103 VSPH 633/2015-42
81 ICm 434/2015 103 VSPH 633/2015-42 (KSUL 81 INS 24255/2014)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v právní věci žalobce: AXA pojišťovna, a.s., IČO 281 95 604, se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, zast. Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9, proti žalovanému: Insolvency Project, v.o.s., IČO 288 60 993, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, provozovna v Litoměřicích, Palachova 780, insolvenčnímu správci dlužnice Šárky anonymizovano , anonymizovano , zast. JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 81 ICm 434/2015-32 ze dne 26. června 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 81 ICm 434/2015-32 ze dne 26. června 2015 se v bodech III. a v navazujícím bodu II. výroku mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhá proti žalovanému určení pravosti do insolvenčního řízení přihlášené v jeho průběhu žalovaným popřené pohledávky ve výší 1.153,46 Kč z právního důvodu nedoplatku pojistného na základě pojistné smlouvy. Připustil, že svou spornou pohledávku přihlásil nikoliv v souladu s ustanovením § 177 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), když omylem k ní nepřipojil přílohy prokazující existenci popřené pohledávky. Poukázal na to, že obratem poté, co se dozvěděl, o tomto nedostatku, tyto přílohy k přihlášce doložil (poté, co byla pohledávka žalovaným popřena). Vyjádřil však názor, podle kterého to byl žalovaný, který neměl přezkoumávat přihlášku pohledávky, neboť byla neúplná, a správně ho měl vyzvat k jejímu doplnění postupem podle § 188 InsZ. Zdůraznil, že je nutno odlišovat situaci, kdy věřitel svou pohledávku není schopen prokázat a situaci, kdy k přihlášce pohledávky byly omylem přiřazeny jiné přílohy, než ty, kterých se v přihlášce dovolával. Doplnil, že v uvedených skutečnostech spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle § 150 o.s.ř.

Žalovaný poté, co byly přílohy k přihlášce pohledávky žalobcem připojeny, spornou pohledávku dodatečně uznal. Akcentoval však, že žalobcovou prvořadou povinností bylo přihlásit spornou pohledávku řádně a připojit k ní i přílohy ji prokazující a že nedostatek takových příloh neznamená, že by přihláška pohledávky byla neprojednatelná a byl namístě postup podle § 188 InsZ, tj. vyzývat věřitele (KSUL 81 INS 24255/2014) k jejímu doplnění. Žalobci vytkl, že se choval pasivně v insolvenčním řízení a nereagoval na skutečnosti zveřejňované v insolvenčním rejstříku a mohl tak předejít zahájení incidenčního sporu, k němuž došlo ze žalobcova zavinění, a proto požadoval, aby mu byla přisouzena náhrada nákladů řízení podle § 146 odst. 2 ve výši 4.114,-Kč a DPH ve výši 714,-Kč představující odměnu za zastupování advokátem.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil pravost popřené pohledávky (bod I. výroku), vyslovil, že žalobce nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení a že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává (body II. a III. výroku). Rozhodl tak rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 1 o.s.ř. poté, co žalovaný-insolvenční správce uznal pravost popřené pohledávky. Konstatoval, že ke zneužití práva nechat se zastupovat advokátem by došlo v případě, kdy účastník vystavil plnou moc k zastupování advokátem nikoliv s cílem, aby mu poskytoval právní pomoc, nýbrž aby při předpokládaném úspěchu ve věci bylo řízení zatíženo náklady řízení, jež by podle výsledku byla povinna mu nahradit protistrana sporu. V poměrech projednávané věci soud prvního stupně uvedl, že by podle výsledku řízení měl nárok na náhradu nákladů řízení žalovaný. Avšak lze dovodit, že udělení plné moci advokátovi k zastupování bylo vedeno pouze se záměrem, aby mohl tento advokáta inkasovat odměnu za zastupování, což plyne z personálního propojení osoby žalovaného a jeho zástupce, který u něho pracuje jako advokátní koncipient, jak plyne z internetových stránek advokátní komory. V těchto okolnostech shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle § 150 o.s.ř., pokud jde o právo žalovaného na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). Výrok II. týkající se práva na náhradu nákladů řízení žalobce neodůvodnil.

Tento rozsudek napadl žalovaný v zákonem stanovené lhůtě odvolání proti jeho bodu III. výroku a navrhl, aby jej odvolací soud změnil a přiznal mu náhradu nákladů řízení, neboť nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož tu jsou důvody pro postup podle § 150 o.s.ř. Uvedl, že žalobce přihlásil spornou pohledávku do insolvenčního řízení přihláškou, k níž nepřipojil přílohy ji prokazující a naopak připojil přílohy, týkající se jiné pohledávky; teprve v rámci incidenční žaloby žalobce prokazoval popřenou pohledávku odpovídajícími listinami. Konstatoval, že přihláška pohledávky po formální stránce byla bezvadná, a proto projednatelná, aniž by bylo třeba postupovat podle § 188 InsZ, a že žalobce může přičítat jen ke své tíži, že svou pohledávku do přezkumného jednání nedoložil. Vytkl žalobci jeho pasivní chování v průběhu insolvenčního řízení, kdy nereagoval na skutečnosti uveřejněné v insolvenčním rejstříku a nevyužil možnosti, jak předejít zahájení incidenčního řízení (doložením listin prokazujících spornou pohledávku do přezkumného jednání). Dovozoval tak, že je zcela namístě aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. K závěrům soudu prvního stupně o neúčelnosti zastoupení advokátem odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sen.zn. 103 VSPH 187/2012, v němž soud neodmítl jako neúčelné zastupování insolvenčního správce advokátem pro jeho zaneprázdněnost při větším počtu incidenčních řízení, v nichž osobně objektivně nemůže plnit své procesní povinnosti.

Žalobce se k odvolání nevyjádřil. (KSUL 81 INS 24255/2014)

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle ustanovení § 212 a § 212a o.s.ř., aniž nařizoval, v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. jednání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 7 InsZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení.

Podle § 202 InsZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci (odst. 1). Náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit (odst. 2).

Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle § 143 o.s.ř. žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.

Zatímco speciální ustanovení § 202 InsZ se týká jen případů, kdy insolvenční správce neměl úspěch ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřené pohledávky, v případě jeho úspěchu je namístě postupovat podle obecné právní úpravy náhrady nákladů řízení obsažené v o.s.ř.

V projednávané věci není pochyb, že žalobce měl z procesního hlediska plný úspěch ve věci, a proto je namístě aplikovat speciální ustanovení § 202 InsZ a nikoliv obecnou právní úpravu náhrady nákladů řízení podle o.s.ř. Zcela nesrozumitelný je závěr soudu prvního stupně, že podle výsledků řízení měl nárok na náhradu nákladů řízení žalovaný, neboť formulace neodpovídá ustanovení § 142 o.s.ř. týkající se úspěchu účastníka řízení ve věci, nýbrž ustanovení § 148 o.s.ř. upravujícího náhradu nákladů řízení státu a naopak úspěch ve věci měl žalobce.

Odvolací soud má za to, že za uvedené situace nebylo možno aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř. a ani § 146 odst. 2 o.s.ř. , jak v odvolání uváděl žalovaný a výrok o nákladech řízení bylo lze odůvodnit pouze ustanovením § 202 odst. 1 InsZ, zejména pak nebylo možné rozhodovat zvlášť o nákladech řízení žalobce (bez odůvodnění) a žalovaného.

Nad rámec uvedeného považuje odvolací soud za vhodné doplnit, že argumentace soudu prvního stupně by byla namístě jen v případě, že by žalobu zamítl, neboť pak by o náhradě nákladů řízení bylo třeba rozhodovat podle § 142, § 143 nebo § 150 o.s.ř. (KSUL 81 INS 24255/2014)

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek v bodě III. a souvisejícím bodu II. výroku změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 202 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 13. srpna 2015

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná