103 VSPH 562/2015-174
29 ICm 3047/2014 103 VSPH 562/2015-174 (KSCB 26 INS 21030/2013)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. ve věci žalobce: Ing. Václav Svoboda se sídlem České Budějovice, Na Zlaté stoce 551/14, insolvenční správce dlužníka: TechnoStore s.r.o. se sídlem České Velenice, Jana Pernera 159, IČO: 25033115, zast. Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem České Budějovice, Zahradní 8, proti žalovanému: HEAVY MACHINERY SERVICES a.s. se sídlem České Velenice, Jana Pernera 159, IČO: 46711201, o určení neúčinnosti právních úkonů, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 3047/2014-157 ze dne 13. dubna 2015,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 3047/2014-157 ze dne 13. dubna 2015 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v postavení insolvenčního správce dlužníka žalobou podanou proti žalovanému domáhá určení neúčinnosti v žalobě označených bezhotovostních bankovních převodů finančních prostředků z bankovních účtů dlužníka ve prospěch účtů žalovaného a vydání plnění z těchto úkonů ve výši 128,726.845,-Kč a 2,544.881,40 EUR do majetkové podstaty. Těmito platbami dlužník převedl ze svých účtů na účty žalovaného, se kterým tvořil koncern, tvrzené částky bez toho, aby žalovaný doložil, z jakého důvodu bylo plněno. To vede žalobce k přesvědčení, že se jedná o úkony, kterými dlužník zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů a zároveň žalovaného zvýhodnil proti jiným svým věřitelům.

Žalovaný žádá zamítnutí žaloby s odůvodněním, že dané finanční prostředky obdržel na základě smluv o půjčkách uzavřených se společností Technosys a.s., podle kterých čerpal půjčky jednak ve výši 57,000.000,-Kč a jednak ve výši 223,000.000,-Kč. Skutečnost, že mu tento jeho věřitel zaslal finanční prostředky z účtů žalobce, nemůže jít k jeho tíži. Popřel, že by s dlužníkem v danou dobu tvořili koncern.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně v bodě I. výroku určil, že žalobou napadené bezhotovostní platby jsou neúčinné a v bodě II. uložil žalovanému vydat žalobci do majetkové podstaty dlužníka 128,726.845,-Kč a 2,544.881,40 EUR, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V bodě III. výroku rozhodl o nákladech řízení. Aplikuje ust. § 235 odst. 1 a § 240 z.č. 182/2006 Sb., dále jen InsZ, dospěl k závěru, že dané platby jsou úkony bez přiměřeného protiplnění, neboť se za ně nedostalo dlužníku žádné plnění a žalovaný dostatečně nevysvětlil, proč by půjčka od třetí osoby měla být poskytnuta z účtů dlužníka. Vyšel přitom ze zjištění, že dlužník s žalovaným v danou dobu tvořili faktický koncern (KSCB 26 INS 21030/2013) a jednali ve shodě, pročež je třeba mít za to, že dlužník byl v této době v úpadku. Odkazuje na § 237 odst. 1 InsZ rozhodl i o navazující povinnosti žalovaného vydat plnění z těchto neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty dlužníka.

Včas podaným odvoláním proti tomuto rozhodnutí žalovaný navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně. Napadenému rozhodnutí vytkl především neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav věci a nesprávné právní posouzení. Vyjádřil přesvědčení, že v řízení nebylo zjištěno naplnění předpokladů stanovených pro úspěch odpůrčí žaloby v § 235 odst. 1 InsZ a namítl, že dokazování, které bylo v tomto směru vedeno, nerespektovalo skutečnost, že je na žalobci, aby prokázal důvodnost svých tvrzení.

Žalobce se k odvolání nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a z.č. 99/1963 Sb., dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že tu nejsou důvody pro jeho potvrzení nebo změnu.

Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2010 sp.zn. 30 Cdo 541/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2010, sp.zn. 32 Cdo 2948/2009). Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2013, sp.zn. 29 Cdo 2543/2011). V zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) je konec konců právem účastníka znát důvody, které soud vedly k vydání jeho rozhodnutí, a to v podobě, která umožňuje jejich přezkoumání v řízení o opravném prostředku, jímž se účastník-odvolatel může kvalifikovaně bránit.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně však není jednoznačně zřejmé, a v tomto směru je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, na jakých konkrétních úvahách soud své rozhodnutí vystavěl. Důvod pro vyhovění žalobě soud nachází v závěrech o tom, že žaloba byla podána včas, že dlužník s žalovaným tvoří faktický koncern , a je tedy naplněna fikce , že dané úkony dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, že všechny zkoumané platby jsou úkony bez přiměřeného protiplnění, neboť se za ně dlužníku nedostalo žádné protiplnění. Jeho rozhodnutí (KSCB 26 INS 21030/2013) však postrádá jak dostatek skutkových, tak i právních důvodů k tomu, aby žalobě mohlo být vyhověno.

Předně, co do povahy posuzovaných plateb jako takových rozhodnutí postrádá dostatečná skutková zjištění a jakoukoli právní argumentaci, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že se vůbec jedná o právní úkony ve smyslu § 235 odst. 1 InsZ (a nikoliv o pouhou faktickou činnost) a že tyto jsou platné (což je předpokladem toho, aby bylo možno určit jejich neúčinnost). Při posuzování otázky, zda předmětné bezhotovostní bankovní převody jsou právními úkony, je třeba zohlednit argumentaci a závěry obsažené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp.zn. 29 Cdo 677/2011. Z něho mimo jiné vyplývá, že projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 z.č. 40/1964 Sb., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). Přitom splněním dluhu (závazku) a tedy projevem vůle směřující k zániku dluhu (závazku) [právním úkonem] není každý bankovní převod peněžních prostředků. Mělo-li k výplatě finančních prostředků v dané věci dojít v rozporu se zákonem, je zřejmé, že o plnění dluhu v uvedeném smyslu jít nemohlo, a je tedy otázkou, soudem prvního stupně neřešenou, zda se jedná o právní úkony (srov. v této souvislosti také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.3.2004, sp.zn. 30 Cdo 531/2003, usnesení ze dne 25. června 2008, č. j. 32 Cdo 959/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2010, sp.zn. 23 Cdo 472/2008, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.12.2004, sp.zn. 30 Cdo 1420/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp.zn. 30 Cdo 304/2006).

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dále nelze seznat, na základě čeho soud dospěl k závěru, že ve smyslu § 240 odst. 2 InsZ dlužník s žalovaným tvoří koncern. Odůvodnění rozhodnutí sice líčí skutkové okolnosti, které považuje v tomto směru za významné, a které soud k takovému závěru vedly, ale postrádá jakékoli právní posouzení této otázky. Jsou-li zde pochybnosti o správnosti právního posouzení věci, nelze nepochybovat ani o správnosti, resp. úplnosti relevantních skutkových zjištění, jejichž rozsah i obsah se odvíjí právě od hypotézy právní normy, která dané okolnosti upravuje. Chápe-li soud prvního stupně, jak se z jeho rozhodnutí podává, navíc úpravu obsaženou v § 240 odst. 2 InsZ jako fikci, odvolací soud jeho názor nesdílí, když vychází z toho, že je zde zakotvena úprava vyvratitelné domněnky.

Stojí-li žalobní tvrzení na tom, že žalovaný nedoložil, z jakého titulu dlužník předmětné částky poskytoval , navzdory tomu, že soud prvního stupně žalobu projednal, je otázkou, zda je tato vůbec dostatečně odůvodněna. Mají-li tato tvrzení být chápána tak, že je tvrzeno, že dotčené platby byly uskutečněny bez právního důvodu, bylo na žalobci, aby takové okolnosti v řízení prokázal. Bylo-li řízení vedeno v přesvědčení (žalobce i soudu prvního stupně), že je na žalovaném, aby vyvrátil tvrzení žalobce o tom, že předmětné platby jsou neúčinným právním úkonem, je takový názor mylný, neboť nenachází oporu v zákoně. Je tomu, jak žalovaný důvodně v odvolání namítá, právě naopak. Je totiž třeba vycházet z toho, že předmětné řízení je ovládáno především zásadou projednací (kdy je na tom kterém účastníku, aby svá tvrzení také prokázal) a nikoli zásadou vyšetřovací. Je tedy především na žalobci, aby tvrdil a prokázal naplnění hypotézy na věc aplikované právní normy (viz § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.). Nedaří-li se mu to, (KSCB 26 INS 21030/2013) je povinností soudu ke splnění těchto jeho procesních povinností jej vyzvat a poučit ho o následcích jejich nesplnění (viz. § 118a o.s.ř.). Nic na tom nemění to, že žalobce se o bližších okolnostech daných transakcí a hospodaření dlužníka případně dozvídá fragmentárně a s časovým odstupem. Nebylo-li v řízení postupováno tímto způsobem, je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, a v odvolacím řízení nemohla být zjednána náprava.

Za stavu, kdy žalobce ve svém odvolání napadenému rozhodnutí vytýká také nesprávná skutková zjištění, nelze dále přehlédnout to, že soud prvního stupně, jak plyne z obsahu spisu, neprovedl všechny účastníky navržené důkazy a v odůvodnění svého rozhodnutí v rozporu s § 157 odst. 2 o.s.ř. dostatečně nevysvětlil, proč provedení ostatních důkazů zamítl. Řízení je tak postiženo další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, a kterou v odvolacím řízení nelze napravit.

Soud prvního stupně tak jednak v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. odůvodnění svého rozhodnutí o věci formuloval nepřezkoumatelným způsobem, přičemž odvolací soud nemá na jakém podkladě vystavět a formulovat své úvahy o předmětu sporu a přezkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí, a jednak řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.

Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemůže obstát, a proto jej podle § 7 a § 219a odst. 1, písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení, v němž znovu věc posoudí při důsledném respektování § 157 o.s.ř. V novém rozhodnutí, jímž řízení skončí, rozhodne o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).

V Praze dne 13. srpna 2015

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná