103 VSPH 29/2017-136
č. j. 41 ICm 1096/2015 103 VSPH 29/2017-136 (KSHK 41 INS 22280/2013)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: Metrostav, a.s., IČO 00014915, se sídlem Praha 8, Koželužská 2450/4 proti žalované: Česká insolvenční, v.o.s., IČO 28810341, se sídlem Hradec Králové, Fráni Šrámka 1139/2, insolvenční správkyně dlužníka ROSS Holding, a.s., IČO 25259741, se sídlem Havlíčkův Brod, Jihlavská 893 zastoupené Mgr. Hanou Zimovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Fráni Šrámka 1139/2 o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2016, č. j. 41 ICm 1096/2015-101

takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2016, č. j. 41 ICm 1096/2015-101 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění: 1. Žalobkyně v postavení věřitelky dlužnice ROSS Holding, a.s., se proti žalované insolvenční správkyni dlužnice domáhá určení, že má za dlužnicí pohledávky ve výši 18,354.196,10 Kč označené č. 1-6. Uvedla, že přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice pohledávky v celkové výši 18,434.094,63 Kč, z nichž žalovaná při přezkumném jednání 19. 12. 2014 uznala část ve výši 142.852,88 Kč a popřela co do pravosti pohledávky ve výši 18,354.196,10 Kč, a to konkrétně pohledávky: č. 1) ve výši 1,356.034,38 Kč (dále jen P1), č. 2 ve výši 2,397.454,22 Kč (dále jen P2), č. 3 ve výši 333.653,31 Kč (dále jen P3), č. 4 ve výši 10,249.888,67 Kč (dále jen P4), č. 5 ve výši 3,157.443,63 Kč (dále jen P5) a č. 6 ve výši 787.767,34 Kč (dále jen P6), což uvedl i ve výzvě žalované k podání žaloby z 25. 2. 2015, ačkoliv součet těchto pohledávek činí jen 18,291.241,75 Kč. Uvedené pohledávky mají původ ve smlouvách o dílo, jež uzavřela jako objednatelka s dlužnicí jako zhotovitelkou, a to: P1-ve smlouvě č. 8080104 z 11. 8. 2008 (dále jen S1), jež představuje slevu z ceny díla ve výši hodnoty záruky oceněné na 20 % ze sjednané ceny díla bez DPH dle čl. IV. odst. 5h), v němž bylo mimo jiné sjednáno, že dojde-li k vydání rozhodnutí o úpadku zhotovitelky, platí, že cena díla uvedená ve smlouvě bez DPH je snížena o dohodnutou cenu; P2-ve smlouvě č. 9080041 z 2. 3. 2009 (dále jen S2), jež představuje slevu z ceny díla ve výši hodnoty záruky oceněné na 20 % ze sjednané ceny díla bez DPH dle čl. IV. odst. 4 shodně jako v případě S1);

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz 41 ICm 1096/2015 (KSHK 41 INS 22280/2013)

P3-ve smlouvě č. 9080105 ze dne 2. 3. 2009 (dále jen S3), v jejímž čl. IV. odst. 5f) bylo sjednáno, že dojde-li k vydání rozhodnutí o úpadku zhotovitele v průběhu provádění díla, platí, že cena díla uvedená ve smlouvě bez DPH je snížena o výši všech dohodnutých realizovaných i budoucích pozastávek ke dni vydání rozhodnutí o úpadku zhotovitele; P4-ve smlouvě č. 9080097 ze dne 22. 9. 2009 (dále jen S4), jež představuje smluvní pokutu dle čl. 4.1 a 4.2 smlouvy a čl. 36 její přílohy; P5-ve smlouvě č. 11030132 ze dne 3. 11. 2011 (dále jen S5), jež představuje část nezaplacené pohledávky vzniklé z titulu snížení ceny díla o hodnotu závazků ze záruky za jakost dle čl. IV. a odst. 6 a 8, v němž bylo dohodnuto, že prohlášením úpadku zhotovitelky dojde k automatickému snížení sjednané ceny díla o 7 % (bez DPH). Celková cena díla (uhrazená dlužnici) činila 104.733 099 Kč bez DPH, sleva z ceny díla, která nastala dnem prohlášení úpadku zhotovitelky, tj. 21. 1. 2014 činí 7,331.316,93 Kč, přihlášená pohledávka ve výši 3,157.443,63 Kč je část nezaplacené pohledávky vzniklé z titulu snížení ceny díla o výše uvedenou hodnotu záruky; P6-ve smlouvě č. 12037925 ze dne 21. 9. 2012 (dále jen S6), jež představuje část nezaplacené pohledávky vzniklé z titulu snížení ceny díla o hodnotu závazků ze záruky za jakost dle čl. XI. 13, 17 a 19 Všeobecných smluvních podmínek provádění díla (dále jen VSP), podle nichž bylo dohodnuto, že prohlášením úpadku zhotovitelky dojde k automatickému snížení sjednané ceny díla o 7 % (bez DPH). Celková cena díla (uhrazená dlužnici) činila 139,388.367 Kč bez DPH. Sleva z ceny díla, která nastala dnem prohlášení úpadku zhotovitelky, činí 2,757.185,69 Kč, přihlášená pohledávka ve výši 787.767,34 Kč je část nezaplacené pohledávky vzniklé z titulu snížení ceny díla o výše uvedenou hodnotu záruky. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odkazem na popření jednotlivých pohledávek při přezkumném jednání. K P1 namítla, že v S1) není jednoznačně vymezen počátek běhu záruční doby, a pokud dlužnice dílo předala již 20. 10. 2008, záruční doba uplynula 20. 11. 2013, takže nárok na tuto pohledávku nevznikl. Mělo-li dojít k předání díla až 30. 1. 2009, jak tvrdila žalobkyně, byla dlužnice schopna plnit své závazky i po datu zjištění úpadku, neboť jí byla povolena reorganizace a záruční lhůta by uplynula jeden měsíc po skončení záruční doby, nehledě na skutečnost, že se žádné vady při provedení díla nevyskytly. Proto uplatnění tohoto nároku lze považovat za rozporné s dobrými mravy, nehledě na skutečnost, že případné vady díla byly zajištěny ve smlouvě sjednanou tzv. pozastávkou plateb. Obdobně zhodnotila i nároky dle P2. K P3 namítla, že nárok dle S3) by žalobkyni vznikl jen za předpokladu, že by o úpadku dlužnice bylo rozhodnuto v průběhu provádění díla, což se nestalo, neboť dílo bylo dlužnicí žalobkyni předáno již 17. 12. 2009. K P4 namítla, že smluvní pokuta dle S4) ve znění jejího dodatku č. 7 byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, zejména z důvodu jejího sjednání retroaktivně, neboť žalobkyně požaduje smluvní pokutu za prodlení i za období, jež předcházelo uzavření dodatku č. 7. K P5) zdůraznila, že pohledávka nevznikla z důvodu neurčitosti ujednání v S5), neboť nedošlo k naplnění ani jedné z podmínek v jejím čl. IV. a odst. 6 písm. a)-c), když podmínka pod písm. c), že bude rozhodnuto o insolvenci je neurčitá, a ani pod písm. a), neboť dlužnice podala návrh na reorganizaci a nebylo vyloučeno její budoucí plnění, přičemž dlužnice nikdy neprohlásila, že by nebyla schopna dostát závazkům z této smlouvy. K P6 se vyjádřila shodně jako v případě P5, neboť nebyly naplněny podmínky vzniku tohoto nároku dle S6) obdobně jako u S5). 3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že pohledávky žalobkyně č. 1, 2, 4, 5 a 6 ve výši 18,020.542,59 Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice jsou po právu (bod I. výroku), žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhá určení, že její pohledávka č. 3

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 41 ICm 1096/2015 (KSHK 41 INS 22280/2013)

ve výši 333.653,51 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice, zamítl (bod II. výroku) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 6 815 Kč (bod III. výroku). 4. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu ohledně existence jednotlivých smluv o dílo, o jejich obsahu ani o plnění závazků žalobkyně a dlužnice z těchto smluv, ani vedení insolvenčního řízení dlužnice či splnění podmínek řízení v projednávané věci. Mezi účastníky řízení však byl spor o aplikace smluvních ujednání, o něž žalobkyně opírala své nároky, uplatněné přihláškami dílčích pohledávek P1 až P6. Žalovaná ve všech případech sporovala platnost předmětných smluvních ujednání s akcentem na dobré mravy ve smyslu § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.). 5. V případě P1 učinila spornou též otázku plynutí záruční doby, neboť pohledávka žalobkyně mohla vzniknout pouze v případě prohlášení úpadku dlužnice v jejím průběhu. V případě P3 učinili účastnice spornou samu existenci nároku žalobkyně, když tato se odvíjela od otázky, zda záruční doba mohla být považována za součást doby provádění díla . U pohledávek P5 a P6 byla sporná též platnost předmětných ujednání z hlediska jejich neurčitosti v části, kde byl nárok žalobkyně odvislý od rozhodnutí o insolvenci dlužnice. 6. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně dle § 198 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ), podala řádně a včas žalobu proti žalované, v níž se domáhá určení, že její pohledávky č. 1-6 v úhrnné výši 18,354.196,10 Kč jsou po právu. Provedl dokazování jednotlivými smlouvami a důkazy o jejich plnění závazků, z nichž učinil skutkové a právní závěry. 7. Soud prvního stupně dovodil, že jednotlivé smlouvy o dílo byly platně uzavřeny s tím, že podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 (dále jen OZ), je nutné na danou věc aplikovat zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinný do 31. 12. 2013 (dále jen ObchZ), a obč. zák. Vyslovil, že nárokům žalobkyně je společné, že byly sjednány tak, že nárok na ně vzniká bez dalšího tím, že nastane ta která rozhodná skutečnost. Nebyly tedy odvislé od výzvy žalobkyně či jejího vyrozumění o vzniku nároku. Ačkoliv žalobkyně nedoložila, že by jednotlivá oznámení o slevách z cen jednotlivých děl (jimiž bylo provedeno dokazování) doručila dlužnici či žalované (respektive důkazy o jejich doručení soudu předložila až po koncentraci řízení, a proto k nim podle zákona nesmí přihlížet), není tato skutečnost způsobilá ovlivnit výsledné právní posouzení věci a k jednotlivým pohledávkám uvedl následující právní hodnocení: -v případě P1 byla záruční doba ke dni 21. 1. 2014, kdy bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice, zachována, neboť dle čl. V. odst. 2 S1) vyplývá, že počátek plynutí 61 měsíční záruční doby je navázán na převzetí díla v rámci celé stavby investorem (ŠKODA PRAHA Invest, s.r.o.) po odstranění vad a nedodělků stavby na základě osvědčení vydaného investorem, k čemuž došlo 30. 1. 2009. Od tohoto dne běžela žalobkyni záruční doba, jež v době rozhodnutí o úpadku dlužnice neskončila. Na tomto závěru ničeho nemůže změnit ani argumentace žalované ve smyslu jí tvrzeného uplynutí záruční doby (jak zaznělo při jednání soudu dne 1. 6. 2016), dovozovaného z vyplacení tzv. dlouhodobé pozastávky dlužnici. Pokud žalovaná toliko spekulovala o tom, že některá z plateb z účtu žalobkyně představovala tuto pozastávku, tuto spekulaci následně potvrdila žalobkyně svým tvrzením, že došlo ke smlouvou aprobovanému nahrazení pozastávky bankovní zárukou. Soud prvního stupně konstatoval, že z dané platby nelze ukončení záruční doby dovozovat a uzavřel, že neshledává důvodnou ani obranu žalované založenou na existenci více než jednoho způsobu krytí či zajištění nároků žalobkyně, v tomto případě pozastávkami a slevou z ceny díla. Podle jeho názoru platí, že bylo pouze na vůli obou smluvních stran, jaký režim zajištění toho kterého práva či povinnosti pro úpravu právních

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 41 ICm 1096/2015 (KSHK 41 INS 22280/2013) vztahů založených předmětnou smlouvou, zvolí. Vícenásobné zajištění , o které žalovaná opírala svou námitku, v rozporu s dobrými mravy neshledává. K otázce námitky uplatnění této pohledávky v rozporu s dobrými mravy, tj. ujednání o slevě z ceny díla v důsledku rozhodnutí o úpadku dlužnice dle čl. IV. odst. 5 písm. h) S1) dospěl k závěru, že neshledal tuto námitku za relevantní, pokud dlužnice s tímto ujednáním souhlasila, přičemž z tvrzení žalované se ani nepodává, že by autonomie vůle dlužnice při uzavření smlouvy byla jakkoliv omezena či vyloučena. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ObchZ, podle něhož je S1) posuzována, stál na zásadách široké smluvní autonomie a rovnosti účastníků, přičemž limitem pro přípustnost smluvní podmínky, na které žalobkyně zakládá svůj nárok na slevu z ceny díla, je pouze § 265 ObchZ, případně § 39 obč. zák. , přesto v daném případě neshledal předmětné ujednání v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), natož se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 ObchZ). Dlužnice tedy nese v plné míře následky podpisu S1), a proto má žalobu v této části za důvodnou; -v případě P2 odkázal na předchozí závěry k P1 s tím, že žalovaná ani plynutí záruční doby nezpochybňovala a ujednání v čl. IV. odst. 4 S2) nelze považovat za neurčité, a proto i v této části žalobě vyhověl; -v případě P3 se ztotožnil s námitkami žalované, neboť dílo bylo podle S3), resp. jeho VSP ve smyslu § 554 ObchZ k datu 7. 12. 2010 dlužnicí zhotoveno a žalobkyní převzato, tedy došlo k jeho splnění, nikoliv k naplnění podmínky dle čl. IV. odst. 5 písm. f) S3), takže nárok žalobkyně v této části není dán, a proto žalobu zamítl; -v případě P4 konstatoval, že je nutno přisvědčit žalované, pokud jde o nemožnost uplatnění nároku na smluvní pokutu z titulu odlišného smluvního ujednání, než jak bylo žalobkyní uvedeno v přihlášce pohledávky (když se žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 23. 3. 2016 z opatrnosti odkazuje na zakotvení smluvní pokuty již na čl. IX. odst. 1 písm. b) původního znění S4). Avšak pokud jde o podstatu nároku na smluvní pokutu, která byla žalovanou při přezkumném jednání popřena, je toho názoru, že obstojí již z titulu Dodatku č. 7 k S4), resp. jeho Přílohy č. 1-Podmínek smlouvy, bod 36. Při svých právních úvahách vyšel z nesporné skutečnosti, že dlužnice při realizaci díla prodlela a založila tak nárok žalobkyně na smluvní pokutu. Proto posuzoval, zda ujednání o smluvní pokutě je platné. Konstatoval, že Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ve věci sp. zn. 23 Cdo 5457/2014 ze dne 25. 6. 2015 dovodil, že ústavněprávní princip zákazu zpětné účinnosti zavazuje zákonodárce v legislativním procesu. Smluvní retroaktivita je však v oblasti občanského práva nejen známá, ale i přípustná. Je na účastnících smlouvy, aby posoudili a rozhodli, od kterého okamžiku založí její účinnost. Uvedený postup je přípustný tehdy, nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další okolnost (tak typicky souhlas určitého orgánu, který nutně musí přistupovat k smluvnímu projevu účastníků). Jelikož posledně uvedená okolnost nenastala, nemá důvod se od tohoto názoru odchylovat, ani pokud jde o posouzení platnosti smluvního ujednání, kterým se sjednává smluvní pokuta, a které žalobkyně aplikovala se zpětnou účinností, aniž by se dlužnice při sjednávání dodatku této smlouvy tomuto ujednání bránila. Dílčí termíny provedení díla (tzv. penalizační milníky) se v kompletní podobě objevují v čl. 4.2 S4) právě v jeho podobě vyplývající z dodatku. V původním znění smlouvy se čl. 4.2 harmonogramu plnění vůbec netýkal, v dodatku je potom harmonogram uveden od počátku realizace díla s prvým penalizačním milníkem ke dni 15. 4. 2009. Z toho soud prvního stupně dovodil, že vůle účastníků S4) směřovala k tomu, aby účinky jejího dodatku-tedy ujednání o harmonogramu realizace díla a smluvních pokutách-se vztahovaly i na období před podpisem dodatku. Proto ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a úvahách o principech obchodního zákoníku vyslovených

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 41 ICm 1096/2015 (KSHK 41 INS 22280/2013)

v závěrech k P1, neshledal ani v tomto dílčím nároku žalobkyně rozpor s dobrými mravy, ani rozpor se zákonem či jeho obcházení, a proto i v této části žalobě vyhověl; -v případě P5 dovodil, že neurčitost smluvního ujednání čl. IV. a odst. 6 S5) byla u podmínky pod písm. c) namítnuta žalovanou oprávněně, neboť rozhodnutím o insolvenci může být míněno zahájení insolvenčního řízení, usnesení o úpadku dlužníka, o způsobu řešení úpadku, jakož i např. usnesení, že dlužník v úpadku není. V řízení však bylo zjištěno a prokázáno, že byla naplněna podmínka ujednaná v čl. IV. a odst. 6 písm. a) S5), dle kterého ke snížení ceny díla pro neplnění závazků z poskytnuté záruky za jakost dojde, prohlásí-li zhotovitel, že nebude moci tyto své závazky řádně a včas plnit, nebo se tato skutečnost stane nezpochybnitelnou. K naplnění uvedené nezpochybnitelné skutečnosti došlo rozhodnutím o prohlášení konkursu na majetek dlužnice dne 4. 11. 2014, neboť z něj vyplývá, že dlužnice nemohla plnit své závazky řádně a včas. K prohlášení konkursu došlo v době plynutí záruční doby stanovené v rozmezí 26-122 měsíců, která začala dne 28. 2. 2013, a proto nárok žalobkyně na slevu z ceny díla ve smyslu daného ujednání je dán. Uzavřel, že i v této části platí závěry vyslovené shora k P1 ohledně argumentace žalované o slevě z ceny díla pro rozpor s dobrými mravy, jakož i jištění téhož rizika žalobkyně pozastávkou, a proto i v této části žalobě vyhověl. -v případě P6 vyslovil, že s ohledem na text rozhodných smluvních ujednání (v S6), se uplatní zcela závěry vyslovené v předchozím odstavci k P5, takže i v této části žalobě vyhověl. 8. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 202 odst. 2 IZ, neboť důvody popření dílčích pohledávek 1, 2, 4, 5 a 6, jež představují 98 % celkově přihlášených nároků, byly za daného stavu (tvrzení o rozporu s dobrými mravy, pramenící z absence úvahy žalované o v obchodním zákoníku jednoznačně dominantních principech smluvní svobody a autonomie vůle smluvních stran-podnikatelů) natolik zjevně neobhajitelné, že lze procesní zavinění vzniku incidenčního sporu přičítat výlučně žalované. Ty tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek 5.000 Kč a náhrada za pět úkonů dle § 14b odst. 1 písm. c) a odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (AT), a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., dále jen o.s.ř.), tj. 300 Kč, navýšeno o 21 % DPH, tedy náhrada činí 1.815 Kč. 9. V zákonné lhůtě napadla žalovaná shora uvedený rozsudek odvoláním proti bodům I. a III. výroku a navrhla, aby ho odvolací soud změnil a žalobu zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zopakovala argumentaci prezentovanou před soudem prvního stupně s tím, že v případě P4 neobstojí závěry Nejvyššího soudu, o něž je zdůvodnění opřeno. K závěrům soudu týkajících se P5 a P6, resp. výkladu S5) a S6), namítla, že soud prvního stupně došel nad rámec tvrzení žalobkyně k nesprávnému skutkovému zjištění a právnímu závěru o tom, že okamžikem prohlášení konkursu na majetek dlužnice byla naplněna podmínka v čl. IV. a odst. 6 písm. a) S5, resp. čl. XI. bod 17. písm. a) S6), neboť důvody vzniku obou těchto pohledávek žalobkyně netvrdila ani v přihlášce pohledávky, ani v samotné žalobě, takže není zřejmé, ke kterým tvrzením žalobkyně soud přihlédl. 10. Žalobkyně navrhla napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. 11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to podle § 212 a § 212a o.s.ř., přihlédl přitom k omezením uvedeným v § 205a odst. 1 a § 211a o.s.ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. 12. Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv,

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 41 ICm 1096/2015 (KSHK 41 INS 22280/2013)

o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. 13. Na základě svých zjištění je soud povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní. V důvodech rozhodnutí je třeba vždy vyložit úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 30 Cdo 541/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009). 14. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). V zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) je totiž právem účastníka znát důvody, které soud vedly k vydání jeho rozhodnutí, a to v podobě, která umožňuje jejich přezkoumání v řízení o opravném prostředku, jímž se účastník-odvolatel může kvalifikovaně bránit. 15. Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí nedostál, a toto je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). V odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž nejsou vyjádřeny úvahy soudu prvního stupně způsobem, jež by umožnily jeho skutkové a právní závěry přezkoumat, a tento nedostatek nelze překonat tím, že tyto úvahy budou dovozovány z obsahu spisového materiálu. Tato okolnost konec konců znemožňuje účastníkům kvalifikovaně se proti vydanému rozhodnutí bránit. 16. Odvolací soud především konstatuje, že se soud prvního stupně vůbec nevypořádal s námitkou žalobkyně týkající se nesrovnalosti součtu uplatněných pohledávek P1 až P6 v úhrnu představující částku toliko 18,291.242,05 Kč, nikoliv 18,354.196,10 Kč, jež žalovaná měla při přezkumném jednání dne 19. 12. 2014 popřít, jak byla o tom žalobkyně vyrozuměna výzvou žalované z 25. 2. 2015. Rozdíl těchto částek představuje 62.954,05 Kč. Z protokolu o přezkumném jednání se však podává, že žalovaná a dlužnice z celkové pohledávky žalobkyně 18,434.095,10 Kč uznali pohledávku ve výši 142.852,88 Kč (součet zbývajících dílčích pohledávek č. 7 a 8) a popřeli pohledávku ve výši 18,291.242,05 Kč (pohledávky č. 1 až 6). Pokud se žalobkyně domáhá určení pravosti pohledávky ve výši 18,434.095,10 Kč (dále též sporná pohledávka), požaduje, aby jí bylo přiznáno o 62.954,05 Kč více než bylo popřeno. Proto bylo namístě, aby soud prvního stupně ohledně této (neurčité) pohledávky žalobu zamítl, což neučinil. Rozhodl-li tak, že od sporné pohledávky odečetl hodnotu pohledávky P3, ohledně níž žalobu zamítl, a vyhověl-li žalobě v rozsahu P1, 2, 4, 5 a 6, tj. 18,020.542,59 Kč, pak ani z odůvodnění rozsudku se nepodává, co tvoří tuto částku, jež by měla event. činit 17,957.588,54 Kč (rozdíl 18,291.242,05 Kč a 333.653,51 Kč). Z odůvodnění rozsudku se však nepodává ani to, že by v zamítnuté části žaloby byla obsažena částka 62.954,05 Kč. Již tyto skutečnosti jsou důvodem pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho nepřezkoumatelnost dle § 157 odst. 2 o.s.ř. 17. Vedle důvodů uvedených v předchozím odstavci odvolací soud shledal v napadeném rozsudku i další důvody pro jeho zrušení dle § 157 odst. 2 o.s.ř., neboť postrádá formulaci jakékoliv skutkové věty týkající se jednotlivých pohledávek a jejich posouzení po stránce právní, jak vysvětleno výše. Ve svém právním hodnocení jednotlivých pohledávek se soud prvního

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 41 ICm 1096/2015 (KSHK 41 INS 22280/2013)

stupně omezil pouze na konstatování, že je posuzoval podle ObchZ a obč. zák., vyjma závěrů, jimiž odmítl, že by smlouvy byly uzavřeny v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), event. výkon práva žalobkyní byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 ObchZ), a že v případě P3 mělo dojít ke zhotovení díla dlužnicí podle § 554 ObchZ. Nedostatky v právním hodnocení neumožňují účastníkům řízení vznášet v odvolacím řízení relevantní odvolací důvody. 18. Na základě shora uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil, a to jako celek, byť nebyl odvoláním napaden bod II. výroku, neboť se jedná o závislý výrok (§ 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jenž bude ve věci dále jednat. V rozhodnutí, jímž řízení skončí, rozhodne i o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ);

Praha 15. ledna 2018

JUDr. Jindřich Havlovec, v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.