103 VSPH 273/2013-112
78 ICm 1694/2010 103 VSPH 273/2013-112 (MSPH 78 INS 6662/2009)

I

USNESENI

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce v právní věci žalobkyně: JUDr. lng. Helena Horová, LL.M., sídlem v Praze 4, V Luhu 18, insolvenční správkyně dlužníka Dekron, a.s., v likvidaci, zast. Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem vPraze 1, Karlovo nám. 24, proti žalovanému: PERFECTUS, spol. sr.o., IČO 28521790, se sídlem vPraze 6, Jednořadá 1051/53, zast. JUDr. Jiřím Matznerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 25, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu vPraze č.j. 78 lCm 1694/2010-97 ze dne 3. dubna 2013, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 78 ICm 169412010-97 ze dne 3. dubna 2013 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodněnh

Žalobkyně se žalobou proti žalovanému domáhá určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka vkupní smlouvě z 27.4.2009 uzavřené se žalovaným (Smlouva) a zároveň vydání vybavení, zařízení a zboží, které bylo předmětem převodu na základě této smlouvy, resp. náhrady ve výši 2.284.800,-Kč, nebude-li možné věci do majetkové podstaty vydat. Uvedla, že předmětem právního úkonu byl převod lékárny na letišti Praha-Ruzyně do vlastnictví žalovaného za kupní cenu 2.284.800,-Kč, jež byla dlužníkem 30.4.2009 fakturována s datem splatnosti 14.5.2009 a podle žalovaného kupní cenu zaplatil zápočtem své vlastní pohledávky za dlužníkem ve výši 2.987.500,-Kč proti dlužníkově fakturované pohledávce ve výši kupní ceny sjednané ve Smlouvě. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 32 Cdo 3082/2007 uvedla, že tento zápočet nemůže být platný pro neurčitost a jednak proto, že zápočet předcházel vzniku započítávané pohledávky. Dovozovala neúčinnost dlužníkova právního úkonu, nebot' jím byla zkrácena možnost uspokojení věřitelů dlužníka ve smyslu § 235 a násl. zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (lnsZ). Posléze žalobkyně vzala žalobu zpět včásti, vníž se domáhala vydání ušlého plnění, resp. peněžité náhrady za ně. Doplnila, že se jedná o neúčinnost právního úkonu podle § 241 lnsZ, nebot' odporovaným právním úkonem se dlužník zbavil významné části svého majetku, zjehož výtěžku zpeněžení mohly být uspokojeny alespoň poměrně pohledávky jeho věřitelů a zvýhodnil tak žalovaného jako jednoho z nich a dostalo se mu vyššího uspokojení jeho pohledávky, než-li by obdržel vprůběhu insolvenčního řízení.

'IUIS VSPH Z/ä/ZU'IIS (MSPH 78 INS 6662/2009)

Upozornila na to, že fakticky neobdržel dlužník od žalovaného žádné plnění a že žalovaný do insolvenčního řízení nepřihlásil část své tvrzené pohledávky, jež nezaniklá zápočtem proti pohledávce ze Smlouvy v rozsahu převyšujícím výši kupní ceny. Konstatovala, že právní úkon učinil dlužník v době, kdy se nacházel objektivně ve stavu úpadku, kdy neplnil pohledávky svých věřitelů a výsledkem bylo podání insolvenčního návrhu. Dne 6.5.2009 rozhodla valná hromada dlužníka o zrušení a vstoupila do likvidace; likvidátor pak podal insolvenční návrh z důvodu dlužníkova předlužení. Vyvedení majetku ze společnosti dlužníka nadto vedlo podstatné snížení dlužníkova majetku, jež vedlo fakticky k dlužníkovu předlužení. Uvedla, že žalovaný a dlužník byli personálně propojeni, nebot' žalovaný byl účelově založen JUDr. Lucií Horčičkovou a lng. Zdiradem Svobodou a zapsán do obchodního rejstříku 3.2.2009 a jednatel společnosti byl jmenován lng. Svoboda (zároveň likvidátor dlužníka). Oba společníci své podíly v žalovaném převedli na Martinu Macákovou 27.2.2009 bezprostředně před uzavření Smlouvy.

Rozsudkem č.j. 78 lCm 1694/2010 ze dne 20.9.2011 soud prvního stupně žalobě vyhověl vplném rozsahu a zavázal žalovaného knáhradě nákladů řízení žalobkyně, jež měla vřízení plný úspěch. Rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu vPraze sen.zn. 102 VSPH 245/2012 ze 13.9.2012 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, podle něhož soud prvního stupně se omezil pouze na konstatování, že žalobkyně prokázala, že v době uzavření Smlouvy nebyla dlužníkova finanční situace dobrá, nebot' byla v prodlení s úhradou faktur. Odvolací soud uvedl, že toto konstatování samo o sobě nemůže vést kzávěru o dlužníkově úpadku pro insolvenci podle § 3 odst. 1 lnsZ nebo předlužení podle § 3 odst. 3 lnsZ. Uvedl, že tento závěr neplyne ani zdalších provedených důkazů (mimořádná valná hromada dlužníka z 9.12.2008, ani ze seznamu dlužníkových závazků a majetku připojených k insolvenčnímu návrhu z25.8.2009. Vzhledem ktomu, že z nich plyne, že dlužník disponoval finančními prostředky vcelkové výši 729.744,-Kč a suma závazků s datem splatnosti před uzavřením Smlouvy tj. před 17.4.2009 činila pouze cca 72.000,-Kč, nelze dovodit ani to, že uzavřením Smlouvy dlužník přivodil svůj úpadek. Dále uvedl, že dosavadní dokazování nedává ani dostatečný podklad pro závěr o personálním propojení dlužníka žalovaného tvořícím koncern podle § 66a odst. 7 ObchZ. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně unesla důkazní břemeno stran úpadku dlužníka vdobě uzavření Smlouvy označil za nesprávný, a vyslovil závazný právní závěr, podle kterého je třeba poučit žalobkyni podle § 118a o.s.ř. stím, že její doposud navržené důkazy neprokazují dlužníkův úpadek. Upozornil také na to, že otázku vydání ušlého plnění třeba procesně řešit postupem podle § 294 lnsZ stím, že se nejedná o incidenční spor.

Poté, co soud prvního stupně poučil žalobkyni podle § 118a o.s.ř. o tom, že její tvrzení dosud navržené důkazy ve směru dlužníkova úpadku neprokazují a poté, co žalobkyně navrhla provést řadu dalších důkazů, jež soud k důkazu přečetl vydal napadený rozsudek, kterým žalobu zamítl (bod ll. výroku), řízení v důsledku zpětvzetí žaloby týkající se vydání ušlého plnění zastavil (bod l. výroku) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 28.800,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (bod lll.výroku). Soud prvního stupně z důkazů provedených před vydáním vpořadí prvního rozsudku a zdůkazů provedených před vydáním napadeného rozsudku nezjistil naplnění podmínek pro neúčinnosti Smlouvy, nebot' nebylo

'IUIS VSPH Z/ä/ZU'IIS (MSPH 78 INS 6662/2009) prokázáno, že odporovaný úkon by byl neúčinným podle § 240, § 241 a § 242 lnsZ. Konstatoval, že žalobkyně nikterak nedoložila, že realizací Smlouvy nebylo dlužníkovi poskytnuto žádné nebo nepřiměřené plnění (§ 240 lnsZ) a stejně tak nebyly prokázány předpoklady neúčinnosti právního úkonu podle § 241 lnsZ, poznamenal, že se nejednalo ani o jeden zpřípadů neúčinného právního úkonu podle § 241 odst. 3 lnsZ; neprokázala ani neúčinnost právního úkonu podle § 242 lnsZ, totiž že by odporovaný právní úkon byl učiněn v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů. Uzavřel, že ani z důkazů, jež navrhla žalobkyně po poučení, nebylo prokázáno, že by k odporovanému právnímu úkonu dlužníka došlo v době, kdy byl v úpadku, resp. že uzavřením Smlouvy se do úpadku dostal z důvodu jeho předlužení. Uzavřel, že žalobkyní předložené důkazy popisující výsledky hospodaření dlužníka časově nejsou směřovány k datu uzavření Smlouvy, stejně tak jako daňové přiznání resp. výkaz zisku a ztrát. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhradu přiznal vřízení zcela úspěšnému žalovanému v nákladů spojených se zastupováním.

Tento rozsudek napadla žalobkyně vzákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví. Zopakovala svou dosavadní skutkovou a právní argumentaci a trvala na tom, že dlužníkův právní úkon je neúčinný za podmínek ustanovení § 241 lnsZ i § 240 lnsZ, nebot' neobdržel přiměřené protiplnění od žalovaného a zvýhodnil ho oproti jiným jeho věřitelům. Ktomu, že se tak stalo kokamžiku, kdy se nacházel dlužník vúpadku uvedla, že dlužník byl vúpadku pro předlužení podle § 3 odst. 3 lnsZ, nebot' souhrn pohledávek jeho věřitelů ktomuto dni byl vyšší než hodnota jeho majetku. Konstatovala, že tento stav lze dovozovat z předložených důkazů, tj. zúčetní závěrky, ze zápisu zprověrky dlužníkova účetnictví, protokolu o inventarizaci majetku dlužníka, z daňového přiznání a také z upraveného seznamu pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem.

Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

Vrchní soud vPraze přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a aniž nařizoval jednání vsouladu s § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. soud vodůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a zjakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po stránce právní. Dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Přitom své skutkové závěry soud musí postavit na svých zjištěních učiněných z jednotlivých důkazů. Skutkové závěry pak je povinen posoudit po stránce právní, tj. uvést, ze kterých ustanovení vycházel, jak je vyložil a jaká práva a povinnosti na základě zjištěného skutkového stavu pro jednotlivé účastníky ztěchto ustanovení plynou, a jak proto rozhodL

Soud prvního stupně vodůvodnění napadeného rozsudku se citovaným ustanovením zjevně neřídil, přičemž třeba akcentovat, že na požadavku řádného

'IUIS VSPH Z/ä/ZU'IIS (MSPH 78 INS 6662/2009) odůvodnění napadeného rozsudku nemůže změnit nic sohledem na charakter písemného vyhotovení rozsudku jako veřejné listiny, okolnost, že soud prvního stupně již rozhodnutí o věci samé vydal. Vnapadeném rozsudku chybí, jak se vyjádřil k věci žalovaný a zejména soud prvního stupně v něm neuvedl svá skutková zjištění, znichž dovodil skutkový závěr, podle něhož žalobkyně svá tvrzení neprokázala poté, co jednotlivé důkazy podle § 132 o.s.ř. zhodnotil. Tomu nepochybně nesvědčí postup soudu prvního stupně, který bez toho, že uvedl zjištění zjednotlivých důkazů, jež žalobkyně vsouladu spoučením podle § 118a o.s.ř. předložila, se omezil pouze na to, že tyto důkazy neprokazují neúčinnost dlužníkova právního úkonu ve smyslu § 240, § 241 či § 242 lnsZ; nadto třeba upozornit, že ustanovení § 241 odst. 3 lnsZ obsahuje nikoliv taxativně výpočet neúčinných právních úkonů, ale pouze demonstrativně, a není tak namístě závěr soudu prvního stupně o tom, že dlužníkův právní úkon nespadá pod žádné jednání uvedené v tomto ustanovení.

Odvolací soud zdůrazňuje, že ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. odpovídá postup, při němž soud v odůvodnění rozsudku uvede vždy své zjištění z konkrétního důkazu, resp. uvede důvody, pro něž z některých důkazů žádné zjištění neučinil, přičemž skutkové zjištění je výsledkem hodnocení provedených důkazů podle § 132 o.s.ř. U odůvodnění rozsudku pak musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V projednávané věci žalobkyně narozdíl od soudu prvního stupně má za to, že svá tvrzení doplněnými důkazy prokázala, avšak nemůže se kvalifikovaně skutkovým závěrům soudu prvního stupně bránit, nebot' ty jsou uvedeny pouze obecně-lze totiž připustit, že soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že tyto důkazy se nevztahují k okamžiku uzavření Smlouvy, avšak jedná se tu o hodnocení důkazů, jež je postaveno na souhrnných zjištění, jež nejsou vsouladu s citovaným ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. (blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 2492/99 publikovaný pod číslem 40/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud považuje za potřebné dodat, že závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyní stran toho, že kodporovanému právnímu úkonu došlo vdobě, kdy se nacházel v úpadku, by mohlo obstát jen bude-li postaveno najisto, že žalovaný není personálně propojen s dlužníkem (osoby blízké, resp. tvořící koncern), nebot' vtakovém případě by se uplatnila vyvratitelná domněnka úpadku dlužníka v době, kdy došlo k odporovanému právnímu úkonu a důkazní břemeno ohledně vyvrácení této domněnky by bylo na žalovaném.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v novém rozhodnutí o věci samé zároveň rozhodne o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

'IUIS VSPH Z/ä/ZU'IIS (MSPH 78 INS 6662/2009) praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 26. srpna 2014

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná