103 VSPH 816/2015-30
198 ICm 3545/2014 103 VSPH 816/2015-30 (MSPH 98 INS 36628/2013)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. ve věci žalobkyně: HT ENERGY s.r.o. se sídlem Brno, Mečová 358/8, IČO: 28110391, proti žalované: JUDr. Kateřina Martínková se sídlem Ostrava, Sokolská tř. 22, insolvenční správkyně dlužníka: Metropolitní spořitelní družstvo v likvidaci se sídlem Praha 2, Balbínova 404/22, IČO: 25571150, o vyloučení směnky z majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2015, č.j. 198 ICm 3545/2014-14,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2015, č.j. 198 ICm 3545/2014-14 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka domáhá proti žalované insolvenční správkyni vyloučení směnky vlastní č. 506864033 vystavené dne 18.4.2012 žalobkyní na řad dlužníka. Žalobu odůvodnila tím, že dne 18.4.2012 uzavřela s dlužníkem úvěrovou smlouvu č. 506864033, podle které jí měl být poskytnut úvěr ve výši 50.000.000,-Kč. K zajištění závazků z této smlouvy žalobkyně v souladu s čl. IV. úvěrové smlouvy vydala blankosměnku avalovanou osobou oprávněnou za žalobkyni v té době jednat. Po prohlášení konkursu na majetek dlužníka došlo k zesplatnění uzavřených úvěrových smluv a odpovídající nároky dlužníka byly jeho insolvenčním správcem uplatněny soudně. Směnka, která vznikla vyplněním žalobkyní vydané blankosměnky byla zahrnuta do majetkové podstaty dlužníka pod položkou č. 833. Žalobkyně je přesvědčena, že úvěrová smlouva, směnečná dohoda i směnka samotná jsou neplatné. Neplatnost úvěrové smlouvy spatřuje konkrétně v tom, že se nikdy nestala členem družstva dlužníka, neboť nebyl dodržen postp přijetí člena dle čl. III. odst. 3, písm. a) až c) stanov dlužníka, když žalobkyně neuhradila základní členský vklad, nedošlo k jejímu schválení za člena dlužníka a nikdy nepodepsala přilášku člena. Ač tato tvrzení žalobkyně není s to prokázat, je dle jejího přesvědčení na žalovaném, aby prokázal opak. Byla-li úvěrová smlouva uzavřena s žalobkyní jakožto nečlenem dlužníka, odporuje zákonu. Totéž platí o směnečné dohodě, která byla její součástí. Dlužníku tak nemohlo vzniknout právo na vyplnění dotčené směnky, závazky z níž jsou dle názoru žalobkyně k závazkům z úvěrové smlouvy akcesorické. Směnka tedy do majetkové podstaty dlužníka nepatří a měla by z ní být vyloučena.

Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. (MSPH 98 INS 36628/2013)

Napadeným usnesením soud prvního stupně v bodu I. výroku žalobu odmítl a v bodu II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků namá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí, cituje ust. § 160 odst. 4 a 225 odst. 1 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen InsZ, soud prvního stupně vyšel z toho, že vyloučení směnky z majetkové podstaty se nedomáhá osoba, která by tvrdila, že směnka neměla být do soupisu zahrnuta proto, že to vylučuje její právo k této věci nebo že by tu byl jiný důvod, pro který neměla být zahrnuta do soupisu, ale osoba, která je povinna závazek z této směnky uspokojit, tedy dlužník dlužníka. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 30.5.2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006, usnesení Nejvyššího soudu z 11.1.2007, sp.zn. 29 Odo 1367/2006 a usnesení Nejvyššího soudu z 28.2.2007, sp.zn. 29 Odo 305/2006, dospěl k závěru, že vyloučení majetku zahrnutého do majetkové podstaty se nemůže domáhat, jako je tomu v daném případě, dlužníkův dlužník. Jemu k ochraně jeho práv postačuje ve sporu o zaplacení dané pohledávky uplatnit námitky svědčící o tom, že žalobce jeho věřitelem není, příp. podání určovací žaloby dle § 80 z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o.s.ř. Žalobkyně k podání předmětné žaloby, jak judikoval i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 17.4.2015, č.j. 91 ICm 2201/2011, 104 VSPH 590/2014-84, nemá žádný věcný ani právní důvod, a k jejímu podání tedy není proceně legitimována. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 146 odst. 3 o.s.ř., když vycházel z toho, že žalovanému žádné náklady nevznikly.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně k podání žaloby není legitimována, jejím návrhem na změnu v osobě žalovaného dle § 107a o.s.ř. s tvrzením, že v průběhu řízení byla pohledávka, o kterou v řízení jde, postoupena insolvenčním správcem na AB-CREDIT a.s., ani jejím podnětem k přerušení řízení s tím, že v jiných soudních řízeních (u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 198 ICm 1395/2015, u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 25 C 147/2014 a u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 15 C 296/2014) jsou řešeny otázky, které mohou mít význam pro rozhodnutí o dané věci, se soud prvního stupně nezabýval.

Proti tomuto usnesení se žalobkyně včas odvolala a žádá, aby je odvolací soud zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť má za to, že její žalobní tvrzení její legitimaci ve věci odůvodňují dostatečně. Zopakovala svoji žalobní argumentaci a doplnila, že uplatněného nároku se domáhá preventivně, aby předešla značně formalizovanému směnečnému řízení, které by bylo z jejího pohledu nehospodárné. Navíc skutečnost, že žalobkyně je evidována jako dlužník mnohamilionového dluhu společnosti, na jejíž majetek byl prohlášen konkurz, poškozuje její pověst.

Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to podle § 212 a § 212a o.s.ř., přihlédl přitom k omezením, která jsou uvedena v § 205a odst. 1 a § 211a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. (MSPH 98 INS 36628/2013)

Podle § 225 odst. 1 InsZ osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle § 160 odst. 1, 4 InsZ incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby. Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne.

Odvolací soud se plně ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně co do výkladu ustanovení § 225 odst. 1 InsZ (včetně argumentace obsažené v jím citovaných rozhodnutích soudů) se závěrem, že žalobkyně není osobou, jejíž právo by vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetkové podstaty, pročež k podání předmětné žaloby není oprávněna (procesně legitimována), a pro stručnost na ni odkazuje. Byť se závěry obsažené v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu týkají aplikace zákona o konkursu a vyrovnání, plně se uplatní i v řízení, na které dopadá právní úprava insolvenčního zákona. Osoby, které se považují za majitele majetku zapsaného do majetkové podstaty, musí podat žalobu o vyloučení předmětného majetku z majektové podstaty, neboť neučiní-li tak, pak ve smyslu § 225 odst. 3 první věty InsZ platí, že majetek byl pojat do soupisu oprávněně. Žalobkyně je však osobou, která je dle vlastních tvrzení dlužníkem z předmětné směnky. Takové osobě z pouhé skutečnosti, že směnka byla sepsána do majetkové podstaty nic nehrozí, neboť samotný soupis není vůči ní vykonatelným titulem. Svou obranu proti nárokům ze směnky může uplatnit až v řízení o žalobě insolvenčního správce o její zaplacení nebo, v závislosti na konkrétních okolnostech, se případně může domáhat vyjasnění svého postavení žalobou o určení dle § 80 o.s.ř., jak správně dovodil soud prvního stupně. Žalobkyně jako dlužník dlužníka neměla žádný věcný ani právní důvod podat předmětnou vylučovací žalobu proti insolvenční správkyni, neboť insolvenční zákon jí tuto možnost v § 225 odst. 1 InsZ nedává. Žalobkyně tedy k podání předmětné incidenční žaloby procesně legitimována není.

Za této situace soud prvního stupně v souladu s § 160 odst. 4 InsZ správně žalobu odmítl. Napadené usnesení je tedy věcně správné a odvolací soud je proto podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Není přitom vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, skutečnost, že soud prvního stupně nerozhodl o návrhu žalobce dle § 107a o.s.ř. na vstup AB-CREDIT a.s. do řízení na místo žalovaného. Ustanovení § 107a o.s.ř. se totiž v režimu insolvenčního řízení (včetně incidenčních sporů) nepoužije (srov. § 18 a § 19 InsZ).

Rozhodl-li soud prvního stupně také bez toho, aby se zvláštním rozhodnutím vypořádal s návrhem žalobkyně na přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., nelze za stavu, kdy důvody, které jej k faktickému nevyhovění tomuto návrhu vedly, objasnil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jímž žalobu odmítl, takovému postupu ničeho vyčítat (srov. § 202 odst. 1 písm. g) o.s.ř.) a na správnost napadeného rozhodnutí nemůže mít taková okolnost sebemenší vliv. (MSPH 98 INS 36628/2013)

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když odvolací soud vychází z toho, že žalovaná byla sice v odvolacím řízení úspěšná, žádné náklady jí však v tomto řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 18. listopadu 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná