103 VSPH 376/2014-79
78 ICm 3006/2012 103 VSPH 376/2014-79 (MSPH 78 INS 14526/2011)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. ve věci žalobce: Ing. Lee Louda se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, insolvenční správce dlužníka: LOGURAN a.s. se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1658/121, IČO: 27107884, zast. JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem Praha 1, V Jámě 1, proti žalovaným: 1) IMPULS-Leasing-AUSTRIA s.r.o. se sídlem Praha 1, Dlouhá 733/29, IČO: 65006658, zast. Mgr. Radkem Hladkým, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 41, 2) PeHToo a. s. se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1067/25, IČO: 45357072, zast. JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 18, o určení neúčinnosti právních úkonů, o odvolání žalovaného 1 proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 78 ICm 3006/2012-61 ze dne 30. dubna 2014,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 78 ICm 3006/2012-61 ze dne 30. dubna 2014, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v postavení insolvenčního správce dlužníka žalobou domáhá proti žalovaným vydání rozhodnutí, jímž by soud určil, že smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 30.6.2011, o předčasném ukončení leasingové smlouvy č. KFZCZK6107061 a o koupi automobilu Toyota LEXUS RX400H, který byl předmětem leasingu dle této smlouvy, žalovaným 2 jsou vůči věřitelům neúčinné. Svůj návrh odůvodnil tím, že tyto smlouvy, uzavřené dlužníkem v době, kdy byl v úpadku, zkracují uspokojení věřitelů dlužníka tím, že dlužníku se z nich nedostalo přiměřeného, resp. žádného protiplnění. Dlužník těmito smlouvami s žalovanými předčasně ukončil leasingovou smlouvu uzavřenou s žalovaným 1 dne 3.4.2007 s tím, že veškeré své závazky z ní (leasingové splátky a administrativní poplatky) splnil, nicméně předmět leasingu v zůstatkové hodnotě 669.400,-Kč nabyl do svého vlastnictví nikoliv on, ale žalovaný 2, a to aniž by dlužník obdržel jakoukoli protihodnotu. Zároveň tvrdil, že pro rozpor s dobrými mravy jsou dotčené smlouvy neplatné.

Žalovaný 1 žádá zamítnutí žaloby. Napadené smlouvy má za platné a účinné. Je přesvědčen o tom, že předčasné ukončení leasingové smlouvy je zcela běžný institut v obchodním styku. Leasingová společnost nemá možnost prověřovat, zda je její smluvní partner v úpadku či nikoliv. Možnost leasingového nájemce získat po ukončení leasingové smlouvy předmět leasingu do svého vlastnictví je pouze právem, jehož realizace není automatická. Žalovaný 1 se daným postupem na úkor dlužníka nikterak (inkasováním dlužných splátek či smluvených administrativních poplatků od žalovaného 2) neobohatil. Mělo-li by být žalobě vyhověno, žalovaný 1 nemá nic, co by měl plnit do podstaty dlužníka.

Žalovaný 2 žádá zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že uzavření smluv ze dne 30.6.2011 bylo motivováno snahou nezatěžovat dlužníka závazky z leasingové smlouvy, jejichž plnění nebylo v jeho možnostech. Vlastnické právo k předmětu leasingu bylo na žalovaného 2 převedeno žalovaným 1 poté, co mu zaplatil ujednanou kupní cenu a uhradil mu dlužníkem nezaplacené splátky a poplatky. Vzhledem k tomu, že z pohledu ukončení leasingové smlouvy se jedná o vztah mezi dlužníkem a žalovaným 1 a z pohledu koupě předmětu (MSPH 78 INS 14526/2011) leasingu o vztah mezi žalovaným 1 a žalovaným 2, má za to, že sám není ve věci pasivně legitimován.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl. Odkazuje na § 235, § 240, § 241 a § 242 z.č. 182/2006 Sb. (dále jen InsZ) staví své rozhodnutí na skutkových zjištěních vedoucích jej k závěru, že žalobou napadenými dvěma smlouvami účastníků ze dne 30.6.2011 o předčasném ukončení leasingové smlouvy a o převodu předmětu leasingu na žalovaného 2, které dlužník uzavřel v době, kdy byl v úpadku, došlo ke zkrácení uspokojení věřitelů dlužníka. Na jejich základě se totiž dlužníku nedostalo přiměřeného protiplnění, když po vypořádání jeho závazků vůči žalovanému 1 z leasingové smlouvy nikoliv žalovaným 2, jak bylo žalovanými namítáno, ale jím samotným, byl předmět leasingu v hodnotě kolem 200.000,-Kč bez jakéhokoli protiplnění převeden žalovaným 1 na žalovaného 2.

Včas podaným odvoláním proti tomuto rozhodnutí žalovaný 1 navrhl jeho změnu s požadavkem, aby žaloba byla zamítnuta. Napadenému rozhodnutí vytkl nesprávné právní posouzení a neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Vyjádřil přesvědčení, že za situace, kdy z dotčených právních úkonů měl prospěch žalovaný 2, nebylo ve smyslu § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 InsZ důvodu žalobě vyhovět i vůči žalovanému 1, který žádný prospěch z daných právních úkonů dlužníka neměl.

Žalobce ve svém vyjádření navrhl potvrzení rozhodnutí s tím, že se závěry v něm obsaženými se ztotožňuje a s názorem odvolatele o nedostatku své věcné legitimace nesouhlasí, neboť se dotčených právních úkonů účastnil a výrok napadeného rozhodnutí nesměřuje proti žalovaným, ale týká se především dotčeného právního úkonu. Sám rozhodnutí soudu prvního stupně vytkl pouze to, že uvažuje o zůstatkové hodnotě předmětu leasingu ve výši 200.000,-Kč, ač tato správně činila více než 600.000,-Kč.

Žalovaný 2 se k odvolání nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž by za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř.), a dospěl k závěru, že tu nejsou důvody pro jeho potvrzení nebo změnu.

Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Na základě svých zjištění je soud povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní. V důvodech rozhodnutí je třeba vždy vyložit úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2010 sp.zn. 30 Cdo 541/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2010, sp.zn. 32 Cdo 2948/2009). Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli (MSPH 78 INS 14526/2011) náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2013, sp.zn. 29 Cdo 2543/2011). V zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) je konec konců právem účastníka znát důvody, které soud vedly k vydání jeho rozhodnutí, a to v podobě, která umožňuje jejich přezkoumání v řízení o opravném prostředku, jímž se účastník-odvolatel může kvalifikovaně bránit.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není především jednoznačně zřejmé, a v tomto směru je nepřezkoumatelné zčásti pro nesrozumitelnost a zčásti pro nedostatek důvodů, na jakých konkrétních důvodech soud své rozhodnutí vystavěl.

Důvod pro vyhovění žalobě soud nachází v závěru o tom, že předčasným ukončením leasingové smlouvy ze dne 3.4.2007, závazky dlužníka z níž jím byly vůči žalovanému 1 jako pronajímateli zcela uspokojeny, a následným převodem předmětu leasingu v hodnotě 200.000,-Kč na žalovaného 2 bez toho, aby dlužník z celé transakce obdržel jakékoli protiplnění došlo ke zkrácení možnosti uspokojení jeho věřitelů. Jeho rozhodnutí však postrádá vylíčení konkrétních skutkových zjištění, jež jej k jeho závěrům vedly (např. co konkrétně bylo obsahem dotčených ujednání), jakož i jejich dostatečně konkrétní a úplné právní posouzení.

Dospívá-li soud prvního stupně k závěru o neúčinnosti žalobou napadených právních úkonů, z jeho rozhodnutí nelze seznat, pod kterou ze zákonem definovaných skutkových podstat zjištěný skutkový stav podřadil. Cituje obecnou úpravu obsaženou v § 235 InsZ odkazuje na všechny tři skutkové podstaty neúčinných právních úkonů (§ 240, 241, 242 InsZ). Hodnocení naplnění hypotéz těchto právních norem však napadené rozhodnutí již neobsahuje. Z pohledu úpravy obsažené v ustanovení § 240 a § 241 InsZ v napadeném rozhodnutí zcela absentují především úvahy, které by soud prvního stupně vedly k závěru, že napadené právní úkony dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku nebo že se jedná o úkony, které k jeho úpadku vedly (§ 240 odst. 2, § 241 odst. 2 InsZ). Jeho konstatování, že tvrzení žalobce o úpadku dlužníka v době uzavření napadených dohod nebylo v řízení zpochybněno, je bez dalšího (tj. bez toho, aby soud uvedl konkrétní skutečnosti, z nichž jeho závěr o úpadku dlužníka vyplývá) z hlediska přezkoumatelnosti tohoto závěru v odvolacím řízení bezcenné. Z pohledu ustanovení § 242 InsZ pak v napadeném rozhodnutí zcela chybí nezbytné úvahy o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a o vědomosti druhé strany o tomto dlužníkově úmyslu (§ 242 odst. 1 InsZ). Požadavek jednoznačnosti skutkových zjištění a jejich právního posouzení je přitom v daných souvislostech podstatný nejen z hlediska přezkoumatelnosti vydaného rozhodnutí, ale i z pohledu regulace právních vztahů rozhodnutím dotčených osob.

Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. odůvodnění výroku svého rozhodnutí formuloval nepřezkoumatelným způsobem, odvolací soud nemá na jakém podkladě vystavět a formulovat své úvahy o předmětu sporu a přezkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

Napadené rozhodnutí trpí i zásadními procesními vadami. Je možno vytknout soudu prvního stupně, že projednal návrh žalobce na určení neúčinnosti právních úkonů v situaci, kdy pro vnitřní rozpory (a z toho pramenící neurčitost) v tvrzeních, kterými je odůvodněn, sotva lze mít za řádný návrh opírající se o to, že dotčené právní úkony jsou neplatné (a tedy nemohou být neúčinné) a současně o to, že platné jsou, ale jsou neúčinné.

Nelze dále přehlédnout, že soud prvního stupně, jak plyne z obsahu spisu, neprovedl všechny účastníky navržené důkazy a v odůvodnění svého rozhodnutí v rozporu s § 157 odst. 2 o.s.ř. nevysvětlil, proč provedení zbývajících důkazů zamítl. Řízení je tak postiženo (MSPH 78 INS 14526/2011) další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, a kterou v odvolacím řízení nelze napravit.

Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemůže obstát, a proto jej podle § 219a odst. 1, písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení, v němž se nejdříve pokusí odstranit rozpory v tvrzeních, jimiž je žaloba odůvodněna, a znovu věc posoudí při důsledném respektování § 157 o.s.ř. V novém rozhodnutí, jímž řízení skončí, rozhodne o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).

V Praze dne 14. května 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná