103 VSPH 446/2014-76
45 ICm 3150/2012 103 VSPH 446/2014-76 (KSHK 45 INS 12804/2011)

USNESENÍ

Vrchní soud V Praze jako soud odvolací rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Jindřicha Havlovce V právní Věci žalobce JUDr. Ing. Tomáše Matouška, se sídlem vHradci Králové, Dukelská 15, insolvenčního správce dlužnice Naděždy anonymizovano , anonymizovano , bytem v Nedělišti, Josefa Košt°ála 85, zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalované Naděždě Horké, nar. , bytem ve , zastoupené JUDr. Ludmilou Puršlovou, advokátkou se sídlem v Semčicích 69, o určení neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu vHradci Králové ze dne 31. března 2014 č.j. 45 ICm 3150/ 2012-53,



takto:

Rozsudek Krajského soudu V Hradci Králové ze dne 31. března 2014, č.j. 45 ICm 3150/2012-53, s e z r u š u j e a Věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodněnü

Krajský soud vHradci Králové rozsudkem ze dne 31. března 2014, č.j. 45 ICm 3150/2012-5 3, rozhodl o určení, že darovací smlouva uzavřená mezi dlužnicí a žalovanou dne 6.12.2010, na základě které došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalované k pozemku st. parc. č. 3 a pozemku parc. č. 145, zahrada, vše zapsáno na LV č. 1359 vedeném Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, pro k.ú. Staré Nechanice, obec Nechanice (dále jen předmětné pozemky ), je právně neúčinná (bod I. výroku), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve Výši 10.200,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce se žalobou domáhal určení neúčinnosti shora uvedené darovací smlouvy uzavřené mezi dlužnicí a její matkou (dále jen Darovací smlouva ); usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.11.2011, č.j. KSHK 45 INS 12804/2011-A-10 bylo rozhodnuto, že dlužnice je v úpadku, jde tedy podle žalobce o úkon zkracující věřitele a neúčinný podle § 240 insolvenčního zákona (dále jen IZ ).

Soud prvního stupně cituje ustanovení § 240 IZ konstatoval, že Darovací smlouvou došlo ke zmenšení majetku dlužnice, což má za následek, že věřitelé nemohou dosáhnout ani částečného uspokojení svých oprávněných pohledávek z jejího majetku. Proto je Darovací smlouva úkonem právně neúčinným, nevýhodným pro věřitele přihlášené do insolvenčního řízení. Tvrzení žalované, že za dceru prostřednictvím svého manžela zaplatila pohledávku jiného věřitele, který ji vymáhal exekučním prodejem předmětných pozemků, je přitom bezvýznamné. Soud prvního stupně dále odkázal žalovanou na ustanovení § 240 odst. 2 IZ,

(KSHK 45 INS 12804/2011) dle kterého je to právě žalovaná, která má prokazovat, že o úpadku dlužnice nevěděla. Ze smlouvy o důchodu uzavřené dne 21.7.2011 Však naopak podle soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaná, jež touto smlouvou nabídla finanční výpomoc dlužnici v jejím insolvenčním řízení, o jejích věřitelích věděla. Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce měl ve Věci plný úspěch.

Proti tomuto rozsudku se žalovaná Včas odvolala a navrhla, aby jej odvolací soud zrušil a sám žalobu zamítl. Uvedla, že na předmětných pozemcích stojí rodinný dům č.p. 9 a jeho součásti a příslušenství, jenž je ve vlastnictví manžela žalované a v němž i oba společně bydlí. Původně tyto pozemky měly být převedeny do vlastnictví žalované jako určitý druh kompenzace za investice do domu. Z podnětu žalované je Však její manžel daroval dlužnici-dceři žalované-která se měla o ně postarat ve stáří. Později se manžel žalované od svého známého dozvěděl, že byl pod sp.zn. 081 EX 01732/ 10 vydán exekuční příkaz kprodeji předmětných pozemků. Jelikož se jednalo o pozemky pod jejich domem, dvůr a zahradu, rozhodli se po ujištění od dlužnice, že již jiné dluhy nemá, že dluh v celkové Výši 7 6.826,65 Kč vyplatí a dlužnice na ni za to převede pozemky nazpět, a to nyní odporovanou darovací smlouvou. Ačkoliv žalovaná vyvinula maximální úsilí k zjištění případných dalších dluhů dlužnice, j ejí snaha byla negativní. O jej ích dluzích se dozvěděla až přímo od dlužnice více něž půl roku poté. S ohledem na syna dlužnice se žalovaná opět rozhodla dlužnici za podpory svého manžela pomoci, a to příspěvkem pro oddlužení ve Výši 4.000,-Kč mes1cne.

Z odborného vyjádření znalce Martina Buchara přitom vyplývá, že obvyklá cena předmětných nemovitostí činí 67.635,-Kč, avšak vzhledem k jejich charakteru mají na volném trhu prakticky nulovou hodnotu. Sám insolvenční správce předpokládá Výši jejich zpeněžení do 50.000,-Kč. Žalovaná tak oprávněnému věřiteli v rámci exekuce poskytla daleko větší plnění; obdobně pak svým darem pro oddlužení nadále umožňuje uspokojení přihlášených věřitelů v rozsahu 38 %. Nabízí se proto otázka, zdali Darovací smlouvou nebylo vyhověno ohledům slušnosti. Postup insolvenčního správce, který uplatňuje svou žalobou neúčinnost Darovací smlouvy, shledává žalovaná v rozporu s dobrými mravy. Je totiž zcela evidentní, že žalovaná nikterak věřitele nekrátí, naopak jedná v jejich prospěch. Žalovaná rovněž odmítá, že by dlužnice svým oddlužením sledovala nepoctivý záměr, když z důvodu, že je samoživitelkou pečující o svého syna a pracující jen na částečný úvazek, sama plnit oddlužení nezvládá, pročež tak činí jen díky příspěvku žalované. Soud prvního stupně však tento závěr nesdílí a žalovaná nabyla dojmu, že se předem rozhodl žalobě vyhovět, a tak žalovanou navrhované důkazy neprovedl ani nepřihlédl k jej ím tvrzením.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek, aniž nařizoval jednání, i řízení jeho vydání předcházející a dospěl závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 235 odst. 1 Věta první IZ ve znění účinném od 1.1.2014 (k tomu srov. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 294/2013 Sb.) jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se neúčinnost právních úkonů, Včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen odpůrčí žaloba ), není-li dále stanoveno jinak.

(KSHK 45 INS 12804/2011)

Podle § 239 odst. 1 Věta prvá, odst. 3 IZ může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty.

Podle § 240 odst. 1, 2 IZ se právním úkonem bez přiměřeného protiplnění rozumí právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (nebo který vedl k jeho úpadku), jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení přitom lze právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle § 240 odst. 4 IZ není právním úkonem bez přiměřeného protiplnění a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Podle § 107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Podle odst. 2 citovaného ustanovení ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha Věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.

Vprojednávané Věci se žalobce-insolvenční správce-svou odpůrčí žalobou domáhal určení neúčinnosti Darovací smlouvy, nebot se mělo jednat o právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 odst. 1 IZ.

Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.11.2011, č.j. KSHK 45 INS 12804/2011-A-10 vyplývá, že byl zjištěn úpadek dlužnice, přičemž jeho účinky nastaly ještě téhož dne. Jelikož žalobce podal svou odpůrčí žalobu dne 18.10.2012, tedy ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, podal ji ve smyslu § 239 odst. 3 IZ včas.

Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.6.2013, č.j. KSHK 45 INS 12804/2011-B-30 však plyne, že vprůběhu insolvenčního řízení dlužnice došlo ke změně osoby insolvenčního správce, nebot původní insolvenční správce JUDr. Ing. Tomáš Matoušek se stal ohlášeným společníkem společnosti Insolvency Project v.o.s., která se stala novou insolvenční správkyní dlužnice. Jelikož v insolvenčním řízení může odporovat právním

(KSHK 45 INS 12804/2011)

úkonům dlužníka pouze insolvenční správce odpůrčí žalobou (§ 239 odst. 1 Věta prvá IZ), ztratil žalobce svým odvoláním z funkce a ustanovením nového insolvenčního správce způsobilost být účastníkem incidenčního řízení o jím podané odpůrčí žalobě. Současně muselo dojít k zániku procesní plné moci jeho zástupce (srov. § 28 odst. 5 o.s.ř.). Na tom nic nemění ani skutečnost, že nová insolvenční správkyně vykonává svou funkci prostřednictvím ohlášeného společníka-žalobce, který byl původním insolvenčním správcem. Soud prvního stupně tak měl pro tuto překážku postupu řízení rozhodnout, s kým bude v řízení na místě žalobce pokračováno. Jelikož tak neučinil a v řízení dále pokračoval s původním insolvenčním správcem namísto nové insolvenční správkyně, zatížil řízení vadou zmatečnosti ve smyslu § 219a odst. 1 písm. d) a § 229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. spočívající v tom, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud je podle § 212a odst. 5 Věta prvá o.s.ř. povinen přihlédnout při svém rozhodování k uvedené vadě zmatečnosti vždy, zrušil podle § 219a odst. 1 písm. d) napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Nad rámec Výše uvedeného je třeba upozornit soud prvního stupně, že napadený rozsudek zjevně trpí i další podstatnou vadou, a to vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. V odůvodnění napadeného rozsudku totiž zcela absentují jakákoliv skutková zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů; lze v něm nalézt (po rekapitulaci žaloby, repliky žalované a průběhu jednání) pouze reprodukci zákonných ustanovení, holý výčet provedených důkazů a závěr soudu, že Darovací smlouva je neúčinným právním úkonem, kterým došlo ke zmenšení majetku dlužnice na úkor oprávněných věřitelů. Rovněž v něm není vůbec uvedeno, proč soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalované na provedení dalších důkazů (minimálně výslech dlužnice-Viz č.l. 51). Takto koncipované odůvodnění neodpovídá požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. I tato vada tak zakládá důvod zrušení napadeného usneseni.

Konečně zjevně nesprávné jsou některé úvahy soudu uvedené v závěru odůvodnění napadeného rozsudku. Předně je zavádějící názor, že žalovaná jakožto osoba blízká by s ohledem na ustanovení § 240 odst. 2 Věta druhá IZ měla prokazovat, že o úpadku své dcery nevěděla. Vědomost, resp. nevědomost osoby, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, o úpadku dlužníka je totiž zcela irelevantní. Citované ustanovení zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že v případě právních úkonů bez přiměřeného protiplnění ve prospěch osob blízkých byly tyto učiněny v době, kdy byl dlužník v úpadku. Na žalované se tak přenáší důkazní břemeno prokázání skutečnosti, že dlužník v úpadku nebyl, nikoliv toho, zdali o úpadku věděli, či nikoliv.

Již vůbec neobstojí kategorický závěr soudu prvního stupně, že je zcela bezvýznamné tvrzení žalované o tom, že Darovací smlouvě předcházela úhrada (provedená prostřednictvím manžela žalované) exekucí vymáhaného dluhu za dlužnici, a to v e Výši značně přesahující hodnotu darovaných nemovitostí. O tuto vykonatelnou pohledávku se totiž nutně musela snížit celková Výše pohledávek uplatňovaných v insolvenčním řízení dlužnice. Za situace, kdy žalovaná ještě hradí ve prospěch oddlužení dlužnice každý měsíc částku 4.000,-Kč a již nyní celková takto splacená částka přesáhla pravděpodobnou částku, která by byla zpeněžením předmětných pozemků získána, a kdy se jedná jen o obtížně prodejné pozemky (tvořící s rodinným domem ve vlastnictví manžela žalované postaveným na jednom z pozemků

(KSHK 45 INS 12804/2011) funkční celek-srov. č.l. 33 a 35), měl se soud prvního stupně zabývat otázkou, zdali nebylo Darovací smlouvou vyhověno ohledům slušnosti ve smyslu § 240 odst. 4 písm. c) IZ, pročež by se o právní úkon bez přiměřeného protiplnění vůbec nejednalo. Z dosavadních Výsledků řízení se totiž podává opak toho co soud prvního stupně dovodil. Žalovaná a její manžel se chovali poctivě ve zjevné snaze nepoškodit zájmy věřitelů.

V daném případě lze tedy shrnout, že soud prvního stupně nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním nástupcem žalobce, jenž po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení, a zároveň je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Proto odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b), d) o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně nejprve rozhodne o procesním nástupnictví na straně žalobce. Své rozhodnutí ve Věci následně odůvodní tak, aby toto vyhovovalo požadavkům ustanovení § 15 7 odst. 2 o.s.ř. Přitom se bude řídit právním názorem uvedeným v tomto rozhodnutí.

O nákladech řízení, Včetně řízení odvolacího, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Kraj ského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 15. září 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š, V. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Andrea Synková