103 VSPH 60/2017-68
č.j. 87 ICm 1279/2016 103 VSPH 60/2017-68 (KSLB 87 INS 25191/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M., a soudců JUDr. Michala Kubína a Mgr. Věry Modlitbové ve věci žalobce: Home Credit a.s. se sídlem Brno, Nové sady 996/25, IČO: 26978636 zastoupený Mgr. Romanem Pospiechem, LL. M., advokátem se sídlem Praha 2, Svobodova 9 proti žalovanému: Ing. Jana Horáková se sídlem Liberec, Měsíčná 256/2, IČO: 64058522, insolvenční správce dlužníka: Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem Kašperské Hory, Náměstí 1 zastoupený JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem Liberec 3, Měsíčná 256/2 o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 20. října 2016, č.j. 87 ICm 1279/2016-47,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 20. října 2016, č.j. 87 ICm 1279/2016-47, se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce, coby věřitel dlužníka, se žalobou podanou proti jeho insolvenčnímu správci domáhá určení, že je po právu jeho při přezkumném jednání žalovaným popřená nevykonatelná nezajištěná pohledávka ve výši 69.077,41 Kč (celá dílčí pohledávka č. 2), vzniklá z titulu nároku na smluvní pokutu z úvěrové smlouvy č. 3910175524 ze dne 27.10.2009 dle ustanovení hl. 7

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz (KSLB 87 INS 25191/2015)

úvěrových podmínek. Po nikoli řádném hrazení závazků ze strany dlužníka žalobce úvěr poskytnutý ve výši 50.000,-Kč (který měl být splácen v 84 měsíčních splátkách po 1.648,-Kč) dne 6.4.2010 zesplatnil, v důsledku čehož vznikla dlužníku povinnost vrátit poskytnuté peníze s úroky a smluvní pokutou. Úvěrové podmínky s kódem TELPCRI042009, obsahující (mimo jiné) ujednání o smluvní pokutě, byly přiloženy k úvěrové smlouvě a staly se tak její součástí. Má za to, odkazuje na vybraná rozhodnutí soudů, že jeho nárok lze (dle obsahu a nikoliv označení dotčených ujednání) posoudit jako důvodný též ve smyslu § 506 obchodního zákoníku (obch.z.) coby nárok na zaplacení úroků (resp. přiměřené odměny) Je přesvědčen, že dotčené ujednání není neplatné, v rozporu s dobrými mravy či s ustanoveními zákona na ochranu spotřebitele, jak namítá žalovaný, ani v rozporu se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013. 2. Žalovaný navrhuje, aby žaloba byla zamítnuta. Namítá, že nárok žalobce je zjevně nárokem na zaplacení smluvní pokuty, pročež nemůže jít o jakousi odměnu , navíc blíže neupřesněnou. Dotčený nárok nemůže být ani nárokem na úrok ve smyslu § 506 odst. 3 obch.z. Jednoznačně se jedná o nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, resp. ujednání zakládající významnou nerovnováhu práv v neprospěch spotřebitele ve smyslu § 55 a 56 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Protiprávním je i ujednání o okamžitém zesplatnění jistiny, úroků a poplatků za celou dobu trvání závazku v případě prodlení s úhradou jediné splátky. Je přesvědčen, že podpis dlužníka pod úvěrovou smlouvou bez dalšího neprokazuje, že všeobecné podmínky mu byly známy, nebo že byly ke smlouvě přiloženy. Namítá také, že žalobcem citovaná rozhodnutí nerespektují judikaturu Ústavního soudu, a proto jsou nepoužitelná. Je naopak přesvědčen, že nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, je ve věci plně aplikovatelný. Ujednání o smluvní pokutě je neplatné, neboť je obsaženo ve všeobecných podmínkách, ale není součástí smlouvy samotné. Poukazuje také na to, že smlouva je smlouvou formulářovou, spotřebitelskou, uzavřenou na dálku mimo provozovnu věřitele, když jde typově o telefonickou půjčku. U smluv o finančních službách dle § 54b odst. 8 obč. zák. č. 40/1964 Sb. uzavíraných na dálku přitom musí být veškeré smluvní podmínky a informace dány spotřebiteli k dispozici písemně v dostatečném předstihu, k čemuž zjevně nedošlo. 3. Soud prvního stupně žalobu zamítl a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení. Vycházel přitom z toho, že žalobce přihlásil v insolvenčním řízení dlužníka dílčí pohledávku č. 2 jako nezajištěnou a nevykonatelnou z titulu smluvní pokuty ve výši 69.077,41 Kč z úvěrové smlouvy č. 39101 75524 ze dne 27.10.2009 dle hl. 7 všeobecných podmínek. Dne 8.3.2016 byla tato pohledávka při přezkumném jednání žalovaným popřena z důvodu námitky neplatného ujednání o smluvní pokutě ve všeobecných podmínkách spotřebitelské smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce podal žalobu včas. Zjistil, že žalobce uzavřel s dlužníkem v postavení spotřebitele úvěrovou smlouvu dle ust. § 497 obch.z., podle které mu poskytl finanční prostředky ve výši 50.000,-Kč a dlužník se zavázal je vrátit v 84 měsíčních splátkách po 1.648,-Kč. Smluvní strany učinily součástí úvěrové smlouvy i úvěrové podmínky věřitele. Protože se dlužník dostal do prodlení se splácením splátek, žalobce zesplatnil ke dni 6.4.2010 celý úvěr a vyúčtoval dlužníku dle hl. 7 § 3 a 5 smluvní pokutu ve výši ušlých úroků z úvěru. 4. Odkazuje na ust. § 262 odst. 4 obch.z., § 56 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, podle kterých v případě spotřebitelských smluv je vyloučeno platné uzavření dohody o smluvní pokutě prostřednictvím odkazu na obchodní podmínky, které nejsou uvedeny v úvěrové smlouvě samotné s tím, že smluvní ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných úvěrových podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis), dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána pouze v

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. (KSLB 87 INS 25191/2015)

rámci obchodních podmínek věřitele, jejichž sestavení je zcela v jeho rukou a spotřebitel nemá možnost smluvní ujednání ovlivnit. Má proto za to, že ujednání o smluvní pokutě nebylo sjednáno platně, neboť je v rozporu s dobrými mravy, a uplatnění smluvní pokuty věřitelem tak je v rozporu s uzavřenou úvěrovou smlouvou. Vyjádřil také, s odkazem na ust. § 174 odst. 2, § 173 odst. 1 a 192 odst. 4 InsZ názor, že námitka žalobce, že se nejedná o smluvní pokutu, ale pouze o přepis zákonné povinnosti dlužníka vyplývající z ust. § 506 obch.z. , nemůže obstát, protože z provedených důkazů je zcela zřejmé, že věřitel uplatnil uvedený nárok z titulu smluvní pokuty a nikoliv jako zákonný nárok. Věřitel je oprávněn uplatnit pohledávku vůči dlužníku přihláškou v insolvenčním řízení pouze do konce lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku. Po uplynutí stanovené lhůty může přihlášený věřitel měnit pouze výši přihlášené pohledávky, nemůže však již měnit její právní důvod. Proto žalobu zamítl a úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, v němž, opakuje svoji dosavadní podrobnou argumentaci a zdůrazňuje své přesvědčení o platném ujednání o smluvní pokutě, navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, aby bylo určeno, že jím uplatněný nárok je po právu. 6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející, a se souhlasem účastníků bez ve věci konaného jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 8. Zjištění soudu prvního stupně, na nichž tento staví svůj závěr o nedůvodnosti žaloby, mají spolehlivou oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci (který odvoláním není ani napadán) a jsou náležitě právně posouzena. Ve stádiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by zakládalo důvod pro změnu či zrušení napadeného rozhodnutí. 9. Podle ust. § 497 obch.z. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle ustanovení § 262 odst. 4 obch.z. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. 11. Podle ustanovení § 55 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (odstavec 2). 12. Podle ustanovení § 56 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy [odstavec 3 písm. g)].

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. (KSLB 87 INS 25191/2015)

13. Z ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. vyplývá, že sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. 14. Podle ustanovení § 544 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. 15. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp.zn. I. ÚS 3512/11 formuloval závěr, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). V odůvodnění uvedl, že východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovit smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Zákonodárce se proto pokusil vyrovnat tuto faktickou nerovnost cestou práva, a to formou omezení autonomie vůle (srov. bod 21 nálezu). 16. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen formální omezení (např. text má být dostatečně čitelný, přehledný, logicky uspořádaný), ale i omezení obsahová (srov. bod 29 nálezu). 17. Právní úprava proto stanoví základní limity pro uplatnění obchodních podmínek. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti podle ustanovení § 56 občanského zákoníku obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle demonstrativního výčtu obsaženého v odstavci druhém (jde o odstavec třetí) pod písmenem g) se za takové ustanovení považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky, s nimiž se spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit (srov. bod 10 nálezu). 18. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu (srov. bod 30 nálezu). 19. Odvolací soud je co do sporné otázky pravosti přihlášené pohledávky (§ 193 InsZ) ve shodě se soudem prvního stupně toho názoru, že pohledávka žalobce nebyla uplatněna po právu, neboť závěr soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě je správný a obstojí (bez ohledu na výklad obsažený v citovaném nálezu Ústavního soudu) i podle v rozhodné době platné právní úpravy. 20. V podrobnostech tak odvolací soud (srov. také např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19.7.2016, č.j. 13 VSOL 10/2016-55) sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že dotčená smlouva, podřízená režimu obchodního zákoníku, je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 52 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť dlužník ji uzavřel jako spotřebitel. 21. I pohledávky z této smlouvy mohou být zajištěny smlouvou o smluvní pokutě. Ta však musí být dle § 544 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. sjednána písemně a v ujednání o ní musí

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. (KSLB 87 INS 25191/2015)

být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Písemná forma smlouvy je ve smyslu § 40 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. zachována, je-li smlouva podepsána oběma jejími účastníky, na listině (písemnosti) zachycující její obsah. Písemný projev je platný až od podpisu jednající osoby. 22. Smlouva o smluvní pokutě by sice mohla být uzavřena na téže listině jako úvěrová smlouva, ale aby takové ujednání mělo písemnou formu, nestačí, aby oba účastníci podepsali úvěrovou smlouvu, jestliže do této smlouvy není zahrnut obsah ujednání o smluvní pokutě (a je v ní pouze odkaz na obchodní podmínky, což je druhým smluvním účastníkem nepodepsaná písemnost vyhotovená výlučně žalobcem). Argumentace odvolatele, že si strany sjednaly smluvní pokutu odkazem na všeobecné podmínky, tedy nemůže obstát v situaci, kdy v textu formulářové smlouvy konkrétní obsah ujednání o smluvní pokutě a její výši (způsobu jeho určení) ve smyslu § 544 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. obsažen není. 23. Pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě ve všeobecných podmínkách vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Jde o ujednání subsumovatelné pod ustanovení § 56 odst. 1 občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a je proto s ohledem na § 55 odst. 2 občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. neplatné. 24. Předmětné ujednání o smluvní pokutě je třeba navíc hodnotit jako neplatné dle § 37 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. také z důvodu neurčitosti, neboť není jasné, v jaké výši je smluvní pokuta sjednána a není stanoven způsob jejího určení. Ani ve smlouvě ani v úvěrových podmínkách totiž není uvedena konkrétní výše (ušlého) úroku, rozhodující pro výpočet smluvní pokuty. Výši úrokové sazby lze-s jistou mírou pochybností o správnosti takového výpočtu- zjistit pouze výpočtem z poskytnuté jistiny a počtu měsíčních splátek a jejich výše. 25. K argumentaci odvolatele o přiměřenosti smluvní pokuty odvolací soud pouze konstatuje, že nebyla-li smluvní pokuta sjednána platně, nemá význam hodnotit otázku přiměřenosti její výše. 26. Namítá-li odvolatel, že všeobecné podmínky je třeba v souladu s ustanovením § 273 obch.z. považovat za součást smlouvy, pak v situaci, kdy je jednou ze stran obchodního vztahu spotřebitel, lze citované ustanovení aplikovat jen se zřetelem na ustanovení na ochranu spotřebitele v občanském zákoníku. 27. Platí-li podle ust. § 198 odst. 2 InsZ, že v žalobě na určení pravosti správcem dle § 192 odst. 1 InsZ a § 193 InsZ popřené pohledávky z titulu smluvní pokuty může žalobce uplatnit pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku pohledávek uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, sotva lze dotčenou pohledávku žalobce určit jako pravou z jiných důvodů, než jsou uvedeny v její přihlášce. Tam bez jakýchkoliv pochyb žalobce uvedl, že se jedná o smluvní pokutu za porušení úvěrové smlouvy dle ustanovení hl. 7 úvěrových podmínek. 28. Sotva tak lze za daného stavu věci úspěšně nárok žalobce kvalifikovat jako přihláškou nepřihlášený nárok na úroky ve smyslu § 506 obch.z. (či odměnu věřitele ). Zjevně se přitom nejedná o pouhou jinou právní kvalifikaci téhož skutku, když nárok na zaplacení smluvní pokuty je skutkově i právně zcela odlišným od nároku na zaplacení úroků (či smluvené odměny ). Na rozdíl od úroků není smluvní pokuta příslušenstvím pohledávky, ale je samostatným majetkovým nárokem. 29. Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, správné je též v něm obsažené rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a proto jej podle § 219 o.s.ř. za použití § 7 InsZ potvrdil.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. (KSLB 87 INS 25191/2015)

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 151, § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. za použití § 163 a § 202 odst. 1 InsZ. Vycházel přitom z toho, že ve věci úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 InsZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 InsZ).

Praha 11. ledna 2018

JUDr. Peter Trebatický, Ph.D., LL.M., v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.