103 VSPH 689/2015-73
34 ICm 2243/2013 103 VSPH 689/2015-73 (KSPH 40 INS 1283/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. ve věci žalobce: Euro Benefit a.s. se sídlem Praha 7, Letenské náměstí 157/4, IČO: 25120514, zast. JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15, proti žalovaným: 1) Mgr. Bc. Igor Tomášek se sídlem Praha 3, Sudoměřská 1550/6, insolvenční správce dlužníka: Luboš anonymizovano , anonymizovano , bytem Mnichovice-Myšlín, Myšlínská 2, 2) Luboš anonymizovano , anonymizovano , bytem Mnichovice-Myšlín, Myšlínská 2, o určení popřené pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22.4.2015, č.j. 34 ICm 2243/2013-42,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 34 ICm 2243/2013-42 ze dne 22. dubna 2015 se v bodech II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou proti žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka a dlužníku samotnému domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud určil, že je po právu jeho v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka přihláškou ze dne 8.4.2013 přihlášená nezajištěná a nevykonatelná pohledávka ve výši 140.065,60 Kč (z toho 123.571,40 Kč tvoří jistina a 16.494,20 Kč příslušenství). Vznikla z důvodu nezaplacení směnky vystavené v neúplné podobě dlužníkem na řad žalobce dne 14.12.2007, kterou žalobce vyplnil v souladu s dohodou uzavřenou s dlužníkem. Žalovaní ji při přezkumném jednání konaném dne 5.6.2013 popřeli, insolvenční správce zcela a dlužník v rozsahu přesahujícím 50.000,-Kč, s odůvodněním, že směnka zajišťuje dluh dlužníka ze spotřebitelského úvěru, který je nižší než suma uvedená ve směnce. Poukázal na to, že insolvenční správce vyplnění směnky (KSPH 40 INS 1283/2012) v rozporu s dohodou s dlužníkem neprokázal, obsah této dohody nevylíčil a výši dluhu z úvěrové smlouvy s dlužníkem nespecifikoval. Jeho námitky jsou nekonkrétní, a proto nemohou být úspěšné. Nedůvodná je i námitka dlužníka, kterou pohledávku popírá v rozsahu přesahujícím částku 50.000,-Kč, odpovídající výši poskytnutého úvěru. Nevrácená jistina úvěru byla navýšena o úroky a sankce ve smlouvě s dlužníkem sjednané. Z procesní opatrnosti doplnil údaje o výši směnkou zajištěného dluhu s tím, že 75.924,-Kč představuje jistina a úroky z úvěru, 16.476,30 Kč smluvní pokuty a 31.192,-Kč náklady arbitráže. Cekem tedy dlužník žalobci z úvěrové smlouvy ze dne 14.12.2007 č. 9001310016 dluží 123.592,30 Kč, což je částka dokonce vyšší než byla vyplněna ve směnce. Administrativním nedopatřením nebyly v přihlášce pohledávky zohledněny 2 platby uhrazené dlužníkem soudnímu exekutorovi ve výši celkem 6.640,-Kč. Přihlášena měla tedy být pouze směnečná suma ve výši 116.931,40 Kč s 6% úroky ve výši 15.996,04 Kč. Ve zbytku vzal žalobu v průběhu řízení zpět.

Žalovaný 1) žádá zamítnutí žaloby s odůvodněním, že směnka je neplatná, neboť byla co do výše směnečné sumy, která neodpovídá výši dluhu ze směnkou zajištěného úvěru, vyplněna v rozporu s dohodou žalobce s dlužníkem. Vyjádřil přesvědčení, že důvody, pro které pohledávku žalobce popřel, není povinen blíže specifikovat a poukázal na to, že ani v žalobě žalobce způsob stanovení a výši směnečné sumy blíže neodůvodňuje. Má za to, že je na žalobci, aby vyplnění směnky v souladu se směnečnou dohodou s dlužníkem prokázal. Namítl, že uplatněné náklady rozhodčího řízení nejsou po právu, neboť ve všeobecných podmínkách žalobce upravená rozhodčí doložka je neplatná. Při stanovení výše jistiny nebyla zohledněna platba dlužníka ve výši 4.000,-Kč.

Žalovaný 2) k nároku žalobce uvedl, že na dluh, který směnka zajišťuje, totiž úvěr ve výši 50.000,-Kč, uhradil celkem 22.000,-Kč, resp. 27.000,-Kč. Není mu známo, jakým způsobem žalobce výši své pohledávky stanovil. Je ochoten akceptovat částku 96.592,30 Kč.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl (bod II. výroku). V bodech I. a III. výroku v části, ve které žalobce vzal žalobu zpět, řízení o určení existence jeho pohledávky zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Své rozhodnutí, vycházeje z ust. § 198 a § 410 odst. 2 InsZ, staví na skutkových zjištěních vedoucích jej k závěru, že mezi žalobcem a dlužníkem dne 14.12.2007 uzavřená úvěrová smlouva je ve smyslu § 52 an. z.č. 40/1964, občanský zákoník, dále jen o.z., smlouvou spotřebitelskou. Stejné povahy je i mezi nimi téhož dne uzavřená směnečná dohoda, podle které daná směnka má sloužit k zajištění závazků dlužníka z této úvěrové smlouvy. Odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.4.2014, č.j. 104 VSPH 90/2014-72, dospívá k závěru, že dle § 39 o.z. je od samého počátku neplatná směnečná dohoda, na základě které dlužník podepsal ve prospěch žalobce směnku na řad, jež souvisí se spotřebitelským úvěrem. Proto dlužník povinen k úhradě takové směnky není. Uvedl, že tyto závěry se opírají o eurokonformní výklad ust. § 12 z.č. 321/2001 Sb., z nějž lze s přihlédnutím k čl. 10 směrnice č. 87/102/EHS dovodit, že žalobce byl povinen při použití směnky zajišťující splnění spotřebitelského úvěru postupovat způsobem, který (KSPH 40 INS 1283/2012) by dlužníkovi umožnil stejnou obranu proti eventuálnímu nabyvateli směnky jako proti původnímu věřiteli. Žalobce tak však nepostupoval, neboť s dlužníkem uzavřel směnečnou dohodu, podle které dlužník v jeho prospěch vystavil směnku na řad, u které je přenos námitek směnečného dlužníka na indosatáře (nabyvatele směnky rubopisem), který směnku nabyl po uplynutí lhůty k protestu, možný jen velmi obtížně.

Včas podaným odvoláním proti tomuto rozhodnutí žalobce navrhl jeho změnu s požadavkem, aby odvolací soud určil, že žalobcem přihlášená pohledávka je po právu. Napadenému rozhodnutí vytkl především nesprávné právní posouzení věci. Má za to, že směnečná dohoda není neplatná. Zdůraznil také, že předmětná směnka nebyla indosována, a ke změně v osobě oprávněné z ní nedošlo. Měla-li by směnečná dohoda být neplatnou, tvrdí, že má vůči dlužníku nárok ve stejné výši z úvěrové smlouvy č. 8000002796, event. z důvodu bezdůvodného obohacení dlužníka.

Žalovaný 1) ve svém vyjádření navrhl potvrzení rozhodnutí s tím, že se závěry v něm obsaženými se ztotožňuje. Připomněl, že žalobce odůvodnil svůj nárok závazkem dlužníka ze směnky a za stavu, kdy již uplynula lhůta pro podávání přihlášek nelze jím uplatněný směnečný nárok zaměňovat za nárok z úvěrové smlouvy či jiný nárok, který v přihlášce neuplatnil. Žalovaný 2) se k tomuto návrhu připojil.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

Skutková zjištění soudu prvního stupně, na nichž tento staví svůj řádně odůvodněný závěr o nedůvodnosti žaloby, mají spolehlivou oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci a jsou náležitě právně posouzena. Protože ve stádiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by zakládalo důvod pro změnu či zrušení napadeného rozhodnutí, na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze odkázat.

V podrobnostech tak odvolací soud především sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že právní vztah založený mezi dlužníkem a žalobcem dle § 497 an. z.č. 513/1991 Sb. (dále jen obch.z.) za použití § 262 obch.z. dne 14.12.2007 uzavřenou úvěrovou smlouvou je vztahem ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 52 a násl. o.z. za použití § 2 an. z.č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Stejné povahy je ve smyslu § 52 a násl. o.z. v souvislosti s touto smlouvou, konkrétně pak k zajištění závazků dlužníka z ní, mezi žalobcem a dlužníkem téhož dne uzavřená směnečná dohoda, na základě které dlužník ve prospěch žalobce vystavil předmětnou směnku.

Podle § 12 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření dané směnečné dohody (14.12.2007), platilo, že splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Úprava obsažená v této právní normě byla přijata před (KSPH 40 INS 1283/2012)

1. 5. 2004, tj. před dnem vstupu České republiky do Evropské unie, a to ve fázi, kdy Česká republika byla vázána smlouvou o přidružení. Uvedené ustanovení reflektovalo směrnici Rady ze dne 22. 12. 1986 č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států, týkajících se spotřebitelského úvěru. Směrnice v článku 10 stanovila, že členské státy, které v souvislosti se smlouvami o úvěru dovolují spotřebiteli, aby platil směnkami včetně dlužních úpisů či poskytoval jistotu pomocí směnek včetně dlužních úpisů a šeků, zajistí, aby byl spotřebitel při použití těchto nástrojů pro tyto účely vhodným způsobem chráněn.

Při aplikaci této úpravy je třeba dbát toho, aby byla vykládána v souladu se závazky, které Česká republika přidružením a posléze (1.5.2004) vstupem do Evropské unie přijala, tedy v souladu s právem EU. Přitom směrnici je třeba identifikovat jako pramen práva Evropské unie, které jako samostatný právní systém stojí vedle práva mezinárodního a práva vnitrostátního a jehož výklad a aplikace, jakož i vztah k ostatním dvěma systémům práva se řídí zvláštními pravidly. Směrnice, na rozdíl od nařízení, není obecně závazná a přímo použitelná (viz čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie). Slouží k harmonizaci práva členských zemí, které zavazuje co do stanoveného cíle, resp. výsledku, jehož má být dosaženo, a co do lhůt pro jeho dosažení. Její aplikace předpokládá implementaci do vnitrostátního práva. Aplikována je pak za předpokladu náležité implementace tato vnitrostátní prováděcí norma.

Při výkladu a aplikaci prováděcích vnitrostátních předpisů (a konec konců i těch ostatních) je soud povinen brát v úvahu i obsah (v zásadě) bezprostředně neaplikovatelné směrnice (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. dubna 1984, Sabine von Colson a Elisabeth Kamann v. Land Nordrhein-Westfalen, věc 14/83, rozsudek Soudního dvora ze dne 13. listopadu 1990, Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA., věc C-106/89). Tento požadavek však platí pouze v rozsahu, ve kterém takový výklad vnitrostátní právo umožňuje. Není-li takový výklad bez porušení zákona možný, soud aplikuje vnitrostátní právo běžným způsobem. Právo na náhradu případné škody způsobené neprovedením či vadným provedením bezprostředně neaplikovatelné směrnice zůstává zachováno (rozsudek Soudního dvora ze dne 19. listopadu 1991, Andrea Francovich a Danila Bonifaci a další v. Italská republika, spojené věci C-6/90 a C-9/90).

Není pochyb o tom, že vnitrostátní úprava výklad, který je v souladu s cíli směrnice v dané věci umožňuje. Cílem úpravy obsažené v § 12 zákona č. 321/2001 Sb. za použití článku 10 směrnice č. 87/102/EHS je zajištění ochrany práv spotřebitelů při používání směnek v souvislosti s úvěry jím poskytovanými. Tohoto cíle bylo lze v kontextu daného vztahu mezi žalobcem a dlužníkem dle názoru odvolacího soudu dosáhnout tím, že věřitel (v daném případě žalobce) byl povinen při zajišťování poskytnutého spotřebitelského úvěru dlužníkem vystavenou směnkou postupovat tak, aby byla zachována možnost obrany dlužníka proti eventuálnímu nabyvateli směnky ve stejném rozsahu jako proti jejímu původnímu majiteli (žalobci). Tím, že žalobce s dlužníkem uzavřel dohodu, podle které dlužník vystavil v jeho prospěch směnku na řad (ordresměnku), žalobce svoji povinnost chránit práva dlužníka z úvěrové smlouvy porušil. Je totiž zřejmé, že v případě směnky na řad je možný přenos námitek směnečného dlužníka vůči nabyvateli směnky, který nabyl směnku indosamentem učiněným do uplynutí lhůty k protestu (viz blíže a contrario (KSPH 40 INS 1283/2012)

čl. I. § 20 odst. 1 druhá věta z.č. 191/1950 Sb., dále jen ZSŠ) jen velmi obtížně, a to za splnění podmínek ustanovení čl. I. § 17 ZSŠ. Pouze vystavení směnky nikoliv na řad (rektasměnky) je s to zajistit práva dlužníka vůči jejím dalším případným nabyvatelům v rozsahu práv, která má vůči žalobci. Pouze u takové směnky (rektasměnky) může směnečný dlužník vznášet námitky ze svého vztahu k předchozímu majiteli směnky i proti jejímu nabyvateli, neboť ten směnku nabývá derivativně (srov. § 529 odst. 1 o.z.).

Ve prospěch uvedeného výkladu aplikovaných právních norem lze podpůrně argumentovat i tím, že z.č. 321/2001 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 145/2010, jehož ustanovení § 18 obsahovalo identickou úpravu, která byla s účinností od 25. 2. 2013 změněna s tím, že nadále platí, že ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek. Je tedy zřejmé, že zákonodárce přinejmenším od 25. 2. 2013 výslovně shledává používání směnek u spotřebitelských úvěrů natolik společensky nežádoucím, že toto jejich použití zcela zakázal. Ačkoliv tato úprava na daný skutkový stav z pohledu své časové působnosti přímo nedopadá, výše vyložený smysl úpravy předchozí nikterak nepopírá.

Na základě uvedeného odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospívá k závěru, že pro rozpor se zákonem je dle § 39 o.z. neplatná směnečná dohoda uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem dne 14.12.2007, na základě které dlužník jakožto spotřebitel podepsal ve prospěch žalobce jakožto podnikatele směnku na řad, jež měla sloužit k zajištění žalobcem dlužníku poskytnutého spotřebitelského úvěru. Tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost předmětné směnky (srov. čl. I. § 75 a 76 ZSŠ), avšak zakládá důvodnou obranu proti povinnosti dlužníka směnku zaplatit z důvodu nepřípustného důvodu směnky. Okolnost, že směnka dosud ve skutečnosti rubopisována nebyla, jak žalobce nevýznamně argumentuje, na uvedeném ničeho nemění. Nemá-li dlužník jakožto spotřebitel povinnost směnku zaplatit, pohledávka žalobce, kterou v insolvenčním řízení dlužníka přihlásil, nemůže být po právu (srov. také rozsudek Vrchního soudu v Praze z 29. 4. 2013, sp.zn. 9 Cmo 122/2013, který byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 13-14/2013 na str. 508 a jehož závěry byly akceptovány v nálezu Ústavního soudu z 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 a viz také např. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 2. 2. 2015, sp. zn. 104 VSPH 439/2014).

Odvolací soud nepřihlížel k návrhu odvolatele, uplatněnému v rámci odvolacího řízení, aby důvodnost jeho nároku byla posuzována i z titulu úvěrové smlouvy č. 8000002796, event. z titulu bezdůvodného obohacení. Bez ohledu na to, že bez dalšího není zřejmé, jak taková úvěrová smlouva s danou věcí souvisí, když smlouva, závazky dlužníka ze které předmětná směnka zajištuje, nese číselné označení 9001310016, jedná se o úkon (nový návrh), ke kterému odvolatel v odvolacím řízení dle § 211, § 216 odst. 2 o.s.ř. a § 41a odst. 3 o.s.ř. není oprávněn.

Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, správné je též rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a proto je podle § 219 o.s.ř. za použití § 7 InsZ potvrdil. (KSPH 40 INS 1283/2012)

O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 163 InsZ. Vycházel přitom z toho, že žalovaní byli v řízení úspěšní, žádné náklady jim však nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).

V Praze dne 11. listopadu 2015

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná