103 VSPH 388/2016-36
71 ICm 27/2016 103 VSPH 388/2016-36 (KSUL 71 INS 19014/2015)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v právní věci žalobce: Insolvency Project, v.o.s., IČO 288 60 993, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, insolvenční správce dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , zast. JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalovanému: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 411 97 518, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, o určení, že žalovaný nemá pohledávku za dlužníkem, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 71 ICm 27/2016-22 ze dne 10. března 2016,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 71 ICm 27/2016-22 ze dne 10. března 2016 se v bodu II. výroku p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal žalobou podle § 199 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) proti žalovanému určení, že nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení pohledávku ve výši 169.758,-Kč, kterou jako vykonatelnou žalovaný do insolvenčního řízení přihlásil a žalobce popřel z důvodu jejího promlčení, neboť pohledávka na základě dvou platebních výměrů žalovaného nabyla právní moci 24. 9. 2009, zatímco byla uplatněna přihláškou do insolvenčního řízení 23. 7. 2015 a promlčecí lhůta pěti let k uplatnění práva podle § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. ve znění účinném do 30. 11. 2011 marně uplynula 24. 9. 2014.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle něhož platební výměry nabyly právní moci 24. 9. 2009, avšak promlčecí lhůta 5 let neběžela po dobu probíhajícího exekuč- ního řízení, jež bylo zahájeno 10. 6. 2010 a skončeno jeho zastavením 19. 8. 2011; je tak zjevné, že pohledávku uplatnil ve lhůtě 5 let. Svou argumentaci doložil v průběhu tohoto řízení exekučním návrhem, usnesením o nařízení exekuce a usnesením o zastavení exekuce pro nemajetnost dlužníka.

V důsledku výše uvedeného vyjádření žalovaného vzal žalobce svou žalobu zpět. isir.justi ce.cz 71 ICm 27/2016 (KSUL 71 INS 19014/2015)

Napadeným usnesením soud prvního stupně řízení zastavil (bod I. výroku) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení ve výši 12.342,-Kč (bod II. výroku) představující náklady žalobce vzniklé v souvislosti se zastupováním, a to ve výši sazby 3.100,-Kč z tarifní hodnoty 50.000,-Kč podle § 9 odst. 4 písm. c) a § 5 bodu 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., o advokátním tarifu (AT) a náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč podle § 13 odst. 3 AT. Za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby a zpětvzetí žaloby) činí odměna 9.300,-Kč a náhrada hotových výdajů 900,-Kč, celkem 10.200,-Kč po připočtení DPH ve výši 21% 12.342,-Kč. Řízení zastavil podle § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (o.s.ř.). Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 2 o.s.ř. se závěrem, že to byl žalovaný, který způsobil, že žalobce vzal svou žalobu zpět.

Toto usnesení napadl žalovaný v zákonem stanovené lhůtě odvoláním proti bodu II. výroku a navrhl, aby je v tomto rozsahu odvolací soud změnil tak, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů podle § 150 o.s.ř. z důvodu hodných zvláštního zřetele. Tyto důvody shledal ve skutečnosti, že má zákonnou povinnost vymáhat pohledávky stanovenou v § 8 odst. 5 zák. č. 48/1997 Sb., a to i v případě, že by byla pohledávka promlčena a nebyla vznesena námitka promlčení. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 2642/2010, v němž soud dovodil, že právním důvodem vzniku pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci pohledávky, a konstatoval, že v zájmu předcházení sporu v průběhu insolvenčního řízení by měl insolvenční správce tam, kde nepovažuje přihlášenou pohledávku za prokázanou, postupovat podle § 188 odst. 2 InsZ. Namítl, že lhůta 30 dnů k podání přihlášky pohledávky není dostatečná, neboť v tak krátké době není věřitel schopen zajistit data právních mocí rozhodnutí nezbytných pro správný výpočet uplynulé promlčecí lhůty. Poznamenal, že rozhodnutí o nákladech řízení v případech, kdy úspěch účastníka řízení je založen jen vznesené námitce promlčení by mělo být založeno na aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. Zároveň namítl, že náklady řízení, jež žalobci vznikly v souvislosti s jeho zastupováním, jsou náklady neúčelně vynaloženými, neboť v projednávané věci nebylo zapotřebí při posuzování promlčení popřené pohledávky mít zvláštní znalosti.

Žalobce se k odvolání nevyjádřil.

Vrchní soud přezkoumal napadené usnesení a řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu (o.s.ř.), aniž nařizoval jednání, v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm.c) o.s.ř., a dospěl k závěru, že není důvodné.

K zastoupení žalobce advokátem:

Podle § 7 odst. 1 InsZ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení o.s.ř., nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 36 odst. 1 InsZ insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. 71 ICm 27/2016 (KSUL 71 INS 19014/2015)

Podle § 39 odst. 3 InsZ náklady insolvenčního správce spojené s využitím právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků lze hradit z majetkové podstaty, jen je-li jejich využití účelné vzhledem k rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení a jsou-li předem schváleny věřitelským výborem.

Podle § 146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně je povinen hradit náklady řízení žalovaný.

Odvolací soud má za to, že z žádného ustanovení InsZ nevyplývá omezení insolvenčního správce, jež by ho omezovalo v právu se nechat zastoupit advokátem. Insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí a nelze mu přičítat k tíži, že k naplnění povinností vyplývající z jeho funkce zmocní ke svému zastupování advokáta, přičemž důvody pro takový postup nejsou v tom, že by insolvenční správce neměl dostatek odbornosti, neboť ta se přirozeně předpokládá, nýbrž v nedostatku času, kdy může být insolvenčním správcem i ve věci jiného dlužníka, a musí zvažovat, které povinnosti ještě stačí splnit osobně a které prostřednictvím svého zástupce. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že vzhledem k postavení žalovaného v projednávané věci, se nejedná o neúčelně vynaložené náklady na bránění práva. Nelze zároveň přehlédnout, že insolvenční správce nese riziko, že pokud v řízení neuspěje, bez souhlasu věřitelského výboru nemůže zaplatit náklady zastoupení z majetkové podstaty, nýbrž ze svých prostředků.

K aplikaci § 150 o.s.ř. :

Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V uvedeném ustanovení je upravena moderace náhrady nákladů řízení, jež je pro sporné věci upravena v ustanoveních §§ 142, 143, 146 odst. 2, 146 odst. 3, 147 nebo 148 o.s.ř., neboť se může někdy v konkrétním případě jevit postup podle uvedené právní úpravy jako nepřiměřená tvrdost. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka (v poměrech projednávané věci pak míry uspokojení pohledávek ostatních dlužníkových věřitelů). Významné z hlediska aplikace § 150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Třeba zdůraznit, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci a ustanovení § 150 o.s.ř. zakládající diskreční oprávnění soudu je namístě aplikovat jen ve zcela výjimečných případech.

Z insolvenčního spisu plyne, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení 6 dílčích pohledávek (P1-P6) o celkové výši 437.668,-Kč a že sporná pohledávka byla uplatněna jako třetí v pořadí (P-3). V případě P1 a P2, jež také představují dlužné pojistné jako v případě P3, žalovaný uvedl nejen právní důvod pohledávky ve výši 15.258,-Kč, resp. 15.585,-Kč, nýbrž (na rozdíl od P3) také to, že pohledávka byla exekučně vymáhána a v obou případech bylo exekuční řízení zastaveno. V přihlášce pohledávky žalovaný 71 ICm 27/2016 (KSUL 71 INS 19014/2015) ohledně P1 a P2 také doložil nejen platební výměr, ale i listiny dokládající existenci a dobu trvání exekučního řízení, zatímco v případě P3 žalovaný tyto skutečnosti neuvedl a pohledávku doložil jen dvěma platebními výměry. Teprve v průběhu incidenčního řízení žalovaný doplnil svá tvrzení o další rozhodné skutečnosti, totiž, že byla P3 vymáhána (neúspěšně) podobně jako v případě P1 a P2. Za uvedené situace tak nelze žalobci přičítat v neprospěch, že namítl promlčení P3 na rozdíl od P1 a P2, které nepopřel, jak plyne z upraveného seznamu přihlášených pohledávek právě po zjištění existence exekučních řízení, během nichž promlčecí lhůta neběžela. Právem mohl očekávat, že v případě P3 žádné exekuční řízení neprobíhalo, což však nepředstavovalo její nepřezkoumatelnost.

Argumentace žalovaného, že měl žalobce postupovat podle § 188 odst. 2 InsZ, měl-li pochybnosti o existenci P3 není namístě, neboť postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tam, kde přihláška pohledávka trpí formálními nedostatky, nikoliv však nedostatky obsahovými (jež nepůsobily nepřezkoumatelnost přihlášky). Žalovaný tak může ke své tíži přičíst, že nesplnil svou povinnost tvrzení a důkazní již samotné přihlášce P3. Odvolací soud také nesdílí představu žalovaného, že dokládání dokladů o stavění běhu promlčecích lhůt v přihlášce nemá oporu v zákoně ani v judikatuře, neboť se jedná nepochybně o rozhodné skutečnosti a důkazy k nim mající vliv na to, zda-li pohledávku podle hmotného práva žalovaný mohl uplatnit, resp. zda-li byla promlčena; je třeba si položit také otázku důvodů, proč v případě P1 a P2 tyto doklady naopak předložil.

Odvolací soud tak neshledal v projednávané věci důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle § 150 o.s.ř. Žalobce poté, co popřel vykonatelnou pohledávku žalovaného, byl nucen podat žalobu na její neexistenci z důvodu jejího popření, tj. promlčení, tedy žalobu podal důvodně, neboť jinak by se k popření P3 v insolvenčním řízení nepřihlíželo, resp. by byla zjištěna. Byl to žalovaný, který ve smyslu § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. zavinil, že řízení muselo být pro jeho chování zastaveno, neboť žalobce zcela právem poté, co žalovaný dodatečně prokázal, že z důvodu výše uvedených P3 není promlčena, žalobu vzal zpět, aby předešel neúspěchu ve věci. Soud prvního stupně tak správně zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobce podle citovaného ustanovení v rozsahu nákladů zastoupení advokátem v souladu s ustanoveními AT.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadené usnesení v bodu II. výroku z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil; v bodu I. výroku zůstalo napadené usnesení nedotčeno (§ 206 o.s.ř.).

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 a § 142 odst. 1 o.s.ř. při respektování skutečnosti, že v řízení úspěšnému žalobci žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 20. května 2016

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela