103 VSPH 282/2012-84
45 lCm 407/2012 103 VSPH 282/2012-84 (KSUL 45 INS 17756/2011)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeněm z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce v právní věci žalobce: lng. Aleš Klaudy se sídlem Děčín l, Masarykovo nám. 191/18, insolvenční správce dlužníka: Martin anonymizovano , anonymizovano , bytem Hrob, Rybniční 342, proti žalovaněmu: JUDr. Vladimír Plášil, exekutor Exekutorskěho úřadu Praha 7 se sídlem Praha 7, Jankovcova 1568/12, IČO 66209021, o určení pořadí pohledávky, o odvolání žalovaněho proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 45 lCm 407/2012-49 ze dne 19. června 2012, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 45 ICm 407/2012-49 ze dne 19. června 2012 se v bodech |. a |||. výroku potvrzuje; v bodu ||. výroku se mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně se určuje ve výši 10.145,-Kč.

||. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 9.348,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Martina Koláře.

(KSUL 45 INS 17755/2011)

Odůvodněnh

Žalobce vpostavení insolvenčního správce výše uvedeného dlužníka se domáhal proti žalovanému určení, že jeho vykonatelná pohledávka ve výši 7.800,-Kč (dále též sporná pohledávka) z právního důvodu odměny a náhrady hotových výdajů exekutora podle příkazu k úhradě nákladů exekuce č.j. 063 Ex 1243/10-3 ze dne 15.11.2010 (Příkaz), kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo, není pohledávkou zajištěnou žalovaným zřízeným exekutorským zástavním právem, proto ji při přezkumném jednání popřel. Uvedl, že žalovaným dle Příkazu zřízené exekutorské zástavní právo podle jeho názoru odporuje ust. § 69a a § 47 odst. 1 zák. č. 120/2011 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále ex.ř.), nebot' bylo zřízeno nevhodným a neúčelným způsobem pro pohledávku ve výši 12.070,-Kč, když předmětem zástavy je nemovitost-bytová jednotka (dále jen byt) dlužníka převyšující řádově svou hodnotou pohledávku oprávněného vexekučním řízení. Pokračoval, že nelze akceptovat takto účelově vzniklé zajištění pohledávky žalovaného, a to i s ohledem na to, že tato pohledávka vzniká jeho jednostranným úkonem, a současně znemožňuje dlužníkovi jako povinnému v exekuci řešit situaci vlastními právními úkony, zejména tam, kde jeho celkové dluhy ještě nepřekračují hodnotu nemovitosti a dlužník sám chce svou dluhovou situaci řešit jejím dobrovolným prodejem a následným uspokojením věřitelů. Zřízení exekutorského zástavního práva pak ve svém důsledku snižuje hodnotu nemovitosti a tedy i její prodejnost. Uzavřel, že takové zřízení zajištění je fakticky v rozporu s dobrými mravy, a došlo by jím k neodůvodněnému privilegování jedné skupiny věřitelů, jež jsou svým jednostranným právním úkonem schopni zřídit zajištění ke své pohledávce, což je v rozporu se základní zásadou insolvenčního řízení vyjádřenou v § 5 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ).

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že uplatnil svou vykonatelnou pohledávku za dlužníkem právem. Uvedl, že svůj nárok zakládá na pravomocném příkazu k úhradě nákladů exekuce č.j. 063 Ex 1243/10-18 z 2.9.2011, když exekuce byla nařízena na základě usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 10.6.2010 č.j. 48 EXE 1004/2010-7 (dále též Usnesení) k vymožení pohledávky podle pravomocného rozsudku tohoto soudu ze dne 1.7.2009 č.j. 21 C 77/2006-32, a zástavní právo bylo zřizováno i pro náklady exekuce a náklady oprávněného, takže celková vymáhaná částka uvedená v exekučním příkazu činila 19.870,-Kč. Zdůraznil, že zřízení exekučního zástavního práva vychází z § 58 odst. 2 ex.ř., vněmž je do jisté míry již promítnuta zákonem stanovená povinnost provádět exekuci přiměřeným způsobem. Exekutorské zástavní právo je zajišt'ovací institut obdobně jako soudcovské zástavní právo a slouží kzajištění lepšího pořadí pohledávky oprávněného a nákladů exekuce, přičemž na začátku exekuce jsou dostupné údaje o majetku povinného zejména z veřejných rejstříků, tedy též údaje o nemovitém majetku a zřízení exekutorského práva je zpravidla jediným způsobem provedení exekuce, který je v danou chvíli možné uplatnit. Namítl, že byt je postižen celou řadou dalších exekucí, nebot' k němu byla zřízena další exekutorská zástavní práva, a proto považuje jeho zřízení za krok zcela logický a v intencích principu přiměřenosti vedení exekuce. Uzavřel, že by podle konkrétních okolností mohlo nezřízení exekutorského zástavního práva vést k jeho odpovědnosti za škodu, či kárné odpovědnosti za nedostatečně vedenou exekuci, zejména v situaci, kdy byla Exekutorským úřadem vLitoměřicích již chystána dražba bytu, jak se podává

(KSUL 45 INS 17755/2011) z rozhodnutí tohoto úřadu, takže se jeví zřízení exekutorského zástavní práva zcela správným a zároveň nezbytným k tomu, aby bylo možné co nejlépe uspokojit pohledávky oprávněného. Doplnil, že argumentaci žalobce o jím zřízeném zástavním právu pro rozpor s dobrými mravy a z důvodu § 5 písm. a) IZ považuje za stěží pochopitelné a nepřesvědčivé, proto nepovažuje za nutné je blíže komentovat.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že vykonatelná pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na dlužníka přihláškou P15 a zjištěnou ve výši 7.800,-Kč není pohledávkou zajištěnou (bod l. výroku) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 12.874,03 Kč (bod ll. výroku) a k náhradě soudního poplatku ve výši 5.000,-Kč (bod lll. výroku). Vyšel ze zjištění, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení spornou pohledávku z právního důvodu pravomocného exekučního příkazu ze dne 2.9.2011, č.j. 063 Ex 1243/10-18, v právní moci 24.9.2011, jemuž předcházelo rozhodnutí o nařízení pravomocné exekuce dle Příkazu, již žalobce popřel. Žalovaný vymáhal od dlužníka ve prospěch oprávněné lvety anonymizovano pohledávku ve výši 5.950,-Kč vč. příslušenství, celkem tedy 12.070,-Kč, a dne 15.11.2010 vydal Příkaz zřízením exekutorského zástavního práva k bytu povinného pro částku 19.870,-Kč. Ta představuje pohledávku oprávněné 12.070,-Kč a dále odměnu exekutora ve výši 3.600,-Kč vč. DPH a náhradu hotových výdajů ve výši 4.200,-Kč vč. DPH, tj. 7.800,-Kč. Příkaz nabyl právní moci dne 17.1.2011 a následně bylo exekuční zástavní právo k bytu dlužníka zapsáno do katastru nemovitostí. Cena bytu byla stanovena exekutorem Dr. Ondřejem Marešem, LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice na částku 221.000,-Kč.

Cituje ustanovení § 5 písm. a) a § 199 odst. 1 IZ, § 47 odst. 1, § 58 odst. 1 a § 69a odst. 1 ex.ř. se zabýval otázkou, zda bylo možné za uvedeného skutkového stavu zřídit exekutorské zástavní právo k bagatelní pohledávce oprávněné a žalovaného k bytu, jehož hodnota mnohonásobně obě pohledávky převyšuje, a zda bylo možné postupovat pomocí jednostranného právního úkonu, jakým je exekutorský příkaz, proti němuž není odvolání přípustné. Konstatoval, že nelze nijak klást žalovanému k tíži, že zákon proti exekučnímu příkazu nepřipouští odvolání, ačkoliv se jedná o rozhodnutí, jež může podstatným způsobem zasáhnout do majetkových poměrů dlužníka-povinného např. právě zřízením exekutorského zástavního práva kjeho nemovitostem. Z uvedených důvodů je kladena na exekutory odpovědnost, aby spravedlivě zvážili, zda jejich nezvratné rozhodnutí nepoškodí dlužníka. Pokračoval, že v projednávané věci bylo zjištěno, že na bytu vázlo několik exekucí, avšak princip u každé z nich je stejný, jak je vyjádřeno v § 47 odst. 1 a § 58 odst. 1 ex.ř., tj. zvolit takový způsob exekuce, jež není zřejmě nevhodný vzhledem k poměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo, a že zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky včetně příslušenství. Uzavřel, že v projednávané věci výše vymáhané pohledávky 19.870,-Kč oproti hodnotě zastaveného majetku (bytu) cca 221 tis. Kč za situace, kdy oprávněná |. anonymizovano , jak zjistil, přihlásila toliko pohledávku ve výši 5.950,-Kč bez práva na uspokojení ze zajištění, proto považuje postup žalovaného za rozporný s § 47 odst. 1 a § 58 odst. 1 ex.ř. a žalobě vyhověl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci za právní zastupování advokátem a současně žalovanému uložil podle § 2 odst. 3

(KSUL 45 lNS 17755/2011) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění změn a doplňků, zaplatit soudní poplatek.

Tento rozsudek napadl žalovaný v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví, anebo jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, nebot' spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zopakoval v průběhu řízení prezentovanou argumentaci a zdůraznil, že § 2 písm. g) IZ nikterak nerozlišuje jednotlivé formy zástavního práva co do způsobu jejich zřízení, takže zákonodárce nepředpokládal, že by bylo nutno jakýmkoliv způsobem rozlišovat věcně právní a zajišt'ovací charakter jednotlivých druhů zástavních práv a některý z nich diskriminovat. Pokračoval, že exekutorské zástavní právo se dle § 69a odst. 1 až 3 za použití § 58 odst. 1 ex.ř. zřizuje v případě, je-li to pro provedení exekuce účelné, přičemž není bez dalšího vázáno na výši vymáhané pohledávky. Dále poukázal na ust. § 338e odst. 1 ve spojení s § 263 o.s.ř. a za použití § 52 odst. 1 ex.ř., jež výslovně uvádí, že při výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva se nepoužije ustanovení zákona o tom, že výkon rozhodnutí lze nařídit jen v takovém rozsahu, který podle rozhodnutí stačí kjeho uspokojení. Uzavřel, že samotné zřízení exekutorského zástavního práva vžádném případě nebrání tomu, aby povinný nemovitost vsouladu sust. § 44a odst. 1 převedl, a odmítl, že by jeho zajišt'ovací charakter uvrhl dlužníka, na rozdíl od prohlášeného konkursu, do větších sociálních i finančních problémů. Doplnil, že exekutorské zástavní právo není striktně vázáno na přiměřenost provádění exekuce a povaha jeho vzniku navíc neovlivňuje jeho věcně právní účinky.

Žalovaný odkázal na své vyjádření ve věci a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek z důvodu jeho věcné správnosti potvrdil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl kzávěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést.

Podle § 87 ex.ř. náklady exekuce jsou odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně zpřidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň podle zvláštního právního předpisu (odst. 1). Oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených kvymáhání nároku. Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný (odst. 2). Náklady exekuce hradí exekutorovi povinný (odst. 3). Náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky (odst. 4).

Podle § 88 ex.ř. účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor vplném rozsahu námitkám nevyhoví,

(KSUL 45 lNS 17755/2011) postoupí je bez zbytečného odkladu soudu, který o námitkách rozhodne do 15 dnů (odst. 3). Proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek odst. 4).

Podle § 89 ex.ř. dojde-li kzastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný.

Zdikce ustanovení § 40 odst. 1 ex. ř. neplyne, že exekuční příkaz je exekučním titulem.

Podle § 59 odst. 1 ex.ř. exekuci ukládající zaplacení peněžité částky lze provést a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů, b) přikázáním pohledávky, c) prodejem movitých věcí a nemovitostí, d) prodejem podniku, e) zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech.

Podle 46 odst. 7 ex.ř. je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony směřující k provedení exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. lnsolvenčnímu správci exekutor vydá výtěžek exekuce bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání výtěžku insolvenčnímu správci.

Zcitovaných ustanovení vyplývá, že nařízenou exekuci nelze vprůběhu insolvenčního řízení provést, exekuční příkaz sám není exekučním titulem a že exekutor vymůže náklady exekuce a náklady oprávněného na základě příkazu, který je k námitkám účastníka exekuce přezkoumatelný soudem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 20 Cdo 5223/2007 pak formuloval závěr, že příkaz je ve spojení susnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává vexekučním řízení, v němž byl vydán. Tento závěr pak odpovídá i právní úpravě ustanovení § 59 odst. 1 ex.ř., vněmž vymožení pohledávky založené příkazem v insolvenčním řízení ex.ř. neupravuje. Jediným případem, kdy v průběhu insolvenčního řízení může exekutor uspokojit náklady exekuce, upravuje ustanovení § 46 odst. 7 ex.ř., a to v situaci, kdy před zahájením insolvenčního řízení má exekutor kdispozici výtěžek exekuce a ten na základě svého rozhodnutí odevzdá insolvenčnímu správci po odečtu nákladů exekuce. Náklady exekuce lze tak vymoci na povinném jen z výtěžku exekuce, a to v exekučním řízení samotném. Tam, kde bude exekuce zastavena pro nemajetnost povinného kúhradě těchto nákladů je povinen oprávněný.

V projednávané věci žalovaný vydal Příkaz a příkaz k úhradě nákladů exekuce, který ve spojení s Usnesením je exekučním titulem. V insolvenčním řízení vymáhal náklady exekuce pouze v minimální výši podle § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 vyhlášky 330/2001 Sb., a neměl k dispozici žádný výtěžek exekuce, z něhož by mohl odečíst náklady exekuce ve smyslu § 46 odst. 7 ex.ř.

(KSUL 45 lNS 17755/2011)

Odvolací soud dospěl kzávěru, že žalobce právem popřel spornou pohledávku, nebot' v insolvenčním řízení ji nelze uspokojit. Zároveň nesdílí obavy žalovaného, že by tyto náklady později nemohl vymoci na oprávněném.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud změnil v důsledku nálezu pléna Ústavní soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., je třeba podrobit revizi rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, byt' o nich soud rozhodl v souladu v době rozhodnutí účinnou právní úpravou zrušené vyhlášky. Při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je tedy namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. (srov. shodně též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Náhradu nákladů úspěšného žalobce vřízení před soudem prvního stupně tedy podle § 220 o.s.ř. změnil v části odměny advokáta za zastupování, jež činí 6.300,-Kč za tři úkony právní služby (převzetí věci a účast na dvou jednáních) po 2.100,-Kč z tarifní hodnoty 25.000,-Kč [§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31.12.2012] a paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 900,-Kč za tři úkony po 300,-Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tj. 7.200,-Kč, dále náhradu za ztrátu času na cestě Děčín-Ústí nad Labem a zpět ve výši čtyř půlhodin po 100,-Kč, tj. 400,-Kč za jednu cestu, takže za dvě cesty činí náhrada 800,-Kč (§ 14 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), a dále náhradu jízdného osobním vozidlem dle předloženého vyúčtování, již požadoval za uvedené cesty kjednání u soudu, v případě prvé cesty požadoval toliko částku 225,06 Kč a vpřípadě druhé toliko 239,58 Kč, tj. méně, než na které mu vznikl nárok (tj. 279,-Kč, resp. 291,-Kč) podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., což s připočtením 21 % DPH ve výši 1.761,-Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř. činí celkem 10.145,-Kč.

Náhrada nákladů odvolacího řízení byla stanovena podle shodných ustanovení, jako v řízení před soudem prvního stupně stím, že výše sazby odměny byla stanovena podle advokátního tarifu vjeho znění do 31.12.2012 a od 1.1.2013, kdy tarifní hodnota za jeden úkon právní služby byla stanovena podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. c), jehož výše činí 3.100,-Kč ztarifní hodnoty 50.000,-Kč. Právní zástupce žalobce učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání). Žalobci přísluší odměna ve výši 2.100,-Kč a 3.100,-Kč a náhrada hotových režijních výdajů v paušální částce 300,-Kč za úkon, tj. 600,-Kč, což dohromady činí 5.800,-Kč, dále náhrada za ztrátu času na cestě

(KSUL 45 lNS 17755/2011)

Děčín-Praha a zpět ve výši šesti půlhodin po 100,-Kč, tj. 600,-Kč, a náhrada jízdného stejným osobním vozidlem kjednání u odvolacího soudu při průměrné spotřebě 6,1 l na 100 km při ceně motorové nafty podle § 4 písm. c) vyhlášky 472/2012 Sb. ve výši 36,50 Kč za litr a amortizaci za 1 km použití vozidla podle § 1 písm. b) této vyhlášky ve výši 3,60 Kč na km, což činí 5,83 Kč za jeden kilometr, tj. za ujetých 228 km celkem 1.326,-Kč; s připočtením 21 % DPH ve výši 1.622,-Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř. činí tato náhrada celkem 9.348,-Kč.

Poučení:

Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 2. října 2013

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Kůtová