103 VSPH 270/2013-185
59 ICm 2607 / 2011 103 VSPH 270/2013-185 (MSPH 59 INS 4691 /2010)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud V Praze jako soud odvolací rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové V právní Věci žalobce RO development s.r.o., IČO: 27876314, se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, zastoupeného Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovanému Mgr. Tomáši Linhovi, se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/ 18, insolvenčnímu správci dlužníka Immo Industry Czech, s.r.o., IČO: 27670830, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, zastoupenému Mgr. Janem Zachariášem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/18, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2013, 59 lCm 2607/2011-137, takto:

I. Rozsudek Městského soudu VPraze, 59 ICm 2607/2011-137 ze dne 14. května 2013, se mění takto:

Z majetkové podstaty dlužníka Immo Industry Czech s.r.o., IČO: 27670830, se sídlem Karlovo náměstí 2097/10, Praha 2, V insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu V Praze pod sp.zn. MSPH 59 INS 4691/2010 se vylučuje budova č.p. 494, postavená V části obce Vyškov-Město na pozemcích parc. č. 2191/17 a parc. č. 2191/15, V Katastrálním území Vyškov, obec Vyškov.

103 VSPH 270/ 2013 (MSPH 59 INS 4691 /2010)

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím krukám Mgr. Martina Láníka, advokáta se sídlem V Praze 1, částku 145.599,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.5.2013, č.j. 59 ICm 2607/ 2011-137 v bodě I. zamítl žalobu na vyloučení budovy č.p. 494 postavené v části obce Vyškov-Město na pozemcích parc. č. 2191 / 17 a parc. č. 2191 / 15, v Katastrálním území Vyškov, obec Vyškov (dále jen Nemovitost ) ze soupisu majetku majetkové podstaty dlužníka Immo Industry Czech s.r.o., IČO: 27670830, se sídlem Karlovo náměstí 2097/ 10, Praha 2 (dále jen dlužník ). V bodě II. výroku rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení ve Výši 28.798,-Kč na účet Mgr. Jana Zachariáše do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že se žalobce svou žalobou podanou dne 30.9.2011 domáhal vyloučení Nemovitosti ze soupisu majetku dlužníka, nebot' Vlastníkem nemovitosti není dlužník, nýbrž žalobce.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, podle nichž žalobce nemohl být Vlastníkem Nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 29.5.2009 uzavřené mezi žalobcem a společností STAEG, spol. s r.o. (dále jen STAEG ), nebot' tato společnost nemohla být originárním Vlastníkem Nemovitosti; podle smlouvy Addendum 2 to Contract for CONSTRUCTION OF BUILDING FOR Rompa Vyskov (dále jen Addendum 2 ) uzavřená mezi dlužníkem a STAEG dne 30.11.2008, na základě které mělo dojít k převodu vlastnického práva z dlužníka na STAEG, totiž nikdy nebylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí.

Nebylo ani prokázáno, jak uzavřel soud prvního stupně,že by žalobce byl a zároveň se považoval za vlastníka předmětné Nemovitosti do podpisu kupní smlouvy ze dne 29.5.2009. Smlouvu Addendum 2, vníž se dlužník prohlásil výlučným Vlastníkem rozestavěné Nemovitosti, podepsal jednatel žalobce, jež byl v této době zároveň jednatelem dlužníka. Přestože měl soud za prokázané, že žalobce od počátku stavěl Nemovitost s úmyslem mít ji pro sebe a opatřil k její stavbě pozemek, nikdy Vlastníkem nebyl, nebot' proti smlouvě Addendum 2 nepodnikl žádné právní kroky hájící jeho vlastnické právo a následně v souladu s § 37 ObčZ uzavřel kupní smlouvu na nemovitost se společností STAEG, pročež musel být v dobré víře, že tato společnost je Vlastníkem Nemovitosti, která na ni dříve byla převedena dlužníkem.

103 VSPH 270/ 2013 (MSPH 59 INS 4691 /2010)

Žalobcův úmysl Nemovitost vlastnit za účelem jejího dalšího pronájmu společnosti Rompa CZ s.r.o. (dále jen Rompa ) na základě smlouvy Project Development Agreement (dále jen PDA ) ze dne 30.8.2007 se-jak se uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku-vztahoval pouze ke stavbě dokončené dlužníkem, žalobcem převzaté. To vyplývá zejména právě ze smlouvy PDA. Vzhledem k tomu, že dlužník nebyl z finančních důvodů schopen předmětnou rozestavěnou Nemovitost dokončit, převedl za úplatu své vlastnické právo k rozestavěné nemovitosti na STAEG, jenž stavbu dokončil, prohlásil své vlastnictví a vlastnické právo následně převedl na žalobce.

Žalobce měl rovněž dne 29.5.2009, tedy stejného dne, jako podepsal kupní smlouvu se společností STAEG, zaslat dlužníkovi dopis s oznámením o odstoupení od smlouvy o dílo označené jako DEVELOPMENT MANAGEMENT AGREEMENT (dále jen DMA ), v němž nepožaduje žádné plnění závazků dlužníka vyplývající z DMA, naopak požaduje vrácení vyplacené odměny ve Výši 3.052.086,-EUR. Z toho dle soudu prvního stupně plyne, že se žalobce tímto odstoupením vzdal jakýchkoliv práv k vlastnictví rozestavěné budovy s úmyslem nabýt vlastnictví předmětné Nemovitosti právě až kupní smlouvou od společnosti STAEG.

Konečně vyšel soud prvního stupně i z účetních rozvah žalobce, podle kterých žalobce v rozhodné době neúčtoval o Nemovitosti (resp. její rozestavěné části) tak, že by se cítil být jejím vlastníkem, nebot' žalobce evidoval nemovitost tak, jakoby se měla stát jeho vlastnictvím, až bude dostavena a řádně předána.

Ze všech shora uvedených skutečností soud prvního stupně dospěl k názoru, že předmětná Nemovitost zůstala ve vlastnictví dlužníka, a tedy je nadále součástí jeho majetkové podstaty. Proto žalobu zamítl.

Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil úspěchem žalovaného ve Věci a odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř a § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/ 1996 Sb., advokátní tarif.

Proti tomuto rozsudku se žalobce Včas odvolal a požadoval, aby jej odvolací soud bud' zrušil, nebo změnil a žalobní nárok v celém rozsahu přiznal. Žalobce ve svém odvolání rekapituloval vývoj smluvních vztahů mezi žalobcem, dlužníkem a společností STAEG; dovozuje, že smlouva Addendum 2 byla pravděpodobně antidatována, a to v reakci na ohlášení stavby jako své vlastní na katastr nemovitostí společností STAEG (zřejmě za účelem posílení vyjednávací pozice v nastalé insolvenční situaci dlužníka). Žalobce tak byl postaven do situace, ve které se jako jediné operativní řešení jevilo legalizovat nabytí vlastnictví společností STAEG a toto vlastnictví pak úplatně převést na žalobce, aby zajistil předání Nemovitosti budoucímu nájemci, společnosti Rompa. V opačném případě by hrozila vážná ekonomická újma, nebot' Nemovitost byla vytvořena na míru společnosti Rompa a v případě nezrealizování nájemní smlouvy by fakticky neměla ekonomické využití.

(MSPH 59 INS 4691 /2010)

Pokud se tehdejší jednatel žalobce ve smlouvě Addendum 2 jménem dlužníka označil za vlastníka Nemovitosti, vyplývalo to zřejmě z jeho nedostatečného a mylného právního přesvědčení, které samo o sobě nemůže ovlivnit vlastnická práva kNemovitosti (i když může mít právní důsledky vzhledem ke spolukontrahentovi STAEG). Toto mylné přesvědčení jednatele žalobce-uvádí se v odvolání-tak bylo pouhým projevem názoru na aktuální stav vlastnictví kjiž existující Nemovitosti, nikoliv projev vůle Nemovitost vlastnit při provádění její stavby.

Podle odvolatele je relevantní pouze určení vlastnického práva k Nemovitosti. Vzhledem k tomu, že v předmětné Věci nedošlo k žádnému platnému právnímu převodu ani přechodu, kčemuž dle odvolatele správně dospěl i soud prvního stupně, je nutné vyřešit otázku originárního vzniku vlastnického práva k Nemovitosti. Originárním, a tudíž aktuálním Vlastníkem Nemovitosti je on sám, a to na základě § 542 odst. 1 ObchZ, a to i přesto, že od DMA odstoupil dne 29.5.2009, nebot' odstoupení od smlouvy má pouze obligačně právní, nikoliv věcně právní důsledky. Žalobce přitom od počátku stavěl budovu s úmyslem mít ji pro sebe a kjejí výstavbě opatřil i pozemek, přičemž smlouva o dílo mezi žalobcem a dlužníkem DMA) nestanovila, že by Vlastníkem měl být někdo jiný.

I kdyby se žalobce nestal Vlastníkem Nemovitosti na základě § 542 odst. 1 ObchZ, stal by se jím jakožto tzv. stavebník v občanskoprávním smyslu. K tomu žalobce odkazuje na příslušnou judikaturu. Žalobce přitom i dle odůvodnění napadeného rozsudku byl osobou, která měla od počátku úmysl stavět stavbu pro sebe. Odvolatel přitom vytýká soudu prvního stupně, že v předchozím řízení neprovedl žádné důkazy k tomu, kdy Nemovitost vznikla jako věc v právním smyslu, ani nevzal za svá shodná tvrzení účastníků, že věc v právním slova smyslu existovala nejpozději v září 2008. Závěr soudu prvního stupně, že žalobcův úmysl Nemovitost vlastnit se vztahoval pouze k dokončené stavbě, nebyl v řízení předmětem ani tvrzení, ani dokazování. Pokud soud prvního stupně dovozuje, že se žalobce dle smlouvy DMA měl stát Vlastníkem Nemovitosti až po jejím dokončení a předání, je zjevné, že zaměňuje institut předání Věci a vzniku vlastnického práva. Skutečnost, že žalobce nepodniknul proti smlouvě Addendum 2 žádné právní kroky nebo že o nedokončené Nemovitosti neúčtoval jako o svém nemovitém majetku, je pak pro originární vznik vlastnického práva zcela bezpředmětná. Stejně tak bezpředmětné jsou dle odvolatele úvahy soudu vyvozující úmysl žalobce z projevů učiněných po vzniku Nemovitosti jako Věci v právním slova smyslu.

Odvolatel dále vytýká soudu prvního stupně, že se v napadeném rozsudku nevypořádal se všemi jeho argumenty uvedenými v jeho žalobě a jejích doplnění a že napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti.

Ohledně způsobu výpočtu nákladů řízení odvolatel napadá postup soudu prvního stupně, který stanovil odměnu za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty uvedené v § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu i za úkony provedené do

(MSPH 59 INS 4691 /2010)

31.12.2012. Za ty by přitom měla příslušet odměna vypočtená z tarifní hodnoty odpovídající hodnotě Nemovitosti.

Žalovaný navrhoval potvrzení rozsudku soudu I. stupně a poukazoval zejména na to, že žalobce svá tvrzení o skutkovém stavu a právním omylu dřívějšího jednatele žalobce nepodložil žádným důkazem. Soud prvního stupně se přitom se všemi argumenty žalobce řádně vypořádal a žalovaný se s těmito závěry zcela ztotožňuje.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek, Včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 225 insolvenčního zákona (dále jen IZ ) osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu majetkové podstaty dlužníka zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle odst. 2 citovaného ustanovení musí být žaloba podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Podle § 536 odst. 1 ObchZ se smlouvou o dílo zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny jeho provedení. Podle odst. 2 se dílem Vždy rozumí zhotovení stavby nebo její části. Cena přitom musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (š 536 odst. 3 ObchZ).

Podle § 542 odst. 1 ObchZ jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil, objednatel nese nebezpečí škody na zhotovované Věci a je jejím vlastníkem, jestliže smlouva nestanoví něco jiného.

Podle § 538 ObchZ může zhotovitel díla pověřit jeho provedením jinou osobu, jestliže ze smlouvy nebo z povahy Věci nevyplývá něco jiného. Při provádění díla jinou osobou má zhotovitel odpovědnost, jako by dílo prováděl sám.

V projednávané Věci se žalobce svou Včas podanou žalobou domáhal vyloučení Nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, nebot' tato měla být ve vlastnictví žalobce, nikoliv dlužníka.

Ze smlouvy PDA (srov. odst. A, E, F, G, H, I a J preambule smlouvy s čl. 1.1 písm. f. a čl. 2.1 smlouvy) vyplývá, že žalobce uzavřel se společností Rompa

(MSPH 59 INS 4691 /2010)

(dříve GM, spol. s r.o.) developerský projekt, na základě něhož měl vystavět dle požadavků společnosti Rompa Nemovitost a tuto jí následně pronajímat. K výstavbě Nemovitosti mělo dojít na pozemcích města Vyškov, které společnost Rompa hodlala odkoupit a tyto později prodat žalobci (odst. A preambule smlouvy PDA).

Z čl. 1.1. a 2.1. smlouvy DMA uzavřené mezi žalobcem coby Investorem a dlužníkem jakožto Developerem plyne, že se dlužník zavázal pro žalobce a) stavbu Nemovitosti provést a b) předat dokončenou budovu žalobci, a to v souladu se smlouvou PDA (čl. 2.2. smlouvy). Za to měl dle čl. 21.1. smlouvy DMA dlužník obdržet odměnu ve Výši 5.040.363,75 EUR. Smlouva DMA tak představuje smlouvu o dílo podle § 536 a násl. ObchZ, nebot' se vní dlužník jako zhotovitel zavázal ke zhotovení stavby a žalobce se jako objednatel zavázal k zaplacení ceny za její provedení.

Nemovitost jako věc v právním smyslu tedy musela vzniknout na základě smlouvy DMA uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem, a to v okamžiku, kdy byla vybudována minimálně do takového stádia, od něhož všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb, kterou je i Nemovitost, stav, kdy je jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací ke stavbě přiroste, stává se její součástí a Vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/ 1998). Jak žalobce, tak i žalovaný se přitom shodují, že k tomuto požadovanému minimálnímu stavu rozestavěnosti Nemovitosti došlo nejpozději vzáří 2008 (srov. č.l. 103 a 109). Nejpozději vtéto době tedy muselo vzniknout originární vlastnictví prvnímu vlastníkovi nemovitosti.

Postavení osoby originárního vlastníka zhotovované Věci upravuje citované ustanovení § 542 odst. 1 ObchZ, podle kterého se stává Vlastníkem Věci zhotovované u objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil, ta osoba, o které tak stanoví smlouva o dílo. Pokud smlouva vlastníka takto zhotovované Věci nestanoví, je jím objednatel.

V daném případě docházelo k výstavbě Nemovitosti na pozemcích opatřených žalobcem, nebot' tyto pozemky byly smlouvou PDA určeny k výstavbě Nemovitosti a měly být společností Rompa nejdříve odkoupeny od města Vyškov a následně převedeny na žalobce (ke shodnému závěru dospívá v odůvodnění napadeného rozsudku i soud prvního stupně). Ostatně i smlouva DMA počítá s tím, že Nemovitost bude postavena na pozemcích, které později budou v souladu se smlouvou PDA převedeny na žalobce (srov. odst. B preambule smlouvy DMA s čl. 1.1. a 2.2 této smlouvy).

Samotná smlouva DMA originárního vlastníka Nemovitosti přímo neurčuje.

(MSPH 59 INS 4691 /2010)

Ve svém odst. B preambule Však stanoví, že žalobce nabude vlastnické právo k objektu , jímž se dle čl. 1.1. rozumí (a) Pozemek, na kterém se Budova (tedy Nemovitost) staví nebo byla postavena, a (b) Budova. Tento článek pak rozlišuje mezi Budovou (tedy budovou, která má být v souladu s touto smlouvou a s technickou dokumentací postavena) a Dokončenou Budovou , za kterou se považuje dokončená a zkolaudovaná Budova, která byla pronajata budoucímu nájemci v souladu s touto smlouvou. Z uvedených ustanovení nelze dovodit, že úmysl žalobce stát se Vlastníkem Nemovitosti se vztahuje pouze na nemovitost řádně dokončenou dlužníkem, předanou žalobci, jím převzatou a zaplacenou, jak nesprávně uvádí soud prvního stupně, ba naopak. Pokud by totiž smluvní strany DMA chtěly takovýto úmysl vyjádřit, musely by uvedené prohlášení v preambuli vztáhnout k Dokončené Budově , nikoliv pouze Budově . Jestliže pak smlouva DMA hovoří v budoucím čase o tom, že žalobce získá vlastnické právo k Budově, nelze bez dalšího uzavřít, že by tím vylučovala žalobcovo vlastnictví i rozestavěné věci. V době uzavírání smlouvy DMA Nemovitost nebyla pochopitelně ani z části hotová, a tak je nasnadě, že smluvní strany o ní také v budoucím čase hovoří.

Pokud by navíc smlouva DMA posouvala vznik vlastnického práva k Nemovitosti na žalobce až k době jejího dokončení a předání, znamenalo by to, že by nadto (vzhledem kjiž existujícímu vlastnickému právu dlužníka) muselo dojít i k převodu vlastnického práva kNemovitosti z dlužníka na žalobce písemnou smlouvou a následným vkladem do katastru nemovitostí ve smyslu § 46 odst. 1 a § 133 odst. 2 ObčZ. Takový postup Však smlouva DMA vůbec neupravuje, ačkoliv proces předání (resp. předběžného a konečného předání) a převzetí je ve smlouvě upraven velice podrobně.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že smlouva DMA vlastnictví zhotovované Věci odlišně od zákona neupravuje, naopak z ní lze dovodit úmysl stran shodný se zákonnou úpravou, a tedy že originárním Vlastníkem Nemovitosti se podle § 542 odst. 1 ObchZ stal žalobce, nikoliv dlužník.

Jelikož žalobce vlastnictví Nemovitosti na jinou osobu nepřevedl, musí být Vlastníkem nemovitosti i v době rozhodování odvolacího soudu. Na tom nemůže nic změnit ani pozdější prohlášení dlužníka učiněné dřívějším statutárním orgánem žalobce ve smlouvě Addendum 2, že je dlužník Vlastníkem Nemovitosti, ani prohlášení společnosti STAEG, že je výlučným Vlastníkem Nemovitosti v ohlášení stavebníka-vlastníka stavby ze dne 4.3.2009, nebot' těmto uvedeným osobám z Výše uvedených důvodů vlastnické právo k Nemovitosti nesvědčilo.

Na vlastnictví Nemovitosti žalobcem nemůže mít dále Vliv skutečnost, že realizace závazků dlužníka ze smlouvy DMA byla z větší části uskutečněna jeho subdodavatelem, společností STAEG, a to na základě smlouvy označené jak

CONTRACT AGREEMENT ze dne 24.4.2008. Pokud totiž zhotovitel (dlužník) oprávněně pover1 provedením díla zhotovovaného na pozemcích opatřených objednatelem jinou osobu (subdodavatele), nemá tato skutečnost Vliv na vzájemné

(MSPH 59 INS 4691 /2010) vztahy mezi zhotovitelem a objednatelem (žalobcem), nebot' ve smyslu § 538 in fine ObchZ má zhotovitel při provádění díla pomocí jiné osoby odpovědnost, jakoby dílo prováděl sám. Z toho důvodu je žalobce Vlastníkem Nemovitosti, i když dlužník použil k její výstavbě společnost STAEG (k tomu viz např. rozsudek Nejvyss1ho soudu ČR ze dne 21.3.2001, sp.zn. 29 Cdo 1532/99).

Nesprávným shledal odvolací soud rovněž závěr soudu prvního stupně, že pokud žalobce měl jakákoliv práva k vlastnictví rozestavěné Nemovitosti, vzdal se jich odstoupením od smlouvy DMA s úmyslem nabýt vlastnictví k předmětné Nemovitosti až na základě kupní smlouvy ze dne 29.5.2009 od společnosti STAEG. Toto odstoupení od smlouvy bylo datováno ke dni 29.5.2009, tedy v době, kdy rozestavěná Nemovitost byla již věcí v právním slova smyslu a náležela do vlastnictví žalobce (k tomu srov. shora). Obchodní zákoník, který obsahuje komplexní úpravu odstoupení od smlouvy, s odstoupením spojuje podle § 351 odst. 1 a 2 ObchZ pouze obligačně právní účinky, nikoliv věcně právní účinky. Pokud tedy žalobce od smlouvy odstoupil až v době, kdy již Nemovitost existovala jako věc v právním slova smyslu a tuto také vlastnil, nemohl odstoupením od smlouvy své vlastnické právo k Nemovitosti pozbýt, nebot' obchodní zákoník (a ani smlouva DMA) takový následek s odstoupením od smlouvy nespojuje. Už vůbec se pak nemohl žalobce svého vlastnického práva k Nemovitosti vzdát a založit takto jednostranným právním úkonem vlastnické právo dlužníka (odstoupení ani žádný takovýto projev vůle žalobce neobsahuje).

Lze tedy shrnout, že žalobce existenci svého vlastnického práva k Nemovitosti prokázal, a odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalobě vyhověl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 2 o.s.ř. a jejich náhrada byla přiznána v řízení zcela úspěšnému žalobci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. v rozsahu odměny za zastupování advokátem, náhrady hotových výdajů a soudního poplatku. V řízení před soudem prvního stupně tyto náklady zahrnují odměnu advokáta za zastupování v rozsahu 4 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, 1. doplnění žaloby a účast na jednání soudu dne 27.8.2012) po 2.100,-Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2012, dále 3 úkonů právní služby (5. doplnění obžaloby a účast na jednání u soudu dne 25.2.2013 a 7.5.2013) po 3.100,-Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1.1.2013 a 1 úkonu právní služby (účast na jednání u soudu, při němž byl pouze vyhlášen rozsudek) ve Výši 1.550,-Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1.1.2013. Náhrada hotových výdajů byla žalobci přiznána ve Výši 80.880,-Kč podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu a skládá se z výdajů na ověřený překlad listinných důkazů ve Výši 78.480,-Kč a z 8 paušálních částek náhrady hotových výdajů po 300,-Kč. Žalobci rovněž náleží náhrada soudního poplatku ve Výši 5.000,-Kč.

(MSPH 59 INS 4691 /2010)

V odvolacím řízení pak náhrada zahrnuje 3 úkony právní služby (odvolání, replika žalobce ze dne 15.10.2013 kvyjádření žalovaného a účast na jednání před odvolacím soudem) po 3.100,-Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1.1.2013, náhradu hotových výdajů ve Výši 900,-Kč podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu skládající se z 3 paušálních částek náhrady hotových výdajů po 300,-Kč a soudní poplatek ve Výši 5.000,-Kč. Celková náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů tedy činí 120.330,-Kč. Spolu s náhradou 21 % DPH tak odvolací soud přiznal žalobci na náhradu nákladů řízení celkem částku 145.599,30 Kč.

Odvolací soud se tedy neztotožnil zvyčíslením nákladů řízení ze strany žalobce (č.l. 133), a to jak ve Výši tarifní hodnoty, tak i v počtech úkonů právní služby. Podle přechodných ustanovení v čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění advokátní tarif, přísluší za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177 / 1996 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti této vyhlášky. Zástupci žalobce proto za úkony učiněné do 31.12.2012 přísluší odměna podle dosavadních právních předpisů. Incidenční spor o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2013, sp.zn. 29 ICdo 19 / 2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2013, sp.zn. 29 Cdo 2650/2011), u kterého se považuje (pro rozhodnou dobu) za tarifní hodnotu částka 25.000,-Kč, nikoliv hodnota Nemovitosti, jak nesprávně navrhuje žalobce. Tomu podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve Výši 2.100,-Kč. Za úkony učiněné po 1.1.2013 pak náleží zástupci žalobce odměna vypočtená z tarifní hodnoty 50.000,-Kč podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, tedy ve Výši 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby.

Odvolací soud nepřiznal žalobci náhradu odměny za zastupování advokátem spočívající v 2., 3., 4. a 6. doplnění žaloby, nebot' je nepovažuje za potřebné k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. V podání nazvaném jako 1. a 5. doplnění žaloby žalobce reagoval na výzvy soudu k podání repliky k vyjádření žalovaného či jiné výzvy soudu, a proto odvolací soud za tyto úkony (podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) žalobci náhradu odměny za zastupování přiznal.

Odvolací soud dále nenavýšil odměnu o žalobcem vyúčtované úkony spočívající v sepsání právního rozboru věci, dalších poradách s klientem přesahujících jednu hodinu či jednáních s protistranou, nebot' žalobce je žádným způsobem nedoložil a ani nevyplývají ze spisu. Odvolací soud přiznal žalobci náhradu hotových výdajů za pořízení soudem požadovaného překladu listin pouze v částce 78.480,-Kč. Žalobce totiž ke svému vyúčtování nákladů přiložil toliko 2 faktury znějící v součtu na částku 137.410,-Kč, jimiž zástupce žalobce účtoval žalobci za blíže neurčené soudní překlady, nikoliv Však původní účetní doklady od tlumočníka za provedené překlady. Ve spise na č.l. 95 se nachází vyúčtování Mgr. Šárky Rucké, soudní tlumočnice, pro zástupce žalobce za korekturu překladu a jeho

(MSPH 59 INS 4691 /2010) vyhotovení ve Výši 78.480,-Kč odpovídající 218 stranám po 300,-Kč. Soud proto přiznal žalobci náhradu hotových výdajů za pořízení překladu listinných důkazů pouze v této částce.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyss1mu soudu, prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 16. října 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Kůtová