103 VSPH 514/2016-84
76 ICm 344/2016 103 VSPH 514/2016-84 (KSLB 76 INS 26116/2115)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Věry Modlitbové v právní věci žalobce: Konkursní, v.o.s., IČO 254 17 959, se sídlem v Liberci III, Měsíčná 2, insolvenční správce dlužnice Miroslavy Georgievové, nar. 23.2.1964, zast. JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci III, Měsíčná 2, proti žalovanému: CALDERSHOT FINANCE Ltd., reg. č. 5843605, se sídlem v Londýně, Finchley Road 788-790, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zast. JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, o určení pořadí pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. 76 ICm 344/2016-62 ze dne 16. května 2016

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 76 ICm 344/2016-62 ze dne 16. května 2016 se m ě n í tak, že žaloba na určení, že pohledávka žalovaného za dlužnicí ve výši 204.502,07 Kč v insolvenčním řízení vedeném pod sp.zn. KSLB 76 INS 26116/2015 je pohledávkou zajištěnou, se o d m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení jako vykonatelné pohledávky o celkové výši 354.502,07 Kč, a to P1 ve výši 138.985,02 Kč a P2 ve výši 11.014,98 Kč o celkové výši 150.000,-Kč jako zajištěné, P3 ve výši 189.484,83 Kč a P4 ve výši 15.017,24 Kč o celkové výši 204.502,07 Kč (fakticky zajištěné shodně isir.justi ce.cz (KSLB 76 INS 26116/2115) jako P1 a P2) jako nezajištěné a domáhá se proti žalovanému určení, že nemá za dlužnicí vykonatelnou nezajištěnou pohledávku v této výši (sporná pohledávka), neboť ji přihlásil do insolvenčního řízení jako nezajištěnou v rozporu s § 398 odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ). Odkázal na usnesení Ústavního soudu pod sp.zn. I.ÚS 3271/2013 a uvedl, že přihláška zajištěné pohledávky přináší jejímu věřiteli právo přednostního uspokojení z výtěžku předmětu zajištění, avšak vylučuje jej v případě schváleného oddlužení z uspokojení části pohledávky přihlášené jako nezajištěné. Dovozoval, ačkoliv to výslovně neuvedl, že je namístě popřít pohledávku zajištěnou, přihlášenou však jako pohledávku nezajištěnou, neboť tak její věřitel ji přihlásil pro něho ve výhodnějším pořadí, než kdyby ji přihlásil jako zajištěnou.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle kterého předmětem sporu je, zda může věřitel přihlásit svou zajištěnou pohledávku do insolvenčního řízení v části s uplatněním jejího zajištění a v části jako nezajištěnou (parcelace pohledávek). Odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sen.zn. 104 VSPH 126/2014 ze 14.10.2014, v němž soud připustil právo věřitele svou pohledávku parcelovat. Upozornil na to, že žalobcem zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. ÚS 3171/2013 uvedenou situaci neřeší a nevyjadřuje se k němu, neboť její řešení primárně náleží obecným soudům. Uzavřel, že je-li akceptováno, že zajištěný věřitel může postoupit část své zajištěné pohledávky na jinou osobu a následně dojde k tomu, že bude nepostoupená část pohledávky postupitelem přihlášena jako zajištěná a část postoupená bude postupníkem přihlášená jako nezajištěná, pak nemá logické odůvodnění, aby tak nemohl učinit samotný věřitel zajištěné pohledávky, aniž by část z ní postupoval na osobu třetí.

Napadeným rozsudkem, vyhlášeným bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a občanského soudního řádu (o.s.ř.) soud prvního stupně žalobu zamítl (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel jen z přihlášky pohledávky žalovaného a protokolu o přezkumném jednání (aniž by formuloval zjištění z uvedených listin), a konstatoval, že předmětem sporu je, zda-li může věřitel zajištěné pohledávky ji přihlásit do insolvenčního řízení v části jako nezajištěnou a že se žalobce fakticky domáhá určení, že sporná pohledávka ve výši 204.502,07 Kč (P3+P4) je pohledávkou zajištěnou, neboť má za to, že parcelace pohledávek pro přihlášení do insolvenčního řízení je nepřípustná. Uvedl, že není sporu o existenci pohledávky žalovaného a její výši, ani to, že spornou pohledávku, jež je fakticky částí pohledávky 354.502,07 Kč (přihlášené v rozsahu 150.000,-Kč jako zajištěné), přihlásil do insolvenčního řízení jako pohledávku nezajištěnou.

Cituje § 192, § 193, § 199 a § 195 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) soud prvního stupně dospěl k závěru, že postup žalovaného je na místě, neboť zákonodárce nedal insolvenčnímu správci, nebo dlužníkovi žádný právní nástroj mu zabránit. Insolvenční správce a dlužník mohou popírat pouze pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky. K takovému popření však nedošlo a nelze popírat pořadí pohledávky přihlášené jako nezajištěné, neboť z hlediska InsZ z povahy věci plyne, že pohledávka přihlášená jako nezajištěná nemá výhodnější pořadí než v případě, že by byla přihlášena jako pohledávka zajištěná; pohledávka přihlášená jako nezajištěná na rozdíl od pohledávky přihlášené (KSLB 76 INS 26116/2115) jako zajištěné má nejméně výhodné pořadí, a proto ji nelze dále popírat pro pořadí. K otázce parcelace pohledávek se Ústavní soud nikterak nevyjádřil, neboť dovodil, že její řešení náleží primárně soudům obecným. Uzavřel, že jeho závěry jsou podporovány i rozhodovací činností Vrchního soudu v Praze. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 202 odst. 1 InsZ.

Tento rozsudek napadl žalobce v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví. Akcentoval opačný závěr k výše uvedené otázce než soud prvního stupně a vytkl mu, že sice odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod sen.zn. 104 VSPH 126/2014-14, jež odpovídá jeho závěrům v napadeném rozsudku, ale nevypořádal se s jiným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sen. zn. 2 VSPH 405/2014-P4-9 z 29.7.2015, v němž je dovozován závěr, že parcelace pohledávek možná není a opětovně odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3271/2013, v němž soud uvedl, že obecně důsledkem řešení, při němž se zajištěná pohledávka uspokojuje pouze do výše zajištění, se zvyšuje riziko neúplného uspokojení zajištěné pohledávky, což odrazuje věřitele od poskytování nadměrných úvěrů, které nejsou dostatečně zajištěny. Poznamenal zároveň, že zásadě formulované v § 5 písm. a) InsZ, podle níž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen neodpovídá situace, kdy v důsledku výše uvedeného jednání zajištěného věřitele dojde k menší míře uspokojení nezajištěných věřitelů.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Předně odvolací soud konstatuje, že podle obsahu žaloby předmětem sporu je fakticky oprávněnost popření sporné pohledávky týkajícího se jejího pořadí, byť žalobce formuloval petit žaloby tak, že žalovaný nemá za dlužnicí v insolvenčním řízení spornou pohledávku, neboť přesto, že spornou pohledávku popřel co do pravosti, neuvedl v ní žádná tvrzení k její neexistenci a naopak dovozoval, že sporná pohledávka byla přihlášena v nesprávném pořadí.

Podle § 160 odst. 4 InsZ incidenční žalobu podanou opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne.

Podle § 196 InsZ popření výše pohledávky nemá vliv na její pořadí. Popření pořadí pohledávky nemá vliv na pravost nebo výši pohledávky (odst. 1). Popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění má u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky (odst. 2). K výkladu tohoto ustanovení Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp.zn. 29 ICdo 11/2012 publikovaném pod č. 66/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že žalobu na popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění podanou insolvenčním správcem, jenž s účinky podle § 196 odst. 2 InsZ popřel právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, soud jako podanou neoprávněnou osobou odmítne , přičemž § 198 odst. 3 InsZ v daných poměrech aplikovat nelze (týká se pouze sporu o pravost nebo výši pohledávek, ukáže-li se, že v průběhu incidenčního řízení sporná pohledávka popřená jako nevykonatelná je pohledávkou vykonatelnou). (KSLB 76 INS 26116/2115)

Podle § 199 insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

Podle § 398 odst. 3 InsZ věta poslední zajištění věřitelé se uspokojují jen z výtěžku zpeněžení zajištění.

Žalobce popřel spornou pohledávku co do pravosti, avšak v žalobě netvrdil žádné skutečnosti týkající se její existence nebo její výše, nýbrž jen k nesprávnému pořadí, když byla přihlášena žalovaným jako pohledávka nezajištěná.

Odvolací soud má za to, že ve výše uvedeném případě žalobce nebyl věcně legitimován k podání žaloby. Žalobce si byl zjevně vědom, že tomu tak je, a proto formuloval petit žaloby tak, že žalovaný nemá za dlužnicí v insolvenčním řízení spornou pohledávku bez toho, že by se otázkou existence sporné pohledávky v žalobě zabýval (jak plyne z důvodu popření sporné pohledávky při přezkumném jednání a z upraveného seznamu přihlášených pohledávek pro její pravost), a naopak v ní uváděl skutečnosti, pro něž spornou pohledávku nepopřel (tj. její pořadí).

Žalobu o určení, že žalovaný nemá za dlužnicí spornou pohledávku ve lhůtě 30 dnů fakticky nepodal.

Nad rámec uvedeného odvolací soud považuje za potřebné pro úplnost doplnit, že výše uvedený rozpor (popření pravosti sporné pohledávky, žaloba podle obsahu na určení jejího pořadí s navrhovaným petitem, že nemá žalovaný za dlužníkem spornou pohledávku) svědčí o tom, že právní úprava nepočítá s tím, že by nezajištěná pohledávka mohla mít lepší pořadí než pohledávka zajištěná. Žalobce však mohl navrhnout insolvenčnímu soudu odmítnutí přihlášky pohledávky z výše uvedených důvodů a otázka parcelace pohledávek mohla být vyřešena ještě před tím, než byla přihláška pohledávek přezkoumána při přezkumném jednání, a nikoliv až prostřednictvím žaloby v incidenčním řízení, jež žalobci v postavení insolvenčního správce pro nedostatek jeho věcné legitimace nedává prostor pro posouzení sporné otázky.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek z důvodu podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že se žaloba odmítá, neboť žalobce není oprávněn k podání takové žaloby. V podstatně se jedná o zamítnutí žaloby pro nedostatek žalobcovy věcné legitimace, tj. nikoliv o rozhodnutí procesní.

Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 202 InsZ.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (KSLB 76 INS 26116/2115)

soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 InsZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 InsZ).

V Praze dne 23. listopadu 2016

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná