nejpozději podáním přihlášky žalobci b) jako dlužníkovi oznámeno postoupení pohledávky postupní smlouvou a jejími přílohami. (KSPH 42 INS 17745/2013)

Pokud žalobci namítali, že smluvní pokuta nebyla předmětem postoupení, neboť není uvedena v žádném z důkazů, které mají prokazovat postoupení pohledávky, soud prvního stupně vyslovil, že postoupit lze jakoukoliv pohledávku, která v den postoupení nezanikla a s níž je věřitel oprávněn smluvně disponovat. S postoupenou pohledávkou přechází podle § 524 odst. 2 OZ i její příslušenství (§ 121 odst. 3 OZ) a všechna práva s ní spojená, zejména práva na zajištění. Obojí odpovídá principu, že pohledávka přechází v tom stavu, v jakém v době postoupení existovala. Změnou závazku postoupením pohledávky přechází ze zákona na nového věřitele pohledávka v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, tedy nejen s příslušenstvím, ale též včetně všech tzv. vedlejších práv, z nichž na prvním místě vystupují výhody práv zajišťovacích, i když tato práva nejsou výslovně ve smlouvě o postoupení pohledávky konkretizovaná (§ 528 odst. 1 OZ). Pohledávka, která je zajištěna smluvní pokutou, přechází na postupníka včetně práva na smluvní pokutu bez ohledu na to, zda toto právo spojené s pohledávkou bylo v době postoupení pohledávky již splatné, či dosud nesplatné, popřípadě se jednalo teprve o budoucí nárok. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postupovanou pohledávkou je či není samostatně uplatitelné. Zajištění pohledávky trvá i nadále a svědčí postupníkovi. Právo na smluvní pokutu zajišťující postoupenou pohledávku je právem spojeným s postoupenou pohledávkou ve smyslu § 524 odst. 2 OZ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 469/2005). S postoupenou pohledávkou přešlo tedy v souladu s § 524 odst. 1 OZ na žalovaného i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, včetně smluvní pokuty.

K postupu při popření pohledávky žalobci soud prvního stupně vyslovil, že dle rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 433/2014-58, 60 ICm 758/2014 (KSPH 60 INS 26215/2013) ze dne 19. 1. 2015, na insolvenčního správce nedopadá omezení dané § 199 odst. 2 a 3 IZ, neboť exekutorský zápis není rozhodnutím a současně z povahy svého obsahu neobsahuje právní hodnocení, a proto může insolvenční správce vznést právní kvalifikaci, v důsledku které pohledávku popře.

Soud prvního stupně posoudil ÚS jako smlouvu o úvěru uzavřenou dle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen ObchZ), již je třeba podřadit režimu spotřebitelských smluv dle § 51 a násl. OZ.

Neshledal důvodnou námitku žalobců o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě v EZ pro její nekonkrétnost a neurčitost dle § 37 OZ, pokud v něm účastníci prohlásili, že: pro případ prodlení osoby povinné č. 1 č. 2 s placením jakékoli částky dle smlouvy o úvěru si sjednali povinnost osoby povinné č. 1 č. 2 zaplatit osobě oprávněné smluvní pokutu ve výši 40 % (slovy čtyřicet procent) z nesplacené části jistiny. Takové ujednání považuje za dostatečně určité, neboť je zřejmé s porušením, které smluvní povinnosti je spojen vznik práva na zaplacení smluvní pokuty (prodlení s úhradou jakékoli částky dle ÚS) a je stanoven způsob určení výše smluvní pokuty (40 % z nesplacené části jistiny). Současně odmítl i námitku žalobců, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy podle § 39 OZ, a to pro její nepřiměřenou výši a v kontextu všech dalších zajišťovacích instrumentů. Úvěr měl být splácen 48 měsíců ve splátkách po 11.014,-Kč a jeho splacení bylo zajištěno zřízením zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví Evy Krišalové. Dluh na jistině a úrocích z úvěru činil ke dni podání přihlášky 394.528,85 Kč. Pevně stanovenou smluvní pokutu lze považovat za nepřiměřenou jen tehdy, pokud by (KSPH 42 INS 17745/2013) dosahovala několikanásobku dluhu z úvěru, což nedosahuje, neboť pak by jistě existoval nepoměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty (viz usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 101 VSPH 290/2013-96, 79 ICm 65/2013, KSUL 79 INS 5074/2013, ze dne 13. 10. 2013). Jestliže více než 3 roky po poskytnutí úvěru dlužil žalobce b) na jistině ještě 307.191,-Kč, tj. cca 88 % původně čerpané částky, nejeví se smluvní pokuta ve výši 40 % z nesplacené části jistiny soudu nepřiměřená svou výší ani s přihlédnutím k výši dluhu z úvěru a s ohledem na současné zřízení zástavního práva k nemovitostem.

K poslední námitce žalobců, dle které je smluvní pokuta neplatná pro rozpor s § 56 odst. 1 OZ pak soud prvního stupně uvedl, že sjednání smluvní pokuty ve spotřebitelské smlouvě je obecně přípustné (neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Tento závěr vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, ze dne 11. 11. 2013. Samostatnou otázkou je platná výše sazby smluvní pokuty, s níž se v daném případě již vypořádal, jak uvedeno výše. Proto žalobu ohledně dílčí pohledávky č. 2 (smluvní pokuty 108.306,-Kč) zamítl, neboť ujednání o ní neshledal neplatným.

K žalobci namítané platnosti ujednání smluvního úroku z prodlení nad rámec zákonného úroku soud prvního stupně uzavřel, že ve spotřebitelské smlouvě nelze dohodnout jinou než zákonnou výši úroku z prodlení. Má-li smlouva o úvěru uzavřená mezi peněžním ústavem a fyzickou osobou charakter spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb., lze platně sjednat úrok z prodlení pouze do výše stanovené občanskoprávními předpisy (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 15 Co 707/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7-8/2010, pod č. Rc 83/2010). Proto žalovanému pohledávka přihlášená z titulu smluvních úroků z prodlení nad rámec úroků zákonných platně nevznikla, neboť ji nelze ve spotřebitelské smlouvě dohodnout. Žalobu tedy zamítl v rozsahu zákonných úroků z prodlení z částky 307.191,-Kč (jistina) za období od 21.10.2014 do 30.1.2014, z částky 122.876,-Kč (smluvní pokuta) za období od 21.10.2012 do 30.10.2012 a z částky 108.306,-Kč (smluvní pokuta) za období od 31.10.2012 do 30.1.2014, tj. celkem ve výši 39.883,70 Kč a ve zbývajícím rozsahu (304.995,54 Kč) žalobě týkající se dílčí pohledávky č. 4 vyhověl.

Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil ve vztahu žalobce b) a žalovaného § 142 odst. a § 151 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.), ve vztahu žalobce a) a žalovaného § 202 odst. 1 IZ

Tento rozsudek co do bodů I., III. a IV. výroku napadli žalobci v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhli, aby ho odvolací soud změnil a žalobě vyhověl v celém rozsahu.

Žalobce a) zopakoval argumentaci prezentovanou před soudem prvního stupně ohledně aktivní legitimace žalovaného k podání přihlášek do insolvenčního řízení dlužníka, neboť neprokázal postoupení pohledávky od ACM. Zejména odmítl (KSPH 42 INS 17745/2013) argumentaci soudu prvního stupně vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 469/2005 s tím, že ustanovení § 524 odst. 1 OZ nelze vykládat bezbřeze. Především nedošlo k postoupení pohledávky představující smluvní pokutu, a zopakoval argumentaci o neplatnosti ujednání o ní v EZ dle § 37 OZ pro neurčitost a dle § 39 OZ pro rozpor s dobrými mravy, přičemž je třeba posuzovat takové ujednání z pohledu § 55 a § 56 OZ.

Žalobce b) ve svém odvolání zopakoval argumentaci prezentovanou před soudem prvního stupně týkající ujednání o smluvní pokutě v EZ s tím, že představuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Zejména za situace, kdy byl úvěr zajištěn zástavou nemovitého majetku ve sto procentech a škody, které by žalovaný utrpěl jeho prodlením se zaplacením dluhu, měl dále saturovány úrokem z prodlení v zákonné výši. Žalovaný ani netvrdil jakou skutečně vzniklou škodu, či reálně očekávanou škodu by měla smluvní pokuta zajišťovat a při sjednané výši 40 % z dlužné částky nelze hovořit o její přiměřenosti a rovnovážném ujednání.

Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti, přičemž tvrzení žalobců o tom, že neprokázal postoupení sporné pohledávky od ACM, považuje za účelové, neboť k výzvě žalobce a) dodatečně doložil k přihlášce pohledávky doklady o postoupení pohledávky. Má za to, že snaha žalobců míří ke zbavení se povinnosti dlužníka splatit dluh. Zopakoval též argumentaci prezentovanou před soudem prvního stupně, že došlo nejen k postoupení pohledávky ze smluvní pokuty, ale též i k sjednání její přiměřené výše, a že důvodem k neuplatnění smluvní pokuty by nemělo být zajištění úvěru zástavním právem jako dostačující zárukou zaplacení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející, ve věci nařídil jednání a po projednání odvolání dospěl k závěru, že odvolání žalobců je částečně opodstatněno, jak vysvětleno dále.

Podle § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení o.s.ř. týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Podle § 199 IZ (ve znění účinném do 30.6.2017) insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3). (KSPH 42 INS 17745/2013)

Podle § 410 IZ (ve znění účinném do 30.6.2017) popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku (odst. 5). Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená (odst. 6).

Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně týkající se zamítnutí žaloby v bodě I. výroku, na něž pro stručnost odkazuje. Nemá pochyb o tom, že žalovaný přihlásil spornou pohledávku jako vykonatelnou dle EZ. Soud prvního stupně shledal její část důvodnou, a to ohledně pohledávky a) představující neuhrazenou jistinu (307.191,-Kč) a neuhrazený sjednaný úrok dle ÚS (87.337,95 Kč, tj. celkem 394.528,85 Kč, ohledně pohledávky b) představující smluvní pokutu ve výši 108.306,-Kč a ohledně pohledávky c) představující poplatky za vedení úvěrového účtu ve výši 3.184,-Kč, tj. celkem v rozsahu 506.018,85 Kč.

Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Na základě svých zjištění je soud povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní.

Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2010 sp.zn. 30 Cdo 541/2008). V zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) je konec konců právem účastníka znát důvody, které soud vedly k vydání jeho rozhodnutí, a to v podobě, která umožňuje jejich přezkoumání v řízení o opravném prostředku, jímž se účastník-odvolatel může kvalifikovaně bránit.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí nedostál, a toto je pro nedostatek důvodů částečně nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2 o.s.ř.) v závěru o přiznané výši úroku z prodlení.

Odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně, že žalovaný má toliko nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle § 517 odst. 2 OZ, avšak nelze přezkoumat, jak byla jeho výše stanovena. Odůvodnění napadeného rozsudku (KSPH 42 INS 17745/2013) v tomto případě zcela postrádá vyčíslení jednotlivých úroků z prodlení, zejména pak uvedení jeho sazby, v případě pohledávky a) nelze určit období, za které je vyčíslen, neboť jej nelze požadovat od 21.10.2014 do 30.1.2014. Jedině transparentně uvedenému vyčíslení úroku z prodlení se mohou účastníci řízení bránit eventuálním odvoláním proti způsobu, jak byl stanoven.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. ohledně zamítnutí žaloby v rozsahu přihlášené pohledávky 506.018,85 Kč potvrdil. Tento rozsudek zrušil (společně s rozhodnutím o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ohledně přiznané částky úroků z prodlení k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně opětovně rozhodne o jejich výši s řádným odůvodněním; v odvolání nenapadené části (bod II. výroku) zůstal rozsudek nedotčen (§ 206 o.s.ř.). V konečném rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne i o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně ohledně jeho potvrzení v částce 506.018,85 Kč, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Ve zbývající části, tj. ohledně částky 39.883,70 Kč a nákladech řízení není odvolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. k/ o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 13. prosince 2017

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná