103 VSPH 746/2015-88
59 ICm 1063/2012 103 VSPH 746/2015-88 (KSPA 59 INS 3277/2011)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. v právní věci žalobce: 1. Správcovská a konkurzní, v.o.s., IČO 26126788, se sídlem Pardubice, třída Míru 67, insolvenční správce dlužníka Ferrosit, s.r.o., IČO 27466892, se sídlem Pardubice, 17. listopadu 237, zast. Mgr. Radkem Látem, advokátem se sídlem Pardubice, Smilova 547, proti žalovanému: Jiří Burda, IČO 60877723, s místem podnikání Pardubice, U Suchého dubu 1518, zast. JUDr. Františkem Derikem, advokátem se sídlem Pardubice, Jana Palacha 1552, o neúčinnost kupních smluv, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 6. března 2015, č. j. 59 ICm 1063/2012-58,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 6. března 2015, č. j. 59 ICm 1063/2012-58, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou proti žalovanému domáhá určení, že kupní smlouvy č. 8232 (dále jen KS 1) a 8233 (dále jen KS 2) ze dne 28. 12. 2010 uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným jsou vůči úpadci neúčinné. Tvrdil, že dlužník v postavení prodávajícího uzavřel obě uvedené smlouvy, jimiž převedl osobní vozidla AUDI A3, reg. zn. 2E12202 za kupní cenu 220.000,-Kč (dle KS 2) a AUDI A6, reg. zn. 2E62800 za kupní cenu 780.000,-Kč (dle KS 1), takže měl obdržet celkem 1.000.000,-Kč. Zdůraznil, že se jedná o úmyslně zkracující právní úkony dlužníka ve smyslu § 242 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), neboť úmyslně zkrátil uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Předmětné smlouvy uzavřel dlužník v situaci, kdy nebyl schopen hradit své splatné závazky, přičemž za prodej neobdržel žádné finanční prostředky, které nutně potřeboval pro zachování své další existence. Účelem uzavření obou smluv bylo vytvoření závazku z titulu kupní ceny, oproti kterému by mohl žalovaný započíst svou pohledávku ve výši 1.000.000,-Kč, jež mu postoupila dne 11. 1. 2011 společnost RADKA, s.r.o., která měla za dlužníkem pohledávku z poskytnuté půjčky. Tvrdil, že účelem uzavření kupních smluv bylo vyvedení majetku dlužníka před prohlášením konkursu na jeho majetek.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že k uzavření kupních smluv došlo v souvislosti s provozní činností jeho firmy zabývající se též prodejem aut. Posouzení charakteru právních úkonů ponechává na soudu. Za podstatnou považuje isir.justi ce.cz 59 ICm 1063/2012 (KSPA 59 INS 3277/2011) skutečnost, že vozidla byla převedena obvyklým způsobem, fakticky z titulu zprostředkovatelské činnosti na nového vlastníka, sám nenabyl žádnou hodnotu. Není mu známo, že by dlužník převedená vozidla dále sám používal. Namítl nedostatek své pasivní legitimace, neboť není vlastníkem zakoupených vozidel. Z obsahu žalobních tvrzení je zřejmé, že jednal v dobré víře a nezískal žádnou majetkovou hodnotu, takže by rozhodnutí postrádalo smysl. Odmítl tvrzení žalobce, že uvedené právní úkony zkrátily možnost uspokojení věřitelů, neboť ke zkrácení nedošlo, jak vyplývá ze samotné žaloby.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu na určení neúčinnosti KS1) a KS2) zamítl (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Konstatoval, že dne 14. 4. 2011 rozhodl o úpadku dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs. Z KS1) a KS2) zjistil, že dlužník na jejich základě převedl žalovanému shora označená vozidla za sjednané kupní ceny 780.000,-Kč a 220.000,-Kč, přičemž jejich splatnost byla sjednána do 31. 1. 2011. Z výpovědi svědků, jednatele dlužníka M. Klemši a společníka dlužníka Ing. P. Zelenky dále vzal za prokázané, že dlužník byl v posledním čtvrtletí roku 2010 ve špatné ekonomické situaci a prodej vozidel byl veden snahou o zlepšení této situace; svědci si nepamatují na konkrétní okolnosti uskutečnění prodeje vozidel ze společnosti dlužníka žalovanému, ani na okolnosti převodu vozidel žalovaným na společnost RADKA, spol. s r.o. Dále zjistil, že žalovaný na základě kupních smluv uzavřených dne 11. 1. 2011 převedl uvedená vozidla do vlastnictví RADKA, s.r.o., a to vozidlo AUDI A3 dle kupní smlouvy č. 8248 za kupní cenu 227.000,-Kč a AUDI A6 dle kupní smlouvy č. 8247 za kupní cenu 795.600,-Kč včetně DPH; navíc bylo zaplaceno 22.600,-Kč (tedy oproti KS1 a KS2), což byla provize žalovaného; splatnost kupních cen obou vozidel žalovanému byla dohodnuta na 25. 1. 2011. RADKA, s.r.o., na úhradu těchto kupních cen postoupila žalovanému pohledávku, kterou měla za dlužníkem z titulu smlouvy o půjčce ze dne 10. 7. 2007, což zjistil z předmětné smlouvy o půjčce a dvou jejích dodatků. Následně zjistil, že žalovaný započetl proti pohledávce dlužníka vyplývající z KS1) a KS2) dne 12. 1. 2011 pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 10. 7. 2007, jež měla RADKA, s.r.o., za dlužníkem, jemuž poskytla celkem 5 mil. Kč se splatností do 31. 12. 2009, a že přípisem z 11. 1. 2011 oznámila RADKA, s.r.o., že žalovanému postoupila část pohledávky ve výši 1 mil. Kč vyplývající ze smlouvy o půjčce z 10. 7. 2007.

Cituje § 235, § 240 odst. 1 a 2, § 241 a § 242 odst. 1 a 2 IZ, soud prvního stupně konstatoval, že žalobce v průběhu vedeného řízení postupně měnil důvody, pro které považuje KS1) a KS2) za právní úkony neúčinné, neboť nejprve namítal, že se jedná o právní úkony neúčinné ve smyslu § 242 IZ v závěrečném návrhu pak tvrdil, že byla naplněna neúčinnost právních úkonů podle § 240 a podle § 241 IZ, když uváděl, že cílem uvedených transakcí mělo být, aby RADKA, s.r.o., získala výhodnější postavení mezi věřiteli dlužníka, než jaké by měla v insolvenčním řízení. S touto argumentací žalobce se neztotožnil, neboť bylo prokázáno, že vozidla byla prodána za kupní ceny, jež s ohledem na skutečnost, že se jednalo o vozy použité, odpovídající cenám obvyklým v daném místě a čase, což potvrdil i žalovaný, který má dlouhodobé zkušenosti na trhu s ojetými motorovými vozidly a provádí stanovení cen obvyklých pro účely např. dědického řízení. Proto považoval 59 ICm 1063/2012 (KSPA 59 INS 3277/2011) zpracování znaleckého posudku na stanovení ceny obvyklé u předmětných vozidel za nadbytečné a nevyhověl návrhu žalobce na jeho vyhotovení. Sjednané kupní ceny byly uhrazeny zápočtem pohledávek a uvedené započtení považuje za přípustné a platné. Provedením zápočtu se snížil objem závazků dlužníka, jenž sám zápočet neprovedl a ani mu nemohl účinně zabránit. Z výpovědi svědka Klemši lze dovodit, že o zaplacení kupních cen zápočtem pohledávek zřejmě dopředu nevěděl. Uzavřel, že provedeným dokazováním nebylo vyvráceno tvrzení jednatele dlužníka, že kupní smlouvy byly uzavřeny za účelem zajistit pro dlužníka finanční prostředky, neboť v nich byl sjednán termín zaplacení kupní ceny do 31. 1. 2011 a neobsahují žádné ujednání o tom, že by kupní ceny měly být uhrazeny zápočtem pohledávek. Soud uzavřel, že uzavřením KS1) a KS2) nedošlo k naplnění znaků neúčinnosti právních úkonů podle § 240 IZ.

V případě neúčinnosti podle § 241 IZ soud uvedl, že za zvýhodňující úkony je třeba považovat takové, kterými dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným, dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Všechny znaky neúčinnosti právních úkonů uvedené v odstavcích 1, 2 a 4 uvedeného ustanovení § 241 IZ musí být splněny současně. Žalobce v závěrečném návrhu namítal, že KS1) a KS2) měly sloužit k tomu, aby RADKA, s.r.o., získala výhodnější postavení mezi věřiteli dlužníka, než jaké by měla v insolvenčním řízení a poukázal na seznam přihlášených pohledávek, v němž RADKA, s.r.o., není uvedena, neboť se do insolvenčního řízení dlužníka se svou pohledávkou nepřihlásila. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ani znaky neúčinnosti právních úkonů podle § 241 IZ naplněny nebyly, a odkázal na odůvodnění neúčinnosti právních úkonů podle § 240 IZ.

Soud prvního stupně uzavřel, že z obdobných důvodů nebyly naplněny důvody pro odporovatelnost právních úkonů podle § 242 IZ. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný zjevně neznal ekonomickou situaci dlužníka, neměl povědomost o počtu jeho věřitelů a ani o tom, že uzavřením žalobou napadených kupních smluv mohou být tito věřitelé ukráceni. Žalobou byly napadeny kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 28. 12. 2010 a nikoliv smlouvy a úkony, kterých se účastnila RADKA, s.r.o., která by mohla mít z uvedených úkonů případně prospěch. Žalovaný, kromě provize ve výši 22.600,-Kč žádný jiný prospěch z celé transakce zjevně neměl. Ze všech shora uvedených důvodů proto žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 občanského soudního řádu (o.s.ř.) s tím, že v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku se žalobce včas odvolal a navrhoval, aby je odvolací soud změnil a žalobě vyhověl. S ohledem na propojenost dlužníka a RADKA, s.r.o., osobou Ing. Zelenky za situace, kdy RADKA, s.r.o., byla dlouholetým věřitelem dlužníka, byla tato společnost dobře informována o finanční situaci dlužníka. Proto se společníci dlužníka rozhodli řešit tuto situaci prodejem dotčených vozidel, avšak realizovanou transakcí k žádnému vylepšení finanční situace dlužníka 59 ICm 1063/2012 (KSPA 59 INS 3277/2011) nedošlo. Zopakoval, že jediným cílem převodu vozidel bylo umoření dluhu vůči RADKA, s.r.o., a jejich převod na tuto společnost, jež dále převedla vozidla AUDI A3 do vlastnictví manželky jednatele dlužníka a druhé vozidlo AUDI A6 užíval M. Klemša. Uzavřel, že KS1) a KS2) vykazují znaky neúčinnosti právních úkonů podle § 241 IZ, neboť je dlužník uzavřel ve velmi obtížné finanční situaci, kdy nebyl schopen hradit splatné závazky a zřejmě se již nacházel v úpadku, přičemž RADKA, s.r.o., coby věřitelka dlužníka dosáhla uvedeným převodem vyššího plnění, než by se jí dostalo v konkursu vedeném na majetek dlužníka, přičemž žalovaný v celé transakci figuroval jako určitý mezičlánek , jenž měl ztížit pozdější případné napadnutí převodu.

Žalovaný navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Namítl, že považuje-li ho žalobce za prostředníka v předmětné věci, pak toto tvrzení nelze rozporovat, neboť z hlediska jeho dlouholeté podnikatelské činnosti se jedná o činnost naprosto obvyklou, neboť vozidla vykupuje a adekvátně tomu prodává a výše provize obvyklé úrovni. Dále pak zopakoval v průběhu řízení tvrzení o obvyklé ceně vozidel. Uzavřel, že jeho jednání nevykazovala žádný exces z mezí obvyklého obchodního jednání a právní úkony RADKA, s.r.o., nemohou být žalobcem ani jakkoliv napadány, přičemž nelze dospět k závěru, že došlo k naplnění znaků neúčinnosti právních úkonů dle insolvenčního zákona.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a aniž nařizoval jednání, v souladu § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř., dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

Podle § 235 odst. 2 IZ neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen odpůrčí žaloba ), není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 239 odst. 3 IZ, insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Podle § 240 IZ se rozumí právním úkonem bez přiměřeného protiplnění právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, 59 ICm 1063/2012 (KSPA 59 INS 3277/2011) b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4).

Podle § 241 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, který tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným, dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není mimo jiné právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch (odst. 5).

Podle § 242 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odst. 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odst. 3). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odst. 3).

Z uvedeného je tedy zřejmé, že neúčinné právní úkony (jednání) jsou v insolvenčním zákoně vymezeny jako tři samostatné skutkové podstaty (v § 240, § 241 a § 242) a mají společné, že neúčinnost dotčených právních jednání lze vyslovit jen na základě odpůrčí žaloby podané insolvenčním správcem v propadné (prekluzivní) lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (§ 239 odst. 3 IZ).

Smyslem úpravy obsažené v § 242 IZ není postihovat jen ty právní úkony, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo které vedly k dlužníkovu úpadku, nýbrž zajistit, aby v průběhu insolvenčního řízení bylo možné postihnout i úmyslně zkracující právní úkony dlužníka. Ustanovení § 242 IZ obsahuje, jak již řečeno, samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů (jednání) dlužníka a posouzení, zda dlužník učinil v posledních pěti letech před zahájením 59 ICm 1063/2012 (KSPA 59 INS 3277/2011) insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon (§ 242 odst. 3 IZ), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v ustanoveních § 240 a § 241 IZ. Předpokladem aplikace § 242 IZ na právní úkon učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (podrobně viz rozsudek INS Nejvyššího soudu ČR č. j. 29 ICdo 44/2014-127, 78 ICm 385/2011, MSPH 787 INS 7618/2009 ze dne 30. 6. 2016).

Podle § 95 o.s.ř. žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.

Z uvedené úpravy vyplývá, že o změně žaloby musí soud rozhodnout. Dokud o uplatněné změně návrhu soud nerozhodne, nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu, natožpak o návrhu novém. Je třeba přitom vyjít z toho, že o změnu žaloby (§ 95 o.s.ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000 a srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2879/2007).

V projednávané věci žalobce v žalobě tvrdil, že KS1) a KS2) jsou právními úkony neúčinnými ve smyslu § 242 IZ, avšak, jak uvádí soud prvního stupně, svá tvrzení v průběhu řízení měnil důvody neúčinnosti a v závěrečném návrhu dovozoval neúčinnost těchto úkonů podle § 240 a § 241 IZ. Tato kvalifikace dlužníkových úkonů se podává zejména z protokolu o jednání z 27. 2. 2015, v němž žalobce tvrdil, že se jedná též o právní úkony neúčinné podle § 240 a § 241 IZ, neboť cílem těchto transakcí mělo být, aby RADKA, s.r.o., získala výhodnější postavení mezi věřiteli dlužníka, než jaké by měla v insolvenčním řízení, neboť se se svou pohledávkou za dlužníkem do insolvenčního řízení nepřihlásila. V odvolání pak žalobce jednoznačně považuje uzavřené kupní smlouvy (KS1 a KS2) za neúčinné dle § 241 IZ, neboť jimi měla být zvýhodněna dlužníkova věřitelka RADKA, s.r.o., jež dosáhla vyššího uspokojení, než jaké by ji jinak náleželo v konkursu.

Je tedy zřejmé, že žalobce se stejného nároku domáhá na zcela jiném skutkovém základě, než jak jej vylíčil v žalobě, což je změnou žaloby, o které bylo třeba dle § 95 o.s.ř. rozhodnout. Nerozhodl-li soud prvního stupně o této žalobcem uplatněné změně návrhu, řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, a kterou v odvolacím řízení nelze napravit. Ta spočívá v tom, že soud rozhodl o nároku žalobce, který předmětem řízení dosud není, neboť se zabýval jednotlivými skutkovými podstatami neúčinných právních úkonů 59 ICm 1063/2012 (KSPA 59 INS 3277/2011) a činil právní závěry, aniž by k tomu měl potřebná skutková tvrzení ze strany žalobce a provedl ohledně nich dokazování a z tohoto zjištění pak vyvodil právní závěry. Již tato skutečnost je důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, neboť se stává nepřezkoumatelným (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

Na základě shora uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. věc vrátil podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud vyzve žalobce, aby upřesnil a doplnil, čeho se domáhá, a teprve poté event. rozhodl o změně žaloby (§ 95 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 15. září 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela