103 VSPH 790/2015-60
42 ICm 3176/2014 103 VSPH 790/2015-60 (KSHK 42 INS 11666/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a Mgr. Věry Modlitbové v právní věci žalobce: Finanční úřad pro Královehradecký kraj, Územní pracoviště v Hradci Králové se sídlem Hradec Králové, U Koruny 1632, proti žalovanému: Ing. David Jánošík se sídlem Hradec Králové, Gočárova 1105/36, insolvenční správce dlužníka Union Hradec Králové, s.r.o. se sídlem Hradec Králové, třída ČSA 282/15, IČO 25279840, zast. JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 1053/21, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 42 ICm 3176/2014-38 ze dne 20. srpna 2015

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 42 ICm 3176/2014-38 ze dne 20. srpna 2015 se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.114,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Pavla Hráška, advokáta se sídlem v Praze 1.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou proti žalovanému domáhal rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že jeho pohledávka ve výši 388.302,-Kč (sporná pohledávka) uplatněná z titulu daně z přidané hodnoty je pohledávkou za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), s odůvodněním, že vznikla na základě opravných daňových dokladů vystavených věřiteli dlužníka podle § 44 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty v platném znění (dále jen ZDPH). Sporná pohledávka vyplývá z platebního výměru č.j. isir.justi ce.cz (KSHK 42 INS 11666/2010)

65323/12/228912604080 z 21.2.2012 (dále jen výměr), jímž stanovil dlužníku daňovou povinnost k DPH za měsíc září 2011 ve výši 388.302,-Kč, tj. po rozhodnutí o úpadku, a uplatnil ji u insolvenčního správce jako osoby s dispozičním oprávněním. Ten odmítl pohledávku uhradit s poukazem na to, že jde o pohledávku vyloučenou z uspokojení v rámci insolvenčního řízení. Na výzvu insolvenčního soudu učiněnou podle § 203a IZ podal žalobce tuto žalobu na určení pořadí pohledávky, neboť odmítnutí sporné pohledávky žalovaným ho zcela znevýhodňuje, když uhradil věřitelům dlužníka DPH na základě opravných daňových dokladů, aniž by ji mohl následně přihlásit do insolvenčního řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že uplatněné nároky nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou a nelze je zkoumat toliko s odkazem na § 168 odst. 2 písm. e) IZ, jenž byl do insolvenčního zákona zařazen s účinností od 1.1.2014, nýbrž rovněž s přihlédnutím k zásadám, na nichž je insolvenční řízení vybudováno. Odkázal na Výkladové stanovisko č. 6 expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze 4.10.2011, podle kterého pohledávka vzniklá státu tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 ZDPH, není a nemůže být pohledávkou za majetkovou podstatou, v průběhu insolvenčního řízení se neuspokojuje a uspokojovat nemůže. Poukázal zejména na fakt, že věřitele, jež nemají pohledávky za majetkovou podstatou, a kteří nejsou plátci DPH, by na základě tohoto postupu předběhl stát s daňovou pohledávku vyrobenou na míru jen pro insolvenční řízení, ačkoliv věřitelé, jímž stát vrátil část daně, budou i nadále poměrně uspokojováni v nezměněné výši zjištěné pohledávky. Stát by významně snížil míru uspokojení přednostních věřitelů jen proto, že daňovou povinnost přenesl z nepřednostního věřitele na dlužníka svým prostřednictvím. Má za to, že ke stejným závěrům lze dospět i po novele IZ provedené zákonem č. 294/2013 Sb., a proto navrhl zamítnutí žaloby, neboť ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) IZ je v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, je ústavně nekonformní a žádným způsobem obhájené a obhajitelné. Uzavřel, že toto ustanovení se týká pohledávek za majetkovou podstatou vzniklé po rozhodnutí o úpadku, avšak v projednávané věci vznikly již před rozhodnutím o úpadku; nevzniká tím nová pohledávka, nýbrž je toliko transformována co do změny v osobě oprávněné z této pohledávky.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně vyslovil, že žaloba na určení, že žalobcem uplatněná pohledávka z titulu DPH ve výši 388.302,-Kč vyměřená výměrem je pohledávkou za majetkovou podstatou se zamítá, neboť jde o pohledávku vyloučenou z uspokojení v rámci insolvenčního řízení (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud prvního stupně zjistil: -ze svého usnesení (B-43) z 21.8.2014, že určil žalobci lhůtu 30 dnů k podání žaloby o určení pořadí sporné pohledávky, a že žaloba byla podána včas; -z výměru, že žalobce vyměřil dlužníkovi DPH za září 2011 ve výši 388.302,-Kč s tím, že se jedná o opravu výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení podle § 44 ZDPH. Výměr byl vydán na základě úředního záznamu Výsledek postupu k odstranění pochybností č.j. 438885/11/28602605196 ze dne 18.1.2012 a na základě Oznámení o ukončení postupu k odstranění pochybností č.j. 12369/12/228602605196; (KSHK 42 INS 11666/2010)

-z protokolu Výsledek postupu k odstranění pochybností vyhotoveného žalobcem dne 18.1.2012, že byla prověřována daňová povinnost dlužníka z titulu DPH za období září 2011, v němž je mimo jiné uvedeno, že dlužník podal dne 25.10.2011 řádné přiznání k DPH za září 2011, jež bylo podáno jako negativní, že 30.10.2011 bylo žalobci doručeno podání, které se váže k vrácení opravných daňových dokladů vystavených věřitelem dlužníka-Cemex Czech Republic s.r.o. IČ 25821903 dle § 44 ZDPH, jež byly doručeny insolvenčnímu správci dne 29.9.2011. Celková výše opravy daně činila 352.847,84 Kč a jednalo se o zdanitelná plnění uskutečněná tímto věřitelem dlužníkovi v období od 1.4.2009 do 4.2.2010. Ve stejný den bylo žalobci doručeno další podání, které se váže k vrácení opravných daňových dokladů vystavených věřitelem dlužníka-Poly-Group cz s.r.o. IČ 26006227 dle § 44 ZDPH, jež byly doručeny insolvenčnímu správci dne 19.9.2011 s tím, že celková opravená DPH činí 35.454,32 Kč, zdanitelné plnění bylo uskutečněno v období od 22.7.2009 do 7.10.2009;

Cituje § 44 odst. 1 ZDPH učinil následující právní závěry. Konstatoval, že možnost opravy daně za dlužníky v insolvenčním řízení byla do ZDPH vtělena novelou provedenou zákonem č. 47/2011 Sb. s účinností od 1.4.2011. Podle přechodných ustanovení této novely výslovně platí, že pro uplatnění DPH za zdaňovací období přede dnem nabytí účinnosti novely, jakož i pro uplatnění práv a povinností s tím souvisejících se použijí dosavadní právní předpisy, není-li dále stanoveno, jinak. Tedy novela nemá žádné zpětné účinky. Dále insolvenční soud uvedl, že problematikou opravy výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení se zabývalo Výkladové stanovisko č. 6 expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. října 2011 a přijalo závěr, že postup podle § 44 ZDPH, ve znění účinném od 1. dubna 2011, se neuplatní pro pohledávky, z nichž věřiteli vznikla povinnost přiznat daň za zdaňovací období, jež předcházelo 1. dubnu 2011 (před možnou opravou). Uzavřel, že oprava výše daně se týká pohledávek věřitelů ze zdanitelného plnění uskutečněného v období od 1.4.2009 až do 4.2.2010, tedy v době před 1.4.2011, takže u těchto pohledávek nebylo na místě podle novelizovaného § 44 ZDPH postupovat a už z tohoto důvodu nemůže být pohledávka žalobce založena výměrem pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) IZ.

Insolvenční soud pak nad rámec poznamenal s odkazem na shora citované Výkladové stanovisko č. 6 a citací z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 16/2011, že ani po novele § 168 odst. 1 písm. c) IZ k 1.1.2014 k žádnému rozšíření výčtu pohledávek za majetkovou podstatou nedošlo, a proto je třeba se i nadále přidržovat závěrů uvedených v citovaných dokumentech. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 150 o.s.ř. a účastníkům řízení právo na náhradu nákladů nepřiznal s přihlédnutím k dosud nejednotné praxi insolvenčních soudů při posuzování povahy pohledávek vzniklých opravou výše DPH za dlužníky v insolvenčním řízení po 1.1.2014 (viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové čj. 41 ICm 2060/2014, KSHK 41 INS 626/2011 ze dne 13.2.2015).

Tento rozsudek napadl žalobce v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací změnil a žalobě vyhověl. Zdůraznil, že soudem citované výkladové stanovisko je po 1.4.2011 neaplikovatelné, neboť oprava výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení podle § 44 ZDPH je založena předně a primárně na vzniku (KSHK 42 INS 11666/2010) nových skutečností, a proto je považována za samostatné zdanitelné plnění, jak ji takto označuje a vymezuje § 44 odst. 9. Opravou výše daně vzniká nové samostatné zdanitelné plnění, které si věřitel uplatňuje v tom zdaňovacím období, v němž opravu výše daně uskutečnil, a dlužníku vzniká nově závazek za zdaňovací období, v němž byla oprava provedena. Z uvedených důvodů použití přechodných ustanovení zák. č. 47/2011 Sb. nemůže vést k závěru, že opravu výše daně lze uskutečnit pouze u plnění poskytnutých dlužníkovi po 1.4.2011. Upozornil, že žalovaný vyměřenou daň nerozporoval, neboť se ani nebránil podáním opravného prostředku proti výměru, jenž je vykonatelný a pravomocný. Poznamenal, že pohledávky věřitelů dlužníka na základě jimi provedené opravy výše daně na výstupu uhradil, avšak v důsledku vyslovených závěrů by zůstaly neuhrazeny v insolvenčním řízení, neboť lhůta pro jejich přihlášení již uplynula, ještě před jejich samotným vyměřením. Uzavřel, že se jedná o uspokojení pohledávky na dani vzniklé po rozhodnutí o úpadku, což odpovídá principům a pravidlům shodným v rámci legislativního procesu při zavedení institutu oprav dle § 44 ZDPH.

Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti. Upozornil na to, že novela ZDPH provedená zákonem č. 47/2011 Sb. nemá podle přechodných ustanovení žádné zpětné účinky a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 69/2012-47, jež vyloučilo aplikaci opravy daně u zdanitelných plnění uskutečněných před 1.4.2011, a též na shora insolvenčním soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není opodstatněno.

Podle § 203a odst. 1 IZ platí, že v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno.

Podle § 168 odst. 2 písm. e) IZ, ve znění účinném od 1. ledna 2014, platí, že pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění a pojistné na důchodové spoření, pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty. (KSHK 42 INS 11666/2010)

Podle § 44 odst. 1 ZDPH, ve znění účinném po 1.4.2011 (dle novely zák. č. 47/2011 Sb., dále jen novela), je plátce, kterému při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň a jehož pohledávka, která vznikla nejpozději 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku z tohoto plnění dosud nezanikla (věřitel), je oprávněn provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky v případě, že a) plátce vůči kterému má věřitel tuto pohledávku (dlužník) se nachází v insolvenčním řízení a insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení úpadku, b) věřitel přihlásil tuto svoji pohledávku do insolvenčního řízení ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu o úpadku, tato pohledávka byla zjištěna a v insolvenčním řízení se k ní přihlíží, věřitel a dlužník nejsou osobami blízkými, kapitálově propojenými či podnikající s plátcem společně na základě smlouvy o sdružení nebo jiné obdobné smlouvy a d) věřitel doručil dlužníkovi daňový doklad podle § 46 odst. 1 citovaného zákona.

Podle čl. II. Přechodná ustanovení odst. 1 novely pro uplatnění daně z přidané hodnoty za zdaňovací období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro uplatnění práv a povinností s tím souvisejících se použijí dosavadní právní předpisy, není-li dále stanoveno jinak.

K výkladu novely přijal závěry Nejvyšší správní soud (NSS) ve shora citovaném rozsudku č.j. 9 Afs 69/2012-47 z 11.4.2013 (dále jen RNSS), jenž uvedl, že nová právní norma nemá žádné retroaktivní účinky a zákonem stanovené oprávnění provést opravu daně na výstupu není ničím jiným, než právem dodavatele (věřitele) snížit jím původně uplatněnou daň na výstupu, která již byla věřitelem uplatněna s ohledem na zboží či služby jím v minulosti dodané. Původně uskutečněné zdanitelné plnění nedoznává v důsledku opravy žádných změn, stejně nedochází k žádnému novému dodání zboží či poskytnutí služby. Oprava výše daně nemá tedy stejnou povahu, jako povinnost odvést daň na výstupu z dodání zboží či služby, která je vždy navázána na zdaňovací období, v němž k plnění došlo a původní zdanitelné plnění zůstává i pro provedení opravy výše daně zcela beze změny. Oprávnění plátce provést opravu daně na výstupu již uskutečněného zdanitelného plnění je tak právem nutně souvisejícím s již uplatněnou daní bez ohledu na to, že samotné provedení opravy je ZDPH formálně považováno za samostatné zdanitelné plnění. Obdobně je povinnost dlužníka snížit daň na vstupu pouze ve výši, v jaké uplatnil odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění, zrcadlově povinností související s již jím v minulosti uplatněnou daní na vstupu. Důsledkem koncepce zvolené zákonodárcem je proto pouze to, že se snížení již uplatněné daně na výstupu daňově projeví nejdříve ve zdaňovacím období, kdy jsou splněny podmínky pro tuto opravu (nejpozději do tří let od uskutečnění původního zdanitelného plnění), a ovlivní tak celkovou výši daňové povinnosti deklarované za jiné zdaňovací období, než ve kterém bylo uskutečněno původní plnění. NSS uzavřel, že podléhalo-li zdanitelné plnění, ve vztahu k němuž má být uplatňována oprava daně, ZDPH ve znění před účinností novely, je možnost provedení opravy daně ve vztahu k takovému plnění přechodným ustanovením novely ZDPH (čl. II. odst. 1) vyloučena, neboť předcházející znění zákona takovou opravu již uskutečněných zdanitelných plnění neumožňovalo.

Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, na jehož základě přijal právní závěry, s nimiž se plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Zejména pak okolnost, že zdanitelná plnění věřiteli dlužníka se uskutečnila v době před přijetím novely ZDPH, a to v letech 2009 až 2010, jak zjistil soud prvního (KSHK 42 INS 11666/2010) stupně, uplatní se plně závěry NSS v citovaném rozhodnutí. Je tedy namístě závěr, že nelze postupovat podle novely ZDPH účinné od 1.4.2011 a novely IZ účinné od 1.1.2014. Sporná pohledávka tedy nepředstavuje pohledávku za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e) IZ vzniklou opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalovanému v rozsahu nákladů spojených se zastupováním advokátem, tj. odměny v sazbě 3.100,-Kč z tarifní hodnoty 50.000,-Kč podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (AT), v rozsahu jednoho úkonu právní služby (vyjádření k odvolání), tj. 3.100,-Kč a jedné náhrady hotových výdajů 300,-Kč podle § 13 odst. 3 AT, tj. 3.400,-Kč, po připočtení DPH 21 % ve výši 714,-Kč, celkem 4.114,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 9. listopadu 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná