103 VSPH 860/2015-58
198 ICm 3584/2014 103 VSPH 860/2015-58 (MSPH 98 INS 36628/2013)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. ve věci žalobkyně: SIDIA, akciová společnost se sídlem Praha 1, Opletalova 1015/55, IČO: 15503020, proti žalované: JUDr. Kateřina Martínková se sídlem Ostrava, Sokolská tř. 22, insolvenční správkyně dlužníka: Metropolitní spořitelní družstvo v likvidaci se sídlem Praha 2, Balbínova 404/22, IČO: 25571150, o vyloučení směnky z majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2015, č.j. 198 ICm 3584/2014-37,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2015, č.j. 198 ICm 3584/2014-37, se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka domáhá proti žalované insolvenční správkyni vyloučení směnky vlastní č. 502165032 vystavené dne 7.7.2011 žalobkyní na řad dlužníka. Žalobu odůvodnila tím, že dne 7.7.2011 uzavřela s dlužníkem úvěrovou smlouvu č. 502165032, podle které jí měl být poskytnut úvěr ve výši 60.000.000,-Kč. K zajištění závazků z této smlouvy v souladu s čl. III. úvěrové smlouvy vydala blankosměnku avalovanou osobou oprávněnou za žalobkyni v té době jednat. Po prohlášení konkursu na majetek dlužníka došlo k zesplatnění uzavřených úvěrových smluv a odpovídající nároky dlužníka byly jeho insolvenčním správcem uplatněny soudně. Směnka, která vznikla vyplněním žalobkyní vydané blankosměnky byla zahrnuta do majetkové podstaty dlužníka pod položkou č. 893. Úvěrová smlouva, směnečná dohoda i směnka samotná jsou však neplatné. Neplatnost úvěrové smlouvy spatřuje konkrétně v tom, že se nikdy nestala členem družstva dlužníka, neboť nebyl dodržen postup přijetí člena dle čl. III. odst. 3, písm. a) až c) stanov dlužníka, když žalobkyně neuhradila základní členský vklad, nedošlo k jejímu schválení za člena dlužníka a nikdy nepodepsala přilášku člena. Ač tato tvrzení není s to prokázat, je dle jejího přesvědčení na žalovaném, aby prokázal opak. Byla-li úvěrová smlouva uzavřena s žalobkyní jakožto nečlenem dlužníka, odporuje zákonu. Totéž platí o směnečné dohodě, která byla její součástí. Dlužníku tak nemohlo vzniknout právo na vyplnění dotčené směnky, závazky z níž jsou dle názoru žalobkyně k závazkům z úvěrové smlouvy akcesorické. Směnka tedy do majetkové podstaty dlužníka nepatří a měla by z ní být vyloučena. (MSPH 98 INS 36628/2013)

Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na změnu v okruhu účastníků ze dne 13.5.2015 (bod I. výroku), zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení ze dne 22.6.2015 (bod III. výroku) a odmítl návrh na zahájení řízení ze dne 19.10.2014 (bod III. výroku). Současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).

V odůvodnění svého rozhodnutí, cituje ust. § 160 odst. 4, § 204 a 225 odst. 1 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen InsZ, a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 30.5.2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006, usnesení Nejvyššího soudu z 11.1.2007, sp.zn. 29 Odo 1367/2006 a usnesení Nejvyššího soudu z 28.2.2007, sp.zn. 29 Odo 305/2006, soud prvního stupně dospěl k závěru, že vyloučení směnky z majetkové podstaty se domáhá osoba, která je povinna závazek z této směnky uspokojit, tedy dlužník dlužníka, který však k podání předmětné žaloby není oprávněn. K ochraně svých práv může tato osoba ve sporu o zaplacení pohledávky z dané směnky uplatnit námitky svědčící o tom, že žalovaná jejím věřitelem není, příp. může podat určovací žalobu dle § 80 z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o.s.ř. Žalobkyně k podání předmětné žaloby, jak judikoval Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 17.4.2015, č.j. 91 ICm 2201/2011, 104 VSPH 590/2014-84, nemá žádný důvod, a k jejímu podání tedy není proceně legitimována. Vzhledem k tomu, že žalobkyně k podání žaloby není legitimována, její návrh na změnu v osobě žalovaného dle § 107a o.s.ř. s tvrzením, že v průběhu řízení byla pohledávka, o kterou v řízení jde, postoupena insolvenčním správcem na AB-CREDIT a.s., ani její podnět k přerušení řízení s tím, že v jiných soudních řízeních (u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 198 ICm 1395/2015, u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 26 C 444/2014 a u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 18 C 456/2014) jsou řešeny otázky, které mohou mít význam pro rozhodnutí o dané věci, soud prvního stupně neshledal důvodnými. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 146 odst. 3 o.s.ř., když vycházel z toho, že žalované žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení se žalobkyně včas odvolala a žádá, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Má za to, že předmětná směnka je neplatná, stejně tak jako úvěrová smlouva, závazky z níž má směnka zajišťovat, a jako směnečná dohoda, na základě které byla směnka vydána. To její aktivní legitimaci odůvodňuje dostatečně. Zdůraznila, že uplatněného nároku se domáhá preventivně, aby předešla značně formalizovanému směnečnému řízení, které by bylo z jejího pohledu nehospodárné. Navíc skutečnost, že žalobkyně je evidována jako dlužník mnohamilionového dluhu společnosti, na jejíž majetek byl prohlášen konkurz, poškozuje její pověst.

Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, aniž ve smyslu ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) InsZ nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

Podle § 225 odst. 1 InsZ osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být (MSPH 98 INS 36628/2013) do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle § 160 odst. 1, 4 InsZ incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby. Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne.

Odvolací soud se plně ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně co do výkladu ustanovení § 225 odst. 1 InsZ (včetně argumentace obsažené v jím citovaných rozhodnutích soudů) se závěrem, že žalobkyně není osobou, jejíž právo by vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetkové podstaty, pročež k podání předmětné žaloby není oprávněna (procesně legitimována), a pro stručnost na ni odkazuje. Jak také správně dovodil soud prvního stupně, svou obranu proti nárokům dlužníka, které zpochybňuje, může žalobkyně uplatnit v případném řízení o žalobě na plnění nebo v řízení o určovací žalobě.

V podrobnostech lze především zdůraznit, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp.zn. 29 Cdo 342/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp.zn. 29 Cdo 2086/2000). Dle judikatury Nejvyššího soudu k z.č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, typickým příkladem, kdy vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 odst. 2 tohoto zákona musela být zamítnuta pro absenci těchto předpokladů je právě situace, ve které se vyloučení pohledávky sepsané do konkursní podstaty domáhá osoba, která je podle soupisu povinna úhradou sepsané pohledávky (úpadcův tvrzený dlužník). Dlužník má totiž možnost uplatnit (stejně, jako kdyby konkursu vůbec nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp.zn. 29 Odo 951/2006). Byť se závěry obsažené v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu týkají aplikace zákona o konkursu a vyrovnání, plně se uplatní i v řízení dle § 225 InsZ.

Podstatou daného sporu je nárok žalobkyně na vyloučení směnky z majetkové podstaty dlužníka, z níž je vůči dlužníku nikoliv věřitelkou, nýbrž dlužnicí. Není-li majitelkou směnky, jejíhož vyloučení se domáhá, nemůže být osobou, jejíž právo by vylučovalo zařazení směnky do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby jí proto v dané věci nesvědčí. Své námitky proti sepsané směnce může uplatnit v případném řízení, ve kterém by plnění ze směnky vůči ní bylo nárokováno.

Napadené usnesení je tedy věcně správné a správné je i rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobkyně dle § 107a o.s.ř. Neježe, jak soud prvního stupně připomněl, pasivně legitimován je v daném řízení ze zákona insolvenční správce, ale ustanovení § 107a o.s.ř. se v režimu insolvenčního řízení (MSPH 98 INS 36628/2013)

(včetně incidenčních sporů) vůbec nepoužije (srov. § 18 a § 19 InsZ). Odvolací soud sdílí i názor soudu prvního stupně, že důvody pro přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. dány nejsou. Výsledek žalobkyní tvrzených řízení u jiných soudů nemůže mít na rozhodnutí o dané věci, zahájené k tomu neoprávněnou osobou, sebemenší vliv.

Na základě toho odvolací soud napadené rozhodnutí, včetně závislého výroku o nákladech řízení, podle § 219 o.s.ř. za použití § 7 InsZ potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když odvolací soud vychází z toho, že žalovaná byla sice v odvolacím řízení úspěšná, žádné náklady jí však v tomto řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 22. ledna 2016

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná