103 VSPH 258/2016-125
82 ICm 2978/2014 103 VSPH 258/2016-125 (KSLB 82 INS 33956/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Michala Kubína v právní věci žalobce JUDr. Martina Hankeho, IČO 65631528, sídlem Rumjancevova 696/3, 460 01 Liberec, insolvenčního správce dlužníka Josefa anonymizovano , anonymizovano , a dlužnice Adély Mičunovičové, nar. 10.4.1984, obou bytem Dětřichov 277, 464 01 Dětřichov, zastoupeného JUDr. Janem Vavruškou, advokátem se sídlem Rumjancevova 696/3, 460 01 Liberec 1, proti žalovaným 1) Zdeňku anonymizovano , anonymizovano , bytem Dětřichov 277, 464 01 Dětřichov, a 2) Iloně anonymizovano , anonymizovano , bytem Dětřichov 277, 464 01 Dětřichov, oběma zastoupeným Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec 4-Perštýn, o určení neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočky v Liberci ze dne 4. listopadu 2015, č.j. 82 ICm 2978/2014-89,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 4. listopadu 2015, č.j. 82 ICm 2978/2014-89, s e p o t v r z u j e .

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 4.114,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Vavrušky, advokáta se sídlem v Liberci.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4.11.2015, č.j. 82 ICm 2978/2014-89, určil, že Smlouva o věcném břemenu dožití (dále jen Smlouva o zřízení věcného břemene ) uzavřená dne 27.5.2013 mezi isir.justi ce.cz (KSLB 82 INS 33956/2013) dlužníkem Josefem anonymizovano a dlužnicí Adélou Mičunovičovou (dále jen dlužník, dlužnice, dlužníci ) na straně jedné a Zdeňkem Kluchem a Ilonou anonymizovano na straně druhé (dále jen žalovaný, žalovaná, žalovaní ), kterou dlužníci zatížili v tomto výroku specifikované nemovitosti (dále jen nemovitosti ), je neúčinným právním úkonem (bod I. výroku), rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku ve výši 16.456,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Vavrušky, advokáta se sídlem v Liberci, (bod II. výroku) a uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice-Krajskému soudu v Ústí nad Labem-pobočce v Liberci do 3 dnů ode dne právní moci rozsudku soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod III. výroku).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 27.5.2013 byla mezi dlužníky a žalovanými uzavřena Smlouva o zřízení věcného břemene dožití. Dne 23.1.2014 zjistil insolvenční soud v rámci spojeného řízení úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením. Podle výsledků přezkumného jednání budou v insolvenčním řízení uspokojovány pohledávky nezajištěných věřitelů ve výši 183.086,58 Kč a pohledávka zajištěné věřitelky ve výši 933.435,80 Kč, která je zajištěna nemovitostmi dlužníků. Zajištěná věřitelka poskytla dlužníkům částku ve výši 800.000,-Kč na koupi domu, bytu, s tím, že dlužníci budou poskytnutou částku splácet měsíčními splátkami ve výši 4.720,-Kč. Dlužníci uzavřeli se zajištěnou věřitelkou dne 10.8.2012 dohodu o splátkovém kalendáři ve formě exekutorského zápisu, přičemž dohoda nebyla ze strany dlužníků řádně plněna a ke dni 1.3.2013 se stal celý závazek ve výši 765.125,-Kč splatný a vykonatelný. Ke dni 29.5.2013, kdy nastaly účinky vkladu Smlouvy o zřízení věcného břemene, měli dlužníci dva splatné závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a to vůči zajištěné věřitelce a vůči společnosti DIGI Czech Republic, s.r.o. Podle znaleckého posudku (jenž nebyl opatřen doložkou, proto ho soud hodnotil jako listinný důkaz, a to jako vyjádření stanoviska osoby, jež se zabývá oceňováním nemovitostí) hodnota nemovitostí činí cca 2,1 mil. Kč, přičemž oceňované nemovitosti jsou špatně obchodovatelné z důvodu zřízení věcného břemene. Rozsudkem ze dne 18.5.2015, č.j. 82 ICm 543/2015-73, soud zamítl žalobu, jíž se žalovaní domáhali vyloučení nemovitostí dlužníků z majetkové podstaty.

Cituje § 235 odst. 1 a 2, § 240 odst. 1, 2 a 3 I Z a § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (dále jen obč. zák. ), soud prvního stupně dospěl k závěru, že zřízením věcného břemene bylo zkráceno uspokojení zajištěné věřitelky, jelikož věcné břemeno značně ztěžuje, ne-li znemožňuje prodej nemovitostí dlužníků, které jsou předmětem zajištění její pohledávky. Zřízení práv bylo učiněno bezúplatně, žalovaní měli podle smlouvy hradit pouze poplatky za topivo a energie. Dlužníci měli ke dni uzavření Smlouvy o zřízení věcného břemene dva splatné závazky. Smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena s žalovanými jako osobami blízkými dlužníkům, v důsledku čehož platí vyvratitelná domněnka, že dlužníci byli v květnu 2013, kdy nastaly účinky vkladu věcných práv, v úpadku. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalovaných, že ke zřízení věcného břemene došlo za přiměřené protiplnění. Jelikož soud prvního stupně shledal Smlouvu o zřízení věcného břemene neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 odst. 1 IZ, žalobě vyhověl a určil, že předmětná smlouva je neúčinná. (KSLB 82 INS 33956/2013)

Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal plnou náhradu nákladů řízení žalobci.

Protože žalobce jako insolvenční správce je v řízení osvobozen od placení soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. o) zákona o soudních poplatcích a byl v řízení úspěšný, soud prvního stupně uložil žalovaným uhradit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč.

Žalovaní se proti tomuto rozsudku včas odvolali a žádali, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil. Zřízením věcného břemene podle žalovaných nedošlo ke snížení hodnoty nemovitostí a není ani ztížen jejich prodej. Soud prvního stupně pominul skutečnost, že původním vlastníkem nemovitostí byl žalovaný, jenž nemovitosti prodal dlužníkům za 150.000,-Kč, tedy za cenu podstatně nižší, než byla jejich reálná hodnota. Zřízením věcného břemene tak dlužníci pouze realizovali svůj ústní dlouhodobě existující závazek vůči žalovaným. Dále uvedli, že v době podpisu Smlouvy o zřízení věcného břemene měli dlužníci dva splatné závazky-závazek vůči zajištěné věřitelce a závazek ve výši 780,-Kč vůči DIGI Czech Republic, s.r.o., jež je vzhledem k aktuální výši dluhů zcela marginální. Vzhledem k věku a zdravotnímu stavu žalovaných měl soud prvního stupně aplikovat obecné zásady jako je např. slušnost. Výrok o náhradě nákladů řízení považují za nepřezkoumatelný, jelikož soud prvního stupně řádně nespecifikoval, jaké úkony žalobci přiznal k náhradě. Žalovaní žádali, aby soud provedl jako důkaz dopis Miroslava Loudy ze dne 28.4.2016, z něhož vyplývá, že nemovitosti lze prodat za cenu, jež by plně uspokojila pohledávku zajištěné věřitelky. Dále navrhli provést jako důkaz podací lístky, z nichž se podává, že Miroslav Louda skutečně učinil insolvenčnímu správci nabídku koupě nemovitostí i s věcným břemenem, a zprávu insolvenčního správce ze dne 23.2.2016, z níž se podává, že veškeré pohledávky nezajištěných věřitelů jsou již plně uspokojeny.

Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce odkázal na znalecký posudek Antonína Štíry, z něhož plyne, že prodej předmětných nemovitostí zatížených věcným břemenem je fakticky neuskutečnitelný. Dále uvedl, že se na něj příbuzný žalovaných s nabídkou koupě předmětných nemovitostí neobrátil, pouze se dotázal na okolnosti prodeje nemovitostí. Ze Smlouvy o zřízení věcného břemene nevyplývá, že by jejím uzavřením byla kompenzována částka, jež údajně dlužníci dlužili žalovaným. Dále uvádí, že zásady slušnosti nelze omezit pouze na vztah žalovaní-dlužníci, ale je třeba brát ohledy i na třetí osoby, jež byly jednáním dlužníků poškozeny. Zřízením věcného břemene dlužníci poškodili zajištěnou věřitelku. Z jednání dlužníku a žalovaných je zřejmý úmysl si zachovat předmětné nemovitosti, a tím de facto znemožnit jejich prodej, ačkoliv dlužníci a žalovaní věděli, že jsou v úpadku. Závěrem uvedl, že soud prvního stupně specifikoval náklady řízení řádně.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, aniž ve smyslu ustanovení § 94 odst. 3 IZ nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. (KSLB 82 INS 33956/2013)

Podle § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 235 odst. 2 IZ neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 239 odst. 3 IZ insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Podle § 240 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není: a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4).

Podle § 151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě (odst. 1). Věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele (odst. 2).

Podle § 151o obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení §134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí (odst. 1). Smlouvou může zřídit věcné břemeno vlastník nemovitosti, pokud zvláštní zákon nedává toto právo i dalším osobám (odst. 2). (KSLB 82 INS 33956/2013)

V projednávané věci se žalobce domáhá odpůrčí žalobou určení neúčinnosti Smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 27.5.2013, uzavřené mezi dlužníky a žalovanými.

Usnesením ze dne 23.1.2014, č.j. KSLB 82 INS 33956/2013-A-10, soud prvního stupně zjistil úpadek dlužníků. Jelikož žalobce podal odpůrčí žalobu dne 11.9.2014, tedy ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, podal ji ve smyslu § 239 odst. 3 IZ včas.

Z výsledků dokazování před soudem prvního stupně se podávají účastníky nezpochybněná skutková zjištění, že s účinky ode dne 31.1.2007 jsou dlužníci zapsáni jako vlastníci předmětných nemovitostí. Nemovitosti dlužníků jsou zatíženy zástavním právem věřitelky Stavební spořitelny České spořitelny, a.s. do výše pohledávky 800.000,-Kč a budoucích peněžitých pohledávek do výše 760.000,-Kč, s právními účinky vkladu zástavního práva ke dni 19.3.2007. Nemovitosti jsou dále zatíženy věcným břemenem bytu a věcným břemenem užívání, jež jsou zřízena pro žalované na základě Smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 27.5.2013, s právními účinky vkladu ke dni 29.5.2013. Rozsudkem ze dne 18.5.2015, č.j. 82 ICm 543/2015-73, insolvenční soud zamítl žalobu, jíž se žalovaní domáhali vyloučení nemovitostí dlužníků z majetkové podstaty. Smlouvou o zřízení věcného břemene dlužníci zřídili pro žalované právo odpovídající bytu v domě č.p. 277 v Dětřichově a právo užívat přilehlé nemovitosti dlužníků. Podle smlouvy jsou žalovaní oprávněni užívat byt v přízemí domu č.p. 277, jakož i užívat s dlužníky chodbu, sklep a pozemky na LV 192. Dlužníci se zavázali hradit náklady spojené s údržbou a opravami nemovitostí, žalovaní se zavázali hradit vlastní spotřebu topiva, vody a elektrické energie. Zřízení práv bylo učiněno bezúplatně. Smlouva je opatřena úředně ověřenými podpisy dlužníků a žalovaných ke dni 27.5.2013.

Podmínky odporovatelnosti se zkoumají ke dni vzniku právního úkonu, tj. zda v době vzniku právního úkonu bez přiměřeného protiplnění byli dlužníci v úpadku, nebo zda takový právní úkon k jejich úpadku vedl (§ 240 odst. 2 IZ). Dlužníci měli ke dni uzavření Smlouvy o zřízení věcného břemene vůči věřitelce DIGI Czech Republic, s.r.o. dva závazky v celkové výši 780,-Kč, splatné od 29.3.2007 a od 27.4.2007, a vůči zajištěné věřitelce závazek ve výši 933.435,80 Kč splatný dne 28.2.2013. K námitce žalovaných, že dlužníci měli v době uzavření Smlouvy o zřízení věcného břemene splatný závazek jen vůči zajištěné věřitelce a vůči věřitelce DIGI Czech Republic, s.r.o. ve výši 780,-Kč, jež je ovšem vzhledem k výši zjištěných dluhů zcela marginální, nutno dodat, že podmínka více věřitelů dlužníka je splněna také tehdy, je-li splatná pohledávka dalšího (druhého) věřitele zanedbatelného rozsahu. V době zřízení věcného břemene tedy byli dlužníci v úpadku nejméně ve formě platební neschopnosti. Měli totiž vůči více věřitelům (nejméně dvěma) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které nebyli schopni plnit, neboť je neplnili po dobu delší 3 měsícům po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b IZ). Obě tyto věřitelky přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení; pohledávky byly v celém rozsahu zjištěny.

Neúčinný právní úkon je ten úkon, jenž vedle obecné definice podle § 235 IZ (KSLB 82 INS 33956/2013) naplňuje i některé z konkrétních definic neúčinných právních úkonů vyjádřených v § 241 až 242 IZ. Pro závěr, že jde o neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění, tedy musí být naplněna obecná definice podle § 235 odst. 1 IZ, dále musí být kumulativně splněny předpoklady uvedené v § 240 odst. 1 až 3 IZ a současně musí jít o právní úkon učiněný ve lhůtě určené § 240 odst. 4 IZ.

Smlouvu o věcném břemenu doživotního a bezplatného užívání k předmětným nemovitostem uzavřeli žalovaní s dlužníky dne 27.5.2013, tedy v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení. Věcné břemeno zřídila dlužnice ve prospěch osob blízkých bez přiměřeného protiplnění (např. povinnosti platit za užívání nájem). Úkonem bez přiměřeného plnění (a proto neúčinným úkonem) může být jen takový úkon, který zkracuje možnost uspokojení dlužníkových věřitelů (nebo některé z nich zvýhodňuje), tedy úkon bez něhož by věřitelé (nebo jen určití z nich) objektivně mohli dosáhnout vyššího či úplného uspokojení svých pohledávek za dlužníkem (§ 235 odst.1 IZ). V souvislosti s právními úkony bez přiměřeného protiplnění může nastat situace, že věřitelé nejsou poškozeni úbytkem majetku dlužníka, ale jeho právním zatížením (např. zřízením věcného břemene). Zřízením věcného břemene dochází k znehodnocení majetkové podstaty dlužníků, ke snížení tržní hodnoty majetku a může negativně ovlivnit zpeněžení majetkové podstaty dlužníků, důsledkem toho by věřitelé mohli být uspokojeni jen částečně, proto ho lze mít vůči věřitelům za neúčinný právní úkon. V dané věci je zcela zjevné, že tržní hodnota nemovitostí věcných břemenem nezatížených ve srovnání se stavem, kdy by věcné břemeno zřízeno nebylo, je evidentně rozdílná.

Věcné břemeno bez přiměřeného protiplnění bylo zřízeno ve prospěch osob blízkých. Zákon v takovém případě konstruuje vyvratitelnou právní domněnku, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (§ 240 odst. 2 věta druhá IZ). K naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku).

Jde-li o úkon činěný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2015, sp.zn. 29 ICdo 17/2013). V takovém případě je na žalovaných, chtějí-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdili a prokázali, že dlužníci v době uzavření smlouvy nebyli v úpadku. Žalovaní ve smyslu § 133 o.s.ř. neprokázali v řízení opak, tedy, že dlužníci nebyli v době uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene v úpadku. Pouze tvrdili, že o jeho úpadkové situaci nevěděli. Posouzení takového právního úkonu učiněného dlužníky v rozhodné době vůči osobě blízké není podmíněno tím, zda tato osoba věděla o tom, zda v době učinění úkonu byli dlužníci v úpadku, ani tím, že dlužníci měli úmysl zpochybněným úkonem zkrátit uspokojení svých věřitelů. To, že žalovaní v době uzavření smlouvy nevěděli o nepříznivé majetkové situaci dlužníků, je skutečnost (i kdyby byla prokázána), která není součástí skutkové podstaty neúčinného právního úkonu podle § 240 IZ a není nutné jí proto prokazovat, neboť jde o skutečnost pro právní posouzení důvodnosti žaloby nerozhodnou. Žalovaní tak nevyvrátili právní domněnku, že s nimi dlužníci uzavřeli Smlouvu o zřízení věcného břemene v době, kdy byli v úpadku. (KSLB 82 INS 33956/2013)

V řízení dále nebylo prokázáno, že by za zřízení věcného břemene poskytli žalovaní dlužníkům částku 300.000,-Kč, jež získali od GE Money bank, a.s. v březnu 2010. Ani ze Smlouvy o zřízení věcného břemene se nepodávají žalovanými tvrzené skutečnosti, že zřízením věcného břemene byla kompenzována částka, jež dlužníci údajně žalovaným dlužili.

K námitce žalovaných, že soud nevyhověl ohledům slušnosti nutno dodat, že pojem ohledy slušnosti použitý v § 240 odst. 4 písm. c) IZ je nutno vždy vykládat tak, že poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění-žalovanému, tak i insolvenčnímu dlužníkovi (obě tyto podmínky musí být splněny současně). Např. za naplnění ohledů slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění) by bylo možné považovat poskytování výživného (byť by insolvenční dlužník nebyl podle zákona k tomu povinen) za situace, že by tato osoba (nabyvatel plnění) byla na tomto příjmu existenčně závislá. Na druhé straně muselo by být v takovém případě vyhověno i ohledům slušnosti ve vztahu k insolvenčnímu dlužníkovi, tj. jím poskytnuté plnění by muselo být přiměřené jeho majetkovým poměrům (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.2.2016, č.j. 101 VSPH 910/2015-81). Žalovaní netvrdili ve vztahu ke své osobě relevantní důvod, jenž by mohl vyhovět ohledům slušnosti (např. existenční závislost žalovaných na dlužnících apod.). Shledat ohledy slušnosti by bylo možné, jestliže by zřízení věcného břemene nesnižovalo podstatně hodnotu majetku dlužníků.

Odvolací soud tedy uzavírá, že na základě skutkových zjištění, jež zůstala v odvolacím řízení nezpochybněna, přijal soud prvního stupně správný právní závěr o neúčinnosti Smlouvy o zřízení věcného břemene.

Žalovanými navržené důkazy odvolací soud neprovedl, neboť jejich provedení by na závěru o tom, že předmětná Smlouva o zřízení věcného břemene je neúčinným právním úkonem, nemohlo nic změnit.

Odvolací soud shledal správným také závislý výrok o nákladech řízení, proto napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce v něm byl zcela úspěšný. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla žalobci přiznána v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 3.100,-Kč za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání) podle § 9 odst. 4 písm. c), § 7 bodu 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu; 1 náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu; celkem 3.400,-Kč; po připočtení DPH ve výši 21% tak náhrada nákladů odvolacího řízení činí 4.114,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v (KSLB 82 INS 33956/2013)

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci.

V Praze dne 29. srpna 2016

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná