103 VSPH 521/2017-88
35 ICm 2530/2015 103 VSPH 521/2017-88 (KSHK 35 INS 3905/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. žalobce: JUDr. Kamil Andree, insolvenční správce dlužníka Dušana anonymizovano , anonymizovano , se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 43, zast. Mgr. Lívií Strakovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova28, proti žalovanému: Marcel anonymizovano , anonymizovano , bytem v Liberci-Novém Městě, Dobrovského 520/15, zast. JUdr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 35 ICm 2530/2015-68 z 30. března 2017

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 35 ICm 2530/2015-68 z 30. března 2017 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce v postavení insolvenčního správce dlužníka se domáhá určení, že žalovaný nemá za ním v insolvenčním řízení pohledávku ve výši 1.3212.000,-Kč (Sporná pohledávka), judikovanou rozsudkem Okresního soudu v Jičíně č.j. 211 C 18/2014-83 ze 6.8.2014 (Rozhodnutí) mající svůj původ v ujednání o smluvní pokutě obsažené v úvěrové smlouvě uzavřené se společností HYPO STAR, a.s. (Původní věřitel) na částku 1.500.000,-Kč (Smlouva). Poukázal na to, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 9.360.000,-Kč, s tím, že ji popřel zcela a v části nevykonatelné v rozsahu 8.048.000,-Kč vyrozuměl žalovaného o isir.justi ce.cz (KSHK 35 INS 3905/2015) jejím popření. Důvody popření shledává v tom, že Smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 ObčZ a dobrými mravy. Smlouva byla sjednána na dobu 6 měsíců, když dlužníkům (dlužník Jaroslav Smolík a Hana Smolíková) byla poskytnuta částka 300.000,-Kč před podpisem Smlouvy a 1.200.000,-Kč na bankovní účet. Dlužníci se zavázali vrátit věřiteli částku 1.500.000,-Kč a smluvní úrok ve výši 100.000,-Kč; pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a dále byla pohledávka z úvěru zajištěna zajišťovacím převodem práva k nemovitostem dlužníků. Pohledávku ze smluvní pokuty ve výši Sporné pohledávky pak Původní věřitel postoupil žalovanému. Zdůraznil, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, neboť ztratilo funkci zajištění závazku v situaci, kdy Původní věřitel musel vědět před uzavřením Smlouvy, že dlužníci nebudou s to úvěr splatit. Smluvní pokuta v takové situaci nemohla mít pobídkovou a motivační funkci, tj. pohrůžky sankcí, nebude-li úvěr řádně splácen, která však předpokládá reálnou možnost úvěrových dlužníků poskytnutý úvěr splatit. Doplnil, že před soudem prvního stupně proběhlo pod sp.zn. 26 Co 193/2013 řízení, v němž Původní věřitel se domáhal proti dlužníkovi vyklizení nemovitých věcí, tj. předmětu zajišťovacího převodu práva (k zajištění úvěrové pohledávky ze Smlouvy); v tomto řízení bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně (č.j. 5 C 78/2012-63 Okresního soudu v Semilech) se závěrem, že Smlouva a smlouva o zajišťovacím převodu práva jsou neplatné.

Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

Rozsudek soudu prvního stupně č.j. 35 ICm 2530/2015-27 z 11.2.2016, kterým soud žalobě vyhověl s odůvodněním, že Smlouva podléhá režimu spotřebních smluv podle § 52 a násl. ObčZ a že představuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a proto je neplatná, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze sen.zn. 103 VSPH 515/2016-14 ze 14.9.2016 a věc byla vrácena soudu prvního stupně s odůvodněním, podle něhož řízení před ním bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé s tím, že třeba přihlédnout při rozhodování k závěrům Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí pod sp.zn. 29 ICdo 7/2013, publikované pod číslem 106/2013 (R-106/2013) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud prvního stupně zjistil: -ze Smlouvy, že byla uzavřena 18.5.2011, že se v ní Původní věřitel zavázal půjčit dlužníkům částku 1.500.000,-Kč a dlužníci se zavázali vrátit půjčku nejpozději do šesti měsíců ode dne podpisu a dále částku 100.000,-Kč jako smluvní úrok, tj. celkem 1,6 mil. Kč. Pro případ nesplnění závazku byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % za každý den prodlení z dlužné částky a dále úvěrová pohledávka byla zajištěna smlouvami o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 54 pro kat. úz. Jivany a listu vlastnictví č. 168 pro kat. úz. Hrubá Skála, -z výdajového dokladu ze 17.5.2011, že Původní věřitel vyplatil dlužníkům zálohu na půjčku ve výši 300.000,-Kč, (KSHK 35 INS 3905/2015)

-z výpisu z účtu ze 30.6.2011, že Původní věřitel zaslal dlužníkům na účet částku 1.200.000,-Kč, -z postupní smlouvy z 31.1.2015 (PSmlouva), že Původní věřitel pohledávku ze Smlouvy pramenící z ujednání o smluvní pokutě za dobu od 19.11.2011 do 31.1.2015 ve výši 9.360.000,-Kč postoupil na žalovaného, přičemž nebylo sjednáno, který z účastníků PSmlouvy vyrozumí dlužníky o postupu, -z přihlášky pohledávky z 12.3.2015 ve znění opravy z 18.3.2015, že do insolvenčního řízení žalovaný přihlásil pohledávku o celkové výši 9.360.000,-Kč, jež má svůj původ ve smluvní pokutě sjednané ve Smlouvě, a do částky 1.312.000,-Kč mu byla přisouzena rozhodnutím Okresního soudu v Jičíně ze 6.8.2014 č.j. 211 C 18/2014-83, věřitelem pohledávky se stal na základě PSmlouvy, -z protokolu o přezkumném jednání z 1.6.2015 a přezkumného listu, že žalobce popřel přihlášenou pohledávku zcela, do výše 1.312.000,-Kč jako pohledávku vykonatelnou, a to s odůvodněním, podle kterého ujednání o smluvní pokutě ve Smlouvě je neplatné podle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, neboť smluvní pokuta nebyla sjednána za účelem zajištění úvěrové pohledávky mající preventivní, uhrazovací či sankční funkci.

Cituje ustanovení § 199 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 26 Cdo 2064/2006 a sp.zn. 28 Cdo 3263/2013 učinil insolvenční soud právní závěr, podle něhož žalobcovo popření Sporné pohledávky představuje jiné právní posouzení věci vzhledem k tomu, že Sporná pohledávka byla judikována Rozhodnutím, jež nabylo vykonatelnosti 16.9.2014, rozhodující soud se úřední moci musel zabývat otázkou platnosti Smlouvy, resp. ujednáním o smluvní pokuty se závěrem, že jsou Smlouva i ujednání o smluvní pokutě platné.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 202 odst. 1 věta první InsZ, podle něhož v řízení určení pravosti výše nebo pořadí pohledávky nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému insolvenčnímu správci.

Toto rozhodnutí napadl žalobce v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě zcela vyhoví. Vyslovil přesvědčení, že v projednávané věci se nejedná o jiné právní posouzení věci podle § 199 odst. 2 InsZ za situace, kdy uvedl v tomto řízení nové skutečnosti, a to existenci smlouvy o zajišťovacím převodu práva, dále rozsudků Okresního soudu v Semilech pod sp.zn. 5 C 78/2012, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Hradci králové pod sp.zn. 26 Co 193/2013, v nichž byla smlouva o zajišťovacím převodu práva shledána neplatnou, neboť naplňuje znaky propadné zástavy a rozsudku Okresního soudu v Jičíně pod č.j. 3 C 52/2012-121 potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové pod č.j. 25 Co 249/2013-143, který rozhodl obdobně, které nemohl Okresní soud v Jičíně znát, v Rozhodnutí je zohlednit a posoudit platnost Smlouvy ve vazbě na zmíněné její zajištění zajišťovacím převodem práva. Trval na tom, že Smlouva podléhá režimu spotřebitelských smluv, a proto by slabší straně neměla být odepřena ochrana jen proto, že v Rozhodnutí tuto skutečnost neuvedla a řízení skončilo rozsudkem pro uznání.

Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. (KSHK 35 INS 3905/2015)

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nebyl zpochybněn a odvolací soud z něho vycházel, přičemž nebylo sporné, že Sporná pohledávka byla judikována pravomocným rozhodnutím soudu.

Podle § 199 InsZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li posledního dne lhůty k soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení (odst. 2). Nejvyšší soud se vyjádřil k citovanému ustanovení v rozsudku pod sp.zn. 29 ICdo 7/2013 publikovaném pod číslem 106/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně. U rozsudků pro uznání nebo pro zmeškání se právní posouzení věci promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění. Jinak řečeno jiným právním posouzením věci naopak není, objeví-li se od vydání exekučního titulu taková skutková okolnost, jež má za následek jiné právní posouzení věci (podobně jako důvod obnovy řízení za podmínek § 228 a násl. o.s.ř.).

Zvýhodnění věřitelů s vykonatelnými pohledávkami v insolvenčním řízení oproti těm, kteří v insolvenčním řízení uplatňují nevykonatelné pohledávky, plyne z prostého faktu, že ten, kdo o svá práva pečuje a svou pohledávku, nebýt insolvenčního řízení, by mohl uplatnit v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení, nemá povinnost v insolvenčním řízení prokazovat její pravost v případě popření (ledaže by prokazoval, že pohledávka je vykonatelná) a naopak břemeno tvrzení a důkazní má popírající, tj. povinnost tvrdit a prokázat oprávněnost popření vykonatelné pohledávky, avšak jen v mezích upravených v § 199 odst. 2 InsZ. V insolvenčním řízení tak nemůže být vykonatelná pohledávka přezkoumávána v širších mezích stejně jako ji nelze přezkoumávat v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení, v nichž lze proti nim např. brojit námitkou promlčení práva na výkon rozhodnutí nebo exekuci pohledávky, jež byla věřiteli přisouzena; stejně jako důvodem obnovy řízení nemohou být skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, jež dlužníci mohli použít v původním řízení, avšak je neuvedli (tvrzení o zajištění Sporné pohledávky zajišťovacím převodem práva).

Přitakat žalobcově argumentaci by znamenalo připustit existenci dalšího přezkumu, resp. dalšího opravného prostředku. (KSHK 35 INS 3905/2015)

Na základě výše uvedeného odvolací soud proto napadený rozsudek z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 InsZ.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 InsZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 InsZ).

V Praze dne 13. prosince 2017

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná