103 VSPH 344/2012-98
78 ICm 385/2011 103 VSPH 344/2012-98

(MSPH 78 INS 7618/2009)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl vsenátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce vprávní věci žalobce: lng. František Červenka se sídlem Praha 6, Krásného 8/351, insolvenční správce dlužníka: Žarko anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 10, Ruská 2537/81a, zast. Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem Praha 2, Lublaňská 55, proti žalovanému: JB PROPERTY, s.r.o. se sídlem Praha, U nákladového nádraží 3146/6, IČO: 27864839, zast. Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem Praha 5, Vrázova 7, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č.j. 78 lCm 385/2011-54, takto:

|. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č.j. 78 ICm 385/2011-54, se mění tak, že žaloba na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka vkupní smlouvě, již uzavřel jako prodávající se společností JB PROPERTY, s.r.o. jako kupujícím, a jejímž předmětem je převod bytové jednotky č. 3 vdomě č.p. 2537 postavené na pozemku parc. č. 3407/6 a spoluvlastnických podílů ke společným částem domu a pozemku vždy o velikosti 1380132485 zapsaných pro kat. území Vinohrady, obec Praha, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, se zamítá.

||. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudyvobou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Cvančary, advokáta se sídlem v Praze 5 částku 30.556,-Kč.

(MSPH 78 INS 7618/2009)

|||. Žalobce je povinen zaplatit na účet Městského soudu v Praze, č.ú. 3703292802110710, variabilní symbol 4200038511, na náhradu nákladů znaleckého posudku 11.040,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodněnh

Žalobce se žalobou proti žalovanému domáhal určení, že kupní smlouva ze dne 20.3.2007 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným (dále jen Smlouva), jímž převedl dlužník žalovanému bytovou jednotku č. 2537/3 v budově č.p. 2537 stojící na parcele č. 3407/6 a podíly na společných částech domu č.p. 2537 a parcelách č. 3407/6 a 3407/3 o velikosti 1380/32485, zapsaných pro katastrální území Vinohrady, obec hl. m. Praha u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha-město (dále jen byt), za kupní cenu 2.100.000,-Kč je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinná. Zdůraznil, že obvyklá cena bytu byla podstatně vyšší než cena sjednaná ve Smlouvě, nebot' obdobná bytová jednotka nacházející se ve stejném domě byla oceněna znalcem na částku 4,4 mil. Kč, z čehož dovodil, že se dlužník zavázal poskytnout byt za podstatně nižší protiplnění. Tím došlo ke snížení hodnoty majetkové podstaty dlužníka a ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů ve smyslu § 235 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), a jedná se tedy o úkon bez přiměřeného plnění podle § 240 IZ. Smlouva byla uzavřena v době tří let před zahájením insolvenčního řízení (zahájeno 3.11.2009) a dlužník ji uzavřel s osobou blízkou, nebot' jednatelkou žalovaného a jedinou jeho společnicí byla vdobě uzavření Smlouvy dlužníkova matka Jana Bulínová. Uzavřel, že tento právní úkon byl učiněn ve prospěch osoby dlužníku blízké a má se dle § 240 odst. 2 IZ za to, že je úkonem, jenž dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Doplnil (po poučení soudem), že se jedná o právní úkon ve smyslu § 242 IZ, jímž byli věřitelé dlužníka zkracováni úmyslně.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Vyjádřil nesouhlas s tvrzením žalobce, že Smlouva byla uzavřena mezi osobami blízkými ve smyslu § 116 obč. zák., nebot' právnická osoba nemůže být osobou blízkou fyzické osobě. O úpadku dlužníka nevěděl a vdobě uzavření Smlouvy se dlužník nenacházel vúpadkové situaci. Jediným zásadním závazkem dlužníka byl hypoteční úvěr poskytnutý mu Komerční bankou, a.s., jenž byl kdatu uzavření Smlouvy řádně hrazen již cca 5 let a byl zajištěn předmětným bytem. Namítl, že podle seznamu přihlášených pohledávek se vznik dlužníkových závazků datuje až po uzavření Smlouvy.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že Smlouva, jímž dlužník jako prodávající převedl žalovanému jako kupujícímu byt, je právně neúčinná (bod l. výroku), zavázal žalovaného knáhradě nákladů řízení za právní zastupování advokátem ve výši 26.520,-Kč (bod ll. výroku) a dále zavázal žalovaného k náhradě nákladů za vynaložený znalecký posudek ve výši 11.040,-Kč na účet soudu prvního stupně (bod lll. výroku). Ze shodných tvrzení účastníků vzal za prokázané, že mezi dlužníkem a žalovaným byla uzavřena Smlouva, jejíž věcně právní účinky nastaly vkladem do katastru nemovitostí kdatu 15.11.2007, a že J.Bulínová je matkou dlužníka. Ze znaleckého posudku, jenž zadal v průběhu řízení k vypracování, zjistil, že obvyklá cena bytu činila kdatu 20.3.2007 (uzavření Smlouvy) 3.600.000,-Kč. Konstatoval, že neprovedl důkaz navržený žalobcem ohledně zaplacení kupní ceny žalovaným za převedený byt, nebot' pro výsledek sporu není tato skutečnost

(MSPH 78 INS 7618/2009) rozhodující, když žalovaný nebyl ke dni uzavření Smlouvy věřitelem dlužníka a nemohl tedy ani být realizací Smlouvy zvýhodněn. Pro nadbytečnost neprovedl důkazy navržené žalovaným, že všechny pohledávky dlužníka vznikly až po uzavření Smlouvy a že v té době dlužník ručil Tělocvičné jednotě Sokol Hradec Králové za splacení dluhu třetí osobou, rovněž odmítl učinit dotaz u Komerční banky, a.s. o platební morálce dlužníka v době uzavření Smlouvy a provést důkaz znaleckým posudkem ke zjištění, zda byl dlužník v době uzavření Smlouvy v úpadku, nebo si uzavřením Smlouvy úpadek přivodil, jak navrhl žalovaný.

Cituje § 37, § 38 a § 39 obč. zák. soud dovodil, že neshledal splnění podmínek, jež by odůvodňovaly závěr o absolutní neplatnosti Smlouvy, a že nebylo též prokázáno, že u obou účastníků Smlouvy šlo o úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jednoho z účastníků smlouvy. Dále cituje § 235, § 237, § 240 až § 242 IZ vyslovil soud závěr, že v případě žalovaného se nejedná o osobu blízkou s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 1.8.2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, podle něhož by se o takovou osobu jednalo vpřípadě, je-li dlužník statutárním orgánem, společníkem, členem nebo zaměstnancem právnické osoby, nebo k ní má obdobný vztah a současně by dlužník musel též pocit'ovat újmu, kterou utrpěla právnická osoba jako újmu vlastní, a proto nelze na projednávanou věc aplikovat právní úpravu § 240 až § 242 IZ. Konstatoval, že žalobce odvíjel stav úpadku dlužníka vden uzavření Smlouvy pouze od skutečnosti, že je žalovaný osobou blízkou dlužníku, a ani netvrdil a neprokazoval skutečnost, že dlužník byl dne 20.3.2007 v úpadku z titulu naplnění právní úpravy § 3 IZ, ani že realizace Smlouvy vedla k dlužníkovu úpadku. Z uvedených důvodů nelze vyslovit neúčinnost Smlouvy podle § 240 a § 241 IZ, takže právní úkon dlužníka, jímž bylo uzavření Smlouvy, není právním úkonem učiněným bez přiměřeného protiplnění podle § 240 IZ, ani právním úkonem zvýhodňujícím věřitele podle § 241 IZ.

Soud pokračoval, že zuvedených důvodů tedy zkoumal, zda tento právní úkon není právním úkonem úmyslně zkracujícím ve smyslu § 242 IZ a vyslovil závěr, že podle tohoto ustanovení se nevyžaduje pro naplnění neúčinnosti zkracujícího úkonu dlužníka, aby byl učiněn vdobě úpadku nebo aby si jím dlužník úpadek přivodil. Je-li dle soudu o úpadku dlužníka rozhodnuto, má jeho insolvenční správce povinnost zkoumat, zda v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení neučinil dlužník takový úkon, kterým úmyslně zkrátil uspokojení věřitele. Zkrácení uspokojení věřitele je třeba chápat jako úbytek majetku dlužníka v uvedené době, ke kterému kdyby na základě úkonu dlužníka nedošlo, byl kdispozici pro majetkovou podstatu a pro uspokojení insolvenčních věřitelů. Pokračoval, že je věcí každého prodávajícího, za jakou cenu prodá svůj majetek, což však platí jen v případě, že prodávající bud' nemá žádné věřitele nebo svým věřitelům řádně plní a není v insolvenčním řízení řešen jeho úpadek. V takovém případě prodej pod cenou, k němuž Smlouvu došlo, nebot' byt byl prodán za cenu nižší o 1,5 mil. Kč oproti obvyklé ceně, jde k tíži prodávajícího, avšak v případě, že prodávající-dlužník měl v době prodeje věřitele, jímž byla Komerční banka, a.s., případně se jejich okruh po prodeji ještě zvětší a prodávající nemá prostředky na uspokojení svých věřitelů, což ho přivede až do stavu úpadku, jde nutně o prodej pod cenou k tíži věřitelů a jejich uspokojení se zkracuje.

(MSPH 78 INS 7618/2009)

Soud dospěl k závěru, že dlužník musel vědět, jaká je obvyklá cena bytu a že ji prodává žalovanému tzv. pod cenou, takže tak učinil úmyslně, nebot' jeho věřitelem vdobě uzavření Smlouvy byla Komerční banka, a.s., a že nebude-li mít dostatek prostředků k řádnému a úplnému uspokojení tohoto věřitele pro případ, že se ocitne v úpadku, bude nutné pohlížet na vjeho majetku chybějící částku 1,5 mil. Kč, jako na částku, o kterou byl minimálně tento věřitel vdůsledku prodeje pod cenou úmyslně zkrácen. Dovodil, že ani zpohledu žalovaného nelze obdobně připustit takový stav, kdy by si jako kupující neprověřil výši obvyklé ceny bytu, a nelze se ztotožnit stím, že kupující nevěděl, že je tato koupě pro něj mimořádně výhodná a jde ktíži dlužníka, případně i jeho věřitelů. Doplnil, že podle § 242 IZ postačuje zjištění, že kupujícímu úmysl dlužníka musel být znám se zřetelem ke všem okolnostem, přičemž se žalovaný v řízení ani nepokusil prokázat, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovatelným právním úkonem věřitele nejen že nevěděl, ale ani vědět nemohl; žalovaný jednající prostřednictvím matky dlužníka si byl zřejmě dostatečně vědom toho, že jí musely být známy všechny shora popsané okolnosti prodeje, tj. výše dohodnuté a obvyklé ceny bytu a majetkové poměry jejího syna. Z uvedených důvodů žalobě v celém rozsahu vyhověl, nebot' Smlouva je právním úkonem, jímž dlužník úmyslně zkrátil uspokojení svého věřitele podle § 242 IZ a tento úmysl musel být znám kupujícímu žalovanému.

Výrok o náhradě nákladů řízení (bod ll. výroku) soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a tím, že úspěšnému žalobci přiznal jejich náhradu za právní zastupování advokátem podle § 5 písm. b) vyhl. č. 4854/2000 Sb. Současně vyslovil, že žalovaný nahradí soudu prvního stupně náklady vynaložené na znalecký posudek (bod lV. výroku).

Proti tomuto rozsudku se žalovaný včas odvolal a žádal, aby ho odvolací soud změnil a žalobu zamítl, anebo zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně kdalšímu řízení. Namítl, že soud ve svých závěrech úmysl dlužníka bez dalšího a priori předpokládá a má za prokázaný, byt' důkazy ktéto otázce provedeny nebyly a jím navržené důkazy, které by tuto premisu vyvracely, soud jako nedůvodné zamítl; stejně zamítl důkazy, jež by vyvrátily jeho závěr, že měl za prokázanou jeho vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele jen na základě posouzení rozdílu kupní a obvyklé ceny bytu. Uvedl, že v době uzavření Smlouvy byl dlužník vlastníkem nejen bytu, ale též další bytové jednotky ve stejném době, obě bytové jednotky byly pořízeny z hypotečních úvěrů poskytnutých Komerční bankou, a.s. (dále též banka), jež vpřípadě bytu souhlasila sjeho prodejem a zkupní ceny byl úvěr uhrazen, přičemž úvěr byl zajištěn hypotékou váznoucí na další bytové jednotce, a dlužník oba úvěry řádně a včas splácel. K tomu navrhl soudu důkazy, jež byly soudem odmítnuty, a z nichž by vyplynulo, že dlužník neměl a ani nemohl úmyslně zkracovat svého věřitele-banku. Ztěchto důvodů pak ani nemohl mít povědomost o tom, že by dlužník prodejem bytu chtěl, či vůbec mohl zkracovat banku jako svého věřitele. Zopakoval, že dlužník k datu uzavření Smlouvy neměl žádné další relevantní věřitele, jak se podává z přihlášek věřitelů v insolvenčním řízení, závazky dlužníka vznikly později a jediným dlužníkovým věřitelem byla banka, jež byla v postavení zajištěného věřitele, event. se jednalo o věřitele, jenž vůči dlužníkovi uplatnil své pohledávky z titulu ručení za jiného. Uzavřel, že není pravdivý závěr soudu, že se ani nepokusil v řízení prokázat, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovatelným úkonem věřitele nejen nevěděl, ani vědět nemohl.

(MSPH 78 INS 7618/2009)

Žalovaný navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit s argumentací prezentovanou v průběhu řízení a v napadeném rozsudku.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., nařídil jednání, přihlédl přitom k omezením, která jsou uvedena v ustanovení § 205a odst. 1 a § 211a o.s.ř., doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

Podle ustanovení § 235 odst. 1 a 2 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen odpůrčí žaloba ).

Smyslem institutu neúčinnosti právních úkonů vinsolvenčním řízení, jak je vymezen ve shora citovaném uvozujícím ustanovení, je-uvažováno zpohledu žalujícího insolvenčního správce-dosáhnout rozhodnutí soudu, jímž by bylo určeno, že je vůči věřitelům neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, který zkracuje uspokojení jejich pohledávek v insolvenčním řízení nebo který zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Insolvenční zákon nad rámec úpravy odporovatelnosti právních úkonů obsažené v § 42a občanského zákoníku vymezuje skutkové podstaty neúčinnosti tak, že jde o právní úkony bez přiměřeného protiplnění (§ 240), zvýhodňující právní úkony (§ 241) a úmyslně zkracující právní úkony (§ 242 IZ).

Podle ustanovení § 240 odst. 1 až 2 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, kjehož poskytnutí se zavázal dlužník. Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil vdobě, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Úprava neúčinnosti právních úkonů, které byly učiněny "bez přiměřeného protiplnění" má své ekonomické i právní východisko vporovnání ekvivalentnosti plnění, které dlužník (na základě právního úkonu) obdržel za jím poskytnuté plnění. Jestliže je takové (dlužníkem obdržené) plnění ekvivalentní, tedy odpovídající, dlužník tím nezkracuje možnost uspokojení pohledávek svých věřitelů. Ekvivalentní nemůže být takové protiplnění, at' peněžité nebo nepeněžité, jestliže sjednaná nebo jinak stanovená úplata je nižší (zákon vyžaduje aby byla podstatně nižší), než obvyklá cena plnění poskytnutého dlužníkem.

Obvyklou cenou dlužníkova plnění je třeba rozumět cenu, za kterou by je bylo možné prodat nebo jinak zpeněžit v době dlužníkova právního úkonu s dodržením případných cenových předpisů ( předpisů o regulaci cen, vydaných podle zákona č. 526/1990 Sb.,ve znění pozdějších předpisů). l když dlužník poskytl své plnění

(MSPH 78 INS 7618/2009) bezúplatně nebo za nižší úplatu než je jeho obecná cena, nemusí se vždy jednat o právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240. V § 240 odst.1 IZ se vyžaduje, aby sjednaná nebo jinak stanovená úplata byla "podstatně nižší" než obvyklá cena dlužníkova plnění. V § 240 odst.2 IZ je pak obsažen požadavek, aby se jednalo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy již byl v úpadku, nebo který byl příčinou toho, že se dlužník dostal do úpadku.

Podle § 242 odst. 1 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Podle třetího odstavce cit. ustanovení lze úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Skutkové podstaty neúčinných právních úkonů vymezené v § 240 a § 241 IZ nevyžadují úmysl dlužníka, skutková podstata v § 242 IZ naproti tomu úmysl dlužníka vyžaduje. U úmyslných úkonů je třetím odstavcem prodloužena lhůta pro napadnutelné úkony na 5 let, oproti lhůtám v § 240 a § 241 IZ. Z toho vyplývá, že pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právních úkonů spočívající v nepřiměřeném protiplnění musí být splněny předpoklady stanovené nejen v § 242 IZ, ale též i v § 240 IZ.

Jedním ztěchto předpokladů, jak uvedeno shora, je okolnost, že dlužníkův právní úkon byl učiněn vdobě, kdy byl vúpadku, nebo který vedl kdlužníkovu úpadku. Soud prvního stupně konstatoval, že není třeba se zabývat těmito podmínkami, a naopak dovodil, že se dlužník v době uzavření Smlouvy nenacházel ve stavu úpadku, ani že by si ho podpisem Smlouvy přivodil, což žalobce ani netvrdil, nebot' dlužníkův právní úkon bez přiměřeného protiplnění dovozoval toliko z vyvratitelné právní domněnky úpadku dlužníka vdobě uzavření Smlouvy vycházející ztohoto, že Smlouva byla uzavřena mezi osobami blízkými. Soud prvního stupně však (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2192/2001) vyslovil závěr, že vztah dlužníka a žalovaného není vztahem osob blízkých, nebot' ten by tu byl jen vpřípadě, pokud by byl dlužník statutárním orgánem, společníkem, členem nebo zaměstnancem právnické osoby (žalovaného) a současně by dlužník pocit'oval újmu, kterou tato právnická osoba utrpěla jako újmu vlastní.

Odvolací soud s těmito závěry nesouhlasí, nebot' vztah dlužníka a žalovaného, v němž je dlužníkova matka v postavení jediného společníka a jednatele, je vztahem osob blízkých ve smyslu § 116 obč. zák. K obdobnému závěru odvolací soud dospěl již vrozsudku ze dne 18.12.2008, č.j. 15 Cmo 150/2008-213, vněmž byl řešen úplatný převod nemovitostí mezi manželkou člena představenstva jako kupující a akciovou společností, v níž byl její manžel členem představenstva. V projednávané věci se jedná o obdobný případ s tím rozdílem, že kupujícím je společnost, v němž je dlužníkova matka jedinou společnicí a jednatelkou. Podmínkou pro naplnění tohoto vztahu jako osob blízkých ve smyslu § 116 obč. zák. nemusí být skutečnost, že dlužník je v určitém vztahu k právnické osobě, jak uvedl soud prvního stupně s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž osobu blízkou právnické osobě je třeba považovat také fyzickou osobu-v daném případě dlužníka, jež by mohl pocit'ovat újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní.

(MSPH 78 INS 7618/2009)

S ohledem na tyto závěry odvolací soud při jednání poučil účastníky podle § 118a odst. 2 o.s.ř. o tom, že ust. § 242 IZ je zvláštním ustanovením, jež se týká jednotlivých skutkových podstat a liší se pouze tím, že lhůta k podání odpůrčí žaloby se prodlužuje na pět let tam, kde bude naplněna hypotéza odst. 1 § 242 IZ. Dále odvolací soud poučil účastníky též o tom, že hodnotí vztah prodávajícího a kupujícího jako vztah osob blízkých, takže se úpadek dlužníka v takovém případě předpokládá a je na žalovaném, aby tuto domněnku vyvrátil.

Žalovaný proto navrhl provést důkazy, jak již požadoval před soudem prvního stupně, nebot' jimi by mělo být prokázáno, že se dlužník v době uzavření Smlouvy v úpadkové situaci nenacházel, a to přihláškami pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení dlužníka, sdělením banky o plnění závazků dlužníkem zhypotéky, a dále navrhl provedení důkazů-daňovými přiznáními dlužníka za roky 2006 až 2008 včetně výslechu osoby, která je zpracovala, dotazem u příslušného finančního úřadu a znaleckým posudkem voboru ekonomika kotázce okamžiku vzniku předlužení dlužníka.

Odvolací soud doplnil řízení čtením listinných důkazů, a to přihláškami pohledávek: č.1) věřitelky Tělocvičná jednota Sokol Hradec Králové, jež přihlásila čtyři směnečné pohledávky ztitulu dlužníkova ručení za výstavce těchto směnek splatné 1.1.2008, 1.7.2008 a 1.10.2008 v celkové výši 1.137.409,29 Kč; č. 2) věřitele Diners Club Czech, s.r.o., jenž přihlásil pohledávku se splatností 25.6.2008 ve výši 91.694,47 Kč z důvodu vydání platební karty ; č. 3) věřitelky Česká spořitelna, a.s., jež přihlásila pohledávku se splatností 18.2.2010 ve výši 29.330,92 Kč zdůvodu smlouvy o kartovém účtu z 8.9.2008; č. 4) věřitelky Českomoravská stavební spořitelna, a.s., jež přihlásila nesplatnou pohledávku ve výši 446.208,50 Kč z důvodu smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 17.3.2008; č. 5) věřitelky Martiny Supové, jež přihlásila nesplatnou pohledávku ve výši 1.386.739,51 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 10.3.2008; č. 7) věřitele Přemysla Tilla, jenž přihlásil pohledávku v celkové výši 1.113.810,39 Kč s částečnou splatností ve výši 199.880,-Kč k2.10.2008 a ve výši 500.200,-Kč k 1.11.2008 z důvodu exekučního zápisu ze dne 25.9.2008; č. 8) věřitelky Citibank Europe plc., jež přihlásila pohledávku se splatností 3.9.2009 ve výši 678.691,76 Kč z důvodu smlouvy o vydání a užití kreditní karty; č. 9) věřitelky Komerční banka, a.s., jež přihlásila dvě zajištěné pohledávky splatné 18.2.2010 ve výši 1.672.706,992 Kč z důvodu smlouvy o úvěru č. 007002242396 ze dne 28.6.2002 (dále jen úvěr č. 396) ve znění dodatků a ve výši 1.380.612,51 Kč zdůvodu smlouvy o úvěru č. 007002242397 ze dne 28.6.2002 (dále jen úvěr č. 397) ve znění dodatků, a jež byly v průběhu insolvenčního řízení uspokojeny ze zpeněžení dlužníkova majetku-bytové jednotky č. 2537/10 nacházející se vkat. úz. Vinohrady, obec Praha, a dále byl ztohoto výtěžku částečně uspokojen další zajištěný věřitel č. 6), jak se podává z usnesení insolvenčního soudu z 31.5.2012 (B-56).

Dále odvolací soud z vyjádření Komerční banky, a.s. ze dne 3.1.2014 zjistil, že banka poskytla dlužníku dva úvěry (č. 396 a 397), splátky úvěru č. 396 byl stanoveny k25. dni vměsíci a dlužník vroce 2007 a 2008 všechny splátky uhradil, od 25.1.2009 se dostával do prodlení súhradou splátek a vroce 2009 kdatu 25.1. uhradil 176,73 Kč, kdatu 2.2. uhradil 621,74 Kč, k datu 12.3. uhradil

(MSPH 78 INS 7618/2009)

1.460,84 Kč, k datu 30.4. uhradil 343,57 Kč a k datu 4.5. uhradil 244,83 Kč; v případě úvěru č. 397 sjednané splátky úvěru vroce 2007 a 2008 pravidelně hradil vždy k 25. dni měsíce, od 25.1.2009 dlužník nezaplatil na splátkách nic. Banka potvrdila, že jí byl vydán výtěžek ze zpeněžení na úhradu pohledávek z těchto úvěrů.

Odvolací soud na základě doplněného dokazování dospěl kzávěru, že žalovaný vyvrátil domněnku, že dlužníkův právní úkon byl učiněn vdobě, kdy byl v úpadku, resp. který k dlužníkovu úpadku vedl, nebot' v době uzavření Smlouvy se dlužník vúpadkové situaci nenacházel, ani mu úpadek nehrozil. Vtéto rozhodné době nevykazoval dluhy, jež by o jeho úpadku svědčily, nebot' veškeré závazky dlužníka vůči jeho věřitelům, vyjma závazku banky, vznikly až v pozdější době. Je třeba dodat, že žalobce do okamžiku, kdy nastala v projednávané věci koncentrace řízení (skončení prvního jednání ve věci), netvrdil žádné rozhodné skutečnosti, zejména ohledně úmyslu dlužníka zkrátit dotčeným úkonem uspokojení věřitelů, stejně jako okolnostem, z nichž by vyplývalo, že tento úmysl byl či musel být druhé straně znám, na jejichž základě by bylo možno Smlouvu posoudit jako právní úkon úmyslně zkracující uspokojení věřitele podle § 242 IZ, a neučinil tak ani po poučení soudem dané mu při jednání dne 13.3.2012. Při něm ho soud poučil takto: Soud poučuje žalobce podle § 118a o.s.ř. o tom, že věc je možno posoudit i z pohledu ust. § 242 IZ a dále jej poučuje o tom, že ke svým tvrzením musí uvést rozhodné skutečnosti a doložit k nim důkazy. Na uvedené poučení žalobce nijak nereagoval, resp. navrhl přerušení řízení zdůvodu, že se vjiném řízení domáhá vyslovení neplatnosti Smlouvy. Při dalším jednání pak pouze uvedl, že setrvává na své argumentaci o neúčinnosti Smlouvy podle § 240 a § 241 IZ a že se ktomu navíc přidává neúčinnost tohoto úkonu z důvodu, že tímto úkonem byli úmyslně zkracováni věřitelé dlužníka-242 IZ. Je tedy namístě závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že dlužník uzavřel Smlouvu úmyslně na úkor svých věřitelů a bez přiměřeného protiplnění (§ 240 a § 242 IZ).

Na základě shora uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil a žalobu zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhrada byla přiznána vřízení zcela úspěšnému žalobci.

Před soudem prvního stupně činí tato náhrada odměnu za zastupování advokátem v sazbě 2.100,-Kč podle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif-AT) vycházející z tarifní hodnoty 25.000,-Kč podle § 9 odst. 3 písm.a) AT ve znění účinném do 31.12.2012 (blíže srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 lCdo19/2012) a v rozsahu 6 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření ve věci, účast při třech jednáních a další vyjádření ve věci), tj. 12.600,-Kč a 6 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 AT, tj. 1.800,-Kč, tj. celkem 14.400,-Kč, což s připočtením 21 % DPH ve výši 3.024,-Kč podle § 137 odst. 1 o.s.ř. činí dohromady 17.424,-Kč.

Před soudem odvolacím činí tato náhrada odměnu za zastupování za tři úkony právní služby (odvolání a účast při dvou jednáních), znichž první je vsazbě 2.100,-Kč, jak uvedeno výše, další pak vsazbě 3.100,-Kč podle § 7 bod 5 AT

(MSPH 78 INS 7618/2009) vycházející ztarifní hodnoty 50.000,-Kč podle § 9 odst. 4 písm.c) AT ve znění účinném od 1.1.2013, dále náleží žalobci tři náhrady hotových výdajů po 300,-Kč, tj. celkem 9.200,-Kč a po připočtení 21 % DPH ve výši 1.932,-Kč tak náhrada činí 11.132,-Kč a společně se soudním poplatkem 2.000,-Kč pak 13.132,-Kč; před soudy obou stupňů náhrada nákladů řízení tedy činí 30.556,-Kč.

Výrok o náhradě nákladů řízení státu hrazený na účet soudu prvního stupně za znalecký posudek je odůvodněn § 148 odst. 1 o.s.ř., nebot' okolnost, že žalobce jako insolvenční správce dlužníka je ze zákona od placení soudních poplatků osvobozen (§ 11 odst. 2 písm. q/ zák. o soudních poplatcích) neznamená, že jsou u něj splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, jež odvolací soud neshledal.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 8. ledna 2014

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová