103 VSPH 618/2014-73
29 ICm 3663/2013 103 VSPH 618/2014-73 (KSCB 28 INS 11674/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v právní věci žalobce: Mgr. Ing. Ivo Hala se sídlem Anglická 140/20, Praha 2, insolvenční správce dlužnice JIP-Papírny Větřní, a.s. se sídlem Papírenská 2, Větřní, IČO: 45022414, za vedlejšího účastenství: KAMION TRANSPORT, s.r.o. (dříve Autodoprava Hanzalík, s.r.o.) se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, IČO: 25170961, proti žalovanému: Specializovaný finanční úřad se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, IČO: 72080043, o popření pravosti vykonatelných pohledávek, o odvolání žalobce a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 3663/2013-32 ze dne 30. dubna 2014,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 3663/2013-32 ze dne 30. dubna 2014 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou proti žalovanému domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužnicí JIP-Papírny Větrní, a.s. (dále jen dlužnice) pohledávku ve výši 135.281.773,19 Kč, jež představuje dílčí pohledávky vyplývající z platebního výměru ze dne 3.6.2013, č.j. 213583/13/4022-07000-302626 (dále též výměr 1), za daň z přidané hodnoty (DPH) ve výši 135.068.852,19 Kč (dále též P1), a z platebního výměru ze dne 18.6.2013, č.j. 235482/13/4000-27801-202443 (dále též výměr 2) představující úroky z prodlení z DPH ve výši 212.921,-Kč (dále též P2), jež byly přihlášeny žalovaným dne 31.7.2013 v celkové výši 135.291.429,19 Kč a které při přezkumném jednání 30.9.2013 popřel. Namítl, že uvedené pohledávky nebylo lze (KSCB 28 INS 11674/2013) přezkoumat z důvodu jejich nepřesné kvantifikace, přičemž ani z doplnění přihlášky žalovaným nebylo lze takto učinit, neboť byl předložen absolutně nečitelný platební výměr 1). Uzavřel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 28.5.2008, č.j. 9 Afs 203/2001-45, že žalovaným uplatněná pohledávka měla být vyčerpávajícím způsobem odůvodněna, aby se předešlo jakýmkoliv pochybnostem ohledně jeho potenciální libovůle.

Vedlejší účastník na straně žalobce se vyjádřil stejně jako žalobce a oba shodně namítali, že platební výměry žalovaného nemají charakter vykonatelné pohledávky.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že k přihlášce přiložené platební výměry byly čitelné, pouze kopie daňového přiznání vypracovaná dlužnicí byla v důsledku technické chyby částečně nečitelná, resp. nečitelné na ní byly popisy jednotlivých řádků, jež jsou na formuláři k přiznání DPH umístěny na zeleném pozadí. Z formy tohoto daňového formuláře veřejně kdekoliv přístupného nebylo pochyb o tom, co je jeho obsahem, zejména za situace, kdy čitelné byly číselné údaje o daňové povinnosti dlužnice. Z výměru 1) je zřejmé, že se jedná o pohledávku z titulu platebního výměru na DPH za duben 2013 vystavený dlužnicí, a proto daň vyměřil podle tohoto daňového přiznání v souladu s § 139 odst. 2 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád ve znění změn a doplňků (dále jen Dř). Vzhledem k tomu, že výměrem 1) vyměřená DPH se neodchyluje od dlužnicí tvrzené daně, v souladu s § 147 odst. 1 a 2 Dř nemusí obsahovat toto rozhodnutí odůvodnění. Pohledávka P2) stanovená výměrem 2) pak představuje úrok z prodlení s úhradou DPH za duben 2013 stanovený v souladu s § 252 Dř.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně v bodě I. výroku rozsudku zamítl žalobu, že žalovaný nemá, coby věřitel č. 258 za dlužnicí pohledávku ve výši 135.281.773,19 Kč evidovanou pod P263, kterou přihlásil do insolvenčního řízení na majetek dlužnice vedeného u tamního soudu pod sp. zn. KSCB 28 INS 11674/203, a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně uvedl, že při jednání dne 30. 4. 2014 žalobce doplnil, že nezpochybňuje vykonatelnost pohledávky, avšak neměl žádné podklady, ze kterých by mohl definovat určitou obranu vůči uplatněné přihlášce. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že dlužnice pochybila, neboť špatně formulovala daňové přiznání a postupovala v daňovém řízení nesprávně, např. pokud jde o tzv. akci Lukavice, odvedla DPH z faktur, u nichž vůbec plnění nebylo dodáno, naopak u jiných faktur nepožádala o vratku, čímž vznikla úplně jiná daňová povinnost, než která odpovídá zákonu. Záměrně proto popěrný úkon definoval natolik obecně, aby se pod něj následně daly podřadit argumenty, které eventuálně vyjdou najevo, šlo tedy o to na nic nezapomenout. Současně žalobce předložil soubor faktur, které byly podkladem pro daňové přiznání, a doplnil, že částky odpovídající těmto fakturám jsou sice v daňovém přiznání uplatněny ve správných částkách, ale je z nich špatným způsobem dovozena výše DPH, takže dlužnice měla odvést DPH na základě předložených faktur, ovšem v nižší částce.

Soud dále pokračoval, že žalobce při přezkumném jednání popřel pohledávky P1 a P2 co do pravosti, nikoliv do výše, přičemž z obsahu protokolu o přezkumném (KSCB 28 INS 11674/2013) jednání se podává, že důvodem popření pohledávky je, že věřitel (žalovaný) řádně nedoložil vznik těchto pohledávek, aniž by zmínil jiné důvody popření. Dále k z předložených výměrů a listin k přihlášce zjistil, že jsou čitelné.

Soud cituje § 199 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), konstatoval, že žalobce v žalobě nikterak nezpochybňuje vykonatelnost a existenci citovaných správních rozhodnutí (výměrů), a popření odůvodnil pouze tím, že žalobce nedoložil pohledávku, přestože měl k dispozici vykonatelné platební výměry, jež nijak nezpochybnil z hlediska jejich pravosti či existence a pohledávku eviduje v seznamu přihlášených pohledávek jako vykonatelnou. Žalobce uvedl, že žalovaný sice učinil správný právní závěr o tom, jaká je výše daňové povinnosti na základě předloženého daňového přiznání, ovšem daňové přiznání bylo dlužnicí nesprávně formulované, resp. dlužnice nesprávně stanovila výši své daňové povinnosti. Soud dále vyslovil, že argumentaci žalobce, že na uvedené výměry nelze aplikovat § 199 IZ považuje za protismyslnou, neboť je jako správní rozhodnutí z tohoto režimu nelze vyjímat. Je zřejmé, že skutkové okolnosti, které žalobce náznakově u jednání v rámci incidenčního řízení popsal, byly (nebo alespoň mohly být) při řádném vedení přezkumného procesu žalobci známy a nic mu nebránilo v jejich uplatnění. Je zřejmé, že některý z uvedených argumentů by byl ´ podřaditelný pod limitu danou v § 199 odst. 2 IZ. Pokud tak žalobce neučinil, nemůže být k takovým skutečnostem v průběhu incidenčního sporu přihlíženo, ani pokud tak učinil z opatrnosti, což považuje soud za absurdní. Protože argumentace, pro kterou byla pohledávka skutečně popřena, je zjevně nedůvodná (pohledávka byla doložena platebním výměrem) a další skutečnosti při přezkumném jednání uvedeny nebyly a dále protože skutečnosti, které popisuje žalobce v žalobě, nemají ani charakter popření pravosti, ale výše pohledávky, pro kterou však pohledávka popřena nebyla, soud uzavřel, že k uvedeným argumentům nemůže být přihlíženo a je nutno žalobu bez dalšího zamítnout, neboť vlastně neexistuje předmět, kterým by se soud v rámci incidenčního řízení skutkově mohl zabývat. Proto také z podkladů, které žalobce při jednání předložil (seznam faktur) nevyvozoval žádné skutkové závěry. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (o.s.ř.) s respektováním skutečnosti, že žalovaný náklady řízení nepožadoval.

Proti tomuto rozsudku podali žalobce a vedlejší účastník včasné odvolání, v němž s odkazem na § 85 odst. 1 Dř namítli, že žalovaný neměl vydat výměry, nýbrž zahájit daňovou kontrolu, jímž správce daně prověřuje tvrzení daňových subjektů a jiné skutečnosti mající vliv na stanovení jejich daňové povinnosti, a že výsledkem vyměřovacího řízení, které je zahájeno podáním daňového přiznání je vydání rozhodnutí (platebního výměru), v němž správce daně akceptuje tvrzení daňového subjektu v případě, že dospěje ke zjištění, že toto tvrzení odpovídá podle míry poznání v daném okamžiku jeho skutečné daňové povinnosti; pokud na základě provedených zjištění správce daně zjistí, že tvrzená daň neodpovídá daňové povinnosti daňového subjektu, stanoví výslednou daň sám s tím, že rozdíl mezi částkou tvrzenou a částkou zjištěnou v rozhodnutí vyznačí. Žalobce pak zdůraznil, že daňové přiznání bylo dlužnicí podáno podmíněně v návaznosti na daňovou kontrolu zahájenou 21.9.2011 a ukončenou projednáním zprávy o daňové kontrole z 3.9.2013. Dlužnice považovala tuto daňovou kontrolu za šikanózní, a to již s ohledem na její délku, proto podala daňové přiznání a očekávala zahájení daňové kontroly. Na podporu svých tvrzení proto žalobce doložil soubor daňových dokladů (KSCB 28 INS 11674/2013) dlužnice, jež byly podkladem pro daňové přiznání, přičemž lze v průběhu incidenčního sporu lze doplňovat skutková tvrzení ve smyslu § 120 odst. 1 o.s.ř. Z uvedených důvodů soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, čímž zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce pak zdůraznil, že popřel sporné pohledávky žalovaného co do pravosti i výše, proto neobstojí závěr soudu o popření jejich pravosti, přičemž ve striktně gramatickém výkladu insolvenčního zákona v odůvodnění napadeného rozsudku shledává přepjatý formalismus, jenž zakládá soudní svévoli.

Žalovaný navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit, neboť uplatnil nárok na základě pravomocných a vykonatelných rozhodnutí-platebních výměrů. Namítl, že není zřejmé, z jakého důvodu měl zahájit daňovou kontrolu, neboť neměl pochybnosti o správnosti údajů uvedených v daňovém přiznání dlužnice, takže neměl ani důvod požadovat, aby tvrzené údaje prokázala, ať už formou postupu k odstranění pochybností podle § 89 Dř nebo formou daňové kontroly dle § 85 a násl. Dř. Naopak, pokud by daňovou kontrolu zahájil, ačkoliv by věděl, že k tomu není žádný důvod, počínal by si ve vztahu k dlužníkovi nepřípustně svévolně. Žalovaný souhlasil se soudem prvního stupně rovněž v tom, že tvrzení a důkazní návrhy žalobce v průběhu řízení představovaly nepřípustné rozšíření jeho popěrného úkonu, v němž nenamítal, že by dlužnice přiznala i některá plnění, která dani nepodléhala, nebo že neuplatnila některé daňové výhody.

Odvolací soud postupem podle § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, ve věci nařídil jednání a dospěl k závěru, že odvolání žalobce a vedlejšího účastníka nejsou důvodná.

Podle § 199 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatnil proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

V případě přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci (KSCB 28 INS 11674/2013) neplyne (blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.7.2013, sp.zn. KSPL 56 INS 23224/2011, 156 ICm 738/2012, 29 ICdo 7/2013).

Podle § 135 odst. 2 a 3 Dř daňový subjekt je povinen v řádném tvrzení sám vyčíslit daň a uvést předepsané údaje, jakož i další okolnosti rozhodné pro vyměření daně. Daň je splatná v poslední den lhůty stanovené pro podání řádného daňového tvrzení.

Podle § 139 odst. 1 Dř daň lze vyměřit na základě daňového přiznání nebo vyúčtování, nebo z moci úřední.

Podle § 140 odst. 4 Dř neodchyluje-li se vyměřená daň od daně tvrzené daňovým subjektem, nelze se proti platebnímu výměru, kterým je tato daň stanovena, odvolat; to neplatí, pokud byl platební výměr vydán na základě rozhodnutí o závazném posouzení.

Podle § 147 odst. 1 a 2 Dř správce daně v nalézacím řízení stanoví daňovému subjektu daň rozhodnutím, které se označuje jako platební výměr, dodatečný platební výměr nebo hromadný předpisný seznam; tato rozhodnutí se neodůvodňují. Pokud se stanovená daň odchyluje od daně tvrzené daňovým subjektem, musí být rozdíl v rozhodnutí o stanovení daně odůvodněn.

Odvolací soud v první řadě konstatuje, že se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, na něž pro stručnost v podrobnostech odkazuje, přičemž k jednotlivým popěrným důvodům považoval za vhodné dodat následující.

Odvolací soud neshledal důvodnou výhradu, že žalovaný nedoložil původ vzniku P1 a P2 s odůvodněním o nečitelnosti a nedoložení jejich přesné kvantifikace, rovněž pak neobstojí námitky, že výměry neobsahují žádné konkrétní okolnosti vzniku obou pohledávek. Titulem vykonatelných pohledávek jsou rozhodnutí-platební výměry, která se podle zákona vydávají bez dokazování a odůvodnění, jako tomu bylo v tomto případě, kdy žalovaný vyměřil dlužnici daň výměrem 1) poté, co dlužnice si daň sama vyměřila, avšak ve stanovené lhůtě ji neodvedla (§ 135 odst. 2 a 3, § 140 odst. 4 a § 147 odst. 1 Dř).

Odvolací soud neakceptuje ani námitku, že P1 a P2 nemají charakter vykonatelné pohledávky. Posouzení, zda přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou závisí vesměs na skutkových okolnostech dané věci, kdy věřitel v přihlášce uvedl i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá a vykonatelnost pohledávky prokazuje veřejnou listinou, což žalovaný učinil, když k přihlášce pohledávek připojil (čitelné) platební výměry opatřené doložkou vykonatelnosti (není pochyb o tom, že se jedná o vykonatelná rozhodnutí orgánů veřejné moci ve smyslu § 274 písm. f/ o.s.ř., takže tato námitka žalobce rovněž neobstojí). Závěr, že přihlášená pohledávka není pro účely jejího přezkoumání pohledávkou vykonatelnou, se pak může opírat např. o zjištění, že přihlášený věřitel nedoložil nejpozději v době přezkoumání této pohledávky veřejnou listinu, která vykonatelnost pohledávky prokazuje (což se v daném případě, jak zmíněno shora, nestalo), anebo že formálně bezvadné a vykonatelné rozhodnutí příslušného orgánu je rozhodnutím nicotným (žalobce v tomto směru žádná konkrétní tvrzení nenabídl). O tom, že žalobce prvotně (KSCB 28 INS 11674/2013) posoudil pohledávky jako vykonatelné svědčí i to, že jejich vykonatelnost byla vyznačena v seznamu přihlášených pohledávek, jenž je součástí protokolu o přezkumném jednání konaném dne 30.9.2013 (č.d. B-36), na němž byly pohledávky přezkoumány.

Odvolací soud má za to, že žalobce-v situaci, kdy u platebního výměru (obdobně jako u platebního rozkazu) se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohl být vydán) projevuje již v tom, že žalovaný platební výměry (jenž neobsahují žádné odůvodnění) vydal, a kdy je tudíž právní posouzení věci jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky vyloučeno-mohl uplatnit jako důvod popření pravosti nebo výše pohledávky jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužnice neuplatnila v daňovém řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 3 IZ).

Žádné takové skutkové námitky však ve svém popěrném úkonu žalobce neuplatnil. Jeho tvrzení o nedoložení P1 a P2 neobstojí, neboť žalovaný řádnými platebními výměry existenci obou pohledávek doložil, a jeho námitky, že by dlužnice v daňovém přiznání přiznala plnění, která dani nepodléhala, nebo že snad neuplatnila některé daňové výhody, jsou změnou důvodu popření dle § 199 odst. 2 IZ, jímž je nutno rozumět uvedení nových (jiných) skutečností než v popěrném úkonu (žalobě). Nadto je třeba konstatovat, že žalobce může nápravu dlužnicí vystaveného daňového přiznání zhojit vystavením opravného daňového přiznání.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání žalobce a vedlejšího účastníka důvodným, a napadený rozsudek proto podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s respektováním skutečnosti, že v řízení úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatnil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 11. listopadu 2015

JUDr. Jindřich Havlovec, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná