103 VSPH 368/2012-62
59 ICm 372/2012 103 VSPH 368/2012-62 (KSPA 59 INS 18227/2011)









ČESKÁ REPUBLIKA r ROZSUDEK JMENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Milana Bořka v právní věci žalobce Matco, s.r.o., IČ 26425033, se sídlem Praha 1, Letenská 124/8, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti žalované lng. Janě Vodrážkové, se sídlem Chrudim ll, Sladkovského 756, insolvenční správkyni dlužníků Tomáše anonymizovano , anonymizovano , IČ 74453386 a Pavlíny anonymizovano , anonymizovano , obou bytem Klášterec nad Orlicí 193, zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem Čechova 396, Česká Třebová, o určení pravosti a výše pohledávky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soud v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 14. září 2012, č.j. 59 lCm 372/2012-40 (KSPA 59 INS 18227/2011, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 14. září 2012, č.j. 59 ICm 372/2012-40 (KSPA 59 INS 1822712011) se potvrzuje vtom znění, že ve výroku |. ve věci samé se vypouští slova jako pohledávka nevykonatelná .

'lUó VSPH óbö/ZU'IZ (KSPA 59 INS 18227/2011)

|l. Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodněnh

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. září 2012, č.j. 59 lCm 372/2012-40 (KSPA 59 INS 18227/2011) určil, že pohledávka žalobce označená jako P11 za dlužníkem Tomášem anonymizovano , anonymizovano , IČ 74453386, bytem Klášterec nad Orlicí 193, PSČ 561 82, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem Hradec Králové pobočka Pardubice pod sp.zn. KSPA 59 INS 18227/2011 je po právu i včástce 11.424,-Kč jako pohledávka nevykonatelná. O nákladech řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.

Vodůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka Tomáše anonymizovano , bytem Klášterec nad Orlicí 193, PSČ 561 82 pod sp.zn. KSPA 59 INS 18227/2011 vykonatelnou pohledávku v celkové výši 92.756,-Kč. Uvedená suma se skládala zjistiny (49.837,-Kč) a příslušenství (úrok z prodlení, náklady soudního a exekučního řízení-42.919,-Kč). Náklady exekučního řízení byly uplatněny ve výši 11.424,-Kč. Při přezkumném jednání dne 11.1. 2012 žalovaná popřela pohledávku žalobce co do pravosti a výše včástce 11.424,-Kč a uznala v částce 81.332,-Kč. Jako důvod popření žalovaná uvedla, že popřená částka představuje náklady exekučního řízení, které byly uplatněny až po zahájení insolvenčního řízení. Současně pohledávku pokud jde o popřenou částku (11.424,-Kč) zařadila jako nevykonatelnou sodůvodněním, že žalobce vykonatelnost této části pohledávky nedoložil.

Soud prvního stupně zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi náklady oprávněného v exekučním řízení a náklady soudního exekutora v tomto řízení. Podle textu přihlášky žalobce se vdaném případě jednalo o náklady oprávněného vexekučním řízení, spočívající v nákladech na právní zastoupení advokátem. Výše těchto nákladů byla stanovena v příkazu exekutora č.j. 137 EX 17619/10 ze dne 15.10.2011. Odvolávaje se na právní názor Vrchního soudu vPraze jenž byl vysloven vrozsudku ze dne 16.3.2011, č.j. 103 VSPH 11/2011-47, insolvenční soud uzavřel, že jde o nárok, který z uspokojení v insolvenčním řízení vyloučit nelze. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dlužníka nebrání tomu, aby takový nárok byl při nařízení exekuce oprávněnému přiznán. Brání však tomu, aby tato pohledávka mohla být vymožena v exekuci proti dlužníku. Může být uspokojena jen v insolvenčním řízení v závislosti na způsobu řešení dlužníkova úpadku. Žalobce nedoložil k přihlášce pohledávky (ani do doby přezkumného jednání) listinu, kterou by vykonatelnost pohledávky prokázal. Proto -jak se uvádí vodůvodnění napadeného rozsudku-žalovaná oprávněně zařadila pohledávku žalobce jako nevykonatelnou. Předložení listiny dokládající vykonatelnost

'lUó VSPH óbö/ZU'IZ (KSPA 59 INS 18227/2011) pohledávky při jednání o incidenčním sporu nemohlo podle insolvenčního soudu tento stav již nikterak změnit. Soud proto rozhodl tak, že pohledávka je v částce 11.424,-Kč po právu jako pohledávka nevykonatelná.

Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 202 odst. 1 IZ.

Proti rozsudku soudu prvního stupně se žalovaná včas odvolala a žádala, aby Vrchní soud v Praze napadený rozsudek ve věci samé změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne. Namítala, že pohledávku žalobce popřela proto, že soudní exekutor nesmí po zahájení insolvenčního řízeni činit žádné kroky směřující k provedení exekuce. Jeho rozhodnutí ze dne 15.10.2011 sp. zn. 137 EX 1769/10 bylo proto vydáno v rozporu se zákonem a je nicotné. V rozhodnutí na které soud prvního stupně odkazuje (zřejmě se jedná o rozhodnutí 102 VSPH 15/2011), se Vrchní soud v Praze otázkou pravomoci soudního exekutora vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce po zahájení insolvenčního řízení vůbec nezabýval. Naopak v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 15 Cmo 140/2010-35, je vysloven názor, že insolvenční zákon umožňuje popírat pohledávky vykonatelné v těch případech, kdy dlužník sám svou nečinností, at' již úmyslnou či z nedbalosti, založil nárok věřitele za účelem jeho zvýhodnění oproti ostatním věřitelům. Z povahy i logiky věcí podle odvolatelky vyplývá, že příkaz k úhradě nákladů exekuce se vydává až po vymožení celé pohledávky oprávněného, kdy je známa celková výše vymoženého plnění, současně však exekutorovi nic nebrání v tom, aby o nákladech exekuce rozhodl i v případě vymožení pouze části pohledávky oprávněného, vyžadují-li to procesní postup nebo jiná odůvodněná potřeba. V průběhu exekučního řízení pak soudní exekutor může vydat i několik příkazů k úhradě nákladů exekuce, avšak nemělo by to být na újmu povinného tak, aby nedocházelo zbytečně ke zvyšování nákladů exekuce.

Odvolatelka též argumentuje vzájemným vztahem úpravy v ustanovení § 109 IZ a ustanovení § 46 ex.ř. Je-li zahájeno insolvenční řízení proti povinnému v době, kdy soudní exekutor již vymohl část pohledávky oprávněného (lhostejno jakým způsobem), pak exekutor nevydává příkaz k úhradě nákladů exekuce (nejedná se o administrativní úkon), ale-jak se uvádí v odvolání-vyčká dalšího rozhodnutí insolvenčního soudu, zda bude zjištěn úpadek povinného.

Odvolatelka vytýká soudu prvého stupně, že se vůbec nezabýval námitkou neúčelnosti vynaložení nákladů na právní zastoupení žalobce advokátem v exekučním řízení. Obsáhle v této souvislosti cituje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. l. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 a zdůrazňuje, že tuto námitku uplatnila ještě před koncentrací řízení.

'lUó VSPH óbö/ZU'IZ (KSPA 59 lNS 18227/2011)

Žalobce ve svém vyjádření k odvolání dovozoval, že není přípustné v rámci insolvenčního řízení přezkoumávat pravomocná rozhodnutí. Nesprávné právní posouzení věci, o které se pravomocné rozhodnutí opírá, důvodem popření pohledávky být nemůže a uplatnit lze pouze takové skutečnosti, které dlužník v řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodnutí neuplatnil. Z argumentace žalované je podle žalobce zjevné, že vůči vykonatelné pohledávce žalobce brojí toliko z důvodu jiného právního posouzení; ohledně skutkových okolností nic netvrdí, resp. v popěrném úkonu učiněném na přezkumném jednání netvrdila. Stanovisko žalované ohledně nicotnosti rozhodnutí soudního exekutora nemůže podle žalobce obstát již z hlediska právně teoretického; rozhodnutí bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem a je pravomocné. Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor rozhoduje nejen o nákladech exekuce, nýbrž též o nákladech oprávněného. Ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu se dle ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3845/2011) aplikuje toliko v případě, že je exekuce prováděna prodejem movitých či nemovitých věcí anebo podniku povinného, tedy v případech, kdy se v rámci exekuce provádí rozvrh zpeněžením získaného plnění; k tomu však v projednávané věci nedošlo.

Námitka neúčelnosti vynaložených nákladů oprávněného se vztahuje k právnímu posouzení; z těchto důvodů ani žalovaná pohledávku nepopřela, nelze proto podle žalobce takovou námitku uplatnit (§ 199 odst. 3 IZ).

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o.s.ř. včetně předcházejícího řízení, aniž nařídil jednání (se souhlasem účastníků), a došel k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Soud prvního stupně správně založil své právní posouzení věci na závěrech, jež kdané problematice Vrchní soud v Praze formuloval v rozsudku ze dne 16. března 2011, č.j. 69 lCm 731/2010, 103 VSPH 11/2011-47. Sluší připomenout, že Nejvyšší soud vyložil již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp.zn. ijn 200/2005, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce (§ 44 odst. 6 písm. e/, § 87 odst. 1, 3 ex. ř.), a že nařízení exekuce se vztahuje též na povinnost k úhradě nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 ex. ř.), a to bez toho, že byly specifikovány. Příkaz k úhradě nákladů exekuce se vykonává především v exekučním řízení, v němž byl vydán; nebyla-li anebo nemohla-li být nákladová pohledávka zde uspokojena, je příkaz k úhradě (v jednotě s náhradovým výrokem obsaženým v usnesení o nařízení exekuce) způsobilý sloužit coby samostatný titul pro exekuční řízení další (ledaže soud o nákladech exekučního řízení rozhodl později, jmenovitě při zastavení exekuce, jinak). Odvolací soud ktěmto závěrům dodává, že příkaz k úhradě nákladů oprávněného je též samozřejmě samostatným titulem

'lUó VSPH óbö/ZU'IZ (KSPA 59 lNS 18227/2011) vykonatelné pohledávky, kterou lze uspokojit v insolvenčním řízení za předpokladu, že byla řádně a včas přihlášena.

Zatímco ve zmiňované věci žalovaný-věřitel přihlásil pohledávku ojejíž vykonatelnosti žádné pochybnosti vřízení nevzešly i titulu nákladů oprávněného, jejichž výše byla stanovena v příkazu exekutora, tak v dané věci je situace odlišná jen potud, že vykonatelnost své přihlášené pohledávky žalobce doložil až v incidenčním sporu ( proto také insolvenční správce pohledávku popřel coby nevykonatelnou). Tato odlišnost však ničeho nemění na vyslovených závěrech. Ve vlastním incidenčním sporu již o vlastnost pohledávky, jíž je její vykonatelnost, nejde; posuzuje se její pravost.

Odvolací soud proto zdůrazňuje, že pohledávka oprávněného-věřitele z titulu nároku na náhradu nákladů exekučního řízení je nárokem, který z uspokojení vinsolvenčním řízení vyloučit nelze. Jeho výše je mimo pochybnost ajde o nárok splatný, přihlášený řádně a včas a nelze ho nikterak vázat na případný výsledek exekuce. Odvolatelka se zjevně mýlí, jestliže dovozuje, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vdané věci bránily vydání exekučního příkazu (o dovozované nicotnosti takového rozhodnutí již vůbec nemůže být řeči). Jak vyložil Vrchní soud vPraze vcitovaném rozhodnutí, účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dlužníka (a ani rozhodnutí o úpadku) nebrání tomu, aby takový nárok byl při nařízení exekuce oprávněnému přiznán; brání však tomu, aby tato vykonatelná pohledávka mohla být vymožena vexekuci proti dlužníku [§ 109 odst.1 písm. c) lZ]; uspokojena může být právě a jen v insolvenčním řízení v závislosti na způsobu řešení dlužníkova úpadku. Zákon tím sleduje, aby po zahájení insolvenčního řízení bylo jednotlivým věřitelům bráněno vindividuální exekuci; insolvenční řízení je řízením kolektivním, majetek dlužníka je v závislosti na způsobu řešení úpadku k dispozici všem věřitelům, jejichž pohledávky mohou být v insolvenčním řízení uspokojeny. Pro věřitele má však možnost samotného nařízení exekuce, případně vydání exekučního příkazu, zásadní význam, jelikož jim zajišt'uje pořadí vjakém se jejich pohledávky budou z dlužníkova majetku uspokojovat v případě, že insolvenční řízení skončí, aniž dojde na pohledávky věřitelů a těm se znovu otevře prostor k individuální exekuci.

Neobstojí, ani námitka odvolatelky, že náklady vynaložené oprávněným na zastoupení advokátem vexekučním řízení jsou neúčelné. Argumenty nabízené zcitovaného nálezu Ústavního soudu se vdané věci neuplatní. Nezaplatí-li povinný řádně a včas co mu ukládá exekuční titul, je vymáhání nároku oprávněného vexekučním řízení, svyužitím právní služby advokáta, jeho nezadatelným právem. Z postupu oprávněného-věřitele vexekučním řízení nelze nikterak dovodit, že se nechal zastoupit advokátem jen za účelem dosažení bezdůvodného zisku , což je nejpodstatnější východisko citovaného nálezu Ústavního soudu.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení; jen určení pohledávky jako nevykonatelné bylo pro nadbytečnost vypuštěno.

'lUó VSPH óbö/ZU'IZ (KSPA 59 lNS 18227/2011)

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením 202 odst. 1 IZ a § 224 odst. 1 o.s.ř.

I

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR,do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 22. srpna 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Kůtová