103 VSPH 483/2015-245
44 ICm 1899/2014 103 VSPH 483/2015-245 (KSPA 44 INS 1958/2014)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce: Ing. David Jánošík, se sídlem Hradec Králové, Gočárova 1105/36, insolvenční správce dlužníka: Východočeská tiskárna, spol. s r.o. se sídlem Sezemice, Husovo nám. 54, IČO 60933496, zast. JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 1053/21, proti žalovanému: Mgr. Václav Červený, se sídlem Praha 1, Vodičkova 682/20, o určení neúčinnosti právních úkonů, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č.j. 44 ICm 1899/2014-225 ze dne 12. března 2015,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č.j. 44 ICm 1899/2014-225 ze dne 12. března 2015 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v postavení insolvenčního správce dlužníka žalobou podanou proti žalovanému domáhá určení neúčinnosti v žalobě označených osmi smluv o postoupení pohledávek ze dne 30. 4. 2013 a 30. 6. 2013 (dále jen postupní smlouvy), jimiž dlužník postoupil žalovanému pohledávky za svými dlužníky. Tyto postupní smlouvy byly uzavřeny ve lhůtě jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení (zahájeno 28. 1. 2014) a hodnotí je jako úkony bez přiměřeného protiplnění, kterými dlužník zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů ve smyslu § 240 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ). Nepřiměřenost protiplnění spatřuje ve skutečnosti, že ve všech případech byla sjednána úplata za postoupení v nich specifikovaných pohledávek ve výši 10 % jejich nominální hodnoty, a ve způsobu úplaty, jež měla být postupiteli (dlužníku) hrazena v návaznosti na vymožení dlužné částky postupníkem (žalovaným) od dlužníků postupitele, a to tak, že z každého, byť dílčího vymoženého plnění je žalovaný povinen uhradit postupiteli 25 % až do výše sjednané úplaty 10 %. Ve způsobu úplaty za postup pak spatřuje naplnění zákonných předpokladů úkonu úmyslně zkracujícího dle § 242 IZ. V některých případech tito dlužníci žalovanému uhradili část postoupených pohledávek, či jejich celou pohledávku, všichni dlužníci postupitele pak byly jeho obchodními partnery, nenacházeli se v insolvenci, ani v likvidaci v případě právnických osob, postoupené pohledávky nebyly nedobytné, u některých uvedl, že nejsou promlčené. V době postupu se dlužník isir.justi ce.cz 44 ICm 1899/2014 (KSPA 44 INS 1958/2014) nacházel v úpadkové situaci, neboť měl závazky vůči svým věřitelům splatné déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, resp. tři měsíce po splatnosti, a to u žalobcem označených šesti věřitelů (v celkové výši 407.001,30 Kč), jak zjistil z přihlášek pohledávek těchto věřitelů. Ze skutečnosti, že se do účetnictví dlužníka promítlo postoupení pohledávek až v prosinci 2013, má za to, že postupní smlouvy byly uzavřeny až v tomto měsíci, nikoliv ve dnech uvedených na smlouvách.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobcem provedené hodnocení nepřiměřenosti protiplnění za postoupené pohledávky, tj. úplata 10 % jejich nominální hodnoty, je založena pouze na subjektivním dojmu žalobce, aniž by byl podložen jakýmikoliv reálnými fakty či skutečnostmi. Jednalo se v převážné části o pohledávky více než jeden rok po lhůtě splatnosti, jež nebyly postupníkem (správně postupitelem, tj. dlužníkem) vymáhány, některé byly ke dni postupu promlčeny. V této souvislosti odkázal na znalecký posudek, který nechal žalobce pro účely insolvenčního řízení zpracovat za účelem ocenění majetku zahrnutého do soupisu majetkové podstaty dlužníka. V něm byly pohledávky po lhůtě splatnosti delší než 360 dnů oceněny koeficientem hodnot 0,036, takže průměrná vymahatelnost takových pohledávek představuje 3,6 % jejich hodnoty. Pokud byla mezi ním a dlužníkem sjednána cena postupu ve výši 10 %, jedná se o úplatu vysoce nadstandardní, takže nemohlo dojít ke zkrácení práv věřitelů dlužníka. Ti naopak získají z postoupených pohledávek výrazně vyšší finanční plnění, než kdyby tyto pohledávky byly součástí majetkové podstaty úpadce. Při jednání o postupu mu jednatel dlužníka P. Fryč sdělil, že pohledávky za svými dlužníky nevymáhal zejména z důvodů zhoršení vztahů s těmito odběrateli a následné ztráty zakázek, rovněž těmto dlužníkům nabídl pro případ úhrady snížení dlužné částky, na což uvedení dlužníci nereflektovali. Rozhodně odmítl tvrzení žalobce, že k uzavření postupních smluv došlo úmyslně ve smyslu § 242 IZ, což žalobce ani nijak neprokazuje. Uzavřel, že na uvedenou věc dopadá ustanovení § 240 odst. 2 písm. d) IZ, neboť podle všech okolností se jednalo o úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně v bodech I. až VIII. výroku žalobu na určení neúčinnosti všech žalobcem označených osmi smluv o postoupení pohledávek zamítl a v bodě IX. zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 3.236,60 Kč.

Vyšel ze zjištění, že insolvenční řízení bylo zahájeno 28. 1. 2014 na návrh dlužníka a za svá skutková zjištění vzal shodná tvrzení účastníků o tom, že dne 30. 6. 2013 byly uzavřeny smlouvy o postoupení pohledávek 1 až 4 a dne 30 .4. 2013 smlouvy o postoupení pohledávek 5 až 8, jejichž obsahem bylo ujednání o úplatě za postoupení ve výši 10 % nominální hodnoty postupovaných pohledávek s tím, že úplata bude uhrazena ve výši 25 % z každého dílčího vymoženého plnění až do výše úplaty dosahující podílu 10 % z nominální hodnoty, princip sjednání úplaty a způsob jejího plnění ze strany žalovaného vůči dlužníkovi byl ve všech smlouvách stejný. Z přihlášek pohledávek věřitelů BARA HK spol. s r.o., CNI Tisk servis, spol. s r.o., RED-LINE.CZ s.r.o., UP GRADE CZ, s.r.o., Petra Zelenky, ILLA original modell s.r.o. zjistil výši a splatnost pohledávek těchto věřitelů za dlužníkem 44 ICm 1899/2014 (KSPA 44 INS 1958/2014) se závěrem, že byly splatné již v době uzavření postupních smluv 5 až 8 k 30. 4. 2013, takže u dlužníka existovaly podmínky ke shledání úpadku.

Za nesporné vzal tvrzení účastníků, že dlužníci z postoupených pohledávek nebyli v insolvenčním řízení a nejednalo se o nesolventní dlužníky.

Ze znaleckého posudku č. 1/715/2014 z června 2014 znalce TPA Horwath Valuation Services s.r.o. k ocenění majetku zahrnutého do soupisu majetkové podstaty dlužníka pro účely insolvenčního řízení zjistil, že znalec stanovil účetní hodnotu krátkodobých pohledávek z obchodního styku ve výši 17.254.377,93 Kč a pro stanovení výsledné hodnoty pohledávek po lhůtě splatnosti více než 360 dnů stanovil koeficient ve výši 0,036, pro pohledávky po lhůtě splatnosti 180 až 360 dnů stanovil koeficient 0,32, pro pohledávky po lhůtě splatnosti 90 až 180 dnů stanovil koeficient 0,61. Konstatoval, že provedl i důkaz Sborníkem mezinárodní vědecké konference s názvem Insolvence 2013-konec jedné etapy, začátek další? z dubna 2013, konané Vysokou školou ekonomickou v Praze (VŠE), zejména tabulkou 4 na str. 100 sborníku pod názvem Uspokojení věřitelů z konkursů a nepatrných konkursů, kde výplatní poměr ve vztahu vyplaceno/pohledávky činí 3,62 % zajištěným i nezajištěným věřitelům a výplatní poměr u nezajištěných věřitelů v poměru vyplaceno/pohledávky činí 1,26 %, jednalo se o vzorek 187 konkursů nebo nepatrných konkursů, ve kterých směřovaly pokusy o zpeněžení aktiv dlužníka nebo ke zpeněžení došlo.

Z knih bankovních výpisů dlužníka, jeho pokladní knihy a faktur vystavených dlužníkem za svými odběrateli (dlužníky) zjistil, jaké částky a ve kterém období tito dlužníci zaplatili, či nikoliv na úhradu splatných závazků.

Z výpovědi jednatele dlužníka Petra Fryče zjistil, že dlužník nebyl schopen vymáhat pohledávky za svými dlužníky, tento stav mu vytýkala Komerční banka, a.s. a ostatní věřitelé, proto se rozhodl v roce 2013 snížit pohledávky i za poskytnutí slevy svým odběratelům. Žalovaný přijal nabídku odkoupit tzv. balík pohledávek, tyto pohledávky vybíral sám svědek, některé z nich na doporučení zaměstnanců dlužníka -obchodníků, pohledávky za Jitkou Kejřovou byly dlouhodobě nesplácené již od roku 2002, kdy došlo k vyplavení jejího skladu a dlužník jí poskytl velké množství zakázek na dluh, pro dlužníky TAURUS, WAGNER PRESS, paní Kejřovou a pro Karima Awwada dlužník plnil zakázky ještě po postoupení pohledávek, že v polygrafii bylo pravidlem, že dlužník zaplatil první, druhou, třetí zakázku s prodlením a další již nezaplatil a zakázky byly přijímány i s tím, že v termínu zaplaceny nebudou. Např. dlužník Vydavatelství TAURUS platil rok staré faktury. Ekonomickým důvodem pro postoupení pohledávek byla neschopnost dlužníka pohledávky vymáhat, jejich výši vytýkala Komerční banka, a.s. a Deutsche leasing, postoupeny byly pohledávky, kde nebyl pravidelný příjem a jejich objem se nesnižoval, postoupeny byly pohledávky se splatností vyšší než 180 dnů, dlužník pro uvedené dlužníky tiskl proto, aby vykonával činnost, teprve poté se řešilo, jak bude věc zaplacena. Dlužníci Vydavatelství TAURUS a WAGNER PRESS uvedli, že pokud pro ně dlužník tisk neprovede, odejdou jinam, proto pohledávky na nich soudně nevymáhal z obavy, že u něho nebudou zákazníci tisknout. 44 ICm 1899/2014 (KSPA 44 INS 1958/2014)

Z výpovědi svědkyně Jany Hálkové zjistil, že paní Kejřová dlužníkovi v roce 2013 platila 10.000,-Kč týdně, pohledávky postoupené podle smluv, které obdržela v prosinci 2013 od jednatele Fryče, se odepsaly, víceméně všichni uvedení dlužníci v roce 2013 platili, s dlužníkem komunikovali, svědkyně znala údaje o placení ze seznamu dlužníků, které posílala do Komerční banky, a.s. a z nich zjistila, kdo platí a kdo nikoliv.

Z výpovědi svědka Ing. Luďka Bartoníčka, bývalého vedoucího obchodního oddělení dlužníka, zjistil, že se o postoupení pohledávek dozvěděl po vstupu dlužníka do insolvence a po nástupu žalobce do funkce insolvenčního správce, z osmi dlužníků, za nimiž byly pohledávky postoupeny, se ve třech případech jednalo o dlouhodobé dlužníky, např. dlužník Vydavatelství TAURUS měl závazky ve výši 700 tis. Kč až 800 tis. Kč, platil závazky tři čtvrtě roku po splatnosti, dluh v roce 2012 a 2013 byl u tohoto dlužníka na stejné úrovni, dlužník Jitka Kejřová měla vyplavený nepojištěný sklad, měla staré pohledávky, dluhy u ní se nashromáždily několik let nazpět, v roce 2010 dlužila 4 až 5 mil. Kč, v roce 2013 se dluh snížil na 2.200.000,-Kč, týdně splácela 10.000,-Kč. Jednalo se o vratné pohledávky, o tyto peníze dlužník neměl přijít, bylo lepší uvedené dlužníky nežalovat a poskytnout jim prostor pro další činnost, ale jejich dluh nesměl být navyšován. Žádný z osmi dlužníků, za nimiž byly pohledávky postoupeny, neuvedl, že pokud dlužník neprovede zakázku, odejdou jinam.

Ze dvou listin z 19. 2. 2015 pak zjistil, že žalovaný sdělil dlužníku, že mu zaplatí podle postupních smluv za 3. a 4. čtvrtletí 2014 částky 50 tis. Kč a 40 tis. Kč a sdělil, že jsou zcela uhrazeny úplaty z postupních smluv za J. Šejtkou a KM Records, a.s.

Cituje § 240 odst. 1 a odst. 4, písm. d) IZ soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná. Přihlédl ke shora označenému znaleckému posudku a má za to, že mezi smlouvami o postoupení pohledávek z dubna a června 2013 a posouzením pohledávek z obchodního styku znalcem v červnu 2014 není tak velký časový rozdíl, kvůli kterému by musela být zpochybněna výše úplaty za postupované pohledávky, pakliže se postupovaly pohledávky i se splatností čtyři roky před uzavřením smluv. Úplata ve výši 10 % z nominální hodnoty postupovaných pohledávek není podle názoru soudu nepřiměřená, ani sjednaný způsob úplaty, tedy postupné poukazování úplaty ve výši 25 % z přijatého plnění, neboť zásadně nezhoršuje ekonomické postavení dlužníka. Má dokonce za to, že pokud je tato úplata hrazena za trvání konkursu, je zajištěno poměrné uspokojení věřitelů oproti případnému nerovnoměrnému uspokojování mimo řízený konkurs. Podle jeho názoru je rozhodující, zda tato platba je nakonec dlužníkovi zaplacena, a jak vyšlo v řízení najevo, je úplata za postoupení dlužníkovi postupně hrazena. Na druhou stranu může být tato skutečnost dokladem i o tom, že konkrétních osm dlužníků bylo schopno své závazky postupně plnit. Nicméně soud nemohl odhlédnout od stáří postupovaných pohledávek a pochopitelného tlaku, zejména banky, na zlepšení hospodaření dlužníka. Proto dospěl k závěru s ohledem na posouzení pohledávek z obchodního styku a stanovený koeficient jejich zpeněžení ve znaleckém posudku, ke stáří postupovaných pohledávek i k situaci v polygrafii, která nemusí být odlišná od jiných oborů výrobní činnosti v České republice, že úplatu 10 % z nominální hodnoty postupovaných pohledávek lze považovat za přiměřenou. Nelze 44 ICm 1899/2014 (KSPA 44 INS 1958/2014) ani přisvědčit názoru žalobce, že se jednalo o úmyslné zkracující právní úkony, úplata je přiměřená a ke zkrácení uspokojení pohledávek věřitelů vzhledem ke shora uvedeným odborným posouzením nedošlo. Úplata je postupně dlužníkovi placena, takže budou věřitelé v insolvenčním řízení poměrně uspokojeni, a proto žalobu zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (o.s.ř.) a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů jízdného osobním vozidlem ke dvěma jednáním.

Včas podaným odvoláním proti tomuto rozhodnutí žalobce navrhl, aby jej odvolací soud změnil a žalobě vyhověl. Napadenému rozhodnutí vytkl především neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav věci a nesprávné právní posouzení. Namítl, že soud hodnotil jednotlivé pohledávky a smlouvy jako celek, přičemž napadáno bylo 8 postupních smluv. Každá postupní smlouva byla sjednána individuálně za jedním konkrétním dlužníkem, přičemž soud pochybil, pokud hodnotil stáří pohledávek nikoli individuálně pro každou smlouvu zvlášť, nýbrž v souhrnu s důrazem na pohledávky s delší dobou splatnosti, avšak zcela pominul, že byly postoupeny pohledávky jen několik dní po splatnosti, např. v případě dlužníka TAURUS pohledávka 177.905,-Kč jeden den po lhůtě splatnosti. Pokračoval, že opřel-li soud své závěry o výše uvedený znalecký posudek, ten byl opatřen za jiným účelem a jeho předmětem bylo jiné zkoumání a stanovení hodnoty jiného předmětu, než neúčinnosti postupních smluv, nehledě na skutečnost, že znalec hodnotil pohledávky, jež zbyly dlužníku poté, co bonitní byly postoupeny. Zcela nezpůsobilým shledal aplikaci sborníku VŠE na posouzení neúčinnosti postupních smluv, neboť v něm byla hodnocena míra uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení dlužníků. Namítl, že neobstojí ani skutková zjištění vyplývající z výpovědi jednatele dlužníka P. Fryče, neboť ten postupní smlouvy uzavíral a lze předpokládat, že bude hájit důvodnost a opodstatněnost jejich uzavření. Z jeho výpovědi se podává, že nepostupoval s péčí řádného hospodáře a jeho výpověď byla vyvrácena výpověďmi dalších svědků a listinnými důkazy, z nichž se podává, že k postoupení byly vybrány pohledávky odběratelů, jež pravidelně své pohledávky dlužníku spláceli. Věrohodnost výpovědi P. Fryče pak podtrhává skutečnost, že postoupení pohledávek žalovanému svým dlužníkům dlužník neoznámil a zaměstnanci se o postoupení dozvěděli až na konci roku 2013. Zdůraznil, že pokud by soud přihlédl k ekonomické opodstatněnosti postupních smluv, musel by dojít k závěru, že dlužník postoupením pohledávek přišel o pravidelný příjem ze splátek hrazených dlužníky a jako protiplnění obdržel 10 % jistiny, nikoliv však ihned, ale v nejisté budoucnosti. O platební schopnosti dlužníků dlužníka svědčí i skutečnost, že žalovaný na postoupené pohledávky v roce 2014 vymohl více než 1.200.000,-Kč. Tvrzení týkající se tlaku banky na snížení objemu dlužníku nezaplacených pohledávek primárně směřoval k tomu, aby je dlužník vymáhal, nikoliv se jich zbavil bez adekvátní protihodnoty; byl-li dlužník v té době již v úpadkové situaci, měl podle § 98 IZ podat insolvenční návrh. Přesto z výpovědi P. Fryče se podává, že dlužník prováděl pro odběratele, za nimiž měl postoupené pohledávky, i nadále práce a vytvářel za nimi další pohledávky. Podotkl, že mu zcela uniká závěr soudu, že je-li úplata za postup hrazena za trvání konkursu, je zajištěno poměrné uspokojení věřitelů oproti případnému nerovnoměrnému uspokojování mimo řízený konkurs, stejně jako závěr, že přihlédl k situaci v polygrafii, která nemusí 44 ICm 1899/2014 (KSPA 44 INS 1958/2014) být odlišná od jiných oborů výrobní činnosti v České republice. Uzavřel, že citoval-li soud § 240 odst. 4 písm. d) IZ, aniž by uvedl, jak jej na daný případ aplikoval, znemožňuje mu tím se bránit právnímu posouzení věci, a proto jen namítá, že byl-li dlužník podnikatelem a odborníkem v dané věci již řadu let, nelze soudit, že důvodně předpokládal se zřetelem ke všem okolnostem, že z napadených úkonů bude mít přiměřený prospěch.

Žalovaný navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Namítl, že žalobce sám prodal v rámci insolvenčního řízení pohledávky za 3,6 % jejich nominální hodnoty na základě citovaného znaleckého posudku, přičemž zcela pomíjí ekonomickou a faktickou situaci, v jaké se dlužník nacházel v době postoupení pohledávek. Z výpovědí svědků vyplynulo, že pohledávky byly dlouhodobým problémem, jejich výše nebyla výrazněji snižována a dlužníci dlužníka hradili spíše nové zakázky a ke snižování dluhu tak ve skutečnosti nedocházelo. Dlužník fakticky své odběratele úvěroval za situace, kdy marže ze zakázek byla nižší než úroková míra z úvěrů. Dlužník si byl vědom situace na trhu, proto postupoval vůči svým dlužníkům shovívavě s cílem zajistit další výrobu, jak vyplynulo též z výpovědí svědků.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které předcházelo jeho vydání dle § 212 a § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), a dospěl k závěru, že tu nejsou důvody pro jeho potvrzení nebo změnu.

Podle § 240 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (odst. 2 věta první). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4 písm. d/).

Z výše citovaných ustanovení plyne, že základní úvahou o tom, zda právní úkon je neúčinný z důvodu, že byl učiněn bez přiměřeného protiplnění, je zjištění předpokladu dlužníkova úpadku k datu, kdy byl takový právní úkon učiněn nebo zjištění, že to byl právě tento právní úkon, který vedl k úpadku dlužníka. Závěru o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti musí předcházet tvrzení o lhůtě splatnosti jeho závazků, přičemž takovému tvrzení neodpovídá pouze konstatování, že má řadu věřitelů; při zjišťování úpadku dlužníka ve formě předlužení je třeba posuzovat všechny jeho závazky bez ohledu na lhůtu jejich splatnosti. V případě, že právní úkon byl příčinou úpadku dlužníka, pak je třeba prokázat, jaká situace dlužníka byla k datu právního úkonu (nevykazovala dosud znaky dlužníkova úpadku) a že tu je příčinná souvislost mezi tímto právním úkonem a úpadkem, ke kterému v jeho důsledku došlo. Teprve poté, co je postaveno najisto, že dlužník byl v době 44 ICm 1899/2014 (KSPA 44 INS 1958/2014) právního úkonu v úpadku v některé z jeho forem, nebo že právní úkon, jehož neúčinnost je zkoumána, vedl k dlužníkovu úpadku, je možné se zabývat v případě neúčinnosti podle § 240 IZ otázkou, zda byl právní úkon učiněn bez přiměřeného protiplnění.

Úprava neúčinnosti právních úkonů, které byly učiněny "bez přiměřeného protiplnění" má své ekonomické i právní východisko v porovnání ekvivalentnosti plnění, které dlužník (na základě právního úkonu) obdržel za jím poskytnuté plnění. Jestliže je takové (dlužníkem obdržené) plnění ekvivalentní, tedy odpovídající, dlužník tím nezkracuje možnost uspokojení pohledávek svých věřitelů. Ekvivalentní nemůže být takové protiplnění, ať peněžité nebo nepeněžité, jestliže sjednaná nebo jinak stanovená úplata je nižší (zákon vyžaduje, aby byla podstatně nižší), než obvyklá cena plnění poskytnutého dlužníkem.

Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak by též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2010 sp. zn. 30 Cdo 541/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009). Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). V zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) je konec konců právem účastníka znát důvody, které soud vedly k vydání jeho rozhodnutí, a to v podobě, která umožňuje jejich přezkoumání v řízení o opravném prostředku, jímž se účastník-odvolatel může kvalifikovaně bránit.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně však není jednoznačně zřejmé, a v tomto směru je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, na jakých konkrétních úvahách soud své rozhodnutí vystavěl.

Za nedostatečný považuje odvolací soud závěr o úpadku dlužníka ke dni postupní smlouvy z 30. 4. 2013, pokud konstatoval, že má splatné závazky vůči označeným věřitelům, takže u něho existovaly podmínky ke shledání úpadku. Přestože provedl důkaz čtením přihlášek označených věřitelů, neuvedl však, co z nich zjistil a jak je zhodnotil. Dále soud prvního stupně neučinil žádné závěry o tom, zda postupní smlouvy jsou platné, což je předpokladem toho, aby bylo možno určit jejich neúčinnost. 44 ICm 1899/2014 (KSPA 44 INS 1958/2014)

Z právní úpravy § 240 IZ plyne, že k závěru o neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění vždy musí být známa hodnota plnění poskytnutého dlužníkem a hodnota protiplnění. Jestli je dlužníkem poskytnutou hodnotou peněžitá pohledávka, postoupená na základě smlouvy o postoupení pohledávek, pak její hodnota (obvyklá cena) je dána její dobytností. Nominální hodnota postoupené peněžité pohledávky je sama o sobě bezcenným údajem, není-li bez dalšího najisto postaveno, že dlužník má dostatečný majetek, z něhož lze pohledávku uspokojit. Jestliže je naopak evidentní, že takový závěr přijmout nelze, pak musí být v řízení tvrzeny a prokazovány skutečnosti, na nichž se zakládá právní závěr o dobytnosti postoupené pohledávky. Ve své podstatě jde o zjištění majetkových poměrů dlužníka postoupené pohledávky. Tím, kdo tvrdí a prokazuje hodnotu (dobytnost) postoupené pohledávky je vždy insolvenční správce, tedy osoba, jež je výlučně oprávněna podat odpůrčí žalobu. Je tedy povinností žalobce tvrdit takové skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout důkazy, z nichž by plynulo, že v době postoupení pohledávky byly majetkové poměry dlužníka této pohledávky takové, že umožňovaly její bezproblémové uspokojení z majetku tohoto dlužníka (blíže rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. KSPH 39 INS 4800/2009, 39 ICm 6/2010, 103 VSPH 36/2011).

Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o solventní dlužníky, kteří jsou své závazky vůči dlužníkovi schopni splnit, pak bylo namístě, aby se zabýval otázkou obvyklé ceny postoupených pohledávek, což neučinil. Naopak tuto cenu stanovil dle znaleckého posudku a statistických údajů (zveřejněných ve sborníku VŠE), jež se cenou postupu vůbec nezabývaly, přičemž lze přitakat odvolateli, že znalcem byly posuzovány pohledávky dlužníka obtížně dobytné, či nedobytné, jež zůstaly v jeho majetku. Podle úvah soudu prvního stupně by koeficient dle znaleckého posudku v případech postupu pohledávek jeden den po splatnosti mohl činit podstatně více, tedy rovnat se i nominální hodnotě postoupené pohledávky (dobytnost pohledávek se lhůtou splatnosti 90 až 180 dnů byl stanoven koeficientem 0,61, tedy 61 %).

Bylo též namístě, aby se soud zabýval i tím, jaký dopad měl tzv. odpis postoupených pohledávek, k němuž došlo, jak vypověděla svědkyně Hálková, do hospodaření dlužníkova podniku (nepochybně jejich odpisem došlo minimálně ke snížení dlužníkových aktiv a navýšení jeho ztráty), proto přiměřenost ceny postupu je třeba zkoumat i z tohoto pohledu.

Odvolací soud sdílí námitky odvolatele, že se soud prvního stupně měl zabývat každou jednotlivou postupní smlouvou zvláště a vyvodit z ní skutkové závěry a právně ji zhodnotit. Soud však fakticky učinil jejich právní zhodnocení souhrnně, což je v rozporu s § 157 odst. 2 o.s.ř. a odůvodnění svého rozhodnutí o věci tak formuloval nepřezkoumatelným způsobem.

Jen pro úplnost odvolací soud poznamenává, že vyjádřil-li žalobce v žalobě přesvědčení, že se jednalo o úmyslné zkracující právní úkony, pak jsou jeho tvrzení nedostatečná a bylo na soudu prvního stupně, aby ho vyzval k doplnění těchto tvrzení. 44 ICm 1899/2014 (KSPA 44 INS 1958/2014)

Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemůže obstát, a proto jej podle § 219a odst. 1, písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení, v němž znovu věc posoudí při důsledném respektování § 157 o.s.ř. Postaví nejprve najisto, že v době obou postupních smluv se dlužník nacházel v úpadkové situaci, či zda uvedené postupy pohledávek nebyly příčinou úpadku dlužníka, zhodnotí postupní smlouvy z hlediska jejich platnosti, a teprve v návaznosti na přijaté závěry se bude zabývat, zda dlužník obdržel na základě postoupených pohledávek přiměřené protiplnění ve smyslu § 240 IZ, jak rozvedeno výše. V novém rozhodnutí, jímž řízení skončí, rozhodne o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).

V Praze dne 18. května 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela