103 VSPH 592/2015-53
71 ICm 1165/2015 103 VSPH 592/2015-53 (KSUL 71 INS 32663/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v právní věci žalobce: Mgr. et Mgr. Milan Svoboda, IČO 725 36 641, se sídlem v Děčíně, Tyršova 4, insolvenční správce dlužnice Naděždy Kolské nar. 7.3.1961, zast. Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Tyršova 4, proti žalovanému: Intrum Justitia Czech, spol. s r.o., IČO 272 21 971, se sídlem v Praze 1, Klimentská 46, o určení, že žalovaný nemá za dlužnicí v insolvenčním řízení pohledávku ve výši 130.967,15 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 71 ICm 1165/2015-30 ze dne 11. června 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 71 ICm 1165/2015-30 ze dne 11. června 2015 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění :

Žalobce se domáhá žalobou proti žalovanému určení, že nemá za dlužnicí pohledávku ve výši 130.967,15 Kč (sporná pohledávka). Uvedl, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky o celkové výši 197.461,16 Kč, a to pohledávku ve výši 66.494,01 Kč z právního důvodu jistiny z uznání dluhu č. 1037890113 z 23.5.2011 (Dohoda) ve výši 65.744,01 a příslušenství 750,-Kč na rozhodčím poplatku (tuto pohledávku nepopřel) a pohledávku č. 2 ve výši 130.967,15 Kč (sporná pohledávka) na jistině z právního důvodu smluvní pokuty, kterou popřel při přezkumném jednání co pravosti; pohledávky mají svůj původ ve spotřebitelských (KSUL 71 INS 32663/2014) smlouvách. Důvody popření sporné pohledávky shledal v tom, že nevznikla, neboť u jednání o smluvní pokutě ve výši sporné pohledávky v rámci Dohody (čl. 7.2c) je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku, resp. je sjednána v nepřiměřené výši ve smyslu § 301 ObchZ, když byla sjednána za situace, kdy dlužnice evidentně nemůže splnit povinnost uhradit závazek dle splátkového kalendáře sjednaného v Dohodě v dodatečném termínu několika dnů a je nárokována fakticky za porušení povinnosti dlužnice splácet úvěry za dobu před jejím uzavřením včas (za prodlení dlužnice). Smluvní pokuta může simulovat zákonem omezený úrok z prodlení a zahrnuje dříve uplatněné úroky a smluvní pokuty. Uvedl, že smluvní pokuta 0,15 % za každý den prodlení odpovídá úroku 54.75 % ročně (za dobu od 17.8.2011 do 31.5.2014) a ve výši 0,1 % denně 36,5 % ročně (za období po 1.6.2014), přičemž akcentoval, že smluvní pokuta jako sankce nemá sloužit k obohacení věřitele a týká se budoucího porušení smluvní povinnosti. O sporné pohledávce rozhodl rozhodce v osobě JUDr. Evy Vaňkové rozhodčím nálezem, pod č.j. Va-PD 1401/2011-6 (Nález). Konstatoval, že výše uvedené námitky dlužnice v rozhodčím řízení nevznesla a nelze předpokládat, že rozhodce mohl fakticky reálně posoudit uplatněný nárok věřitele. Akcentoval, že Nález je nicotný a z toho, že v rámci rozhodčí doložky je uvedeno pouze několik málo osob rozhodců, plyne, že lze mít pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, který rozhoduje pro jeden subjekt značné množství sporů, přičemž uvedl čísla jednací dalších osmi rozhodčích nálezů vydaných JUDr. Evou Vaňkovou ve prospěch žalovaného. Uzavřel, že jeho námitky nelze považovat za jiné právní posouzení věci.

Nad rámec uvedeného žalobce vyložil formulaci jiné právní posouzení věci s tím, že má za to, že v projednávané věci jeho námitky nepředstavují jiné právní posouzení věci, na čemž nemůže změnit nic ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 ICdo 7/2013 (publikované pod číslem 106/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-R 106/2013). Výklad ustanovení § 199 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), upřesnil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp.zn.29 ICdo 4/2012 a dovodil, že není-li jiným právním posouzení věci uplatnění kauzálních námitek proti směnce, jež nebyly dlužníkem v řízením předcházejícím vydání rozhodnutí uplatněny, pak takový závěr platí i pro námitky proti jiným pohledávkám, neuplatněné dlužníkem v řízeních předcházejících vydání vykonatelného rozhodnutí. Při opačném výkladu by byla popřena základní zásada právního řádu vigilantibus iura scripta sunt. V takovém případě by totiž věřitel, který by více dbal svých práv a zajistil svou pohledávku zajišťovací směnkou, nebyl oprávněn podle § 334 ObchZ vymáhat tuto pohledávku prostřednictvím její kauzy, nýbrž jen prostřednictvím směnky a dostal se do horšího právního postavení (z hlediska napadnutí judikátní pohledávky v insolvenčním řízení) než jiný věřitel, který svou pohledávku nezajistil a v insolvenčním řízení by jeho vykonatelná pohledávka již nebyla napadnutelná. Upozornil zároveň na to, že vykonatelná pohledávka může být výsledkem chování dlužníka, který uzná neexistující pohledávku a že v takovém případě by byl zvýhodněn oproti věřiteli nevykonatelné pohledávky. Uvedený pojem jiné právní posouzení věci má jiný význam, než by tomuto pojmu příslušel ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu (o.s.ř.). Jiné právní posouzení věci podle § 199 odst. 2 InsZ je třeba vykládat velmi úzce a specificky, neboť v opačném případě, by nebylo možné v insolvenčním řízení rozporovat určité skupiny pohledávek, které objektivně neexistují; je tak třeba (KSUL 71 INS 32663/2014) rozlišovat mezi pohledávkami objektivně existujícími a objektivně neexistujícími, přestože byly judikovány. Poukázal také na to, že v žádném ze způsobů řešení úpadku nemá popěrný úkon dlužníka přednost před popěrným úkonem insolvenčního správce a uzná-li dlužník svůj závazek, nemůže zvrátit popření pohledávky insolvenčním správcem. Nesmyslné by tak bylo, aby uznání závazku dlužníkem mimo insolvenční řízení, jež se projevilo např. v rozsudku pro uznání, by nebylo možné v insolvenčním řízení popřít.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle kterého sporná pohledávka je pohledávkou vykonatelnou na základě Nálezu a odkázal na Rozhodnutí. Uvedl, že výkladem § 199 odst. 2 InsZ důvody pro popření vykonatelné pohledávky tkví pouze í v uvedení skutkových tvrzení í neuplatněných dlužníkem v nalézacím řízení, v ostatních případech se jedná o zákonem nepřipuštěné jiné právní posouzení věci. Konstatoval, že Nález obsahuje odůvodnění a právní posouzení věci, a proto žalobcovy námitky v projednávané věci jsou jiným právním posouzením věci. Výklad citovaného ustanovení § 199 odst. 2 InsZ prezentovaný žalobcem odmítl jako právně nevýznamný z hlediska jeho výkladu soudem vyššího stupně. K námitce nicotnosti Nálezu, neboť rozhodčí doložka byla neplatně sjednána, žalovaný uvedl, že v ní jsou určeni konkrétní rozhodci ad hoc (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 31 Cdo 1945/2010), je vnitřně vyvážená ve vztahu k právům a povinnostem účastníků smlouvy, z nichž volbu z těchto uvedených rozhodců v případě sporu může zvolit ten, kdo uplatňuje vůči druhému své nároky. Přestože v rozhodčí doložce bylo uvedeno, že proběhne písemně, pak dlužníkovi byla poskytnuta možnost se účinně bránit a navrhovat na podporu svých tvrzení důkazy. Odkázal na judikaturu soudů v posuzování neplatnosti rozhodčích doložek. K otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě zdůraznil, že dominantní zásadou soukromého práva je zásada autonomie vůle účastníků právních vztahů a aby právní úkon byl podle § 39 ObčZ považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud prvního stupně zjistil: -z insolvenčního spisu, že usnesením č.j. KSUL 32663/2014-A-10, že zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením; ustanovil dlužnici insolvenčního správce v osobě žalobce, -usnesením č.j. KSUL 781 INS 32663/2014-B-4 z 19.2.2015 bylo schváleno dlužničino oddlužení plněním splátkového kalendáře, -z přihlášky pohledávky žalovaného, že přihlásil do insolvenčního řízení spornou pohledávku s tím, že mu byla přisouzena Nálezem, žalovaný se stal jejím věřitelem na základě postupní smlouvy od původního věřitele GE Money Bank, a.s. -z protokolu o přezkumném jednání, že žalobce popřel spornou pohledávku pro neplatnost ujednání o smluvní pokutě a její nepřiměřenosti, (KSUL 71 INS 32663/2014)

-z Dohody, že byla uzavřena mezi žalovaným a dlužnicí 23.5.2011 pod č. 1037890113 se splátkovým kalendářem, -z Nálezu, že byl vydán rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou jmenovanou v rozhodčí doložce poté, co dlužnice byla v rozhodčím řízení nečinná a že právní posouzení věci proběhlo v rovině zkoumání předpokladů , za nichž bylo možné Nález vydat.

Na základě svých skutkových zjištění cituje § 192, § 197-§ 199 InsZ s odkazem na závěry Nejvyššího soudu učiněné v R 106/2013, dospěl k závěru, že sporná pohledávka je pohledávkou vykonatelnou vydanou rozhodcem na základě řádně sjednané rozhodčí doložky a že důvody popření sporné pohledávky představují jiné právní posouzení věci zapovězené dikcí § 199 odst. 2 InsZ. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 202 InsZ.

Tento rozsudek žalobce napadl v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť ten se nevypořádal s jeho argumentací uvedenou v žalobě. Dále zopakoval svou obsáhlou, polemiku se závěry Nejvyššího soudu obsažené v R 106/2013.

Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející, aniž by za souhlasu účastníků řízení ve smyslu § 115a o.s.ř. nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

K platnosti rozhodčí doložky:

Z Rozhodčí smlouvy odvolací soud zjistil, že ji dlužnice uzavřela se žalovaným (pod firmou Profidebt, spol. s r.o.) 23.5.2011 k řešení sporů z Dohody. Rozhodčí smlouvě bylo sjednáno, že rozhodčí řízení bude probíhat na základě zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (RřZ), smlouva obsahuje označení šesti rozhodců s uvedením jejich profese (4 z nich jsou advokáti), jejich adresou a poplatků, které každý z nich za rozhodčí řízení účtuje. Dále bylo sjednáno, že volba rozhodce k projednání nároků z Dohody je na tom z účastníků, který bude uplatňovat svá práva proti druhému z nich. Bylo sjednáno, že rozhodce by rozhodoval spor bez ústního jednání na základě písemných podkladů předložených stranami s tím, že má právo nařídit jednání v případě, že by podklady shledal nedostatečnými; byla sjednána pravidla, podle kterých budou účtovány náklady rozhodčího řízení s uvedením právních předpisů a ukládána jejich náhrada některému z účastníků rozhodčího řízení, a pravidla doručování písemností.

Podle § 2 odst. 2 RřZ rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly předmětu sporu uzavřít smír.

Podle § 3 RřZ sjednává-li se rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní; jinak je neplatná (odst. 3). Rozhodčí smlouva (KSUL 71 INS 32663/2014) uzavřené podle odst. 3 musí obsahovat také pravdivé a přesné informace o a) rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, b) způsobu zahájení a vedení rozhodčího řízení, c)odměně rozhodce a předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout a o pravidlech pro jejich přiznání, d) místu konání rozhodčího řízení , e)způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli a f) o tom, že pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný (odst. 5).

Odvolací soud má za to, že rozhodčí smlouva byla uzavřena platně v souladu s právní úpravou a má všechny zákonem požadované náležitosti; nelze přitom dovozovat její neplatnost jen z toho, že neobsahuje informaci o tom, že pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný, neboť takový závěr plyne z kontextu celého jejího obsahu. Žalobcova námitka, že lze pochybovat o nepodjatosti rozhodce proto, že rozhoduje spory mezi žalovaným a spotřebiteli v řadě případů a vždy v jeho prospěch není pro věc významná, neboť je věcí dlužníků, aby se rozhodčím nálezům bránili ve smyslu § 31 RřZ u soudu. Pokud žádný z dlužníků neuplatnil s úspěchem své právo podle uvedeného ustanovení u soudu, nelze dovozovat podjatost rozhodce v projednávané věci.

K věci samotné, tj. k otázce, zda důvody popření jsou jiným právním posouzením věci ve smyslu § 199 odst. 2 InsZ:

Podle § 199 InsZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li posledního dne lhůty k soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení (odst. 2). Nejvyšší soud se vyjádřil k citovanému ustanovení v R 106/2013, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně. Jinak řečeno jiným právním posouzení věci není, objeví-li se od vydání exekučního titulu taková skutková okolnost, jež má za následek jiné právní posouzení věci (podobně jako důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 o.s.ř.).

V projednávané věci, jak dovozeno shora, vydání Nálezu předcházela řádně uzavřená rozhodčí smlouva mezi žalovaným a dlužnicí, Nález je vykonatelný, nebyl podroben soudnímu přezkumu podle § 31 RřZ a je namístě závěr, že v sobě nepochybně zahrnuje i právní hodnocení ohledně nároků ze smluvní pokuty ve smyslu výše citovaného R 106/2013. Důvody popření pohledávky nepředstavují nové skutkové okolnosti, jež tu nebyly v době, kdy byl Nález vydán; uplatněné (KSUL 71 INS 32663/2014) důvody tak jsou, jak správně dovodil soud prvního stupně, jiným právním posouzením věci, jež zapovídá ustanovení § 199 odst. 2 InsZ.

K žalobcem namítanému rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 29 ICdo 4/2012 třeba upozornit na to, že toto rozhodnutí dopadá jen na pohledávky směnečné, jejichž uplatňování má zvláštní režim, a nikoliv na pohledávky nesměnečné. Žalobce se pak mýlí, tvrdí-li, že by došlo k výraznému znevýhodnění věřitelů, kteří dbalí svých práv si opatří jejich směnečné zajištění (co do možné obrany proti směnečným pohledávkám), neboť podle § 334 ObchZ je věřitel povinen svou pohledávku zajištěnou směnkou vymáhat ze směnky, proti níž lze namítat kausální námitky a nikoliv z právního důvodu zajištěné pohledávky, proti níž by takové námitky představovaly jiné právní posouzení věci. Ustanovení § 334 ObchZ totiž dopadá jen na nároky ze směnek platebních, jež kauzu nemají, nikoliv pak na směnky zajišťovací, a proto je na věřitelově volbě, zda své právo uplatní ze směnky, nebo ze směnkou zajištěné pohledávky; není tak znevýhodněn oproti věřitelům, kteří své pohledávky zajištěné směnkou nemají.

Zvýhodnění věřitelů s vykonatelnými pohledávkami v insolvenčním řízení oproti věřitelům, kteří v insolvenčním řízení uplatňují nevykonatelné pohledávky, plyne z prostého faktu, že ten, kdo o svá práva pečuje a svou pohledávku, nebýt insolvenčního řízení, by mohl uplatnit v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení, nemá povinnost v insolvenčním řízení prokazovat její pravost v případě popření (ledaže by prokazoval, že pohledávka je vykonatelná) a naopak břemeno tvrzení a důkazní břemeno má popírající, tj. povinnost tvrdit a prokázat oprávněnost popření vykonatelné pohledávky, avšak jen v mezích upravených v § 199 odst. 2 InsZ. V insolvenčním řízení tak nemůže být vykonatelná pohledávka přezkoumávána v širších mezích, stejně jako ji nelze přezkoumávat v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení. Přitakat žalobcově argumentaci by znamenalo připustit existenci dalšího přezkumu, resp. dalšího opravného prostředku.

K otázce účinků uznání závazku dlužníkem v rámci insolvenčního řízení a mimo jeho rámec, odvolací soud konstatuje, že uznání závazku v insolvenčním řízení nemá povahu uznání podle ustanovení hmotněprávních předpisů (§ 2053 NObčZ) a že se jedná jen o jeho stanovisko v průběhu řízení, jež se řídí pravidly upravenými jen v InsZ.

Na základě výše uvedeného odvolací soud proto napadený rozsudek z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 InsZ.

Po uč e ní : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného (KSUL 71 INS 32663/2014)

nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 27. ledna 2016

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná