103 VSPH 305/2016-58
70 ICm 3732/2014 103 VSPH 305/2016-58 (KSUL 70 INS 17534/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. Aleš Klaudy, IČO 672 22 544, se sídlem v Děčíně I., Masarykovo nám. 18, insolvenčního správce dlužnice Ludmily Kolářové (dříve anonymizovano , anonymizovano , zast. Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Děčíně, Na Vinici 32, proti žalovanému: GORASAN COMPANY LIMITED, reg. č. HE 154597, se sídlem Theklas Lysioti Street 35, EAGLE STAR HOUSE, 6th floor, P.C.3030, Limassol, Kypr, zast. Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 18, o určení, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení pohledávku za dlužnicí, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 70 ICm 3732/2014-23 ze dne 1.října 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 70 ICm 3732/2014-23 ze dne 1. října 2015 se m ě n í tak, že žaloba na určení, že žalovaný nemá za dlužnicí vykonatelnou pohledávku ve výši 36.585,-Kč v insolvenčním řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp.zn. 70 INS 17534/2014, se z a m í t á pro předčasnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 70 ICm 3732/2014 (KSUL 70 INS 17534/2014)

Odůvodnění:

Žalobce v postavení insolvenčního správce dlužnice se žalobou proti žalovanému domáhá určení, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení pohledávku za dlužnicí ve výši 36.585,-Kč (sporná pohledávka), již jako vykonatelnou do řízení přihlásil s tím, že byla judikována směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci pod č.j. 38 Sm 85/2006-13, neboť ji v přezkumném jednání konaném 29.9.2014 popřel, neboť věřitel ani k výzvě insolvenčního správce neprokázal vznik pohledávky, kdy nedoložil kauzu směnky, tedy proč byla směnka v dané výši dlužníkem vystavena . Uvedl, že směnku v rámci insolvenčního řízení nelze chápat natolik abstraktně, že by její existence nemusela být podložena kauzou (ekonomickým důvodem) a dovozoval, že v insolvenčním řízení nelze slepě aplikovat směnečné právo (zák. č. 191/1950 Sb.-ZSŠ), přičemž svou argumentaci podpořil závěry Ústavního soudu v jeho nálezu pod sp.zn. IV. ÚS 45/2010, v němž soud formuloval závěr, že nelze přihlížet právní praxi, v jejímž důsledku dochází k využití, resp. zneužití směnečných institutů v neprospěch jedné ze smluvních stran; tj. v neprospěch dlužníka, byla-li pohledávka ze směnky, resp. směnka původním směnečným věřitelem (remitentem) indosována na jinou osobu, jak tomu bylo i v projednávané věci, se závěrem, že dlužník již nemá vůči indosatáři námitky z vlastních vztahů vůči indosantovi-remitentovi ve smyslu § 17 ZSŠ. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 29 Cdo 4/2012 z 26.2.2014 v němž soud dovodil, že v případě, vydání pravomocného směnečného platebního rozkazu ve smyslu § 5 písm. b) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), není vznesení kauzálních námitek proti rozhodnutí soudu jiným právním posouzením věci, jež § 199 odst. 2 InsZ zapovídá. Konstatoval, že žalovaný jistě nejednal při nabývání směnky v dobré víře, neboť žalovaný se věnuje nákupu a uplatňování podobných směnek systematicky od společnosti FAST FINANCE, spol. s r.o. (jež směnkami zajišťoval spotřební úvěry), a proto lze proti němu vznášet kauzální námitky, jež měl proti indosantovi, tj. remitentu (§ 19 odst. 2 ZSŠ). Akcentoval, že i kdyby přihlásil žalovaný směnečnou pohledávku jako nevykonatelnou, nebylo by možné připustit, aby insolvenční správce neměl možnost jakkoliv ji rozporovat, nesdělil-li směnečný věřitel, jaká pohledávka je v rámci směnky uplatňována. Poznamenal, že žalovaný doplnil svou přihlášku pohledávky s tvrzením, že směnka je abstraktním papírem nemajícím žádnou kauzu a z tohoto doplnění dovodil, že patrně žádné protiplnění z jeho strany neexistuje, neboť ve smyslu insolvenčního práva musí kauza směnky představovat jakékoli protiplnění poskytnuté věřitelem dlužníkovi .

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že majitelem směnky se stal na základě jejího indosamentu od společnosti FAST FINANCE, spol. s r.o. (Společnost F), směnečnou pohledávku uplatnil u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci a výše uvedeným směnečným platebním rozkazem byla dlužnice zavázána k zaplacení sporné pohledávky. Poté, co tak neučinila dobrovolně, podal návrh na nařízení exekuce. Ke kauze směnky uvedl, že Společnost F uzavřela s dlužnicí 26.3.2002 smlouvu o půjčce č. 354013000006 (Smlouva), na jejímž základě půjčila v ní uvedenou částku. V čl. V Smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši, jež není nikterak neobvyklá, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 33 Odo 236/2005, 204/2011, 588/2003 70 ICm 3732/2014 (KSUL 70 INS 17534/2014) a 810/2006. Případná pohledávka ze smluvní pokuty pak byla zajištěna blankosměnkou s tím, že věřiteli svědčilo právo ji vyplnit. Závěr žalobce o tom, že byl povinen uvést do přihlášky pohledávky kauzu směnky odmítl s ohledem na povahu cenného papíru, kterým směnka je. Uvedl, že právní posouzení věci provedl soud před vydáním směnečného platebního rozkazu a námitky vznášené žalobcem by představovaly jiné právní posouzení věci ve smyslu § 199 odst. 2 InsZ. Uzavřel, že důvody popření žalobce nejsou kauzálními námitkami .

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl (bod I. výroku) a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 12.826,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce (bod II. výroku). Soud prvního stupně učinil zjištění z přihlášky žalovaného (P-3), ze směnečného platebního rozkazu č.j. 38 Sm 85/2006-13 (bez uvedení soudu, který jej vydal), ze směnky vystavené dlužnicí 26.3.2003 na částku 15.081,-Kč ve prospěch Společnosti F a indosovanou na žalovaného, ze smlouvy o půjčce z přihlášky P-2 v insolvenčním řízení vedeném pod sp.zn. 70 INS 11548/2014 (bez uvedení soudu) a z insolvenčního spisu týkajícího se úpadku dlužnice. Na základě svých zjištění cituje § 5 písm. a), § 199 InsZ s odkazem na sp.zn. 29 ICdo 4/2012 učinil právní závěr, podle kterého žalovaný svou pohledávku dokládá směnečným platebním rozkazem, který byl vydán ve zkráceném řízení bez jednání, při němž se neprovádí dokazování a skutkový základ pro rozhodnutí pochází z tvrzení žalobce. Protože dlužnice proti směnečnému platebnímu rozkazu nevznesla žádné námitky, svědčí toto právo žalobci ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu ve výše uvedeném rozhodnutí. Soud prvního stupně připustil, že žalovaný jako indosatář v obecné rovině není povinen dokládat kauzu směnky, avšak nelze připustit, aby indosací směnky byl tento směnečný institut zneužit v neprospěch slabší strany, kterou dlužnice nepochybně ve vztahu ke Společnosti F je. Za uvedené situace tak dovodil, že žalovaný byl povinen doložit kauzu směnky již v přihlášce, neboť jinak by právo popírat přihlášenou vykonatelnou pohledávky ztratilo v takovém případě smysl. Dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta (ve výši 0,8% z dlužné částky za každý den prodlení, jak zjistil v jiném případě) je samozřejmě nepřiměřená, avšak zároveň doplnil, že nemůže posoudit konkrétně tuto otázku, neboť není známo, jak dlužnice splácela, kolik uhradila a podobně. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhradu přiznal v řízení zcela úspěšnému žalobci v rozsahu nákladů za zastoupení v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb.

Tento rozsudek napadl žalovaný v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zopakoval svou argumentaci prezentovanou v průběhu řízení před soudem prvního stupně a zdůraznil, že pokud ve vyjádření k žalobě obsáhle popsal kauzu směnky, pak povinnost popsat ji v přihlášce neměl. Smluvní pokuta byla sjednána v přiměřené výši, obvyklé i v jiných věcech rozhodovaných Nejvyšším soudem, jak uvedl výše.

Žalobce k podanému odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti, neboť soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a správně jej posoudil po právní stránce; uvedl další důvody, pro něž považuje smluvní pokutu ve výši 0,8% denně za nepřiměřenou. 70 ICm 3732/2014 (KSUL 70 INS 17534/2014)

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť z jiných než odvolatelem uplatněných důvodů.

Odvolací soud zjistil:

-z přihlášky pohledávky, že žalobce do insolvenčního řízení vedeného s dlužnicí přihlásil jako vykonatelnou pohledávku ve výši 36.585,-Kč , jako důvod vzniku pohledávky uvedl směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci č.j. 38 Sm 85/2006-13 ze 3.5.2006 s tím, že výše jistiny činí 15.801,-Kč a ve výši 20.784,-Kč úrok, směnečnou odměnu, náklady nalézacího řízení a náklady exekučního řízení; k přihlášce žalovaný připojil směnečný platební rozkaz, příkaz k úhradě nákladů exekuce vedené pod sp.zn. 137 EX 4998/2006-16 z 3.7.2014, výpis z obchodního rejstříku, plnou moc a směnku,

-z upraveného seznamu přihlášek pohledávek a protokolu o přezkumném jednání z 29.9.2014, že žalobce popřel spornou pohledávku co do pravosti, neboť nebyla doložena kauza směnky ani po výzvě insolvenčního správce.

K přezkoumatelnosti přihlášky pohledávky:

Podle § 173 odst. 4 InsZ, přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu.

Podle § 174 odst. 1 InsZ přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.

Podle § 176 InsZ přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis a jeho podobu formuláře zveřejnilo ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

Z citované právní úpravy lze dovodit, že nároky na obsahové náležitosti přihlášky pohledávky jsou obdobou nároků na žalobu ve smyslu § 79 občanského soudního řádu (o.s.ř.), neboť jejich uplatnění má obdobné procesní i hmotněprávní účinky. Obdobně je upravena procedura odstraňování jejich nedostatků; v případě přihlášky pohledávky se tak děje podle § 188 odst. 2 InsZ a v případě žaloby postupem podle § 43 o.s.ř.. K úplnosti žaloby se vyjádřil Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích pod sp.zn. 29 Cdo 1089/2000, podle kterých vylíčení rozhodujících skutečností může mít-zprostředkovaně-původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce připojí k žalobě, resp. pod sp.zn. 29 Odo 742/2006, publikovaného pod číslem 38/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož je třeba uvedený závěr aplikovat spíše restriktivně. V přihlášce pohledávky uplatnil žalovaný svou pohledávku tak, že označil rozhodnutí, jímž byla judikována a prostřednictvím připojeného rozhodnutí a směnky lze dovodit, že se jedná o směnečnou pohledávku 70 ICm 3732/2014 (KSUL 70 INS 17534/2014) s příslušenstvím, jež je nezaměnitelná s pohledávkou jinou. Odvolací soud tak dovozuje, že přihláška pohledávky projednatelná je a že žalovaný neměl povinnost v ní vylíčit kauzu směnky, která by mu ani nemusela být známa, pokud směnku nabyl indosací. Stejně tak žaloba na vydání směnečného platebního rozkazu ke svému projednání nevyžaduje vylíčení kauzy směnky, neboť postačuje to, že žalobce prokáže, že je majitelem platné směnky. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani to, že indosace směnky by byla posouzena ve smyslu § 17 ZSŠ, neboť majitel směnky jednal při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka, což by znamenalo hodnotit náležitosti přihlášky zpětně podle výsledku přezkumu.

Pokud soud prvního stupně uvedl, že bylo povinností žalovaného v přihlášce pohledávky vylíčit kauzu směnky, pak je nelogické, že neučinil závěr o její nepřezkoumatelnosti vedoucí k postupu podle § 188 odst. 2 InsZ.

K věci samé:

Podle § 192 odst. 1 InsZ pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.

Podle § 193 InsZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Podle § 194 InsZ o popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.

Podle § 195 o popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena.

Podle § 199 InsZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3). 70 ICm 3732/2014 (KSUL 70 INS 17534/2014)

V projednávané věci spornou pohledávku žalobce popřel při přezkumném jednání co do pravosti, neboť nebyla doložena kauza směnky.

Odvolací soud má za to, že k řádnému popření sporné pohledávky dosud nedošlo, neboť popřením pravosti, výše nebo pořadí není to, že přihlašovatel neprokázal neuvedené tvrzení (neformuloval kauzu směnky). Přiléhavě pak žalovaný konstatoval, že popření sporné pohledávky nebylo vznesením kausálních námitek, jež mu nepochybně ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 29 ICdo 4/2012 publikovaném pod číslem 59/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek obecně přísluší. V důsledku svého postupu, jímž se vyjádřil ke sporné pohledávce žalobce, by mohl v žalobě uplatnit jen důvody, které uvedl při přezkumu, tj. že žalovaný neprokázal kauzu směnky, kterou však žalovaný v přihlášce ani netvrdil. Není pochyb o tom, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení směnečnou pohledávku založenou směnkou, jež byla judikována směnečným platebním rozkazem. Nelze pak souhlasit se soudem prvního stupně, který uvedl, že neuvedení kauzy směnky zbavuje žalobce možnosti směnečnou pohledávku přezkoumat, neboť kauzální námitky proti směnce ve smyslu § 17 ZSŠ netkví jen v námitkách majících povahu námitek mimosměnečných, absolutních nebo relativních (směřujících do ekonomické kauzy směnky), nýbrž i ve směnečných námitkách, jež mají vždy povahu námitek absolutních (námitky zpochybňující vznik směnečné pohledávky, námitky vycházející z obsahu směnečného prohlášení, námitky dovolávající se zániku směnečného závazku apod.). Směnečnou pohledávku však fakticky žalobce nepřezkoumal a zjevně nerozlišuje mezi pohledávkou směnečnou a pohledávkou směnkou zajištěnou, jak plyne z podané žaloby. Každá z nich je založena na jiných skutečnostech a směnečná pohledávka se může od zajištěné pohledávky odpoutat v důsledku její indosace a pak nejedná-li nabyvatel směnky při indosaci vědomě ke škodě směnečného dlužníka, získá směnka povahu abstraktního převoditelného cenného papíru (pokud není na směnce výhrada, že směnku nelze insodovat) bez kauzy a její funkce zajišťovací se mění na funkce platební (místo placení penězi).

Předpokladem úspěšnosti žaloby na určení, že věřitel nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení vykonatelnou pohledávku je, že tato pohledávka byla popřena při přezkumném jednání. Odvolací soud dospěl k závěru, že tento předpoklad naplněn nebyl, a proto zhodnotil žalobu jako podanou předčasně bezdůvodně.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žalobu pro předčasnost zamítl, neboť pohledávka, již žalovaný do insolvenčního řízení jako vykonatelnou přihlásil dosud nebyla řádně popřena.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 2 o.s.ř. a § 202 odst. 1 InsZ. 70 ICm 3732/2014 (KSUL 70 INS 17534/2014)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 4. května 2016

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela