103 VSPH 460/2015-52
155 ICm 605/2014 103 VSPH 460/2015-52 (KSPL 54 INS 7352/2013)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. ve věci žalobce: JET Money s.r.o. se sídlem Olomouc, Hněvotínská 241/52, IČO: 25858246, proti žalovanému: Paclík-insolvenční správce a spol. se sídlem Praha 5, U Trojice 1042/2, IČO: 24836133, insolvenční správce dlužníka: Ondřej anonymizovano , anonymizovano , bytem Stříbro, Gagarinova 955, zast. Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem Praha 5, Vrázova 7, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, č.j. 155 ICm 605/2014-31 ze dne 23. října 2014,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni, č.j. 155 ICm 605/2014-31 ze dne 23. října 2014, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhá určení, že je po právu jeho pohledávka, přihlášená v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka dne 3.6.2013 pod č. P-1 ve výši 608.971,-Kč, kterou žalovaný v postavení insolvenčního správce v části ve výši 310.000,-Kč popřel. Pohledávka vznikla z důvodu dlužníku poskytnutého a nesplaceného úvěru na základě smlouvy č. 4312000069 ze dne 18.9.2012 a je zajištěna zástavním právem k nemovitosti, zřízeným smlouvou z téhož dne. Podáním ze dne 4.8.2014 vzal žalobce z důvodu částečné úhrady dluhu přihlášku části své pohledávky ve výši 77.336,-Kč zpět.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Tvrdil, že žalobcem bylo dlužníku půjčeno 300.000,-Kč na dobu šesti let s tím, že vrátit měl celkem 709.000,-Kč. Dlužníkem bylo uhrazeno 100.029,-Kč. Ačkoli je ve smlouvě uvedená RPSN ve výši 44,4%, ve skutečnosti činí 68,2% ročně, čímž byl dlužník uveden v omyl. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že dluh na jistině činí 199.971,-Kč. Dlužník měl půjčeno 1,5 roku a výše úroku z úvěru ve výši 22% z částky 300.000,-Kč činí 99.000,-Kč. Částka ve výši 298.971,-Kč byla proto uznána a část přihlášené pohledávky ve výši 310.000,-Kč popřena pro rozpor s dobrými mravy z důvodu nemravné výše úroků a odměny za sjednání úvěru.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka přihlásil dne 3.6.2013 pod č. 1 pohledávku z úvěrové smlouvy ze dne 18.9.2012 ve výši 608.971,-Kč, zajištěnou zástavním právem k nemovitosti s tím, že co do částky 310.000,-Kč žalovaný pohledávku popřel. Žalobce dlužníku dle citované smlouvy poskytl úvěr ve výši 300.000,-Kč na dobu 72 měsíců. Dlužník se zavázal vrátit půjčené peníze, zaplatit žalobci poplatek ve výši 13.000,-Kč, úrok ve výši 16% ročně a úplatu ve výši 108.000,-Kč, a to v měsíčních splátkách po 9.667,-Kč (poslední ve výši 9.643,-Kč) s tím, že celkem žalobci zaplatí 709.000,-Kč. K popření pohledávky v rozsahu 310.000,-Kč došlo důvodně, neboť tato částka je žalobcem nárokována v rozporu s dobrými mravy. Ten je spatřován v tom, že vedle úplaty ve výši 108.000,-Kč bylo sjednáno i placení běžných úroků z prodlení . Dobrým mravům odporuje i nárok na úroky za dobu po zjištění úpadku dlužníka. Dohodnutá výše úroků ve výši v podstatě 68,2% ročně podstatně převyšovala obvyklou RPSN, která u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření předmětné smlouvy okolo 15% ročně . Tím, že ve smlouvě byla uvedena RPSN ve výši 44,4%, avšak její skutečná sazba činila 68,2%, (KSPL 54 INS 7352/2013) dlužník, kterému bylo půjčeno 300.000,-Kč a vrátit má 709.000,-Kč, byl uveden v omyl. Odpovídající ujednání jsou proto neplatná dle § 39 o.z.

Včas podaným odvoláním proti tomuto rozhodnutí žalobce navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně. Napadenému rozhodnutí vytkl především nesprávné právní posouzení věci a to, že nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem. Zopakoval svoji dosavadní argumentaci, poukázal na skutečnost, že dlužník úvěrovou smlouvu uzavřel svobodně, a proto by autonomie vůle stran měla být respektována s tím, že zákon neslouží k tomu, aby chránil lehkomyslného či neodpovědného dlužníka. Poukázal na vybraná rozhodnutí vyšších soudů se závěrem, že ujednání obsažená v dané smlouvě je třeba mít za platná.

Žalovaný žádá potvrzení napadeného rozhodnutí maje za to, že závěry v něm obsažené jsou správné a ochranu žalobcem uplatněnému právu nelze poskytnout. Jeho přihlášku je třeba odmítnout .

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a z.č. 99/1963 Sb., dále jen o.s.ř.), aniž by za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř.), a dospěl k závěru, že tu nejsou důvody pro jeho potvrzení nebo změnu.

Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Na základě svých zjištění je soud povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní. V důvodech rozhodnutí je třeba vždy vyložit úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2008, sp.zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2010 sp.zn. 30 Cdo 541/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2010, sp.zn. 32 Cdo 2948/2009). Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2013, sp.zn. 29 Cdo 2543/2011). V zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) je konec konců právem účastníka znát důvody, které soud vedly k vydání jeho rozhodnutí, a to v podobě, která umožňuje jejich přezkoumání v řízení o opravném prostředku, jímž se účastník-odvolatel může kvalifikovaně bránit.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není v první řadě zřejmé, a v tomto směru je tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, zda a s jakým výsledkem se soud zabýval otázkou, jestli jsou vůbec splněny předpoklady nutné k tomu, aby se mohl zabývat důvodností žalobcova nároku samotného. Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost (výši nebo pořadí) v insolvenčním řízení přihlášené a správcem (nebo některým z věřitelů) popřené pohledávky, totiž vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2001, sp.zn. 32 Cdo 1726/98, (KSPL 54 INS 7352/2013) který byl sice vydán v režimu zákona o konkurzu a vyrovnání, přesto však jsou odpovídající závěry z povahy věci použitelné i v režimu insolvenčního zákona). Při zkoumání podmínek majících původ v insolvenčním řízení samotném jde mimo jiné o zkoumání toho, zda se žalobce dovolává určení pravosti své pohledávky ze stejného důvodu a ve stejné výši jako v přihlášce své pohledávky do insolvenčního řízení, zda je dána věcná legitimace účastníků, zda byla žaloba podána včas, apod. (§ 198 odst. 2 z.č. 182/2006 Sb. /insolvenční zákon/, dále jen InsZ). V tomto směru jsou tedy závěry, o něž soud své rozhodnutí opírá, předčasné.

Je zřejmé, že obsah žalobních tvrzení je v dané věci již z povahy sporu předurčen především kvalitou samotné přihlášky a popěrným úkonem žalovaného. Z rozhodnutí soudu prvního stupně však neplyne, zda se těmito okolnostmi dostatečně zabýval. Důvod vzniku předmětné pohledávky je v přihlášce uveden jako smlouva o úvěru č. 4312000069 ze dne 18.9.2012 s tím, že žalobce přihlásil pohledávku na zaplacení jistiny ve výši 608.971,-Kč bez příslušenství a žalovaný pohledávku uznal co do částky 298.971,-Kč a v částce ve výši 310.000,-Kč ji popřel co do důvodu a výše. Dovozuje-li za takového stavu (nehledě na argumentaci žalovaného, která zjevně opomíjí, že žalobce chce, jak se podává z přihlášky jeho pohledávky, dosáhnout uspokojení výhradně jistiny své úvěrové pohledávky a nikoliv už jejího příslušenství, které nepřihlásil) soud prvního stupně, že přihlášená a žalovaným popřená část pohledávky (právní základ žalobcova nároku) představuje úplatu za poskytnutý úvěr , úroky z úvěru nebo dokonce běžné úroky z prodlení , odůvodnění jeho rozhodnutí postrádá objasnění úvah, které jej k takovému názoru vedly. Bez ohledu na to, zda takový jeho závěr je či není správný, z rozhodnutí nelze zjistit ani to, jak velkou část (části) z celkově přihlášené (a popřené) sumy tyto jednotlivé položky mají představovat.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není dále jednoznačně patrné, na jakých konkrétních úvahách soud vystavěl své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby. Jeho rozhodnutí nevysvětluje, z jakého důvodu soud přímo srovnává dohodnutou výši úroků a RPSN, na základě čeho dospěl k závěru, že dohodnutý úrok byl v podstatě 68,2% ročně , když na jiném místě hovoří o tom, že tento byl sjednán ve výši 16% ročně. Není zřejmé ani to, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že ve smlouvě uvedená sazba RPSN neodpovídala skutečnosti. Je-li výše úplaty za poskytnutý úvěr dle názoru soudu prvního stupně nepřiměřená, ve svém rozhodnutí neuvádí, proč byl nárok žalobce zamítnut v celém rozsahu. Odůvodnění rozsudku postrádá také informace o tom, zda a s jakým závěrem pro své rozhodnutí, vzal soud v úvahu skutečnost, že žalobce část přihlášené pohledávky vzal v průběhu řízení podáním ze dne 4.8.2014 zpět. Soud sice cituje vybraná ustanovení zákona, na základě kterých dospívá k závěru o neplatnosti ujednání o úplatě za poskytnutí úvěru a o úrocích z úvěru, jeho nejednoznačná a neúplná skutková zjištění však logicky znemožňují jejich řádnou aplikaci.

Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. odůvodnění svého rozhodnutí o věci formuloval nepřezkoumatelným způsobem, odvolací soud nemá na jakém podkladě vystavět a formulovat své úvahy o předmětu sporu a přezkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemůže obstát, a proto jej podle § 7 a § 219a odst. 1, písm. b) o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení, v němž znovu věc posoudí při důsledném respektování § 157 o.s.ř. V novém rozhodnutí, jímž řízení skončí, rozhodne o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (KSPL 54 INS 7352/2013)

hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).

V Praze dne 25. června 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná