103 VSPH 269/2014-88
156 ICm 3017/2013 103 VSPH 269/2014-88 (KSPL 56 INS 21934/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v právní věci žalobce: FERONA, a.s., IČO 264 40 181, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 11, zast. JUDr. Alenou Jarešovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Polygrafická 262/3, proti žalovanému: Finanční úřad pro Karlovarský kraj, IČO 720 80 043, se sídlem v Karlových Varech, Západní 19/1800, o určení, že žalovaný nemá pohledávku za dlužníkem Kamilem anonymizovano , anonymizovano v insolvenčním řízení vedeném pod sp.zn. KPL 56 INS 21934/2011, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 156 ICm 3017/2013-56 ze dne 26. listopadu 2013,

takto :

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 156 ICm 3017/2013-56 ze dne 26. listopadu 2013 se mění tak, že žaloba na určení, že žalovanému nesvědčí právo na uspokojení pohledávek č. 123-131, 133-147 a 150-153 ze zajištění majetkem dlužníka se zamítá pro předčasnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění :

Žalobce se v postavení popírajícího věřitele domáhá žalovanému, tj. věřiteli č. 11 (Věřitel 11) s přihláškou pohledávky č. 11 (P-11) ve výše uvedeném insolvenčním řízení vedeném s dlužníkem vedené s Kamilem anonymizovano určení, že (KSPL 56 INS 21934/2011) nemá za dlužníkem přihlášené pohledávky obsažené v P-11 a označené č. 123-131, 133-147 a 150-15 (P/ č. konkrétní pohledávky nebo sporné pohledávky), poté, co pořadí sporných pohledávek popřel podáním podle § 200 zák. č. 182/2006 Sb. a insolvenční soud toto podání neodmítl. U P/123-131,133,144 a 150 (skupina A) uvedl, že tyto pohledávky nejsou zajištěny zástavním právem, neboť nejsou obsaženy v rozhodnutí žalovaného o zřízení zástavního práva podle § 72 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (SpDP), a to ani z 1.4.2003, č.j. 33682/03/123940/259, podle kterého mělo vzniknout zástavní práva zajištěným pohledávkám 17.6.2003 (R-1) ani z 2.8. 2002, č.j. 57382/02/123940/0259, podle něhož mělo vzniknout k zástavní právo k zajištěným pohledávkám 10.9.2002 (R-2). K P/134-145 odkázal na platební výměry ze 16.7.2008 (skupina B) a namítl, že R-1 a R-2 tyto pohledávky nemohla zajišťovat, neboť vznikly až po jejich vydání. U pohledávek P/146,147,150-153 (skupina C) uvedl, že nelze jejich zajištění dovodit v R-1, neboť v něm položky 14-18 zmiňující silniční daň jsou neurčité (není uvedeno období za které byly vyměřen ani není označeno vozidlo, k němuž se vztahuje) a v R-2 jsou k tam uváděným silničním daním (pol. 1 a 2) přiřazena jiná čísla jednací, než v P-11.Zároveň namítl, že k zajištění pohledávek podle R-1 nemohlo dojít, neboť R-1 dosud nenabylo právní moci.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle něhož přihlásil do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem pohledávky o celkové výši 994.692,01 Kč, z čehož částka pohledávky o objemu 921.375,62 Kč je zajištěna zástavními právy na základě R-1 a R-2. Upozornil na své vyjádření doručené soudu prvního stupně 6.11.2013, v němž v tabulce přehledně uvedl u jednotlivých pohledávek popřených žalobcem, jednak rozhodnutí, na jeho základě došlo k zajištění zástavním právem, jednak rozhodnutí, na jehož základě každá z nich vznikla (všechny pohledávky byly podle tabulky zajištěny na základě R-1).

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalovaný, že sporné pohledávky žalovaného za dlužníkem nejsou zajištěny zástavním právem, resp. že žalobcovo popření pořadí těchto pohledávek bylo namístě (body I.-III. výroku) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení ve výši 15.164,-Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod IV. výroku). Soud prvního stupně zjistil: -z P-11, že Věřitel 11 přihlásil do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem pohledávky o celkové výši 994.692,01 Kč označené 1-155, přičemž sporné pohledávky skupiny A,B,C byly přihlášeny jako pohledávky zajištěné (P/123-155), -že skupina B je identifikována platebním výměrem na penále ze 16.7.2008 ve vztahu k přidané hodnoty č.j. 59256/08/123910/0345, přičemž každá z P/134-145 byla uvedena v jiné výši -že skupina A byla identifikována dodatečným platebním výměrem ze 6.9.2001 ve vztahu k dani z přidané hodnoty č.j. 63536/02/123910/1305, -že skupina C byla identifikována jednak dodatečným daňovým přiznáním ze 17.4. 2002 ve vztahu k dani silniční č.j. 34524/02/123910/1305, jednak dodatečným platebním výměrem z 22.7.2002 ve vztahu k dani silniční č.j. 54187/ 02/123910/1305, -z R-1, že rozhodnutím o zřízení zástavního práva z 1.4.2003 žalovaný rozhodl o zajištění v něm označených pohledávek 001-013 ( 423.005,-Kč), (KSPL 56 INS 21934/2011)

014-018 (3.900,-Kč) o celkové výši 426.905,-Kč zástavní právem k nemovitostem zapsaným na LV 4141 pro kat. území Cheb, obec Cheb, rozhodnutí není opatřeno doložkou právní moci, -z R-2, že rozhodnutím o zřízení zástavního z 2.8.2002, že k výše uvedeným nemovitostem zřídil zástavní právo k zajištění pohledávek 001-007 (z titulu silniční daně a daně z převodu nemovitosti v rozmezí 28.7.2000 až 17.4.2002) o celkové výši 85.811,46 Kč a 008-013 (z titulu daně z nemovitosti) o celkové výši 2.562,-Kč (celkem 88.373,46 Kč), rozhodnutí je opatřeno doložkou právní moci k 10.9.2002.

Na základě svých skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Aniž by argumentoval konkrétní právní úpravou zástavního práva, dospěl k závěru, že R-1 a R-2 byla vydána v rozporu se zákonem ohledně zajištění příslušenství daňových pohledávek. Pokud by v rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva bylo uvedeno, že se zástavní právo vztahuje též na příslušenství daňových pohledávek dle konkrétního ustanovení, neobešel by se tento odkaz bez vymezení konkrétního příslušenství a platebních výměrů, jimiž byl předpis penále (příslušenství) dlužníkovi sdělen, neboť bez něho by nemohla probíhat ani daňová exekuce; zajištění takové pohledávky přichází v úvahu teprve tehdy, je-li vykonatelná a žalovaný jako správce daně je v tomto směru postaven na roveň i ostatním orgánům státu jako např. Česká správa sociálního zabezpečení, která si zajišťuje své pohledávky soudcovským zástavním právem na základě vykonatelného rozhodnutí v rámci exekučního řízení. Upozornil na to, že pohledávky skupiny B odkazují na platební výměry ze 16.7.2008, zatímco R-1 a R-2 pochází z let 2002, resp. 2003. Zároveň se ztotožnil se žalobcem, že R-1 , v jehož rámci měly být zajištěny skupiny A a C, nelze tyto pohledávky identifikovat a toto rozhodnutí navíc dosud nenabylo právní moci na rozdíl od R-2, jež právní moci nabylo, avšak skupiny B a C v něm také nejsou uvedeny jako pohledávky, jež by tímto rozhodnutím měly být zajištěny zástavním právem. Soud prvního stupně však předeslal těmto závěrům, že P-11, obsahující sporné pohledávky, je co do přezkoumatelnosti jejich zajištění zástavním právem neurčitá a teprve v průběhu řízení v této věci jejich věřitel-správce daně konkrétně uvedl, na základě kterého rozhodnutí učiněného podle § 72 SpDP měla být ta která pohledávka zajištěna zástavním právem ke shodným uvedeným nemovitostem; R-1 a R-2 pak neobsahují označení platebních výměrů, na jejich základě pohledávky jsou vykonatelné a zajistitelné zástavním právem na základě správního rozhodnutí správce daně. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhradu přiznal v řízení zcela úspěšnému žalobci v rozsahu nákladů spojených s jeho zastupováním a zaplacením soudního poplatku.

Tento rozsudek napadl žalovaný v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví, pokud nedojde k závěru, že je třeba jej zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Především namítl zmatečnost napadeného rozsudku v bodě III. výroku, v němž soud prvního stupně vyslovil, že pořadí pohledávek bylo učiněno po právu. Namítl, že soud prvního stupně postavil své rozhodnutí na nesprávném právním zhodnocení věci. S odkazem na ustanovení § 174 a násl. zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) trval na tom, že P-11 obsahuje všechny zákonem požadované (KSPL 56 INS 21934/2011) náležitosti a že ve spojení s připojenými přílohami lze dospět k závěru, které pohledávky byly zajištěny zástavním právem na základě kterého rozhodnutí. Obsahuje druh zajištění pohledávek zástavním právem k nemovitostem dlužníka, jež řádně označil, doložil vykonatelnost jednotlivých sporných pohledávek a konstatoval, že z R-1 plyne, že zástavního práv se vztahuje na P/123-133 a P/144, včetně příslušenství, která byla vyčíslena platebními výměry pod P/134-143 a P/145-147 a P/150-153 s uvedením jejich umístnění na dvou výkazech nedoplatků ze 17.2.2009 (č.j. 14230/09/123910400345 a č.j. 14234/09/123910400345), dále ze 16.1.2003 (č.j. 3651/03/123910/1305) a 10.3.2003 (č.j. 22276/03/123910/1305). R-2 se pak vztahuje na pohledávky P/148 a 149 umístěné na výkazu nedoplatků z 10.3.2003. Pohledávky skupiny C byly zcela nepochybně zajištěny v R-1 a lze je identifikovat i podle jednotlivých částek. K závěru soudu, že R-2 nenabylo dosud právní moci, a proto v něm uvedené pohledávky (skupina B a C) nemohly nabýt zajištění zástavním právem, uvedl, že R-1 i R-2 byla vydána podle § 72 SpDP, k čemuž mu svědčí oprávnění podle § 16 SpDP. Konstatoval, že není pochyb o tom, že R-1 nabylo právní moci, neboť jinak by zástavní právo k nemovitostem dlužníka nebylo vůbec do katastru nemovitostí 17.6.2003 zapsáno, neboť katastrální úřad před zápisem záznamem musí zkoumat právní moc rozhodnutí, na jehož základě mělo zástavní právo vzniknout. Dovozoval, že rozhodnutí správce daně podle § 72 SpDP se vztahuje i na příslušenství pohledávky, s výjimkou pokut následuje osud daňové pohledávky a pokud jde o bližší určení takového příslušenství pohledávky odkázal na závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho rozhodnutí pod sp.zn. 21 Cdo 2098/2005, podle něhož zástavní právo se přímo vztahuje i na příslušenství pohledávky formulované v ustanovení § 58 SpDP. Závěr soudu prvního stupně, že správce daně může zajistit své pohledávky vždy až tehdy, kdy k nim vydá patřičný platební výměr, který je vykonatelný a tyto platební výměry uvede do rozhodnutí o zřízení zástavního práva odmítl, neboť jak daňové penále narůstá denně, musel by vydávat další a další rozhodnutí podle § 72 SpDP. Uzavřel, že na projednávanou věc nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu pod sp.zn. 9 Afs 45/2011-157, neboť uvedené rozhodnutí se týká výslovně exekučního řízení a předmětu exekuce (zda-li je jím i neuvedené příslušenství vymáhané pohledávky), nikoliv vzniku zástavního práva a odmítl, že by se jednalo o analogický případ.

Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti. Uvedl, že v incidenčním řízení žalovaný uvádí jiné skutečnosti než ty, které zazněly při přezkumu. Zdůraznil, že žalovaný je subjektem veřejné moci a jako takový je povinen řídit se principem legality, tj. může činit pouze to, co zákon stanoví. Odkázal pak na ustanovení § 32 SpDP, podle kterého v daňovém řízení lze ukládat povinnosti jen na základě rozhodnutí, jež se stanou účinnými proti příjemci jen za splnění zákonem stanovených předpokladů. Trval na tom, že zajistit své pohledávky může správce daně jen na základě rozhodnutí, které je vykonatelné. Na rozdíl od žalovaného dovozoval, že na věc dopadají závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 9 Afs 45/2011-157. Poukázal také na to, že nelze v případě daňových pohledávek vycházet z právní úpravy občanského zákoníku připouštějící zajištění i v budoucnu vzniklých pohledávek, neboť v projednávané věci třeba aplikovat normy veřejného práva, tj. daňové předpisy, resp. SpDP neboť sporné pohledávky mají veřejnoprávní charakter (KSPL 56 INS 21934/2011)

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť z jiných než odvolatelem uplatněných důvodů.

Z přihlášky pohledávky, tj. P-11, odvolací soud zjistil, že ji podal do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem žalovaný a že v ní jsou uvedeno 155 vykonatelných daňových pohledávek řazených podle pořadí za sebou. P/123-150 jsou přihlášeny jako pohledávky zajištěné majetkem dlužníka, tj. stavbami č.p. 227 a 228 postavenými na pozemcích parc.č. 389 a 390 a dále těmito pozemky zapsanými v katastru nemovitostí pro katastrální území Cheb, obec Cheb a okres Cheb. U každé zajištěné pohledávky je uvedeno pořadové číslo, označení rozhodnutí správce daně druhem pohledávky, datem jeho rozhodnutí, výší pohledávky a výší, v níž je uplatněná (údaje se liší jen u P/146 a P/154), a dále výší pohledávky, v níž uplatňuje zajištění (výše pohledávek uplatněná a uplatněná se zajištěním se neliší). Jako důvod vzniku přihlášených pohledávek je uvedeno neplnění daňových povinností dlužníkem. Dále P-11 obsahuje identifikaci R-1 jako zajištění č. 1 a identifikaci R-2 jako zajištění č. 2 s uvedením shodných zástav uvedených výše. Pohledávky jsou označeny jako peněžité, k nepodřízené, nepodmíněné, splatné a vykonatelné s uvedením výkazů a nedoplatků z 10.3.2003, 16.1.2003 a dvěma výkazy ze 17.2.2009. Celková výše pohledávek činí 994.692,01 Kč, výše zajištěných pohledávek 921.375,62 Kč a nezajištěných pohledávek 73.316,39 Kč.

Podle § 173 odst. 4 InsZ, přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu.

Podle § 174 odst. 1 InsZ přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.

Podle § 176 InsZ přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis a jeho podobu formuláře zveřejnilo ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

V ustanovení § 21 vyhl. č. 311/2007 Sb. o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, jsou upraveny náležitosti přihlášky pohledávky. Kromě jiných přihláška pohledávky musí obsahovat bližší údaje o smlouvě nebo jiné skutečnosti, která je důvodem vzniku pohledávky, včetně vylíčení skutečností rozhodných pro vznik pohledávky.

Podle § 198 odst. 2 InsZ může žalobce v žalobě na určení popřené pohledávky jako důvod jejího vzniku uplatnit jen skutečnosti, které jako důvod vzniku pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání.

Podle § 188 odst. 2 InsZ nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil (KSPL 56 INS 21934/2011) do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen.

Podle § 200 InsZ věřitel je oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako žaloba podle občanského soudního řádu a musí z něj být patrno, zda se popírá pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis (odst. 1). Jestliže insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se podání, jímž přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil (odst. 5).

Z citovaných ustanovení InsZ plyne, že podání přihlášky pohledávky u insolvenčního soudu má povahu uplatnění práva obdobně jako žaloba a zakládá účastenství věřitele v insolvenčním řízení. Obsahové náležitosti přihlášky pohledávky proto zákon upravuje obdobně jako u žaloby (§ 79 o.s.ř.) včetně postupu, jak odstranit její nedostatky (§ 43 o.s.ř.), a lze uzavřít, že důvody pro které soud odmítne žalobu, se do jisté míry překrývají s těmi, pro něž se k přihlášce pohledávky nepřihlíží. Přihláška pohledávky musí obsahovat rozhodné skutečnosti podstatné pro vznik pohledávky, které ji individualizují tak, aby nebyla zaměnitelná s pohledávkou jinou, neboť jen v takovém případě může být kvalifikovaně přezkoumána nejen insolvenčním správcem, ale také věřiteli, kteří mohou přihlášenou pohledávku popřít; popření pohledávky pak představuje obdobu vyjádření žalovaného k žalobě. Na těchto závěrech nemůže změnit nic, že přihláška pohledávky se podává na stanoveném formuláři a že v kolonce důvod vzniku pohledávky není dostatek místa, neboť tvrzení, jež by do formuláře nebylo možné pojmout, mohou být doplněna na připojeném listu. Řádné uplatnění nároku přihláškou pohledávky pak je předpokladem pro závěr, zda věřitel popřené pohledávky se domáhá podanou incidenční žalobou určení pohledávky na základě skutečností, jež byly předmětem přezkumu (§ 198 odst. 2 InsZ). V případě, že popře pohledávku věřitele jiný věřitel, pak jeho popěrný úkon musí být učiněn formálně na formuláři a není-li odmítnut, je považován za zákonem stanovených předpokladů za žalobu.

V projednávané věci žalovaný do insolvenčního řízení přihlásil 155 pohledávek, z nichž pohledávky P/123-155 přihlásil jako pohledávky zajištěné, přičemž označil jednotlivé pohledávky tak, že jsou jednotlivě identifikovatelné, u žádné z nich však není uveden právní titul, na základě kterého je zajištěna, tj. R-1 nebo R-2. V R-1 lze identifikovat pouze P/144,150, 123-131, 133, v R-2 148 a 149, zatímco ostatní sporné pohledávky uvedené v P-11 nelze z obsahu R-1 a R-2 zjistit.

Odvolací soud má za to, že pro přihlášení pohledávky jako zajištěné je zásadní, aby již z její přihlášky vyplynulo, na základě kterého právního titulu zajištění vzniklo. Tato skutečnost musí plynout již ze samotné přihlášky pohledávky, neboť ve smyslu § 200 InsZ takovou přihlášku pohledávky může popřít jiný přihlášený věřitel, který nemá zpravidla možnost nahlížet do právního titulu, na jehož základě mělo (KSPL 56 INS 21934/2011) zástavní právo vzniknout, a proto důvod vznik zajištění musí být uveden přímo v přihlášce pohledávky u každé pohledávky zvlášť. O neúplnosti a nepřezkoumatelnosti P-11 z hlediska zajištění pohledávek svědčí i vyjádření žalovaného, který až podáním ze 4.11.2013 předložil soudu v přehledné tabulce označení rozhodnutí, na základě něhož k zajištění sporných pohledávek P/123-153 došlo. Pochybnosti o srozumitelnosti obsahu P-11 pak budí i to, že z uvedené tabulky, jež měla být součástí P-11, avšak byla předložena až v průběhu tohoto sporu, plyne, že k zajištění všech sporných pohledávek došlo jen na základě R-1 (tedy i P/148 a 149), a zůstává proto otázkou, z jakého důvodu je R-2 jako právní titul pro zajištění sporných pohledávek v P-11 vůbec uváděn. Odvolací soud tak dovodil, že P-11 trpěla nedostatky, jež měly vést insolvenčního správce k postupu podle § 188 InsZ, tj. k výzvě žalovaného k doplnění přihlášky, neboť uvedené nedostatky nelze odstraňovat až v průběhu incidenčního řízení, v němž by neměla být předkládána tvrzení, jež v přihlášce pohledávek uvedena nebyla a nemohla být předmětem přezkumu.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp.zn. 29 Odo 742/2006 publikovaném pod číslem 38/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže. Jedná se však o výjimku ze zásady, že vylíčení rozhodující skutečností má obsahovat samotná žaloby a jako výjimka by měl být aplikován spíše restriktivně. Toto rozhodnutí však na úplnost přihlášky pohledávky v projednávané věci nelze aplikovat, neboť žalobce nemohl odkázat na listiny, které připojil k přihlášce, když tento odkaz se váže prvotně vždy na základní tvrzení, k němuž na takové listiny odkáže. Tvrzení o právním titulu, na základě kterého vzniklo zajištění jednotlivých pohledávek P-11 postrádá a žalovaný je předložil až v průběhu incidenčního řízení.

V rozhodnutí pod sp.zn. 29 Cdo 1072/2010 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého zjistí-li soud, který rozhoduje v incidenčním sporu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávky, řádně zahájené včasnou žalobou přihlašovatele pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, žalobu musí pro předčasnost zamítnout. Tyto závěry se týkají nepřezkoumatelnosti přihlášky pohledávky a není podstatné, zda přihlášku pohledávky popřel insolvenční správce nebo jiný insolvenční věřitel, jehož popěrný úkon se považuje za žalobu, není-li insolvenčním soudem odmítnut.

Odvolací soud tak shrnuje, že shledal P-11 za neúplnou, pokud jde o vylíčení rozhodujících skutečností týkajících se zajištění některých v ní uvedených pohledávek, což vylučovalo přezkum jejich pořadí, resp. přezkum vůbec. Za uvedené situace nemohl mít takový přezkum zákonem předvídané účinky.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že se žaloba zamítá pro předčasnost s tím, že bude-li P-11 k řádné výzvě insolvenčního správce doplněna, bude třeba ji znovu přezkoumat při zvláštním přezkumném jednání. (KSPL 56 INS 21934/2011)

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 2 a § 150 o.s.ř., neboť důvody hodné zvláštního zřetele podle uvedeného ustanovení odvolací soud shledává ve skutečnosti, že ve věci nebylo rozhodnuto s konečnou platností, a nelze proto uvažovat o tom, že žalovaný měl úspěch ve věci samé.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 3. června 2015

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná