103 VSPH 662/2015-47
79 ICm 2754/2014 103 VSPH 662/2015-47 (KSUL 79 INS 635/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce: Mgr. Martin Kolář, insolvenční správce dlužnice Petry Petrašovičové, bytem Teplická 387/108, Děčín, PSČ 405 02, se sídlem Masarykovo náměstí 3/3, Děčín 1, IČO 66249996, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, se sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti žalované: Regib, spol. s r.o., IČ: 60747544, se sídlem Přerovská 485/35, Olomouc- Holice, zastoupeného JUDr. Janem Paroulkem, advokátem, se sídlem Čelakovského 6, Blansko, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 79 ICm 2754/2014-30 ze dne 30. června 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 79 ICm 2754/2014-30 ze dne 30. června 2015 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce v postavení insolvenčního správce výše uvedené dlužnice se domáhal proti žalované určení, že vykonatelná pohledávka, kterou přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení dlužnice v celkové výši 69.550,56 Kč (dále též sporná pohledávka), a to jako dílčí pohledávku č. 1) představující jistinu 48.000,-Kč ze směnky a příslušenství ve výši 11.009,36 Kč sestávající ze směnečného úroku 10.849,36 Kč a směnečné odměny 160,-Kč a jako dílčí pohledávku č. 2) ve výši 10.541,20 Kč představující náhradu nákladů směnečného řízení, není po právu, přičemž vykonatelnost pohledávky vyplývá ze směnečného platebního rozkazu č.j. 20 Cm 101/2013-9 ze dne 29.5.2013. Při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 15.7.2014 (B-9) popřel zcela spornou pohledávku z důvodu pravosti a isir.justi ce.cz (KSUL 79 INS 635/2014) výše, a to tak, že část pohledávky č. 1) a pohledávku č. 2) popřel jako vykonatelnou v částce 58.541,20 Kč a ve zbytku , tj. části dílčí pohledávky č. 1) ve výši 11.009,36 Kč jako nevykonatelnou. Důvodem popření byla skutečnost, že žalovanou dne 21.3.2014 vyzval k doplnění přihlášky o údaje o kauze směnky, tedy důvodu a účelu jejího vystavení a vyzval ji k vysvětlení, zda se jedná o směnku zajišťovací či uhrazovací a proč byla směnka dlužnicí vyplněna a proč na částku 48.000,-Kč, a pokud oproti vystavení směnky bylo dlužnici poskytnuto směnečným věřitelem plnění, aby ho doložila. Zároveň žalovanou poučil o následcích nesplnění povinnosti tvrdit tyto skutečnosti. Jelikož žalovaná přihlášku dle výzvy nedoplnila a insolvenční soud nepostupoval dle § 188 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), podal žalobu. Namítal zneužití směnečného institutu na úkor dlužnice jako jedné ze smluvních stran a dovolával se nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 457/10, neboť došlo k jeho zneužití v neprospěch dalších věřitelů, a že nabytí směnky žalovaným bylo v rozporu s dobrou vírou. Vzhledem k nedoplnění přihlášky žalovanou, resp. jejímu vyjádření, že směnka je sama o sobě obligatorně abstraktní, žádnou kauzu nemá, jedná se o samostatný závazek, dovodil, že směnka žádnou kauzu nemá, že dlužnici nebylo poskytnuto žádné protiplnění, a že vystavení směnky z důvodu absence plnění může vést k závěru o neúčinném právním úkonu bez přiměřeného protiplnění jako úmyslně zkracující ostatní věřitele. Doplnil, že měla-li směnka zajišťovat nároky směnečného věřitele Institutu Finančního Poradenství, a.s. (IFP) vůči směnečnému dlužníku, jenž uzavřel s IFP jako spotřebitel určitý finanční instrument, za nějž dlužnice převzala jako aval ručení, byly praktiky IFP shledány Českou národní bankou (ČNB) jako nekalé a této společnosti byla uložena pokuta 6 mil. Kč. Z tohoto dovodil, že žalovaná nebyla při nabytí směnky v dobré víře.

Žalovaná namítla, že přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice pravomocně soudem přiznanou a vykonatelnou pohledávku na základě směnečného platebního rozkazu s tím, že směnka ke své platnosti nepotřebuje žádnou kauzu, stačí, že je dlužníkem podepsána. Zdůraznila, že tyto námitky mohla a měla dlužnice uplatnit v nalézacím řízení, což neučinila, když se proti směnce nebránila. Uzavřel, že insolvenční správce není oprávněn uplatňovat v řízení důvody pro popření pohledávky, které již dříve nebyly uplatněny dlužnicí. Doplnila, že považuje za absurdní námitku žalobce o neposkytnutém protiplnění, neboť kdyby k žádnému nedošlo, těžko si představit situaci, že by snad dlužnice směnku podepsala.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu o popření vykonatelné pohledávky zamítl (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka spornou pohledávku, a to jednak částku 48.000,-Kč jako jistinu ze směnečného platebního rozkazu, a jednak částku 11.009,36 Kč jako směnečný úrok ve výši 6 % ročně a směnečnou odměnu ve výši 160,-Kč, a dále 10.541,20 Kč jako náhradu nákladů přiznanou směnečným platebním rozkazem s tím, že měl také k dispozici kopii směnky a kopii vykonatelného směnečného rozkazu. (KSUL 79 INS 635/2014)

Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že důvodem popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným vykonatelným směnečným platebním rozkazem vydaným soudem v nalézacím řízení nemůže být podle § 199 odst. 2 IZ jiné právní posouzení věci, nýbrž jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí. Uvedl dále, že dlužnice nepodala námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu a nebránila se v nalézacím řízení, žalovaná disponuje originálem směnky a v řízení nebylo dlužnicí popíráno, že by směnku nepodepsala, přičemž sama dlužnice pohledávku žalovaného nepopřela. Žalobce neexistenci protiplnění a podpisu neprokazoval a ani netvrdil, pouze sdělil soudu své dojmy.

Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 202 odst. 1 IZ, podle něhož v řízení úspěšnému žalovanému proti insolvenčnímu správci tato náhrada nepřísluší.

Tento rozsudek napadl žalobce v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zopakoval v průběhu řízení prezentovanou argumentaci a zdůraznil, že již v žalobě podrobně rozvedl, proč se v daném případě nemůže jednat o jiné právní posouzení ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Uvedl, že žalovaná uplatnila pohledávku ze zajišťovací směnky a kauzální námitky proto nemohou představovat jiné právní posouzení věci, přičemž odkázal, jako v žalobě, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 4/2012 z 26.2.2014. Dlužnice v nalézacím řízení kauzální námitky neuplatnila při své procesní obraně, žalovanou předložená směnka je směnkou zajišťující závazek, jenž neexistuje, přičemž se nevypořádal s jeho argumentací ve vztahu k nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV.ÚS 457/10 týkající se dobré víry nabyvatele směnky a neprovedl důkaz jím navrhovanou smlouvu uzavřenou mezi dlužnicí a IFP, ani důkaz výslechem bývalých jednatelů této společnosti k prokázání okolností týkající se dobré víry při nabytí směnky žalovanou. Ze strany soudu prvního stupně došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu věci a jejímu nesprávnému právnímu posouzení.

Žalovaná navrhla napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Namítla, že argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 4/2012 není namístě, neboť vychází z toho, že jako kauzální námitka byla použita výhrada, že ujednání zajištěné spornou směnkou je absolutně neplatné. V projednávané věci však žalobce ani netvrdil, že kauza směnky neexistovala či zanikla, pouze uvedl, že s ohledem na vyjádření žalované v doplnění přihlášky pohledávky může žalobce předpokládat, že zde žádné protiplnění není a nikdy nebylo. Žaloba je z těchto důvodů účelová, ničím nepodložené předpoklady žalobce, že kauza směnky neexistovala, považuje za absurdní, zejména za situace, kdy nikdo nerozporuje pravost směnky ani nevysvětluje, proč byla dlužnicí podepsána. Jejím úkolem jako věřitelky v insolvenčním řízení není prokazovat existenci poskytnutého protiplnění přechozími směnečnými věřiteli za situace, kdy nebyla původním směnečným věřitelem, žádné protiplnění neposkytovala a ani se k němu nezavázala.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. (KSUL 79 INS 635/2014)

Podle § 410 odst. 1 věta prvá IZ není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202 IZ.

Podle § 199 IZ popřel-li insolvenční správce vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Odvolací soud konstatuje, že v insolvenčním řízení dlužnice již rozhodoval o shodném předmětu, tj. vykonatelné pohledávce vyplývající ze směnky na částku 48.000,-Kč ve věci týkající se jiného přihlášeného věřitele ALTEA real estate, s.r.o., a to rozsudkem č.j. 79 ICm 2753/2014, 104 VSPH 663/2015-42 (KSUL 79 INS 635/2014) z 30.11.2015. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na závěry vyslovené v tomto rozhodnutí, jež se plně uplatní i v projednávané věci, přičemž ještě doplňuje, jak uvedeno níže.

Odvolací soud souhlasí s argumentací žalobce, že judikatura Nejvyššího soudu ČR v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 4/2012 z 26.2.2014 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 59/2014) dovodila, že u přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení § 199 odst. 2 IZ v takové případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci.

Postavil-li soud prvního stupně své závěry právě na skutečnosti, že žalobce spornou pohledávku popřel z důvodů § 199 odst. 2 IZ, neboť jím vznesené námitky jsou jiným právním posouzením věci, není tato úvaha správná a žalobce mohl uvést jako důvody popření pravosti a výše sporné pohledávky i kauzální námitky, jež ve směnečném řízení dlužnice neuplatnila.

Jak již odvolací soud uvedl ve shora označeném řízení vedeném pod sp. zn. 104 VSPH 663/2015, žalovaná jako přihlášená věřitelka nebyla povinna uvést a prokazovat kauzu směnky (jaké závazky směnka zajišťovala) ani správnost výše dluhu zajišťovaného směnkou, a to jak v podané přihlášce, tak ani v žalobcem vyvolaném incidenčním řízení, neboť není povinností majitele směnky předkládat a prokazovat obsah směnečné dohody či vyplňovací dohody, jednalo-li by se o blankosměnku, nýbrž tato povinnost stíhá výhradně žalobce, který břemeno tvrzení a důkazní nesprávně přenášel na žalovanou.

Žalobce při zvláštním přezkumném jednání 15.7.2014 však ve svém popěrném úkonu, jímž předem vymezil předmět incidenčního sporu, netvrdil, že by (KSUL 79 INS 635/2014)

žalovaná věřitelka popřípadě porušila vyplňovací dohodu při vyplnění blankosměnky a ani netvrdil konkrétní povahu takového porušení uvedené dohody. Netvrdil a neprokazoval ani porušení směnečné dohody, tj. důvodu vystavení směnky dlužnicí (dlužnice je avalistou-k tomu viz níže), jež by byla dovolenými skutkovými tvrzeními z hlediska ustanovení § 199 odst. 2 IZ, jednalo by se tedy o skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužnicí v nalézacím řízení ). Nutno však podotknout, že dlužnice nebyla výstavcem směnky, nýbrž jejím avalistou, proto výzva žalobce, aby žalovaná doplnila směnku o důvod a účel, proč byla dlužnicí vystavena nebyla namístě, neboť dlužnice směnku nevystavila. Dlužnice svým podpisem na směnce, coby avalista (směnečné rukojmí), se, ve smyslu čl. I. § 30 až § 32 zák. č. 191/1950 Sb. (zákon směnečný a šekový), stala samostatným směnečným dlužníkem, nikoliv akcesorickým, jako v případě běžného ručitele. Avalista pak může uplatnit proti majiteli směnky jen námitky vyplývající z jejich vlastních vztahů, nikoliv, které by příslušely směnečnému dlužníku, za něhož bylo směnečné rukojemské prohlášení učiněno. Žalobce takové námitky nevznesl ani v doplnění žaloby v projednávané věci, natož ve svém popěrném úkonu. A pokud v něm tvrdil jen to, že žalovaná věřitelka neprokázala vznik pohledávky poskytnutím protiplnění , ani vysvětlením, proč ji dlužnice vystavila (viz shora), nemohla být ani jeho incidenční žaloba-takovými nedostatečnými tvrzeními vymezená-jakkoli úspěšná.

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl ve výroku přesto věcně správně, neboť žalobě nebylo lze vyhovět z důvodu zcela nedostatečných popěrných tvrzení ve smyslu § 199 odst. 3 IZ, a proto podle § 219 o.s.ř. rozsudek jako ve výroku věcně správný potvrdil.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 a § 202 odst. 1 IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci, jímž je žalobce.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 31. srpna 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná