103 VSPH 643/2016-94
76 ICm 629/2016 103 VSPH 643/2016-94 (KSLB 76 INS 1672/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. v právní věci žalobce: JUDr. Bohumil Vintrich, IČO 602 25 581 se sídlem v Ústí nad Labem, Žukovova 15, insolvenční správce dlužníka MI-SOFT, spol. s r.o., IČO 649 43 569, proti žalovanému: Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem v Železném Brodu, Jirkov 5, zast. Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 13, o určení neúčinnosti dlužníkových právních jednání, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č. j. 76 ICm 629/2016-81 ze dne 10. června 2016,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č. j. 76 ICm 629/2016-81 ze dne 10. června 2016 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce v postavení insolvenčního správce dlužníka se domáhá proti žalovanému, jedinému bývalému společníkovi a jednateli dlužníka určení neúčinnosti dlužníkových právních úkonů spočívajících ve vyplacení částky o celkové výši 1.150.820,-Kč označených v účetnictví dlužníka jako úhrada pohledávek žalovaného, dále spočívající v úhradě nájemného vyplaceného žalovanému jako pronajímateli v celkové výši 168.000,-Kč a vydání ušlého plnění o celkové částce 1.318.820,-Kč. Uvedl, že žalovaný mu předal jako jednatel dlužníka účetnictví a některé jeho movité věci. Z předaných dokumentů zjistil, že veškerý zbývající movitý majetek dlužník prodal v době krátce před podání insolvenčního návrhu žalovanému, společnosti MISOFT Services, spol. s r.o., v níž je žalovaný obchodním ředitelem a dalším právnickým osobám. Žalovaný mu sdělil, že cílem těchto obchodů bylo získání finančních prostředků pro uspokojení dlužníkových věřitelů. isir.justi ce.cz 76 ICm 629/2016 (KSLB 76 INS 1672/2015)

Konstatoval, že z dlužníkových účetních dokladů plyne, že provedl řadu plateb, resp. právní úkonů, a to na úhradu půjčky poskytnuté mu žalovaným ve výši 1 mil. Kč z 30. 11. 2014 (Úkon A1), 100.000,-Kč z 31. 12. 2014 (Úkon A2) a 50.820,-Kč z 10. 10. 2014 (Úkon A3-Právní úkony A) a úhrady nájemného za pronájem nebytových prostor žalovaným vždy ve výši 24.000,-Kč z 31. 3. 2014 (Úkon B1), 30. 6. 2014 (Úkon B2), 30. 9. 2014 (Úkon B3) a 6. 10. 2014 (Úkon B4), 8.000,-Kč z 31. 10. 2014 (Úkon B6), 48.000,-Kč z 27. 10. 2014 (Úkon B5) a 16.000,-Kč z 12. 12. 2014 (Úkon B7-Právní úkony B). Cituje ustanovení § 235, § 237, § 241, a § 242 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení uzavřel, že tu je odůvodněný závěr, že právní úkony dlužníka, který tvoří se žalovaným koncern, jsou právními úkony zvýhodňujícími žalovaného jako dlužníkova věřitele vůči ostatním dlužníkovým věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení. Uvedené právní úkony dlužníka jsou tak neúčinné a naplňují skutkovou podstatu ustanovení § 242 odst. 1 a 2 InsZ. Poznamenal, že vyzval žalovaného k vydání dokumentů, které v účetních materiálech dlužníka chybí, avšak bez výsledku.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobci předal veškeré dlužníkovo účetnictví a předložil nájemní smlouvu a účetní doklady na příjem nájemného. Zároveň předložil kopie dokladů k hotovostním pokladním transakcím. Namítl, že žalobní tvrzení jsou nedostatečná, neboť základním předpokladem pro závěr, že byl zvýhodněn jako dlužníkův věřitel je zjištění míry uspokojení takového věřitele ve smyslu § 298 a násl. InsZ. Vytkl žalobě, že není řádně tvrzeno, jaké lze očekávat možné uspokojení nejen jeho pohledávky, nýbrž i ostatních věřitelů. Připustil, že je osobou blízkou dlužníka ve smyslu § 241 odst. 2 InsZ, avšak upozornil, na to, že toto ustanovení předpokládá, že zvýhodňující právní úkon ve vztahu k osobě blízké byl učiněn v době úpadku ve formě vyvratitelné právní domněnky a akcentoval, že odporované právní úkony dlužníka byly učiněny v době, kdy se fakticky v úpadkové situaci nenacházel. Konstatoval, že v době, kdy byly Právní úkony A provedeny, dlužník vykonával aktivně svou podnikatelskou činnost s tím, že zároveň uspokojoval pohledávky svých ostatních věřitelů, jak plyne z výpisu jeho běžného účtu; do insolvenčního řízení se přihlásilo pouze 5 věřitelů, přičemž pohledávka věřitele BHB Okna, spol. s r.o. je sporná. Pohledávky zbylých věřitelů za dlužníkem se staly splatnými až poté, co byl podán insolvenční návrh, resp. bezprostředně před jeho podáním (pohledávky VZP ČR, ČSSZ, České průmyslové zdravotní pojišťovny a Finančního úřadu). I nejstarší z přihlášených pohledávek Finančního úřadu byla splatná k 8. 7. 2014, a proto nelze za znevýhodňující označit Úkony B1 a B2. Tento závěr však lze učinit i v případě zbylých Právních úkonů B, neboť ani po 30. 6. 2014 se dlužník v úpadku nenacházel, resp. nemohl takový závěr učinit. S věřitelem ČSSZ měl dlužník sjednán splátkový kalendář a na jeho neplnění byl dlužník upozorněn až 27. 11. 2014. V červenci a září 2014 dlužník uhradil pohledávku Finančního úřadu Libereckého kraje (ve výši 500.000,-Kč), neměl tak důvod dovozovat dlužníkův úpadek. Měly-li by pak být zvýhodněny odporovanými právními úkony dlužníka, pak byl takto zvýhodněn i uvedený věřitel, resp. ostatní věřitelé, jejichž pohledávky v rozhodné době uspokojoval. Prodejem movitého majetku se dlužník snažil získat finanční prostředky, avšak jednalo se o majetek pro provoz dlužníka nepotřebný. Dlužník byl tak schopen 76 ICm 629/2016 (KSLB 76 INS 1672/2015) uspokojovat i jeho pohledávky z právního důvodu poskytnutých půjček (Právními úkony A).

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že právní úkony spočívající ve vyplacení částky v celkové výši 1.150.820,-Kč, označené jako úhrady pohledávek žalovaného (Právní úkony A) jsou vůči věřitelům dlužníka právními úkony neúčinnými (bod I. výroku), že právní úkony dlužníka spočívající ve vyplacení částky v celkové výši 168.000,-Kč označené v účetnictví dlužníka jako úhrada nájemného jsou vůči věřitelům dlužníka právními úkony neúčinnými (bod II. výroku), zavázal žalovaného k úhradě ušlého plnění ve výši 1.318.820,-Kč s přísl. do dlužníkovy majetkové podstaty (bod III. výroku) a zavázal jej k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 2.653,05 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a k zaplacení soudního poplatku 2.000,-Kč České republice na účet soudu prvního stupně v téže lhůtě (body IV. a V. výroku).

Soud prvního stupně vypočetl listiny, jež provedl jako jediné ke zjištění skutkového stavu, a zjistil:

-z rozhodnutí OSSZ z 21. 3. 2014, že dlužník dlužil pojistné ve výši 902.723,-Kč a byl mu povolení splátkový kalendář od 1. 4. 2014,

-z upozornění OSSZ z 27. 11. 2014, že dlužník uhradil pouze 4 splátky, avšak není hrazeno běžné pojistné a plnění na základy výkazu nedoplatků z 8. 9. 2014.

Dále soud prvního stupně uvedl, aniž by bylo zřejmé, z kterého důkazu zjištění učinil, že 30. 11. 2014 dlužník převedl na účet žalovaného 1 mil. Kč, přičemž žalovaný jako jednatel dlužníka věděl i bez výzvy OSSZ, že splátkový kalendář plněn není a není hrazeno ani běžné pojistné. V insolvenčním návrhu pak žalovaný uvedl, že dlužník má finanční problémy od začátku roku 2014 a že výrazně omezil svou podnikatelskou činnost. Součástí insolvenčního návrhu je seznam závazků, v němž je uvedeno, že splatnost pohledávky OSSZ je 30. 4. 2014 a pohledávky VZP 1. 2. 2014, což je před datem nejstaršího odporovaného právního úkonu dlužníka, přičemž žalovanému uhradil 1 mil. Kč (Úkon A1) krátce po výše uvedeném upozornění OSSZ. Uvedl dále, že není pochyb o výplatě částky 1.150.820,-Kč z titulu vrácení půjčky a 168.000,-Kč z titulu úhrady nájemného žalovanému, že tyto pohledávky žalovaného byly uspokojeny před podáním insolvenčního návrhu ve větším rozsahu, než v jakém by byly uspokojeny v konkursním řízení a že současná očekávaná míra uspokojení přihlášených věřitelů je nulová. Konstatoval, že dlužník a žalovaný tvoří koncern, neboť je mezi nimi vztah osoby ovládané a ovládající. Soud prvního stupně se pak zabýval pouze tím, zda-li žalovaný vyvrátil domněnku podle § 241 odst. 2 InsZ.

Při právním posouzení věci dovodil, že odporované právní úkony učinil v době, kdy se nacházel v úpadku, resp. že domněnku existence úpadku dlužníka v rozhodující době podle § 241 odst. 2 InsZ nevyvrátil. Vyšel z toho, že tehdy měl dva věřitele (OSSZ a VZP), jejichž pohledávky nehradil. Úhradou částky 1 mil. Kč žalovanému pak tento úpadek byl potvrzen, neboť dlužník pozbyl finanční hotovost vhodnou k úhradě svých závazků a Úkon A1 lze tak považovat za učiněný 76 ICm 629/2016 (KSLB 76 INS 1672/2015) s úmyslem zkrátit uspokojení pohledávek ostatních věřitelů s tím, že je neúčinný podle § 242 InsZ. Uzavřel, že dlužník Právními úkony A a B zvýhodnil žalovaného před ostatními věřiteli, přičemž nevyvrátil domněnku, že se tak stalo v době, kdy se nacházel v úpadku ve smyslu § 241 odst. 2 InsZ. Poznamenal, že kdyby ušlé plnění zůstalo v majetkové podstatě a dlužník včas podal insolvenční návrh, bylo by použito k poměrnému uspokojení pohledávek všech insolvenčních věřitelů včetně žalovaného, který své pohledávky mohl do insolvenčního řízení přihlásit. Uzavřel, že Právní úkony A a B jsou neúčinnými právními úkony, a proto žalovanému uložil vydat ušlé plnění do majetkové podstaty ve smyslu § 239 odst. 4 InsZ.

Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (o.s.ř.) a k jejich náhradě zavázal neúspěšného žalovaného v rozsahu náhrady cestovného za dvě cesty z Ústí nad Labem do Liberce a zpět s připočtením DPH ve výši 21%. Zároveň zavázal žalovaného k uhrazení soudního poplatku ve výši 2.000,-Kč podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (SoudP) ve výši podle položky 13 odst. 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků-přílohy k SoudP, neboť ve věci zcela úspěšný žalobce v postavení insolvenčního správce je ze zákona osvobozen od soudních poplatků.

Tento rozsudek napadl žalovaný v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne. Uvedl, že napadeným rozsudkem soud prvního stupně zcela vyhověl žalobě, avšak omezil se pouze na citaci zákonných ustanovení týkajících se zvýhodňujících úkonů v rámci insolvenčního řízení a konstatování, že jednotlivé úkony byly provedeny ve lhůtě jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení avšak vůbec se nevypořádal s jeho námitkami proti žalobě. Pokračoval, že není pochyb o tom, že žaloba musí obsahovat dostatečná žalobní tvrzení, k jejichž prokázání musí žalobce unést důkazní břemeno. Žalobní tvrzení v žalobě jsou nedostatečná a zopakoval svou dosavadní argumentaci obsaženou ve svém vyjádření. Žalobce ani netvrdil míru možného uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů a závěr soudu prvního stupně o tom, že by k žádnému uspokojení jejich pohledávek nedošlo, je předčasný a neodůvodněný. Vyjádřil přesvědčení, že vyvrátil domněnku upravenou v § 241 odst. 2 InsZ, neboť v rozhodující době uspokojoval pohledávky nejen jeho, ale i splatné pohledávky ostatních věřitelů. Doplnil, že závěr o tom, že se dlužník nachází v úpadku mohl učinit až z účetní závěrky za rok 2014, tj. z výkazu zisků a ztrát vyhotoveného k 31. 12. 2014.

Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 214a odst. 2 písm. d/ o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 235 InsZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost 76 ICm 629/2016 (KSLB 76 INS 1672/2015) dlužníkových právních úkonů včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům, není-li dále stanoveno jinak (odst. 2).

Podle § 239 odst. 1 věta prvá a odst. 3 InsZ může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty.

Speciální skutkové podstaty neúčinnosti právních úkonů dlužníka vymezuje InsZ v § 240 pro právní úkony bez přiměřeného protiplnění, v § 241 pro zvýhodňující právní úkony a v § 242 pro úmyslně zkracující právní úkony.

Podle § 241 InsZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1).

Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern21), je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2).

Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3).

Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4).

Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 5) 76 ICm 629/2016 (KSLB 76 INS 1672/2015)

Podle § 242 InsZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odst. 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern21), byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odst. 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odst. 3). Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 239 ICdo 44/2014 Nejvyšší soud se vyjádřil k ustanovení § 242 InsZ tak, že toto ustanovení obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních jednání dlužníka a posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní jednání, není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v § 240 InsZ (ani § 241 InsZ), resp. předpokladem aplikaci § 242 InsZ na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku.

Ustanovení § 79 občanského soudního řádu (o.s.ř.) ukládá žalobcům ve sporných věcech, aby uvedli, čeho se domáhají. Žalobní petit musí být úplný, určitý a srozumitelný. Vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené musí být provedeno tak přesně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány; žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit. O.s.ř. nevyžaduje jako náležitost žaloby uvedení návrhu výroku rozsudku a pouze soud v občanském soudním řízení rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí a zněním výroku uvedeným v žalobě není vázán. Soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal a jež plynou i ze samotného obsahu žaloby.

Žalobce v žalobě formuloval petit žaloby tak, že se domáhal určení neúčinnosti Právních úkonů A a B, aniž by konkretizoval jednotlivé právní úkony tak, aby byly nezaměnitelné s jinými. V navrhovaných výrocích pod body I. a II. se žalobce nedomáhá určení jednotlivých právních úkonů, označených výše A1-A3, resp. B1-B7. Přesto z obsahu žaloby plyne, že se jedná celkem o 10 právních úkonů identifikovaných časem a výší částky, jež byla vyplacena žalovanému. Pokud takto soud prvního stupně u každého z těchto úkonů neuvedl ve výroku napadeného rozsudku, že je neúčinný a jen převzal formulaci uvedenou žalobcem v petitu žaloby, pak jeho rozhodnutí je nesrozumitelné a nekonkrétní, neboť podmínky neúčinnosti měly být zkoumány zvlášť u každého z odporovaných právních úkonů (žalovaný sám vylučuje neúčinnost B1 a B2, jak uvedeno shora). Odvolací soud tak shledává rozhodnutí v jeho výroku, který jediný zavazuje (a nelze jej vykládat z obsahu odůvodnění jako v případě žaloby) nepřezkoumatelným.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pak plyne zároveň z toho, že zatímco žalobce tvrdil skutečností a důkazy k nim za účelem určení neúčinností právních úkonů podle § 242 InsZ, jak žalovaný, tak soud prvního stupně rozhodoval o neúčinnosti podle 76 ICm 629/2016 (KSLB 76 INS 1672/2015) skutkové podstaty upravené v § 241 InsZ, jež však předpokládá žalobní tvrzení, jež odpovídají dikci tohoto ustanovení, kromě jiného i tomu (na rozdíl od tvrzení neúčinnosti podle § 242 InsZ), že odporované právní úkony učinil dlužník v době, kdy se nacházel v úpadku. Soud prvního stupně tak rozhodoval o neúčinnosti, která však tvrzena nebyla a rozhodl tak o něčem, čeho se žalobce nedomáhal, tj. určení neúčinnosti dlužníkových právních úkonů podle § 241 InsZ; závěr soudu prvního stupně o tom, že Úkon A1 (platba 1 mil. Kč) učinil dlužník úmyslně a je neúčinný podle § 242 InsZ postrádá bližší odůvodnění.

Odvolací soud tak má za to, že nelze napadený rozsudek řádně přezkoumat.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V něm pak soud prvního stupně znovu posoudí neúčinnost odporovaných právních úkonů podle § 242 InsZ, to však až poté, co učiní závěr o jejich platnosti, jako základního předpokladu pro zkoumání jejich neúčinnosti. Tyto závěry však může soud učinit teprve poté, co učiní řádné skutkové zjištění, což předpokládá, že uvede svá zjištění z každého provedeného důkazu zvlášť, tyto důkazy zhodnotí podle § 132 o.s.ř. a učiní skutkový závěr, který posoudí po právní stránce; v souvislosti s tím nepřehlédne, že v případě vztahu dlužníka a jeho společníka se jedná o osoby blízké.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

V Praze dne 5. září 2016

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela