103 VSPH 404/2017-52
č. j. 74 ICm 735/2016 103 VSPH 404/2017-52 (KSUL 74 INS 28772/2015)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. Jan Rippel, se sídlem v Dobroměřicích 419, 440 01 Louny, insolvenční správce dlužníků Vladimíra anonymizovano , anonymizovano a Michaely anonymizovano , anonymizovano proti žalované: Mgr. Marcela Petrošová, soudní exekutorka se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 1a o určení, že žalovaná nemá pohledávku za dlužníky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 74 ICm 735/2016-36 ze dne 13. března 2017

takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 74 ICm 735/2016-36 ze dne 13. března 2017 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění: 1. Žalobce v postavení insolvenčního správce v záhlaví rozhodnutí uvedených dlužníků se domáhá proti žalované určení, že nemá za dlužníky v insolvenčním řízení vykonatelnou pohledávku ve výši 7.865,-Kč (sporná pohledávka), kterou jako vykonatelnou přihlásila z právního důvodu nákladů exekuce vedené pod sp. zn. 160 EX 4172/2013 (Exekuce) ve prospěch oprávněného PROFI CREDIT Czech, a.s., IČO 618 60 069 (Věřitel č. 3) s tím, že se zakládá na příkazu k úhradě nákladů Exekuce-22 ze 14. 6. 2013, jenž měl nabýt právní moci 12. 7. 2013 (Příkaz). Tuto pohledávku popřel z toho důvodu, že exekuční titul, tj. rozhodčí nález č. j. 101 Rozh 6263/2012-7 (Nález), který je v Exekuci vymáhán, je nulitním právním úkonem. Popření sporné pohledávky nepředstavuje jiné právní posouzení věci, neboť se jedná o nezpůsobilý exekuční titul vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky (Doložka), přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (publikované pod číslem 121/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-R121/2011), podle kterého neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, nebo způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je neplatná podle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem. Konstatoval, že Doložka obsahuje určení více rozhodců, jejichž výběr pro případ sporu svědčí věřiteli (pravděpodobnost sporu vyvolaného žalobou spotřebitele je nulová), a to v rozporu s ustanovením § 3 odst. 5 písm. a) zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném do 31. 12. 2013 (RŘZ), neboť v tomto ustanovení se uvažuje jediný rozhodce s tím, že Doložka by měla obsahovat pravdivé informace o něm. Již tato skutečnost vede k závěru o neplatnosti Doložky podle § 39 ObčZ. Doložka neobsahuje

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz 74 ICm 735/2016 (KSUL 74 INS 28772/2015)

přímé určení rozhodce ad hoc, naopak obsahuje jich 10. Namítl, že ve smyslu § 3 odst. 4 RŘZ nebylo dlužníkům poskytnuto náležité vysvětlení, aby byli jako spotřebitelé schopni posoudit, jaké důsledky pro ně sjednání Doložky může mít a tuto formulaci skryl pod bod 6.2. Doložky. Věřitel č. 3 se pak neobtěžoval při podání rozhodčí žaloby tvrdit, že tato podmínka pro sjednání doložky byla splněna. Nadto rozhodce nesplnil své povinnosti uvedené v § 8 RŘZ, z čehož nelze usuzovat i na to, zda rozhodce nebyl nestranný a nezávislý při vydání Nálezu. Z něho také neplyne, že by se Rozhodce při rozhodování řídil právními předpisy vydanými na ochranu spotřebitele (§ 25 odst. 3 RŘZ). Uzavřel proto, že rozhodce, tj. JUDr. Martin Týle (Rozhodce) neměl k vydání Nálezu pravomoc. S odkazem na závěry Ústavního soudu v jeho nálezu pod sp. zn. III. ÚS 1624/2012 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (publikované pod číslem 92/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-R 92/2013) v němž soud uvedl, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto řízení. Pro případ závěru o platnosti Doložky odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 ICdo 5/2014 (publikovaného pod číslem 2/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek- R 2/2017), v němž soud konstatoval, že není správný názor, že právo na náhradu nákladů exekuce vzniká soudnímu exekutorovi vůči povinnému, přestože na uspokojení pohledávky oprávněného nebylo v průběhu exekuce ničeho vymoženo, neboť tato pohledávka vzniká v okamžiku, kdy při provádění exekuce vymohl celou pohledávku nebo její část; žalovaná však ani netvrdila, že by v Exekuci něco vymohla (§ 46 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., o exekučním řádu-ex. ř. ve znění účinnému do 31. 12. 2013). 2. Navrhl, aby soud provedl důkaz přihláškou Věřitele č. 3, již popřel z týchž důvodů a žalobou Věřitele č. 3 na určení pravosti jeho pohledávky vedenou před soudem prvního stupně pod sp. zn. 74 ICm 736/2016 (usnesením č. j. 74 ICm 736/2016-9 z 1. 9. 2016 bylo toto řízení pravomocně k 20. 9. 2016 zastaveno). 3 Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Konstatovala, že žalobce postavil svou argumentaci pouze na tom, že Nález se nestal způsobilým exekučním titulem, neboť byl vydán na základě neplatné Doložky. Odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod sen. zn. 104 VSPH 276/2014 ze 6. 8. 2014 (Rozhodnutí), podle něhož byla-li exekuce nařízena na základě nezpůsobilého exekučního titulu a nedošlo-li k zastavení exekuce z tohoto důvodu, pak úkony exekutora se opírají o pravomocné rozhodnutí soudu o nařízení exekuce a exekutor je povinen z úřední povinnosti činit úkony v rámci exekučního řízení; za této situace mu vzniká právo na náhradu nákladů, které musí přihlásit do insolvenčního řízení jako nevykonatelnou pohledávku; odkázala na R 92/2013; doplnila, že jí nepřísluší právo zkoumat hmotně právní důvody pohledávky, jež byla judikována a je vymáhána. 4. Napadeným rozsudkem soud žalobu zamítl (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 5. Soud prvního stupně zjistil: -z protokolu o přezkumném jednání a z doručení žaloby soudu prvního stupně, že k popření sporné pohledávky došlo 8. 2. 2016 a žaloba byla podána 6. 3. 2016. Žalobce popřel spornou pohledávku (založenou Příkazem) z toho důvodu, že pramení z exekuovatelného Nálezu, který byl vydán Rozhodcem na základě neplatné Doložky, -z přihlášky žalované, že přihlásila jako vykonatelnou do insolvenčního řízení včas pohledávku ve výši 7.865,-Kč, založenou Příkazem,

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 74 ICm 735/2016 (KSUL 74 INS 28772/2015)

-z návrhu na povolení oddlužení, že dlužníci podali společný insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, -že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 74 INS 28772/2015(Usnesení)-A- 10 z 10. 12. 2015 byl zjištěn úpadek dlužníků, povoleno řešení jejich úpadku oddlužením a byl jim ustanoven insolvenční správce, -že Usnesením-B-7 bylo schváleno oddlužení dlužníků plnění splátkového kalendáře, -že Příkazem byly vyčísleny náklady Exekuce ve výši 7.865,-Kč sestávající z minimální odměny exekutora za provedení exekuce ve výši 3.630,-Kč včetně DPH a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1 vyhl. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (Vyhláška), ve výši 4.235,-Kč včetně DPH, -že Nálezem vydaným Rozhodcem, bylo uloženo dlužníkům zaplatit Věřiteli č. 3 mimo jiné i náklady řízení ve výši 13.734,-Kč s přísl., a to na základě uzavřené Doložky sjednané mezi Věřitelem č. 3 a dlužníkem z 19. 7. 2012 (č. 9100586970), jež založila pravomoc Rozhodce Nález vydat, -že z exekučního příkazu žalované č. j. 160 EX 4172/213-50 z 8. 4. 2014 vydaného žalovanou, že byla pověřena provedením Exekuce usnesením Okresního soudu v Lounech č. j. 11 EXE 3540/2013-12 z 9. 5. 2013 k vymožení pohledávky Věřitele č. 3 na základě vykonatelného Nálezu proti dlužníkům. 6. Dále soud prvního stupně zopakoval svá zjištění a doplnil, že uvedené skutečnosti jsou prokázány zejména skutkovými tvrzeními obou účastníků soudního řízení. 7. Na základě svých skutkových zjištění soud prvního stupně vyslovil právní závěr (s odkazem na Rozhodnutí), že žalované vznikla nevykonatelná pohledávka v souladu s Vyhláškou v důsledku účinků ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), zapovídajících zahájenou Exekuci provést, a to podle § 13 odst. 1 Vyhlášky vycházeje z minimální výše 3.000,-Kč podle § 11 odst. 2 Vyhlášky. Přestože není Příkaz způsobilým dokumentem, dle kterého by žalovaná mohla požadovat odměnu ve výši sporné pohledávky, provedla v Exekuci úvodní úkony ohledně zjišťování majetku dlužníků, za něž náleží žalované odměna ve smyslu § 11 odst. 2 a § 13 odst. 2 Vyhlášky. Uzavřel, že sporná pohledávka žalované svědčí v uplatněné výši jako pohledávka nevykonatelná. Z tohoto důvodu žalobu zamítl. 8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 202 odst. 1 InsZ. 9. Tento rozsudek napadl žalobce v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví, resp. ho zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť se v něm soud prvního stupně nevypořádal s jeho tvrzeními a argumentací, resp. se k nim nijak nevyjádřil, ani s jeho důkazními návrhy, a to důkaz přihláškou Věřitele č. 3 a žalobou, kterou věřitel podal na určení popřené pohledávky, jež je v Exekuci vymáhána. Důvodem popření přihlášky pohledávky Věřitele č. 3 byly závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 1624/2012 a dále v R 92/2013 v nichž bylo dovozeno, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek jeho rozhodování. Zopakoval, že Nález nemůže být způsobilým exekučním titulem, byl-li vydán na základě neplatné Doložky a v důsledku toho nemůže být ani Exekuce v souladu s právem. 10. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti a odkázala na své vyjádření ve věci.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 74 ICm 735/2016 (KSUL 74 INS 28772/2015)

11. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že je odvolání opodstatněno. 12. Z insolvenčního spisu plyne, že insolvenční návrh byl dlužníky podán 18. 11. 2015 a v tento den bylo zveřejněno zahájení insolvenčního řízení vyhláškou, tj. po vydání Příkazu. 13. Podle § 87 ex. ř. náklady exekuce jsou mimo jiné odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při exekuci, náhrada za doručení písemností (odst. 1). Náklady exekuce vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky (odst. 2). 14. Podle § 89 ex. ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. Cdo 402/2014 (publikovaném pod č. 98/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-R 98/2014), podle kterého došlo-li k zastavení exekuce, protože titul pro exekuci od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce navrhl. 15. Podle § 46 odst. 7 ex. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Příkaz byl vydán 14. 6. 2013), je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci exekutor vydá výtěžek exekuce bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání výtěžku insolvenčnímu správci. V R 2/2017 Nejvyšší soud uvedl, že není správný názor odvolacího soudu, že právo na náhradu nákladů exekuce vzniká soudnímu exekutorovi vůči povinnému, i když k uspokojení pohledávky oprávněného nebylo v průběhu exekuce ničeho vymoženo s odkazem na své rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (publikované pod číslem 32/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-R 32/2015), podle kterého plyne, že pohledávka z odměny exekutora vzniká v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její části. 16. Podle § 109 InsZ ve znění účinném do 30. 6. 2017 výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést (odst. 2 písm. c/). K rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c) se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Je-li to nezbytné k naplnění účelu insolvenčního řízení, může insolvenční soud kdykoli i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření přijatých při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuci v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c); může také zakázat přijetí rozhodnutí nebo opatření připravovaných při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c) (odst. 6). V uvedeném ustanovení je tak zakotvena priorita insolvenčního řízení, tj. priorita kolektivního řízení nad řízením individuálním. K uvedenému ustanovení Nejvyšší soud v R 2/2017 dovodil, že určení nákladů exekuce exekutorem pro účely jejich vymožení je ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) InsZ prováděním exekuce. Naproti tomu v rozhodnutí pod sp. zn. 31 Cdo 1714/2013 Nejvyšší soud dovodil, že zastavení exekučního řízení není prováděním exekuce ve smyslu citovaného ustanovení. 17. Pro posouzení věci je tak třeba posoudit výše uvedené aspekty, tj. zda-li sporná pohledávka mohla vzniknout v situaci, kdy Exekuce samotná byla nařízena k vymožení pohledávky

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 74 ICm 735/2016 (KSUL 74 INS 28772/2015)

judikované Rozhodcem na základě neplatné Doložky, a pokud by sporná pohledávka existovala, zda to byl dlužník, který zavinil důvody, pro něž by měla být Exekuce zastavena, a konečně také z pohledu, zda v Exekuci bylo něco vymoženo. 18. Napadený rozsudek je založen na důvodech obsažených v Rozhodnutí, a to zejména na tom, že žalované vzniká pohledávka z titulu odměny jen proto, že provedla úkony v Exekuci ke zjištění majetku dlužníků a že jí z uvedeného důvodu náleží odměna podle Vyhlášky v minimální výši a také nároky na paušální náhradu nákladů řízení, aniž se vypořádal s obsáhlejší žalobcovou argumentací. Nelze přehlédnout, že Rozhodnutí bylo k dovolání žalobce zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 ICdo 4/2015, v němž soud odkázal na svá rozhodnutí R 2/2017, 32/2015, 98/2014 a pod sp. zn. 31 Cdo 1714/2013. 19. Odvolací soud tak má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto je podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu prvního stupně, v němž soud znovu posoudí, zda žalované svědčí za dlužníky v insolvenčním řízení sporná pohledávka ze všech výše uvedených aspektů.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí dovolání není přípustné.

Praha 17. ledna 2017

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.