103 VSPH 84/2015-150
60 ICm 3245/2011 103 VSPH 84/2015-150 (MSPH 60 INS 14501/2010)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v právní věci žalobce: DEBRA Smíchov, spol. s r.o., IČO 276 08 328, se sídlem v Praze 5, Kmochova 2, zast. Mgr. Barborou Hákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova 43a, proti žalovanému: Ing. Richard Jasinský, se sídlem v Praze 10, Moskevská 32, insolvenční správce dlužníka BAU EXPORT, a.s., IČO 183 80 204, zast. JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 60 ICm 3245/2011-133 ze dne 4. prosince 2014,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 60 ICm 3245/2011-133 ze dne 4. prosince 2014 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou proti žalovanému domáhá vyloučení vozidla LAND ROVER, typ LN, reg. zn. 1A5 62 30 (Věc) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, podle kterého je jeho vlastníkem na základě kupní smlouvy z 7.12.2011 (Smlouva), již uzavřel s dlužníkem jako prodávajícím za sjednanou kupní cenu 177.450,-Kč. Důvody zápisu Věci do soupisu majetkové podstaty uváděné žalovaným, tj. neplatnost Smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 ObchZ a případně její zákonnou neúčinnost podle § 111 odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) odmítl jako neopodstatněné, neboť ustanovení § 196a ObchZ na Smlouvu nedopadá, neboť její účastníci nejsou ve vzájemném vztahu předpokládaném v tomto ustanovení a nadto se jednalo o prodej v rámci běžného obchodního styku; neúčinnost Smlouvy také nepřipadá v úvahu, neboť nebyla uzavřena v době, kdy dlužníkova dispoziční práva k Věci nebyla omezena účinky zahájeného insolvenčního řízení formulovaných v § 111 odst. 1 InsZ.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že na věc dopadá režim ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ vyžadující v době uzavření obchodu existenci znaleckého posudku, který účastníci Smlouvy k dispozici neměli, a proto třeba hodnotit Smlouvu jako neplatnou. Rovněž trval na tom, že v případě závěru o platnosti Smlouvy, byla uzavřena v době trvání účinků podání insolvenčního návrhu, v rozporu s § 111 odst. 2 InsZ. Vysvětlil, že Smlouva byla uzavřena nejen poté, co insolvenční návrh podaný původním věřitelem byl sice odmítnut podle § 128 odst. 1 InsZ, avšak také poté, co do insolvenčního řízení, v němž probíhalo odvolací (MSPH 60 INS 14501/2010)

řízení o odvolání proti odmítnutí insolvenčního návrhu, vstoupil s insolvenčním návrhem další věřitel (SWIETELSKY stavební, spol. s r.o.-Společnost SW).

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl (bod I. výroku) a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 42.414,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně. Soud prvního stupně zjistil: -ze Smlouvy, že ji uzavřel žalobce jako kupující s dlužníkem v postavení prodávajícího 12.1.2011 a že předmětem prodeje byla Věc za sjednanou kupní cenu ve výši 177.450,-Kč, -ze znaleckého posudku znalce Ing. Martina Hrušky, že cena Věci obvyklá v místě a čase uzavření Smlouvy činila 140.000,-Kč, -z insolvenčního návrhu Václava Zikeše podaného k soudu 30.11.2010, že tento věřitel podal insolvenční návrh na zahájení insolvenčního řízení s dlužníkem, -že usnesením č.j. MSPH 60 INS 14501/2010-A-8 ze 7.12.2010 byl tento insolvenční návrh podle § 128 odst. 1 InsZ odmítnut a že usnesením Vrchního soudu v Praze sen.zn. 2 VSPH 19/2011-A-17 ze 4.2.2011 bylo usnesení soudu A-8 změněno tak, že se odmítá insolvenční návrh původního navrhovatele Václava Zikeše, avšak nadále bude pokračováno v insolvenčním řízení na základě insolvenčního návrhu Společnosti SW, -z insolvenčního návrhu Společnosti SW, že podala insolvenční návrh proti dlužníkovi k soudu 13.12.2010, jež se považuje za přistoupení k původnímu insolvenčnímu návrhu, -z přípisu žalovaného z 21.11.2011, že žalovaný sepsal Věc do soupisu majetkové podstaty z právního důvodu neplatnosti Smlouvy pro rozpor s § 196a odst. 3 ObchZ, resp. neúčinnosti podle § 111 odst. 3 InsZ.

Na základě svých skutkových zjištění soud prvního stupně cituje § 107 odst. 1, § 109 odst. 4, § 111 odst. 1, § 146 odst. 1 InsZ a § 196a odst. 3 ObchZ dospěl k následujícím právním závěrům. K namítané neplatnosti Smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 ObchZ soud prvního stupně uvedl, že žalobce je vlastníkem na základě kupní smlouvy, ji zhodnotil, aniž by se vypořádal s tím, zda-li vůbec podléhá citovanému ustanovení, jako platnou, neboť s odkazem na závěry Nejvyššího soudu pod sp.zn. 31 Cdo 3986/2009 (není překážkou platnosti smlouvy podléhající § 196a ObchZ, odpovídala-li kupní cena obvyklé ceně v místě a čase, byť nikoliv na základě znaleckého posudku) dovodil, že podle znaleckého posudku v době uzavření smlouvy činila obvyklá cena Věci 140.000,-Kč, zatímco žalobce ji koupil za cenu vyšší, než cenu obvyklou, takže žalovaným výše uváděná námitka neobstojí.

K námitce neúčinnosti Smlouvy soud prvního stupně uvedl, že účinky zahájeného insolvenčního řízení nastaly okamžikem podání původního insolvenčního návrhu, tj. 30.11.2010, avšak pominuly v souladu s § 109 odst. 4 InsZ okamžikem jeho odmítnutí, tj. 7.12.2010 (soud nerozhodl, že by zánik účinků byl vázán až na právní moc usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu). Společnost SW, která na základě svého insolvenčního řízení přistoupila do probíhajícího insolvenčního řízení (na základě odvolání proti usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu původního navrhovatele) podle § 107 odst. 2 InsZ musela přijmout stav (MSPH 60 INS 14501/2010) insolvenčního řízení, k němuž přistoupil. Uzavřel, že Smlouva byla uzavřena v době, kdy účinky zahájení insolvenčního řízení na základě původního insolvenčního návrhu pominuly a že tento stav platil i pro přistoupivší Společnost SW a k obnovení těchto účinků došlo až 4.2.2011;dlužník nebyl ve smyslu § 111 InsZ omezen v dispozičních právech ke svému majetku; Smlouvu proto zhodnotil jako účinnou. Uzavřel, že žalobci svědčí právo vylučující sepis Věci do soupisu majetkové podstaty.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhradu přiznal v řízení zcela úspěšnému žalobci v rozsahu nákladů spojených s jeho zastupováním a soudního poplatku a o náhradě nákladů České republiky nerozhodl.

Toto rozhodnutí napadl žalovaný v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že účinky zahájeného insolvenčního řízení v době uzavření Smlouvy trvaly. Především uvedl, že předmětem odvolacího řízení nečiní otázku neplatnosti Smlouvy podle § 196a odst. 3 ObchZ vzhledem ke změně judikatury Nejvyššího soudu. Důrazně však odmítl závěry soudu prvního stupně ohledně namítané neúčinnosti Smlouvy, které jsou postaveny na nesprávném právním posouzení věci, tj. nesprávném výkladu ustanovení § 107 odst. 2 InsZ. Odkázal na závěry Vrchního soudu v Praze v jeho rozhodnutí sen.zn. 2 VSPH 19/2011-A-17 ze 4.2.2011, v němž soud uvedl, že v projednávané věci přistoupila do insolvenčního řízení Společnost SW podle § 107 InsZ jako další insolvenční navrhovatel a přestože pro ni platil stav řízení v době přistoupení-stal se týmž okamžikem účastníkem řízení se všemi procesními právy a povinnostmi náležejícímu insolvenčnímu navrhovateli a jeho insolvenční návrh se stal podkladem pro zkoumání podmínek rozhodnutí o úpadku. Akcentoval, že výklad tohoto ustanovení soudem prvního stupně ve svém důsledku by vedl k tomu, že by další insolvenční navrhovatel nemohl na tom, že byl insolvenční návrh původního věřitele odmítnut již nic změnit; přesto na základě návrhu tohoto dalšího insolvenčního navrhovatele byl prohlášen konkurs na dlužníkův majetek, což svědčí o nesprávnosti závěrů soudu prvního stupně. Shrnul, že právní úprava, podle které musí přistoupivší navrhovatel přijmout stav insolvenčního řízení, neznamená, že by jeho insolvenční návrh neměl účinky vedoucí k omezení dispozičního práva dlužníka k jeho majetku podle § 111 InsZ. Přijmout závěry soudu prvního stupně by znamenalo zabránit skutečným věřitelům dlužníka, aby uplatnili svá práva insolvenčními návrhy, zatímco jen domnělý věřitel podal proti dlužníkovi neprojednatelný insolvenční návrh a umožnil dlužníkovi zbavovat se svého majetku bez omezení účinky § 111 InsZ.

Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti. Shodně se soudem prvního stupně uvedl, že účinky zahájeného insolvenčního řízení zanikly v souvislosti s odmítnutím původního insolvenčního návrhu a protože Smlouva byla uzavřena v době, kdy dosud nebylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení o odmítnutí původního insolvenčního návrhu, kdy se účinky podání insolvenčního návrhu obnovily, nemohl jednat dlužník v rozporu s § 111 InsZ a nelze tak dovozovat zákonnou neúčinnost Smlouvy. Připustil, že k zániku účinků podání původního insolvenčního návrhu by nedošlo jen v případě, že by Společnost SW podala další insolvenční návrh ještě předtím, než byl původní insolvenční návrh odmítnut. Přisvědčit právní argumentaci žalovaného by znamenalo poškozovat práva (MSPH 60 INS 14501/2010) dlužníka, proti kterému budou průběžně podávány postupně vadné insolvenční návrhy několika věřiteli a dlužník by tak nemohl disponovat po celou dobu zahájeného insolvenčního řízení i disponovat se svým majetkem i po značně dlouhou dobu, aniž by vedlo ke zjištění jeho úpadku.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že je opodstatněno.

Podle § 97 odst. 1 InsZ insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu.

Podle § 107 InsZ další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužník dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenční řízení, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele (odst. 1). Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení (odst. 2).

Podle § 109 odst. 4 InsZ účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku.

Podle § 146 odst. 1 InsZ účinností rozhodnutí podle § 142 (odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady) zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření, nestanoví-li insolvenční soud, že se tak stane až k právní moci rozhodnutí na základě okolností případu.

Podle § 111 InsZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládá s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 1). Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí (odst. 2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledků účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.

Odvolací soud správně ve svém rozhodnutí, jímž rozhodl o odvolání původního věřitele proti usnesení o odmítnutí původního insolvenčního návrhu konstatoval, že okamžikem, kdy vstoupí do již započatého insolvenčního řízení se další insolvenční navrhovatel stává jeho účastníkem se všemi procesními právy a povinnostmi příslušejícími insolvenčnímu navrhovateli. Odvolací soud má za to, že dikce § 107 odst. 2 InsZ se netýká účinků podání dalšího insolvenčního navrhovatele, ale dopadá na situace, kdy další insolvenční navrhovatel se (MSPH 60 INS 14501/2010) např. nemůže zúčastnit dokazování provedeného předtím, než přistoupil k řízení předcházejícímu rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku. Jinak však jeho insolvenční návrh musí mít zákonem stanovené účinky a nelze připustit, aby je měl bez dalšího, pokud se jím zahajuje insolvenční řízení a naopak je neměl v situaci, kdy podá insolvenční návrh až jako druhý v pořadí v době, kdy ještě v probíhajícím insolvenčním řízení nebylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a tento návrh se považuje za přistoupení podle § 107 odst. 1 InsZ jen proto, aby se zamezilo řešení dlužníkova úpadku v několika probíhajících řízeních. Insolvenční návrh tohoto dalšího insolvenčního navrhovatele tak není nikterak ve svých účincích omezen. Při opačném výkladu tohoto ustanovení by domnělí věřitelé mohli svými insolvenčními návrhy blokovat uplatnění práva podat insolvenční návrh skutečnému věřiteli a umožnit tak dlužníkovi, aby mohl prodávat svůj majetek, aniž by byl jakkoliv omezen v dispozičních právech k němu (nelze vyloučit, že se tak stane neúčinně, avšak jen na základě výroku soudu k podané odpůrčí žalobě a nikoliv již ze zákona). Odvolací soud tak závěry soudu prvního stupně ohledně výkladu § 107 odst. 2 InsZ nesdílí a shrnuje, že Smlouvu dlužník se žalobcem uzavřel za trvání účinků podání insolvenčního návrhu, neboť se tak stalo až poté, co Společnost SW podala svůj insolvenční návrh (mající účinky podání insolvenčního návrhu), na jehož základě bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka (27.9.2011). Žalobcova argumentace spočívající v představě, že dlužník naopak v důsledku postupně podávaných věřitelských insolvenčních návrhů by byl omezen v právu disponovat se svým majetkem, není namístě, neboť v zájmu dlužníkových věřitelů je především uspokojení jejich pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení a omezení dispozičních práv dlužníka samo o sobě cílem insolvenčního řízení není a nemá pro ně jiný význam, než jeho prostřednictvím dosáhnout co nejvyšší míry jejich uspokojení. Pokud by takové insolvenční návrhy měly šikanózní charakter, bylo by je možné odmítnout podle § 128a InsZ, tj. včetně uložení sankcí podle odstavce třetího.

Soud prvního stupně postavil své závěry o neúčinnosti Smlouvy pouze na tom, že Smlouva byla uzavřena v době, kdy účinky podaného insolvenčního návrhu tu nebyly a dlužník nebyl omezen ve výkonu práv ke svému vlastnictví, a proto se nezabýval tím, zda-li Smlouvu dlužník uzavřel v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jak jsou formulovány v § 111 odst. 1 a 2 InsZ. To předpokládá dokazování, jež se zjevně vymyká rozsahu dokazování v odvolacím řízení ve smyslu § 213 odst. 4 občanského soudního řádu (o.s.ř.)

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm.a) o.s.ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž posoudí účinnost Smlouvy uzavřené za trvání účinků podaného insolvenčního návrhu ze všech zákonných hledisek uvedených v § 111 InsZ. V novém rozhodnutí, jímž řízení skončí, zároveň rozhodne o nákladech řízení před soudy obou stupňů a také o náhradě znalečného.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené (MSPH 60 INS 14501/2010)

rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 10. července 2015

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná