103 VSPH 758/2015-480
196 ICm 258/2014 103 VSPH 758/2015-480 (MSPH 96 INS 714/2009)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Michala Kubína v právní věci žalobkyně M.V.M. s.r.o. IČO 64939057, se sídlem Blattného 2316, 158 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Pařížská 68/9, 110 00 Praha 1, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem Dušní 866/22, 110 00 Praha 1, insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, IČO 00033243, se sídlem Na Hutmance 7/300, 158 00 Praha 5, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, 150 00 Praha 5, o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č.j. 196 ICm 258/2014-350,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č.j. 196 ICm 258/2014-350, se p o t v r z u j e . II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2015, č.j. MSPH 196 ICm 258/2014-350, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení z majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva (dále jen dlužník ) isir.justi ce.cz (MSPH 96 INS 714/2009) v insolvenčním řízení vedeném pod sp.zn. MSPH 96 INS 714/2009, garážového boxu č. 2548/28 (dále jen garážový box č. 28 ), který se nachází v budově č.p. 2548 postavené na pozemku parc. č. 2780/217 k.ú. Stodůlky zapsaném u KÚ pro hl.m. Prahu LV 3813 (bod I. výroku) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 9.922,-Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku).

Soud prvního stupně zjistil:

-Že dlužník uzavřel jako budoucí prodávající s žalobkyní jako budoucí kupující smlouvu označenou jako Smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní reg. č. 815/028 (dále jen Smlouva o smlouvě budoucí ) ze dne 15.5.1996, v níž bylo sjednáno, že do 9 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby spolu uzavřou kupní smlouvu na jednotku-nebytový prostor garážový box č. 28, včetně příslušného podílu na společných částech garážového objektu a pozemku; žalobkyně se zavázala uhradit kupní cenu za prodej nebytového prostoru-garážového boxu č. 28 ve výši 173.200,-Kč ve třech splátkách do 15 dnů od podepsání smlouvy a poslední splátku při převzetí boxu. -Že dne 18.8.1997 uzavřel dlužník a žalobkyně smlouvu označenou jako nájemní, jejímž předmětem je pronájem garážového boxu č. 28. Doba nájmu byla sjednána na dobu určitou počínaje podpisem nájemní smlouvy s tím, že nájem bude ukončen vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí; nájem byl sjednán jako bezúplatný. -Ze smlouvy o správě společných prostor, že byla uzavřena dne 28.8.1997 mezi žalobkyní a dlužníkem; předmětem je zajišťování správy provozu služeb a oprav společných částí objektu, hromadných patrových garáží v ulici Běhounkova v Praze 5. -Z protokolu o převzetí garážového boxu ze dne 28.8.1997, že správkyně objektu Petrovická realitní s.r.o. předala budoucímu vlastníkovi, tedy žalobkyni, garážový box číslo 28. -Z ústřižků složenek, že žalobkyně uhradila částku 155.000,-Kč dne 15.5.1996 a částku 18.200,-Kč dne 27.8.1997. -Z dopisu ze dne 27.4.2006, jenž byl adresován dlužníku, že jednatelka žalobkyně poukázala na to, že vyplnila formulář se žádostí převodu garážového boxu do vlastnictví společnosti. Zároveň složila částku ve výši 3.000,-Kč; neobdržela žádnou odpověď. -Že dne 7.6.2007 zaslal dlužník žalobkyni výpověď z nájmu, v níž uvedl, že nájem vypovídá z opatrnosti pro případ, že je žalobkyně nájemkyní garážového boxu č. 28. -Že žalobou ze dne 23.2.2009 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 se dlužník domáhal po žalobkyni vyklizení garážového boxu, z důvodu, že mezi účastníky řízení není uzavřena nájemní smlouva, a žalobkyně odmítá garážové stání vyklidit a předat dlužníku. -Že rozsudkem ze dne 7.3.2011, sp.zn. 28 C 136/2009, ve spojení s rozsudkem ze dne 26.9.2012, sp.zn. 19 Co 303/2012, soud pravomocně rozhodl, že je žalobkyně povinna vyklidit garážový box č. 28 a vyklizenou ji předala žalovanému do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, současně byla zavázána k náhradě nákladů řízení. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen odvolacím soudem včetně náhrady (MSPH 96 INS 714/2009)

nákladů řízení.

Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně konstatoval, že věc je stále zapsána v majetkové podstatě dlužníka, včas podanou vylučovací žalobu podala osoba odlišná od dlužníka, žalovaným je insolvenční správce a účinky konkursu trvají. Proto se zabýval tím, zda žalobkyně prokázala, že věc neměla být sepsána do majetkové podstaty a zda jí svědčí právo vylučující její zařazení do soupisu.

K žalobkyní tvrzenému důvodu vydržení soud prvního stupně konstatoval, cituje § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), že žalobkyně nemohla nemovitosti vydržet, neboť si byla vědoma obligačního právního titulu (nájemní smlouva) užívání garážového boxu č. 28, a tudíž se nechovala jako jeho vlastnice. Tvrdila-li, že se považuje za vlastnici, nemohla být v dobré víře vycházející z objektivních okolností, neboť prostým nahlédnutím do katastru nemovitostí by zjistila, že vlastníkem je někdo jiný.

Ke smlouvě o smlouvě budoucí soud prvního stupně uvedl, že na smlouvu o smlouvě budoucí nelze nahlížet jako na smlouvu přípravnou či dokonce jako na smlouvu kupní, neboť tyto smlouvy jsou odlišné po věcné i formální stránce a také zakládají rozličné účinky. Žalobkyně ani nemohla mít za to, že uzavřela kupní smlouvu, jelikož jsou účastníci ve smlouvě označeni přívlastkem budoucí a obsahem smlouvy nebyl převod vlastnického práva, ale pouze závazek v dohodnuté době uzavřít vlastní kupní smlouvu. Žalobkyně si rovněž nemohla současně myslet, že bytovou jednotku koupila a zároveň, že je třeba její koupi ještě dofinalizovat . Žalobkyně na předmětnou nemovitost uzavřela nájemní smlouvu a před zjištěním úpadku dne 2.3.2006 žádala o převod nemovitostí. Z výše uvedeného plyne, že se žalobkyně nemohla považovat za vlastnici.

K žalobkyní namítanému právu legitimního očekávání nabytí majetku soud prvního stupně uvedl, že žalovaný pojal nemovitosti do soupisu majetkové podstaty mj. proto, že dlužník je v katastru nemovitostí zapsána jako jejich vlastník. Žalobkyně jednak tvrdí, že je vlastnicí nemovitostí, jež nabyla vydržením, a jednak tvrdí, že je toliko v legitimním očekávání převodu vlastnického práva na základě přípravné smlouvy. Žalobkyně nedisponuje právním titulem, na jehož základě by bylo možné provést změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, a proto by důsledkem vyhovění vylučovací žalobě bylo pouze to, že by se nemovitost dostala zpět do dispozice dlužníka. Dovodil, že i za trvání konkursu na majetek bytového družstva se povinnost uzavřít smlouvu o převodu nemovitosti do vlastnictví prosazuje žalobou o nahrazení projevu vůle a žalobkyně by proto nemohla být s vylučovací žalobou úspěšná. Uzavřel že, žalobkyně neprokázala, že garážový box č. 28 neměl být zařazen do soupisu majetkové podstaty dlužníka ani to, že jí svědčí silnější právo. Proto soud prvního stupně žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení za právní zastupování advokátem.

Proti tomuto rozsudku se žalobkyně včas odvolala a žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se z majetkové podstaty dlužníka vylučuje (MSPH 96 INS 714/2009) nebytová jednotka-garážový box č. 28. Žalobkyně předložila i návrh eventuální a navrhla, aby odvolací soud buď napadený rozsudek změnil a rozhodl o povinnosti žalovaného, pro případ, že nejpozději do 30 dnů od právní moci rozsudku nesplní svou povinnost na základě výzvy ze dne 5.5.2011, zveřejněné v insolvenčním rejstříku pod č.d. MSPH 96 INS 714/2009-B-1056, převést do vlastnictví žalobkyně za podmínek sjednaných ve smlouvě č. 815/028 ze dne 15.5.1996 nebytovou jednotku-garážový box č. 28, tím, že vyhotoví vkladovou listinu a doručí ji v této lhůtě Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálnímu pracovišti Praha, k povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně, ve lhůtě do 30 kalendářních dnů od právní moci rozsudku buď vyloučit z majetkové podstaty dlužníka garážový box č. 28 a vydat o této skutečnosti písemné potvrzení žalobkyni nebo vyplatit žalobkyni zaplacenou kapitalizovanou hodnotu tohoto majetku, jakož i o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení. Případně navrhovala zrušení napadeného rozsudku za současného přikázání věci k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze, jako jinému soudu prvního stupně, jemuž je odvolací soud nadřízen, nebo alespoň jinému samosoudci insolvenčního soudu.

Žalobkyně vznesla námitku podjatosti samosoudkyně JUDr. Kamily Balounové, jež věc před soudem prvního stupně rozhoduje, tak i vůči soudcům Vrchního soudu v Praze. Námitku odůvodnila tzv. subjektivním kritériem zahrnujícím osobní přesvědčení soudce v daném případě. Uvedla, že cílem posouzení nestrannosti soudce z hlediska tohoto kritéria je především to, aby se na rozhodování o meritu věci nepodílel soudce, který má již před tím, než je k projednávání věci přistoupeno, na věc utvořený názor. Svou argumentaci opřela zejména o rozsudek ESLP ze dne 4.3.2014 ve věci Fazli Aslaner proti Turecku (stížnost č. 36073/04). Podle žalobkyně měla soudkyně postupovat podle § 15 odst. 1 o.s.ř. Tvrdila, že dosud nebyla nestrannost soudců přezkoumána z hlediska kritéria subjektivního. Z dosavadního postupu Vrchního soudu v Praze v této i skutkově obdobných věcech, se lze domnívat, že členové rozhodujícího senátu odvolacího soudu i senátů zastupujících, by mohli mít již před tím, než proběhne jednání, na věc utvořený definitivní názor, jak o podaném odvolání meritorně rozhodnou a pokud by v takovém případě nepostupovali podle § 15 odst. 1 o.s.ř., mohlo by být jednání jen zcela formální a toliko nezbytnou procesní formalitou, která by měla vyústit v předem připravený rozsudek, jehož výrok by již žalobkyně nemohla nijak ovlivnit.

Žalobkyně dovozovala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu, že samosoudkyně dne 4.6.2015 vyhlásila stručné odůvodnění rozsudku v právních věcech vedených Městským soudem v Praze pod spisovými značkami 196 Cm 14/2009 a 196 ICm 258/2014 společně a v jednom časovém okamžiku (tj. bez předělu mezi oběma zcela samostatnými řízeními), přičemž toto ústní vyhlášené odůvodnění se netýkalo projednávaných právních věcí; písemné vyhotovení doručeného rozsudku soudu prvního stupně není podle žalobkyně v souladu s jeho zněním ústně vyhlášeným při jednání dne 4.6.2015.

Jelikož zaplatila celou sjednanou kupní cenu a došlo k protokolárnímu předání garážového boxu č. 28 žalobkyni do její oprávněné držby, byl tak sjednaný reálný kontrakt skutečně prakticky realizován. Mezi dlužníkem, jako prodávajícím, a (MSPH 96 INS 714/2009)

žalobkyní, jako kupující, reálným právním jednáním došlo k uzavření ústní kupní smlouvy o koupi garážového boxu ve smyslu § 588 obč. zák., přičemž písemná smlouva a zaplacení kupní ceny ze strany žalobkyně stvrzuje uzavřenou kupní smlouvu a obsahuje závazek dlužníka dofinalizovat již zrealizovanou koupi formou vyhotovení písemné kupní smlouvy, obsahující náležitosti kladené obecně závaznými předpisy na tzv. listiny vkladné. Namítla, že insolvenční soud, k němuž podala návrh na pokračování v řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 188/2008, o tomto návrhu dosud nerozhodl.

Požadovala, aby odvolací soud hodnotil věc i z pohledu Dohody mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o podpoře vzájemné ochraně investic a dohody mezi vládou České republiky a vládou Státu Izrael o vzájemné podpoře a ochraně investic, neboť vlastníci žalobkyně jsou státními občany státu Izrael a Ruské federace. Dále namítala, že insolvenčnímu správci, jenž je advokátem, nenáleží náhrada nákladů řízení za zastupování v řízení advokátem.

Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalobkyni uložil nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Uvedl, že důvodem pro vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka má primárně být to, že předmětná jednotka je ve vlastnictví žalobkyně. Takovýto závěr je nesprávný, jelikož je vlastníkem předmětné jednotky od počátku dlužník; případných obligačních nároků ze smlouvy o smlouvě budoucí se žalobkyně mohla domáhat výhradně žalobou na nahrazení projevu vůle. Proto žalovaný zahrnul předmětnou jednotku do majetkové podstaty dlužníka. Smlouva o smlouvě budoucí je typickou smlouvou o smlouvě budoucí uzavřenou podle § 289 ObchZ. Vrchní soud v Praze v obdobných případech dovodil, že osobám, jež uzavřely s dlužnicí smlouvy o smlouvě budoucí, nesvědčí aktivní legitimace k podání žaloby na vyloučení jednotek z majetkové podstaty dlužníka, přičemž právním nástrojem ochrany případných práv z takových smluv je toliko žaloba na nahrazení projevu vůle. Odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25.3.2015, č.j. 13 Cmo 5/2014-279, a ze dne 13.4.2015, č.j. 16 Cmo 3/2015. Případný nárok na uzavření kupní smlouvy na základě uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí není silnějším nárokem, nežli právo vlastnické. Ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní vzniká pouze obligační nárok na uzavření smlouvy kupní; k předmětu budoucího převodu jako takového žádné právo nevzniká.

Předmět žaloby na vyloučení věci z majetkové podstaty je přesně vymezen v insolvenčním zákoně a podle žalovaného není možné odvolací návrh vázat na splnění podmínky, či jej formulovat s nárokem na plnění či uložení povinnosti. Má-li žalobkyně za to, že je žalovaný povinen na ni převést vlastnictví ke sporným věcem, pak je pro případnou realizaci takového převodu musí mít ve své dispozici jako součást majetkové podstaty. Domnívá-li se žalobkyně, že dlužník má vůči ní dluh, měla svou pohledávku v příslušné lhůtě přihlásit do insolvenčního řízení. Opakovanou námitku podjatosti označil žalovaný za obstrukční.

K právní povaze smluv mezi dlužníkem a žalobkyní uvedl (s odkazem na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 30.7.2013, sp.zn. IV. ÚS 1908/11), že se jedná o běžné smlouvy o smlouvě budoucí; k uzavření kupní smlouvy nedošlo a nelze tedy hovořit o realizované koupi. Vylučovací žaloba neslouží k vymožení (MSPH 96 INS 714/2009) tvrzeného nároku ze smlouvy o smlouvě budoucí. Případný nárok žalobkyně na uzavření kupní smlouvy na základě uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí není silnějším nárokem, nežli právo vlastnické a není tedy důvodem, pro nějž by sporné věci neměly být zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 330/2002 a sp.zn. 2 Cdon 1505/97, v nichž soud dovodil závěr, že smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky a jestliže některý účastník této smlouvy převede vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění. Porušení právních povinností vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí má právní důsledky pro účastníky této smlouvy a prodá-li někdo věc, k jejímuž prodeji se ve smlouvě o budoucí smlouvě zavázal, někomu jinému, není tato skutečnost sama o sobě důvodem neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 obč. zák.

Žalovaný má za to, že ze smlouvy o smlouvě budoucí nevzniká oprávněné straně žádné vlastnické nebo jiné věcné právo. Povinná strana ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní má možnost se rozhodnout, zda svou povinnost uzavřít kupní smlouvu nesplní a pak čelit event. nárokům oprávněné strany na náhradu škody. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 1244/99, podle něhož účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva na základě této smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž pouze uzavření budoucí kupní smlouvy. Smlouva o smlouvě budoucí nemohla být kupní smlouvou, jelikož je typickou smlouvou o smlouvě budoucí, na jejímž základě má teprve k uzavření kupní smlouvy dojít. Z názvu smlouvy, její hlavičky, označení smluvních stran i ze samotných smluvních ujednání je patrná vůle stran teprve kupní smlouvu v budoucnu uzavřít. Žalobkyně nemohla vlastnické právo ke garážovému boxu č. 28 vydržet, jelikož nikdy nemohla být v dobré víře o existenci nabývacího titulu. K tzv. legitimnímu očekávání uvedl, že v judikatuře Ústavního soudu ve vztahu k dlužnici má výhradní podobu okolnosti významné pro možnost zamítnutí žaloby na vyklizení, a to jako jednoho z aspektu dobrých mravů.

Námitky žalobkyně týkající se jeho zastupování advokátem, žalovaný odmítl s tím, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že přiznání nákladů advokátního zastoupení insolvenčnímu správci není rozhodnutím protiústavním.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející, ve věci nařídil jednání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

K návrhu na přerušení řízení:

Žalobkyně v odvolání též uvedla, že podala návrh na pokračování v řízení ve věci žaloby na nahrazení projevu vůle, jež je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 11 C 188/2008; žalobou se domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy ohledně garážového boxu č. 28. Toto řízení bylo přerušeno podle § 263 IZ dnem rozhodnutí o úpadku dlužníka. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5.2.2016, č.j.-405, přerušil odvolací řízení do doby pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod (MSPH 96 INS 714/2009) sp.zn. 11 C 188/2008. Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrh žalobců na pokračování v řízení ve věci vedené pod sp.zn. 11 C 188/2008 usnesením ze dne 4.2.2016, č.j. 11C 188/2008-367, jež potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.8.2016, č.j. 19 Co 287/2016-454. Tímto rozhodnutím je odvolací soud vázán.

Jelikož v řízení ve věci, jež je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 11 C 188/2008 soud pravomocně rozhodl s poukazem na § 265 odst. 1 IZ, že v přerušeném řízení nelze pokračovat po dobu trvání účinků konkursu, neboť se jedná o spor o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, odvolací soud rozhodl o pokračování v odvolacím řízení.

Návrh žalobkyně na opětovné přerušení odvolacího řízení není důvodný; právě dokončení řízení o vyloučení předmětného majetku z majetkové podstaty dlužníka jí umožní pokračovat v řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 11 C 188/2008.

K námitce podjatosti soudkyně JUDr. Ing. Kamily Balounové a senátu odvolacího soudu:

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle § 14 odst. 1 o.s.ř., soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle § 14 odst. 2 o.s.ř., u soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání. Podle § 14 odst. 4 o.s.ř., důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Vyloučení soudce je založeno na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. K vyloučení soudce nepostačují jakékoli subjektivní pochybnosti o jeho nepodjatosti, ale k takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod, který je dán, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr soudce k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, jehož povaha reálně (z objektivního pohledu) zpochybňuje schopnost soudce nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr (MSPH 96 INS 714/2009) k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský nebo vztah ekonomické závislosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.9.2001, sp.zn. 11 Nd 185/2001 a ze dne 15.4.2008, sp.zn. 4 Nd 99/2008).

Podle § 15a odst. 2 o.s.ř., účastník je povinen námitku podjatosti soudce (přísedícího) uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů po té, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců (přísedících).

Podle § 15b o.s.ř., k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu (odst. 1). Ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná (odst. 2). Ustanovení odstavce 1 neplatí také tehdy, uplatnil-li účastník v námitce stejné okolnosti, o nichž bylo nadřízeným soudem (jiným senátem Nejvyššího soudu) již rozhodnuto, nebo je-li námitka zjevně opožděná (odst. 3).

S odvoláním uplatnila žalobkyně námitku podjatosti věc rozhodující soudkyně JUDr. Ing. Kamily Balounové. O tom, že tato soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování věci, přitom již bylo opakovaně rozhodnuto usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 17.12.2012, č.j. 103 VSPH 159/2012-115, a ze dne 28.8.2014, č.j. 103 VSPH 65/2014-197, která jsou účastníkům známa a odvolací soud na ně proto odkazuje.

Žalobkyně v námitce podjatosti neuvedla žádnou další relevantní okolnost, jež by mohla vzbuzovat pochybnosti o nepodjatosti příslušné soudkyně soudu prvního stupně. Skutečnosti tvrzené v námitce podjatosti nejsou skutečnostmi, v nichž by bylo možno spatřovat důvod pro vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu § 14 o.s.ř. Důvody uplatněné námitky podjatosti soudkyně se týkají jejího postupu v řízení o projednávané věci a jejího postupu v jiných řízeních. Takové okolnosti však podle § 14 odst. 4 o.s.ř. důvodem k vyloučení soudkyně nejsou a být nemohou.

Protože nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Kamila Balounová má na projednávané věci přímý zájem nebo že je vůči některému z účastníků či jejich zástupcům v poměru, který vzbuzuje důvod pochybovat o její nepodjatosti, nelze než uzavřít, že nejsou dány důvody k jejímu vyloučení a tedy ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Odkaz v odvolání na rozhodnutí ESLP ve věci Fazli Aslaner proti Turecku není případný. V uvedené věci se ESLP vyslovil k otázce nestrannosti soudců při meritorním a procesním rozhodování, přičemž shledal porušení práva na spravedlivý (MSPH 96 INS 714/2009) proces podle článku 6 Úmluvy z důvodu oprávněných pochybností stěžovatele o nestrannosti rozhodujícího soudního senátu s ohledem na jeho složení. Při rozhodování o věci samé totiž byli členy rozhodujícího senátu tři soudci, kteří se již podíleli na meritorním rozhodování věci v nižším stupni, aniž by přitom byla jejich účast z jakéhokoli důvodu nezbytná, přičemž mezi těmito třemi soudci byla také soudkyně, která z titulu místopředsedkyně soudu vykonávala funkci předsedkyně tohoto rozhodujícího nadřízeného senátu a řídila tak rozpravy při jednání (viz uvedený rozsudek dostupný na internetové adrese: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-141366). Taková ani tomu obdobná situace však v projednávané věci nenastala; vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci z takového důvodu je upraveno již citovaným ustanovením § 14 odst. 2 o.s.ř.

Žalobkyně nevznesla jinou argumentaci než namítané subjektivní kritérium . O podjatosti členů senátu odvolacího soudu JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Michala Kubína podle objektivního kritéria Nejvyšší soud v řízení již rozhodl. O podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Bureše Nejvyšší soud sice z hlediska objektivního kritéria nerozhodoval, nicméně žalobkyně namítala toliko tzv. subjektivní kritérium, jež z výše uvedených důvodů neobstojí (§ 15b odst. 3 o.s.ř.).

K rozhodnutí ve věci samé:

Podle § 289 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen ObchZ ), smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem (odst. 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odst. 2).

Podle § 290 ObchZ zavázaná strana je povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy (odst. 1). Nesplní-li zavázaná strana závazek uzavřít smlouvu podle odstavce 1, může oprávněná strana požadovat, aby obsah smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě anebo může požadovat náhradu škody způsobené jí porušením závazku uzavřít smlouvu. Nárok na náhradu škody vedle určení obsahu smlouvy může oprávněná strana požadovat pouze v případě, kdy zavázaná strana neoprávněně odmítla jednat o uzavření smlouvy (odst. 2).

Podle § 225 IZ, osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odst. 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odst. 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže (MSPH 96 INS 714/2009) insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odst. 3).

Základním předpokladem úspěšnosti žaloby je, že majetek je zapsán do soupisu majetkové podstaty, žalobu podala osoba odlišná od dlužníka ve stanovené lhůtě a právo vylučující sepis majetku do soupisu majetkové podstaty svědčí právě žalobkyni a že v době rozhodování soudu trvají účinky zjištěného úpadku.

Mezi účastníky řízení je sporné, zda žalobkyni svědčí věcná legitimace k podání žaloby, tj. zda jí svědčí právo vylučující sepis garážového boxu č. 28 do majetkové podstaty dlužníka. Na žalobkyni tedy bylo, aby prokázala, že jí svědčí právo vylučující sepis sporné věci do soupisu majetkové podstaty dlužníka.

Dlužník jako budoucí prodávající s žalobkyní jako budoucí kupující uzavřel smlouvu označenou jako Smlouva o uzavření budoucí smlouvy kupní reg. č. 815/028 ze dne 15.5.1996, a to podle ustanovení § 289 ObchZ. Odvolací soud nemohl přehlédnout, že v množství obdobných sporů ze smluv uzavřených jinými budoucími kupujícími s dlužníkem jako budoucím prodávajícím se k právnímu posouzení věci vyjádřil jak Nejvyšší soud tak Ústavní soud.

Právní povahu těchto smluv (jen s rozdílem že šlo o bytovou jednotku) hodnotil podrobně Ústavní soud zejména v odůvodnění svého usnesení II. ÚS 1753/15 ze dne 23.8.2016. Především Ústavní soud odmítl tvrzení stěžovatelů, že by smlouva ze dne 29.4.1993 (téhož textu jako smlouva v dané věci) nebyla smlouvou o smlouvě budoucí, nýbrž smlouvou inominátní s prvky smlouvy kupní. Odkázal přitom na pojmenování smlouvy, na odkaz na příslušná ustanovení zákona upravující smlouvu o uzavření budoucí smlouvy (§ 289 a násl. obchodního zákoníku, v tehdy platném znění) a na označení jednotlivých stran smlouvy, jakož i na samotný obsah smlouvy, která plně odpovídá základní charakteristice a náležitostem smlouvy o smlouvě budoucí. Vyšel přitom též z dodatku k této smlouvě ze dne 29.11.1995 z něhož podle Ústavního soudu jednoznačně plyne, že se jedná o smlouvu o smlouvě budoucí. Námitky stěžovatelů proto hodnotil jako poněkud účelové, které však nemají oporu v označení ani obsahu dotčené smlouvy.

Ústavní soud v této souvislosti připomněl, že při zjišťování obsahu právního úkonu je třeba vyjít nejen z jeho doslovného textu, ale též z vůle stran, které svým jednáním zamýšlely určitým způsobem upravit vzájemné vztahy, zároveň však výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím ale projev vůle doplňovat, měnit či nahrazovat [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 104/04 ze dne 13.10.2004 (N 146/35 SbNU 55)]. Obecnými soudy přijatá interpretace obsahu smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi stěžovatelem a žalovaným se přitom přidržela jazykového projevu vyjádřeného v dotčené smlouvě, což nicméně za dané situace plně respektuje projevenou vůli jejích stran, kdy naopak výklad, nyní podávaný stěžovateli, zjevně neodpovídá jejich tehdy projevené vůli. Proto Ústavní soud uzavřel, že nelze souhlasit se stěžovateli, že již na základě této smlouvy (od okamžiku předání nemovitosti do držby a zaplacení celé kupní ceny) byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim nemovitost patří a jsou tudíž oprávněnými držiteli. O tom ostatně svědčí-uvádí se v odůvodnění citovaného (MSPH 96 INS 714/2009) rozhodnutí Ústavního soudu-též nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovateli a žalovaným v době po uzavření oné smlouvy o smlouvě budoucí, která se týkala totožné bytové jednotky, jakož i uzavření následného dodatku k budoucí smlouvě. Pokud by se stěžovatelé (potažmo žalovaný) považovali za oprávněné vlastníky bytu, tak by zajisté neuzavírali dotčenou nájemní smlouvu, případně by v ní dále nesetrvávali, ani by neuzavírali citovaný dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí.

V případě platnosti smlouvy o smlouvě budoucí má-jak uvedl Ústavní soud-budoucí kupující legitimní očekávání nabytí majetku. Aby kontradikční povinnost nastala, musí strana smlouvy o smlouvě budoucí v souladu s jejím obsahem řádně vyzvat druhou stranu k uzavření hlavní smlouvy. Uvedené plně odpovídá tehdy platnému ustanovení § 290 odst. 1 ObchZ. Dospělost závazku uzavřít budoucí smlouvu nenastává uplynutím doby, do které má být budoucí smlouva uzavřena, ale jen výzvou oprávněné strany a následným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu. Jde tedy, uzavřel Ústavní soud, o závazek upomínací. Uvedené koresponduje se zásadou vigilantibus iura scripta sunt-bdělým náležejí práva. Subjekty právních vztahů se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou ruku paternalistického státu. Jako nepřípadný pak odmítl odkaz stěžovatelů na závěry plynoucí z nálezu sp.zn. I. ÚS 3571/10, v němž se I. senát nikterak nezabýval tím, zdali tehdejší stěžovatelé řádně uplatnili svá práva plynoucí z jimi uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí.

Předestřené právní závěry Ústavního soudu lze aplikovat i na danou věc; okolnost, že předmětem vylučovací žaloby je jiná věc-garážové stání na tom ničeho nemění, neboť obsah smluv, jednotlivá právní ujednání a časový sled jednotlivých právních jednání účastníků je shodný.

Jde-li o posouzení tvrzeného vlastnického práva žalobkyně ke garážovému stání, pak odvolací soud odkazuje též na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12.11.2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. V něm se v části VI. Nejvyšší soud vyjádřil k posouzení titulu, který dovolatele opravňuje k užívání garáže. Konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, k jejíž změně velký senát nenalézá důvod ani na základě dovolání podaného v této věci. K závěru, že zde není žádné (byť neplatné) kupní smlouvy, jež by dovolatele opravňovala k užívání garáže z titulu vlastnického práva, potom Nejvyšší soud odkázal na typově shodné věci-např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo 2018/2012, sp.zn. 26 Cdo 3873/2011, sp.zn. 26 Cdo 3268/2011 a sp.zn. 26 Cdo 2233/2012.

Lze tedy uzavřít, že všechny argumenty, z nichž žalobkyně odvozovala své vlastnické právo, zakládající nárok na vyloučení garážového státní z majetkové podstaty dlužníka jsou spolehlivě vyvráceny včetně domnělého práva držby. Neobstojí ani úvahy žalobkyně o tzv. dofinalizování ústní kupní smlouvy; jde-li o nemovitosti musí být kupní smlouva o jejich převodu uzavřena jen v písemné formě a projevy účastníků smlouvy musí být na téže listině (§ 46 obč. zák.). Ostatně i s těmito argumenty se vypořádal Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí velkého senátu a v řadě jiných rozhodnutí v nichž se žalobám na vyklizení garážových stání oprávnění z budoucích smluv kupních bránili stejnou námitkou. (MSPH 96 INS 714/2009)

Odvolací soud jen dodává, že vylučovací žaloba, má-li být prostředkem k ochraně vlastnického či jiného věcného práva bránícího zápisu nemovité věci evidované v katastru nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, jenž je knihovním vlastníkem, může sloužit svému účelu jen tehdy, jestliže rozsudek, kterým je žalobě vyhověno umožní bez dalších právních kroků zápis tohoto práva do katastru nemovitostí. Jestliže tomu tak být nemůže, tedy jestliže k tomu, aby žalobkyně mohla být zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí, by musela přistoupit další právní jednání, např. samo uzavření smlouvy předjímané ve smlouvě o smlouvě budoucí, pak je najisto postaveno, že vylučovací žalobě vyhovět nelze.

Žalobkyně není vlastnicí garážového boxu č. 28 a její případné legitimní očekávání z ní vlastnici nedělá. Právo žalobkyně na nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní (z něhož žalobkyně odvozuje své legitimní očekávání, že se stane vlastnicí) není silnějším právem než vlastnické právo dlužníka, jež bylo důvodem soupisu sporných věcí do majetkové podstaty dlužníka). K tomu též odvolací soud odkazuje na citovanou pasáž z rozhodnutí Ústavního soudu.

Z výše uvedeného plyne, že žalobkyně není věcně legitimována k podání vylučovací žaloby ve smyslu § 225 odst. 1 IZ, jelikož jí nesvědčí právo vylučující soupis garážového boxu č. 28 do soupisu majetkové podstaty dlužníka.

K námitce rozporu s dohodou o ochraně investic mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace; dohodou mezi vládou České republiky a vládou Státu Izrael o vzájemné podpoře a ochraně investic, odvolací soud konstatuje, že vztah mezi účastníky, jenž je předmětem tohoto řízení, nespadá do působnosti této dohody. Spor ze zahraniční investice vzniklý mezi hostitelským státem a zahraniční fyzickou či právnickou osobou není občanskoprávním či obchodním sporem, ale sporem mající původ v mezinárodním právu veřejném a případné konkrétní nároky investora je třeba uplatňovat před příslušným fórem tomu odpovídajícím způsobem.

Rozsudek soudu prvního stupně je tedy věcně správný a odvolací soud ho potvrdil podle § 219 o.s.ř. včetně správného výroku o nákladech řízení. Žalovaný vystupuje ve funkci insolvenčního správce, který vykonává svou činnost podle insolvenčního zákona a v rámci své činnosti je i účastníkem incidenčních sporů. Z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny plyne právo každého, tj. i insolvenčního správce, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (viz nález Ústavního soudu ze dne 24.3.2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13), nelze toto právo upřít ani insolvenčnímu správci.

V odvolacím řízení úspěšné žalované soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. Odvolací soud přihlíží zejména k tomu, že žalobkyně nemohla před rozhodnutím odvolacího soudu v této věci pokračovat v přerušeném řízení, v němž svůj nárok prosazuje cestou žaloby na nahrazení (MSPH 96 INS 714/2009) projevu vůle. Bylo tedy v zájmu obou účastníků, aby odvolací soud rozhodnutím o vylučovací žalobě tuto překážku odstranil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 2. listopadu 2016

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná