103 VSPH 311/2012-92
57 ICm 2791/2011 103 VSPH 311/2012-92 (KSLB 57 INS 2062/2011)

Usnesení

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v právní věci žalobce: JUDr. Mgr. Martina Jinochová Matyášová, sídlem v Praze 10, Petrohradská 390/46a, insolvenční správkyně dlužníka: Bau & Construct Investment, spol. s r.o., IČO 25983725, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 433/3, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem , advokátem se sídlem v Praze 10, Petrohradská 390/46A, proti žalovanému: Ladislav Tom, bytem v Šimonovicích-Minkovicích, K Olympii 44, zast. JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem v Rumburku, U Jiskry 114/2, o určení neúčinnosti úkonu, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 25. července 2012, č.j. 57 ICm 2791/2011-82,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 25. července 2012, č.j. 57 ICm 2791/2011-82, se v bodu II. výroku mění jen tak, že výše nákladů se určuje částkou 11.545,--Kč.

II. žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 800,--Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce JUDr.Oldřicha Voženílka, advokáta se sídlem v Rumburku.

Odůvodnění:

Žalobce se proti žalovanému domáhal určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka a vydání plnění, jež uvedeným neúčinným úkonem ušlo ve výši 9.550.000,--Kč, zpět do dlužníkovy majetkové podstaty.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby.

Napadeným usnesením soud prvního stupně řízení podle § 96 o.s.ř. zastavil (bod I. výroku)a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 10.572,40 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že v průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět podáním ze 4.5.2010, doplněný podáním z 18.6.2012 a že poté, co žalovaný vyjádřil souhlas se zpětvzetím žaloby (16.7.2012) se žádostí, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 229.852,--Kč, řízení podle § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. zastavil. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 2 věta první o.s.ř., neboť to byl žalobce, který zavinil zastavení řízení, a proto má povinnost (KSLB 57 INS 2062/2011) nahradit náklady řízení. Náhradu nákladů řízení přiznal žalovanému v rozsahu odměny zastupování advokátem v sazbě 9.000,--Kč podle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29.2.2012 a dvou náhrad hotových výdajů po 300,--Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí zastoupení a účast při jednání) a náhrady cestovného osobním vozidlem zn. Volkswagen Golf, reg. zn. 5U0 79 79 na jednu cestu z Rumburku do Liberce a zpět, tj. celkem 100 Km při průměrné spotřebě vozidla podle technického průkazu (5,8 lt motorové nafty na 100 km), vyhláškové ceně motorové nafty ve výši 37,40 Kč (podle vyhl. č. 429/2011 Sb.) a náhrady za používání motorového vozidla (podle téže vyhlášky) ve výši 572,40 Kč, takže náhrada celkem činila 10.572,40 Kč. Nepřiznal žalovanému náhradu nákladů spojených s cestou k jednání nařízeného na 11.7.2012 (ve shodné výši) s odůvodněním, podle něhož nelze k tíži žalobce přičítat, že žalovaný nebyl informován o tom, že jednání v uvedený den se konat nebude.

Toto usnesení napadl žalovaný v zákonem stanovené lhůtě odvoláním proti jeho bodu II. výroku s odůvodněním, podle něhož soud prvního stupně při stanovení odměny za zastupování advokátem vycházel z nesprávné sazby, neboť předmětem žaloby bylo zaplacení částky 9.550.000,--Kč s příslušenstvím. Vyjádřil zároveň nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že jeho náklady vzniklé cestou k soudu 11.7.2012 nelze přičítat k tíži žalobce, neboť to byl soud, který pochybil, když ho neinformoval o odvolání jednání. Trval tak na tom, že sazba odměny podle § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. činí 226.800,--Kč a má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 229.852,--Kč.

Žalobce navrhl potvrzení napadeného usnesení v bodu II. výroku z důvodu jeho věcné správnosti, neboť v projednávané věci se jedná o incidenční spor a jeho předmětem je určení neúčinnosti právního úkonu, přičemž vydání ušlého plnění je již pouhým důsledkem určené neúčinnosti.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle ustanovení § 212 a § 212a o.s.ř., aniž nařizoval, v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř., jednání, a dospěl k závěru, že je odvolání důvodné, byť jen z části.

V ustanovení § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., jsou upraveny sazby odměny za zastupování v řízení ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění, není-li stanoveno jinak.

Ustanovení § 4 až § 7 této vyhlášky upravují sazby ve zvláštních případech podle předmětu sporu a ustanovení § 8 upravuje sazbu odměny ve sporech, jejichž předmět nelze podřadit pod žádný případ vyjmenovaný v § 3 až §7 vyhlášky, v těchto případech pak činila sazba v rozhodující době do 29.2.2012 9.000,--Kč.

Ze spisu se podává, že ve věci proběhlo jednání 17.4.2012, při němž žalobce přednesl žalobu, žalovaný se k ní vyjádřil a že bylo odročeno na 11.7.2012 za účelem poskytnutí lhůty žalobce, aby doplnil svá tvrzení a důkazy k nim.

V projednávané věci se jedná o spor vyvolaný insolvenčním řízením a rozhodnutí o něm má význam pouze pro samotné insolvenční řízení. Jeho

2 (KSLB 57 INS 2062/2011) předmětem je určení neúčinnosti dlužníkových úkonů a žalobce-insolvenční správce podal žalobu proto, aby si opatřil rozhodnutí soudu, na jehož základě by sepsal ušlé plnění do majetkové podstaty dlužníka. Ze žaloby samotné plyne, byť je označena jako odpůrčí žaloba a zároveň žaloba na zaplacení částky 9.550.000,--Kč, že se žalobce domáhá proti žalovanému určení neúčinnosti v žalobě uvedených dlužníkových právních úkonů s tím, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat plnění ušlé neúčinnými právními úkony do majetkové podstaty dlužníka. Za situace, kdy žalobce za předmět žaloby označil zaplacení uvedené částky, avšak v petitu žaloby se domáhal vydání ušlého plnění do dlužníkovy majetkové podstaty jako důsledku určení neúčinností dlužníkových právních úkonů, zůstala v tomto směru žaloba vnitřně rozporná a projednatelná byla jen v rozsahu určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka.

Odvolací soud dospěl tak dospěl k závěru, že vzhledem k předmětu žaloby je namístě sazbu odměny určit ve výši 9.000,--Kč podle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29.2. 2012, jak správně soud prvního stupně učinil a dovodil, že po připočtení dvou náhrad hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb. odměna za zastupování žalovaného činí 9.600,--Kč. Správné jsou i závěry soudu prvního stupně v určení náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a v souladu s právní úpravou je i určená výše cestovného podle § 157 zák. práce, § 1 písm.a) a § 4 písm.d) vyhl. č. 429/2011. Odvolací soud však nesdílí úvahu soudu prvního stupně, že nelze přičítat k tíži žalobce pochybení soudu, který nevyrozuměl žalovaného o tom, že jednání odročené na 11.7.2012 se nebude konat. Takový výklad neodpovídá právní úpravě ustanovení § 146 odst. 2 věta první o.s.ř., podle níž žalobce je povinen nahradit náklady řízení protistraně v těch případech, kdy zastavení řízení zavinil. Do těchto nákladů třeba i započíst náklady žalovaného, jež mu vznikly v souvislosti s tím, že podle rozhodnutí soudu se dostavil 11.7.2011 k jednání, tj. důvodně, neboť nebyl o jeho zrušení informován, ve shodné výši jako v souvislosti s dostavením se k jednání 17.4.2012, tj. náhradu za promeškaný čas ve výši 400,--Kč a náhradu cestovného ve výši 572,40 Kč.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení v bodě II. výroku změnil podle § 220 odst. odst. 1 písm.b) o.s.ř. ve výši náhrady, neboť k ní připočetl výše uvedenou náhradu 972,40 Kč, takže celková výše náhrady činí po zaokrouhlení 11.545,--Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 19. října 2012

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová

3