103 VSPH 375/2016-77
198 ICm 1322/2014 103 VSPH 375/2016-77 (MSPH 98 INS 36628/2013)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně: RILGAMEN s.r.o., se sídlem Praha 1-Nové Město, Revoluční 1082/8, IČO 24671517, proti žalované: JUDr. Kateřina Martínková, LL.M., se sídlem Ostrava, Sokolská tř. 22, insolvenční správkyně dlužníka: Metropolitní spořitelní družstvo v likvidaci se sídlem Praha 2, Balbínova 404/22, IČO 25571150, zast. Mgr. Ing. Josefem Davidem, advokátem se sídlem Praha 1, Zlatnická 1582/10, za vedlejšího účastenství a) GEOTONER, s.r.o., se sídlem Praha 1, Opletalova 1015/55, IČO 24659045, a b) MOD-INVEST, s.r.o., se sídlem Praha 1, Zlatnická 1582/10, IČO 27137929, na straně žalobkyně, o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 198 ICm 1322/2014-64,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 198 ICm 1322/2014-64, se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně (dále též insolvenční soud) odmítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá vyloučení majetku z majetkové podstaty ze dne 11. dubna 2014 (bod I. výroku), zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení ve výši 16.456,-Kč žalované (bod II. výroku) a rozhodl, že se po právní moci usnesení vrací žalobci zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod III. výroku).

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenčí soud uvedl, že se žalobkyně domáhala vyloučení pohledávky (52.000.000,-Kč) z majetkové podstaty dlužníka, neboť mezi ní a dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru č. 506569042, na jejímž základě poskytl dlužník žalobkyni finanční prostředky ve výši 52.000.000,-Kč (dále též sporná pohledávka); k zajištění úvěru bylo uzřízeno zástavní právo k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 3970 pro kat. území a obec isir.justi ce.cz

198 ICm 1322/2014 (MSPH 98 INS 36628/2013)

Týn nad Vltavou, u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice. Insolvenční správce zapsal pohledávku z poskytnutého úvěru včetně příslušenství do majetkové podstaty dlužníka. Žalobkyně s postupem insolvenčního správce vyjádřila nesouhlas, neboť úvěr mohl být poskytnut podle § 1 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, toliko členovi družstva (dlužník), jímž však ona není, proto je úvěrová smlouva absolutně neplatná a dlužníku vznikl toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

Cituje ust. § 160 odst. 4 a § 225 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006, usnesení Nejvyššího soudu z 11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1367/2006 a usnesení Nejvyššího soudu z 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 305/2006, insolvenční soud dospěl k závěru, že vyloučení pohledávky dlužníka za žalobkyní z dané úvěrové smlouvy z majetkové podstaty se domáhá osoba, která je povinna závazek z této smlouvy uspokojit, tedy dlužník dlužníka, který však k podání předmětné žaloby není oprávněn. K ochraně svých práv může tato osoba ve sporu o zaplacení dané pohledávky uplatnit námitky svědčící o tom, že žalovaná jejím věřitelem není, příp. se ochrany svých práv může domáhat v zahájeném řízení o určovací žalobě dle § 80 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.). Žalobkyně k podání předmětné žaloby, jak judikoval Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 17. 4. 2015, č. j. 91 ICm 2201/2011, 104 VSPH 590/2014-84, nemá žádný důvod, a k jejímu podání tedy není legitimována. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalované přiznal náhradu nákladů za právní zastupování advokátem.

Toto usnesení napadla žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě odvoláním, v němž namítla, že se neztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně, že žalobu podala osoba, která je osobou zavázanou vůči dlužníku. Vzhledem k tomu, že sporná pohledávka je neexistentní dostatečně tato okolnost odůvodňuje její aktivní legitimaci ve sporu a právní zájem na jejím vyloučení z majetkové podstaty dlužníka. Neplatnost úvěrové smlouvy, na jejímž základě měla sporná pohledávka vzniknout, nemohla založit právo dlužníka na její uhrazení z titulu úvěrové smlouvy a jejího zahrnutí do majetkové podstaty dlužníka. Za situace, kdy je evidována ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku jako mnohamiliónový dlužník značně poškozuje její pověst v očích aktuálních i potenciálních obchodních partnerů. Uzavřela, že postup soudu při odmítnutí žaloby považuje za odepření přístupu k soudní ochraně jejích práv.

Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, aniž ve smyslu ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

Podle § 225 odst. 1 IZ osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný

198 ICm 1322/2014 (MSPH 98 INS 36628/2013) důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle § 160 odst. 1, 4 IZ incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby. Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne.

V dané věci se žalobkyně domáhá vyloučení pohledávky dlužníka ze smlouvy o úvěru č. 506569042, vedené v soupisu majetkové podstaty dlužníka pod položkou 705, ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Podle jejích tvrzení nebyla úvěrová smlouva uzavřena platně, a pohledávka z ní tak neměla být do soupisu majetkové podstaty dlužníka zapsána. Je zřejmé, že žalobkyně se domáhá vyloučení pohledávky, z níž je vůči dlužníku nikoliv věřitelkou, nýbrž dlužnicí.

Odvolací soud se plně ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně co do výkladu ustanovení § 225 odst. 1 IZ (včetně argumentace obsažené v jím citovaných rozhodnutích soudů) se závěrem, že žalobkyně není osobou, jejíž právo by vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetkové podstaty, pročež k podání předmětné žaloby není oprávněna (procesně legitimována), a pro stručnost na ni odkazuje. Žalobkyně svou obranu proti nárokům dlužníka, které zpochybňuje, může uplatnit v případném řízení o žalobě na plnění nebo v zahájeném řízení o určovací žalobě.

V podrobnostech lze především zdůraznit, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000). Dle judikatury Nejvyššího soudu k zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, typickým příkladem, kdy vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 odst. 2 tohoto zákona musela být zamítnuta pro absenci těchto předpokladů je právě situace, ve které se vyloučení pohledávky sepsané do konkursní podstaty domáhá osoba, která je podle soupisu povinna úhradou sepsané pohledávky (úpadcův tvrzený dlužník). Dlužník má totiž možnost uplatnit (stejně, jako kdyby konkursu vůbec nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 951/2006). Byť se závěry obsažené v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu týkají aplikace zákona o konkursu a vyrovnání, plně se uplatní i v řízení dle § 225 IZ.

Napadené usnesení je tedy věcně správné a odvolací soud je proto, včetně závislého výroku o nákladech řízení, podle § 219 o.s.ř. za použití § 7 IZ potvrdil.

198 ICm 1322/2014 (MSPH 98 INS 36628/2013)

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když odvolací soud vychází z toho, že žalovaná byla sice v odvolacím řízení úspěšná, žádné náklady jí však v tomto řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 30. května 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela