103 VSPH 644/2016-74
176 ICm 665/2014 103 VSPH 644/2016-74 (MSPH 76 INS 25471/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Věry Modlitbové v právní věci žalobkyně: Bohemia Faktoring, s.r.o., IČO: 27242617, se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Letenská 121/8, PSČ 11800, zastoupené Mgr. et Mgr. Janou Sekyrovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Letenská 121/8, PSČ 11800, proti žalovanému: JUDr. Břetislav Koman, se sídlem v Praze 7, Bubenská 25, PSČ 17000, insolvenční správce dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem v Praze 8, Petra Slezáka 547/4, PSČ 18000, o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 176 ICm 665/2014-25 ze dne 18. července 2016,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 176 ICm 665/2014-25 ze dne 18. července 2016 se mění tak, že žaloba na určení pravosti pohledávky ve výši 7.719,80 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. MSPH 76 INS 25471/2013 se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Žalobkyně se jako věřitelka č. 5 s přihláškou pohledávek č. 5 (P5) domáhá určení existence do insolvenčního řízení vedeného dlužníkem přihlášené nevykonatelné pohledávky obsažené v P5 poté, co její pravost popřel žalovaný v postavení insolvenčního správce. Pohledávku pod pořadovým číslem 5 opíranou o pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29.3.2012, č.j. 15 EXE 921/2012-10, o nařízení exekuce (Usnesení) a příkaz soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, isir.justi ce.cz (MSPH 76 INS 25471/2013)

Exekutorský úřad Šumperk (Exekutor), k úhradě částečných nákladů exekuce ze dne 1.5.2013, č.j. 139 EX 03867/2012-039 (Příkaz), uplatnila žalovaná jako náhradu nákladů oprávněné v exekuci (sporná pohledávka); předmětem vzniklých nákladů jsou účelně vynaložené výdaje na právní zastoupení žalobkyně při vymáhání nároku vůči dlužníkovi. Žalovaný nesprávně váže vznik sporné pohledávky k právní moci Příkazu; standardní judikatura však opírá oprávnění žalobkyně o pravomocné usnesení o nařízení exekuce.

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby s poukazem na vznik nároku na náhradu nákladů oprávněného v exekuci až dnem právní moci Příkazu. Argumentuje jeho účinky a odkazuje na datum zjištění úpadku dlužníka a současně dovozuje, že žalobkyni nárok na náhradu nákladů exekuce nevznikl.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobkyně má vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 7.719,80 Kč z titulu nákladů oprávněné na základě soudním exekutorem vydaného příkazu k úhradě částečných nákladů exekuce č.j. 139 EX 03867/2012-39 ze dne 1.5.2013 (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel z následujících zjištění: -dne 26.4.2011 vydal Obvodní soud pro Prahu 8 elektronický platební rozkaz č.j. EPR 111 EC 75/2011 (Platební rozkaz), jímž bylo dlužníkovi uloženo, aby žalobkyni uhradil 25.038,-Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 15.092,-Kč, Platební rozkaz nabyl dne 13.12.2011 právní moci, -Usnesením, jež nabylo dne 16.5.2012 právní moci, byla vůči dlužníkovi jako povinnému nařízena exekuce, provedením exekuce byl pověřen Exekutor, -dne 1.5.2013 vydal Exekutor Příkaz, podle něhož činily náklady žalobkyně jako oprávněné 7.719,80 Kč představované odměnou a hotovými výdaji zastupujícího advokáta vypočtené Exekutorem dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (Vyhláška), -dne 13.9.2013 bylo k návrhu dlužníka zahájeno insolvenční řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp.zn. MSPH 76 INS 25471/2013, dne 4.11.2013 byl zjištěn úpadek dlužníka, -žalobkyně přihlásila dle Usnesení a Příkazu do insolvenčního řízení vůči dlužníku nezajištěnou pohledávku z titulu nákladů oprávněné v exekučním řízení ve výši 7.719,80 Kč jako nevykonatelnou, -na přezkumném jednání dne 10.2.2014 popřel žalovaný pravost sporné pohledávky s tím, že Příkaz nabyl právní moci až po zahájení insolvenčního řízení.

V rovině právního posouzení věci soud prvního stupně poukazuje na ust. § 7, § 193 a § 197 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), a cituje § 87 a § 88 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (EŘ), dospěl k závěru, že včas podaná žaloba je důvodná. Uzavřel, že nárok oprávněného na náhradu nákladů (právní pomoci) v exekuci vzniká právní mocí rozhodnutí soudu ve věci samé, tj. rozhodnutím o nařízení exekuce. Usnesení nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení. Příkaz nemá, pokud jde o náhradu nákladů oprávněné, konstitutivní povahu. Příkazem, jenž byl vydán dříve, než dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, Exekutor určil výši odměny zastupujícího advokáta v souladu s tehdy platnou právní úpravou, neboť ke zrušení Vyhlášky nálezem Ústavního soudu došlo až po jeho vydání. (MSPH 76 INS 25471/2013)

Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 202 InsZ.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž poukazuje na důvod popření sporné pohledávky (titul nebyl prokázán před rozhodnutím o úpadku) vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že nárok na náhradu nákladů oprávněného v exekuci vyplývá přímo z usnesení o nařízení exekuce. Zpochybnil rovněž odkaz soudu prvního stupně na judikáty Nejvyššího soudu, mimo jiné stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 200/2005, ze dne 15.2.2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2006 (R 31/2006), jež považuje v souzené věci za nepřiléhavé. Soudu prvního stupně vytýká příměr oprávněného v exekuci s postavením exekutora.

Žalobkyně ve vyjádření k odvolání upozornila na závěry obsažené v rozsudcích Vrchního soudu v Praze sp.zn. 103 VSPH 11/2011, ze dne 16.3.2011, sp.zn. 103 VSPH 368/2012, ze dne 22.8.2013, a sp.zn. 102 VSPH 474/2014, ze dne 4.12.2014, podle nichž účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dlužníka ani rozhodnutí o úpadku nebrání tomu, aby byl v rámci exekučního řízení vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce. Odvolací soud v obdobných případech uzavřel, že právo na náhradu nákladů oprávněného v exekučním řízení vzniklo již usnesením o nařízení exekuce, respektive jeho právní mocí. Dovolávajíc se R 31/2006 navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. V posuzovaném případě byl Příkaz vydán řádně, a žalobkyně tak měla k okamžiku přihlášení do insolvenčního řízení spornou pohledávku za dlužníkem z titulu pravomocného Usnesení ve spojení s Příkazem.

Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl přitom k omezením, jež jsou uvedena v ustanovení § 205a odst. 1 a § 211a o.s.ř., a shledal, že odvolání je důvodné.

Skutková zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla odvoláním zpochybněna, nacházejí spolehlivou oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na jejich vyjádření v napadeném rozsudku a dospívá k následujícím závěrům.

Podle § 87 EŘ ve znění účinném do 31.12.2013 jsou náklady exekuce odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při exekuci, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu (dále jen "náklady exekuce"). Náhrada účelně vynaložených cestovních výdajů a náhrada za ztrátu času je nákladem exekuce do výše stanovené prováděcím právním předpisem. Účelně vynaložené cestovní výdaje a ztrátu času přesahující tuto částku hradí exekutorovi oprávněný; o tom musí být poučen ve vyrozumění o zahájení exekuce (odst. 1). Oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku (dále jen "náklady oprávněného"). Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný (odst. 2). Náklady exekuce hradí exekutorovi povinný (odst. 3). Náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky (odst. 4). (MSPH 76 INS 25471/2013)

Podle § 88 EŘ ve znění účinném do 31.12.2013 náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému (odst. 1). Účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu (§ 45), který o námitkách rozhodne do 15 dnů. Případné vyjádření k námitkám adresované soudu exekutor doručí také tomu, kdo námitky podal (odst. 3). Rozhodnutí soudu o námitkách se doručí oprávněnému, povinnému a exekutorovi. Proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek (odst. 4).

Podle § 89 EŘ ve znění účinném do 31.12.2013 dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.

Podle ust. § 46 odst. 7 EŘ ve znění účinném do 31.12.2013 je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci exekutor vydá výtěžek exekuce bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání výtěžku insolvenčnímu správci.

Podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) věty první InsZ lze po zahájení insolvenčního řízení výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést.

Základní zásady, na nichž je založena náhrada nákladů vzniklých v exekučním řízení, stanoví § 87 EŘ. Povinnost k náhradě nákladů oprávněného je zásadně uložena povinnému. Rozhodovací pravomoc o nákladech exekuce se štěpí; soud rozhodne v usnesení o nařízení exekuce o tom, že povinnost k náhradě nákladů oprávněného a exekutora ukládá povinnému, exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce vyčíslí výši nákladů. Náklady se vymohou v průběhu exekuce, v níž vznikly. Uvedený postup je jednoznačný, pokud dojde k úspěšnému uspokojení vymáhané pohledávky. Není-li pohledávka vymožena, je situace výkladově složitější, neboť obecné pravidlo obsažené v § 89 EŘ působí výkladovou nejednotnost (jak je patrno z judikatury soudů všech stupňů včetně Ústavního soudu). Oprávněný v průběhu exekučního řízení platí v souladu s ust. § 140 odst. 1 o.s.ř. náklady, jež mu vznikají, včetně nákladů zástupce oprávněného. Náhradu takto vynaložených nákladů vymůže na základě usnesení o nařízení exekuce exekutor ve prospěch oprávněného na povinném poté, co určí jejich výši v příkazu k úhradě nákladů exekuce (k tomu blíže v komentovaném vydání exekučního řádu publikovaném nakladatelstvím C.H.Beck, 3. vydání, 2013, autorů Kasíková, Kučera, Plášil, Šimka, Jirmanová, Hubáček).

Účinky zahájeného insolvenčního řízení ve vztahu k exekuci postihující majetek tvořící majetkovou podstatu řeší § 109 Insz. V případě úpadku dlužníka je třeba dbát na (MSPH 76 INS 25471/2013) zásadně stejné nebo obdobné postavení dlužníkových věřitelů, neboť smyslem insolvenčního řízení je uspořádání majetkových vztahů dlužníka a osob dotčených dlužníkovým úpadkem za současného co možná nejvyššího a principiálně poměrného uspokojení (všech) dlužníkových věřitelů (srov. § 5 InsZ).

Odvolací soud je toho názoru, že s ohledem na shora citované ust. § 109 odst. 1 písm. c) InsZ nelze při určení nákladů oprávněného v exekuci vycházet z příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného exekutorem po zahájení insolvenčního řízení, neboť jde o provádění exekuce. Jinými slovy vyjádřeno, pokud exekutor po zahájení insolvenčního řízení vydá příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž rozhodne i o nákladech oprávněného, jedná se o nepřípustné provádění exekuce, k němuž nelze v insolvenčním řízení přihlédnout. Stejně je třeba nahlížet na příkaz exekutora k úhradě nákladů exekuce, jenž sice vydán před zahájením insolvenčního řízení nabyl právní moci až v jeho průběhu. V této souvislosti lze poukázat rovněž na ust. § 109 odst. 6 InsZ ve znění účinném od 1.1.2014, podle něhož se k rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením zakotveným v ust. § 109 odst. 1 písm. c) InsZ (příkaz k úhradě nákladů exekuce nevyjímaje) nepřihlíží [srovnej ust. § 109 odst. 1 písm. c) části věty za středníkem InsZ ve znění účinném do 31.12.2013] a podle něhož je insolvenční soud dokonce oprávněn pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc (odklidit účinky) takových rozhodnutí a opatření.

Uvedené odpovídá závěrům Nejvyššího soudu zmíněným např. v rozsudku ze dne 22.12.2015, sen.zn. 29 ICdo 5/2014, podle nějž rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce (pro účely jejich vymožení některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky) (příkaz k úhradě nákladů exekuce), je ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) InsZ prováděním exekuce a nikoli jejím nařízením . Tamtéž uvedený názor o tom, že pohledávka spočívající v nákladech exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 EŘ nevzniká až právní mocí rozhodnutí o přiznání těchto nákladů (ať již jde o soudní rozhodnutí nebo o příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem), se netýká nákladů oprávněného, nýbrž nákladů soudního exekutora dle citovaného paragrafu.

Soud prvního stupně, stejně jako žalobkyně, nepřípadně poukázal na R 31/2006, jímž Nejvyšší soud sjednocuje praxi soudů nižších stupňů mimo jiné při rozhodování o nákladech exekuce. Zde pod bodem XV. konstatuje, že také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce (§ 44 odst. 6 písm. e/, § 87 odst. 1, 3 EŘ) a-ač výslovně neuvedeno-i nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 EŘ), a to bez toho, že byly specifikovány. Obdobou postupu soudu v řízení o výkon rozhodnutí (kdy soud ukládá postupně další povinnosti k náhradě nákladů, aniž určil lhůtu k plnění, případně je jen co do výše určuje), je v exekučním řízení postup prostřednictvím institutu příkazu k úhradě nákladů exekuce podle § 88 EŘ, k jehož vydání je povolán exekutor. Příkaz k úhradě nákladů exekuce se vykonává především v exekučním řízení, v němž byl vydán (§ 87 odst. 4 EŘ); nebyla-li nákladová pohledávka zde uspokojena, je příkaz k úhradě (v jednotě s náhradovým výrokem obsaženým v usnesení o nařízení exekuce) způsobilý sloužit coby samostatný titul pro exekuční řízení další (ledaže soud o nákladech exekučního řízení rozhodl později, jmenovitě při zastavení exekuce, jinak). Z pohledu zásad ovládajících rozhodování o nákladech v nalézacím řízení se také zde (stejně jako v řízení o výkon rozhodnutí) vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), (MSPH 76 INS 25471/2013) neboť nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Výslovně se k tomu v exekučním řízení přihlašuje úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce (srov. § 87 odst. 3 EŘ). To však postihuje právě jen tyto (typické) situace, pro které je příznačným důsledkem, že povinnost k náhradě nákladů řízení o výkon (a exekuce) zatěžuje povinného. Praktické jsou ovšem i případy opačné, kdy oprávněnému plný úspěch nesvědčí-kupříkladu je-li jeho návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) zamítnut. Pak se tento režim nákladového rozhodování-logicky-uplatnit nemůže.

Pro poměry projednávané věci nebyla z kontextu vytržená citace R 31/2006 užita soudem prvního stupně správně. Nákladovou pohledávku oprávněného lze vykonat jen dle usnesení o nařízení exekuce ve spojení s příkazem k úhradě nákladů exekuce a jen v exekučním řízení. Byť Usnesení, jež nabylo právní moci dne 16.5.2012 a jímž bylo vyhověno návrhu na nařízení exekuce, obsahuje pod bodem I. výroku mimo jiné nákladovou položku exekuce (náklady oprávněné), odkazuje (v souladu s výše citovanými závěry Nejvyššího soudu) na Příkaz. Tento, ač vydán před zahájením insolvenčního řízení, nenabyl právní moci a koliduje tak s účinky zahájeného insolvenčního řízení (viz § 109 InsZ). Argumentace žalovaného ve vyjádření k žalobě, podle níž vzniká procesní nárok na náhradu nákladů oprávněného v exekuci až právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce (obdobně jako v nalézacím řízení na základě pravomocného rozhodnutí soudu), je tedy správná. Otázka stanovení výše nákladů oprávněné v Příkazu dle Vyhlášky tak zůstává bez významu.

Veden názory vyjádřenými shora odvolací soud na základě důvodně podaného odvolání žalovaného napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žaloba na určení sporné pohledávky (z titulu náhrady nákladů oprávněné v exekuci) se jako nedůvodná zamítá.

Při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 202 odst. 1 InsZ s tím, že žalovaný se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů vzdal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 12. října 2016

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná