103 VSPH 63/2016-107
60 ICm 2361/2015 103 VSPH 63/2016-107 (KSPA 60 INS 30255/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Věry Modlitbové v právní věci žalobkyně: VPI CZ, v.o.s., IČO: 03007740, se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 5/49, PSČ 18600, insolvenční správkyně dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , IČO: 10478418, Ronov nad Doubravou, Lichnická 65, PSČ 53842, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, PSČ 50002, proti žalované: Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Smíchov, Křížová 1292/25, PSČ 22508, korespondenční adresou v Hradci Králové, Slezská 839, PSČ 50200, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice, č.j. 60 ICm 2361/2015-86 ze dne 27. listopadu 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice, č.j. 60 ICm 2361/2015 86 ze dne 27. listopadu 2015 se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.114,-Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Milana Jelínka, advokáta, se sídlem v Hradci Králové.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v postavení insolvenční správkyně proti žalované jako věřitelce č. 15 s přihláškou pohledávek č. 16 (P16) domáhá určení neexistence do insolvenčního řízení vedeného dlužníkem přihlášených vykonatelných pohledávek obsažených v P16 poté, co popřela jejich pravost. Pohledávky pod pořadovými čísly isir.justi ce.cz (KSPA 60 INS 30255/2014)

1, 2, 11, 12 a 13 opírané o platební výměry a výkazy nedoplatků uplatnila žalovaná jako nezaplacené pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, včetně penále, zajištěné zřízením soudcovského zástavního práva a zástavního práva rozhodnutím příslušné správy sociálního zabezpečení (sporné pohledávky); předmětem zástavního práva jsou nemovitosti dlužníka. Žalobkyně popřela pravost sporných pohledávek namítajíc jejich promlčení a dobu uplynuvší od vykonatelných platebních výměrů a výkazů nedoplatků, jakož i od právní moci usnesení příslušného soudu o zřízení soudcovského zástavního práva.

Žalovaná odkázala na data právní moci vykonatelných rozhodnutí a usnesení o zřízení zástavního práva a navrhla zamítnutí žaloby. Argumentujíc účinky podání návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva vyjádřila přesvědčení o tom, že účinky zahájeného řízení o výkonu rozhodnutí trvají, a promlčecí doba tak nemohla uplynout.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalovaná nemá vůči dlužníkovi sporné pohledávky (bod I. výroku), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12.342,-Kč (bod II. výroku).

Z hlediska skutkového soud prvního stupně při rozhodování vyšel ze zjištění, že dne 25.2.2015 byl zjištěn úpadek dlužníka a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. Žalovaná přihlásila v přihlašovací lhůtě (27.3.2015) sporné pohledávky jako doplatek pojistného a penále z doplatků ze záloh pojistného v celkové výši 39.840,-Kč vyměřené platebním výměrem č. 47/97/OSVČ (pohledávka č. 1), jako penále v celkové výši 102.488,-Kč vyměřené platebním výměrem č. 10/04/OSVČ/PV (pohledávka č. 2), jako dlužné pojistné a penále v celkové výši 7.670,21 Kč vyměřené výkazem nedoplatků č. 4681/99 (pohledávka č. 11), jako dlužné pojistné a penále v celkové výši 20.935,-Kč vyměřené výkazem nedoplatků č. 5176/99 (pohledávka č. 12), a jako dlužné pojistné a penále v celkové výši 20.651,-Kč vyměřené výkazem nedoplatků č. 18531/00 (pohledávka č. 13). Platebními výměry ze dnů 19.12.1997 a 24.5.2004, jež nabyly právní moci 17.3.1998 a 16.6.2004, a výkazy nedoplatků ze dnů 12.7.1999, 15.10.1999 a 3.2.2000, jež nabyly právní moci 29.7.1999, 26.10.1999 a 16.2.2000, Okresní správa sociálního zabezpečení v Chrudimi (OSSZ) dlužníkovi uložila povinnost uhradit dlužné pojistné, zálohy na pojistném a penále. Okresní soud v Chrudimi k návrhům ze dnů 3.7.2000 a 22.12.2004 nařídil podle platebních výměrů a výkazů nedoplatků OSSZ usneseními ze dne 25.7.2000, č.j. 5 E 2795/2000-16, a ze dne 5.1.2005, č.j. 5 E 5173/2004-8, soudcovské zástavní právo k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 615 pro katastrální území Ronov nad Doubravou; rozhodnutí okresního soudu nabyla právní moci dnem 14.9.2000 a 18.2.2005. OSSZ pěti rozhodnutími ze dne 16.6.2014, jež nabyla dne 9.7.2014 právní moci, zřídila k zajištění sporných pohledávek (č. 1, 2, 11 a 12) zástavní právo k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 83 pro katastrální území Ronov nad Doubravou. Při přezkumném jednání dne 2.6.2015 popřela žalobkyně sporné pohledávky z důvodu jejich promlčení. Žalobkyně podala žalobu o určení neexistence sporných pohledávek dne 10.6.2015.

Cituje ust. § 18 a § 20 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (ZPSZ), a ust. § 104i (KSPA 60 INS 30255/2014) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (zopsz), s odkazem na závěry Nejvyššího soudu soud prvního stupně na základě skutkových zjištění zhodnotil sporné pohledávky jako promlčené. Vycházeje z povahy zřízení soudcovského zástavního práva jako způsobu výkonu rozhodnutí, jehož účelem je v zásadě toliko zajištění vykonatelné pohledávky, uzavírá v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, že právní mocí usnesení o nařízení soudcovského zástavního práva řízení o výkonu rozhodnutí končí, aniž by muselo být zastaveno samostatným rozhodnutím. Tímto okamžikem počíná běžet nová (zřízením soudcovského zástavního práva stavená a přetržená) promlčecí lhůta. Odkazuje na data právní moci platebních výměrů, výkazů nedoplatků a usnesení Okresního soudu v Chrudimi konstatuje překročení lhůty 10 let ve vztahu ke dni přihlášení sporných pohledávek. Zřízení zástavního práva OSSZ jako důvod ke stavení a přetržení promlčecí doby neshledává.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (o.s.ř.) a vyhláškou č. 177/1996 Sb. (Advokátní tarif) V řízení úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů za zastoupení advokátem v rozsahu odměny ve výši 9.300,-Kč podle ust. § 7 a § 9 odst. 4 písm. c) Advokátního tarifu, tří náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 2.142,-Kč.

Toto rozhodnutí napadla žalovaná v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby ho odvolací soud změnil tak, že určí sporné pohledávky pravými a nepřizná žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Argumentujíc nezastavením výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva se dovolává účinků probíhajícího řízení, jež staví běh promlčecí doby. Pokud jde o soudem prvního stupně přiznanou náhradu nákladů právní pomoci žalobkyně, poukázala na neexistenci souhlasu věřitelského orgánu a shledala uplatněné náklady jako neúčelně vynaložené v rozporu s dobrými mravy. Upozornila na to, že ohlášený společník žalobkyně je současně společníkem a jednatelem advokátní kanceláře, jehož jiný jednatel je právním zástupcem žalobkyně, a dovodila personální propojení žalobkyně a jejího zástupce. Uloženou povinnost hradit náklady řízení považuje za nepřiměřeně tvrdé opatření i vzhledem k odbornosti ohlášeného společníka.

Žalobkyně setrvávajíc na žalobních argumentech označuje napadený rozsudek jako věcně správný. Námitky žalované proti uložené povinnosti hradit náklady právního zastoupení žalobkyně odmítá jako nedůvodné. Otázka souhlasu věřitelského orgánu dle z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), je v incidenčním řízení pro rozhodnutí o nákladech řízení účastníka sporu bezpředmětná, neboť se vztahuje toliko k majetkové podstatě dlužníka. Přiznaná náhrada právního zastoupení v projednávané věci nejde k tíži majetkové podstaty dlužníka, nýbrž k tíži neúspěšné žalované. Z uvedeného důvodu se nejedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Poukazujíc na standardní judikaturu týkající se práva insolvenčního správce nechat se v incidenčních řízeních zastoupit advokátem vysvětluje podstatu činností insolvenčního správce a dovolává se zásady spravedlivého procesu. Jako použitelnou neshledává aplikaci § 150 o.s.ř., když žalovaná nastalou situaci sama zavinila. (KSPA 60 INS 30255/2014)

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., přihlédl přitom k omezením, která jsou uvedena v ustanovení § 205a odst. 1 a § 211a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Skutková zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla odvoláním zpochybněna, nacházejí spolehlivou oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na jejich výstižné vyjádření v napadeném rozsudku a dospívá k následujícím závěrům.

K otázce promlčení vykonatelných pohledávek namítaného insolvenčním správcem:

Podle § 199 odst. 2 InsZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. K problematice jiného právního posouzení věci se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 18.7.2013, sen.zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod č. 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 106/2013), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím. Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci); tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost).

Právní nauka i soudní praxe jsou zajedno, že zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech je samostatným způsobem výkonu rozhodnutí, i když nejde o způsob výkonu rozhodnutí, jenž by směřoval přímo k uspokojení pohledávky oprávněného (podle jeho povahy jde o zajištění vymáhané pohledávky). Má-li z hlediska promlčení stejné právní účinky jako uplatnění práva u soudu či jiného orgánu i návrh na výkon rozhodnutí, jímž se oprávněný domáhá výkonu rozhodnutí, kterým mu bylo přiznáno právo, není důvodu, aby se podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí tímto způsobem, tedy zřízením soudcovského práva, nestavěl běh promlčecí doby jen proto, že tento způsob výkonu nemá sám o sobě za následek uspokojení vymáhané pohledávky, nýbrž pouze její zajištění. Stavením běhu promlčecí doby podle § 112 občanského zákoníku se původní doba přetrhuje a počíná běžet lhůta nová. Právní mocí usnesení o nařízení výkonu zřízením soudcovského práva je řízení o výkon rozhodnutí skončeno a není jej tudíž namístě zastavovat (k tomu blíže v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2010, sp.zn. 20 Cdo 2270/2008). (KSPA 60 INS 30255/2014)

Promlčení je jedním z občanskoprávních institutů, jež jsou úzce spjaty s uplynutím času. Uplynula-li zákonem určená promlčecí doba, na jejíž běh nemají vliv upomínky či jiná upozorňování věřitele, a věřitel v ní stanoveným způsobem své právo u soudu či jiného orgánu nevykonal (neuplatnil), nevykonané (neuplatněné) právo se promlčelo. Vzdor nastalému promlčení však věřiteli zůstává jeho promlčené subjektivní právo nadále zachováno. I dlužník nadále zůstává povinným splnit svůj dluh, jenž tomuto promlčenému právu věřitele odpovídá. V důsledku marného uplynutí promlčecí doby však nicméně určitý právní účinek nastal, totiž dlužníkovi vzniklo nově oprávnění vznést v průběhu řízení námitku promlčení a tím způsobit zánik věřitelovy možnosti domoci se s úspěchem u soudu promlčeného subjektivního práva. Jinak řečeno, dlužníkovi vzniklo oprávnění způsobit vznesením námitky promlčení zánik nároku, s nímž je jinak zásadně subjektivní právo spojeno (k tomu blíže v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2011, sp.zn. 33 Cdo 3752/2009).

Právo vymáhat pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a právo vymáhat penále se promlčuje za 10 let od právní moci platebního výměru (výkazu nedoplatků), jímž bylo vyměřeno. Promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu (srov. § 18 a § 20 ZPSP).

Z R 106/2013 se podává, že jako důvod popření vykonatelné pohledávky lze uplatnit jen takové skutečnosti, jež nebyly předmětem zkoumání v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí, jež by mohly vést ke zjištění jiného skutkového stavu a z tohoto důvodu přivodit pro namítajícího insolvenčního správce rozhodnutí, které by vyznělo v dlužníkův prospěch. Námitka promlčení má procesní povahu, jež má hmotněprávní dopady projevující se v oslabení práva oprávněného do té míry, že se nemůže obrátit pro jeho ochranu k soudu, přestože nic nemění na skutkovém zjištění. Proto vznesená insolvenčním správcem jako důvod popření vykonatelných pohledávek, byť není skutkovou námitkou, nepředstavuje jiné právní posouzení věci, jež by § 199 odst. 2 InsZ vylučoval. Je-li námitka promlčení uplatnitelná v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2012, sp.zn. 20 Cdo 595/2010), není důvod se domnívat, že v insolvenčním řízení, jež principiálně slouží k uspokojování pohledávek dlužníkových věřitelů, v rámci přezkumu závazků dlužníka takovou námitku uplatnit nelze. Jinými slovy, nebylo-li zahájeno řízení o výkonu rozhodnutí, jímž byla věřiteli přiznána pohledávka vůči dlužníku, je námitka promlčení vznesená insolvenčním správcem při popření pravosti vykonatelné pohledávky přípustná. Z pohledu ustanovení § 199 odst. 2 InsZ v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci.

Žalovaná své právo vůči dlužníkovi u soudu vykonala (uplatnila), a to podáním přihlášky sporných pohledávek, po marném uplynutí promlčecí doby. V důsledku žalobkyní (v popěrném úkonu) vznesené námitky tak nastaly účinky promlčení. Výhradu marného uplynutí doby k výkonu platebních výměrů a výkazů nedoplatků dlužník nevznesl, neboť zde neprobíhalo řízení, v jehož rámci by tak mohl učinit. Dlužníku, jenž nemůže v probíhajícím oddlužení popírat pohledávky zajištěných věřitelů (srov. § 410 InsZ), nadto nebyla možnost namítnout promlčení dána. Řízení o výkonu platebních výměrů a výkazů nedoplatků bylo pravomocným zřízením soudcovského zástavního práva ukončeno; od této chvíle běžela nová (řízením o výkonu rozhodnutí nařízením soudcovského zástavního práva stavená a přetržená) (KSPA 60 INS 30255/2014) promlčecí lhůta v trvání 10 let. Zřízením soudcovského zástavního práva i zřízením zástavního práva rozhodnutím OSSZ došlo k zajištění sporných pohledávek, nikoli k jejich vymáhání (výkonu). Nebyly-li sporné pohledávky, ač zajištěné zástavním právem, dlužníkem dobrovolně uspokojeny, a žalovaná nepřistoupila k využití možnosti (vymáhat je prostřednictvím výkonu rozhodnutí) poskytnuté jí zákonem, nelze marné uplynutí lhůty k takovému kroku klást k tíži dlužníka (a ve svém důsledku ostatních věřitelů dlužníka).

K otázce zastoupení insolvenčního správce advokátem:

Podle § 7 odst. 1 InsZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení o.s.ř., nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 36 odst. 1 InsZ je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.

Podle § 39 odst. 3 InsZ lze náklady insolvenčního správce spojené s využitím právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků hradit z majetkové podstaty, jen je-li jejich využití účelné vzhledem k rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení a jsou-li předem schváleny věřitelským výborem.

Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle § 202 odst. 1 InsZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

Žádné z ustanovení InsZ neomezuje insolvenčního správce v právu nechat se zastoupit advokátem. Insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí a nelze mu přičítat k tíži, že k naplnění povinností vyplývajících z jeho funkce zmocní ke svému zastupování advokáta. Důvody pro takový postup netkví v nedostatku odbornosti (ta se přirozeně předpokládá), nýbrž v nedostatku času, jenž musí věnovat i věci jiného dlužníka; insolvenční správce tak musí zvažovat, které povinnosti ještě stačí splnit osobně a které prostřednictvím svého zástupce. K otázce přípustnosti odměny za zastupování advokátem se vyjádřil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 7.1.2011, sp.zn. 10 Cmo 171/2010; jako nepřípustný náklad řízení je považována odměna za zastupování advokátem, který vykonává advokacii jako zaměstnanec advokáta, jenž je současně insolvenčním správcem. O takový případ však v projednávané věci nejde. Samotná účast (KSPA 60 INS 30255/2014) ohlášeného společníka žalobkyně ve společnosti s jinými advokáty, z nichž některý zastupuje žalobkyni v incidenčním sporu, nezakládá vztah, jenž by bylo možno považovat za pracovněprávní či obdobný. Jak ohlášený společník žalobkyně, tak právní zástupce žalobkyně jsou oprávněni vykonávat advokacii samostatně. § 202 InsZ je speciálním k obecné úpravě nákladů řízení obsažené v § 142 a násl. o.s.ř. Úspěch účastníka incidenčního (odporového) sporu z popření pohledávky nezaloží povinnost insolvenčního správce uhradit mu jeho náklady. Úspěšnému insolvenčnímu správci však vzniká povinnost přiznanou náhradu nákladů spravovat jako majetkovou podstatu dlužníka. Insolvenční správce přitom nese riziko, že pokud v řízení neuspěje, bez souhlasu věřitelského výboru nemůže zaplatit náklady zastoupení z majetkové podstaty, nýbrž ze svých prostředků. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že vzhledem k postavení žalobkyně v projednávané věci se nejedná o neúčelně vynaložené náklady na bránění práva.

K otázce aplikace § 150 o.s.ř. :

Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Jde o moderaci náhrady nákladů řízení, jež je pro sporné věci upravena mimo jiné v ust. § 142 o.s.ř., neboť někdy se může jevit postup podle uvedené právní úpravy jako nepřiměřená tvrdost. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka (v poměrech projednávané věci pak míry uspokojení pohledávek ostatních dlužníkových věřitelů). Významné z hlediska aplikace § 150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, jež vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Třeba zdůraznit, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci a ustanovení § 150 o.s.ř. zakládající diskreční oprávnění soudu je namístě aplikovat jen ve zcela výjimečných případech.

Z insolvenčního spisu plyne, že žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení 14 dílčích pohledávek v celkové výši 687.326,-Kč a že sporné pohledávky pod čísly 1, 2, 11, 12 a 13 uplatněné jako zajištěné zástavním právem dosahují celkové výše 191.584,21 Kč. Žalovaná řádně označila pohledávky důvodem, výší, předmětem zajištění i titulem; k přihlášce (P16) připojila veškeré listiny dokládající uváděné skutečnosti. Teprve v průběhu incidenčního řízení vyplynul omyl žalované v právním hodnocení zřízení soudcovského zástavního práva jako neukončeného (stále probíhajícího) řízení o výkonu rozhodnutí. V uvedené situaci tak nelze žalobkyni přičítat v neprospěch, že namítla promlčení sporných pohledávek. Ustálená judikatura je v hodnocení ukončení řízení o výkonu rozhodnutí nařízením soudcovského zástavního práva jednotná, žalobkyně tak právem očekávala, že žádné řízení o výkonu platebních výměrů a výkazů nedoplatků neprobíhalo, což se ukázalo pravdivým. (KSPA 60 INS 30255/2014)

Odvolací soud tak neshledal v projednávané věci důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle § 150 o.s.ř. Žalobkyně poté, co popřela vykonatelné pohledávky žalované, byla nucena podat žalobu na jejich neexistenci z důvodu jejich popření, tj. promlčení, tedy žalobu podala důvodně a ve sporu uspěla. Byla to žalovaná, jež svojí nečinností přivodila marné uplynutí promlčecí lhůty. Okolnost, že žalovanou je stát (organizační složka státu), nezakládá žádný mimořádný ohled. Soud prvního stupně tak správně zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobkyně podle § 142 odst. 1 o.s.ř. v rozsahu nákladů zastoupení advokátem v souladu s Advokátním tarifem.

Na základě výše uvedených závěrů odvolací soud napadený rozsudek z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně zákonu odpovídajícího bodu výroku o náhradě nákladů řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení zcela úspěšné žalobkyni v rozsahu odměny za zastupování z tarifní hodnoty 50.000,-Kč ve výši 3.100,-Kč [§ 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. k) Advokátního tarifu] a jedné náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 Advokátního tarifu ve výši 300,-Kč, celkem 3.400,-Kč; po připočtení DPH 21% tak náhrada nákladů odvolacího řízení činí 4.114,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 12. října 2016

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná