103 VSPH 240/2012-60
71 ICm 988/2010 103 VSPH 240/2012-60 (KSUL 71 INS 241/2010)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl vsenátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v právní věci žalobce: SVOBODA-VRŠANSKÝ, v.o.s. se sídlem Teplice, Husitská 692/3, insolvenční správce dlužníka: lng. Josef anonymizovano , anonymizovano , bytem Lom, Vrchlického 107, zast. JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Teplice, Kollárova 18, proti žalovanému: lng. Ladislav anonymizovano , anonymizovano , bytem Most, Lipová 526/689, zast. Mgr. Kateřinou Duffkovou, L.L.M., advokátkou se sídlem Praha 5, U Malvazinky 2255/15, o určení výše pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 17. května 2012, č.j. 71 lCm 988/2010-28, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 71 ICm 988/2010-28 ze dne 17. května 2012 se mění tak, že žaloba na určení, že žalovaná má v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSUL 71 INS 241/2010 u Krajského soudu v Ústí nad Labem jen pohledávku ve výši 428.339,14 Kč, se zamítá.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodněnh

Žalobce se žalobou domáhal určení, že žalovaný má v insolvenčním řízení za dlužníkem pohledávku c. 1) toliko ve výši 428.339,14 Kč (dále jen sporná

(KSUL 71 INS 241/2010) pohledávka). Uvedl, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku č. 1) ve výši 782.968,28 Kč, a to jako vykonatelnou podle rozsudku Okresního soudu v Mostě (dále jen OS) ze dne 19.5.2008, sp. zn. 9 C 337/2007 (dále jen Rozsudek), již popřel při přezkumném jednání 29.7.2010 do výše 354.629,14 Kč, a to v polovině přihlášené jistiny 445.433,-Kč (tj. 222.716,5O Kč), v polovině přihlášeného úroku z půjčky 132.000,-Kč (tj. 66.000,-Kč) a v polovině přihlášeného úroku z prodlení 131.825,28 Kč (tj. 65.912,64 Kč). Uznal plnou výši Rozsudkem přiznaných a žalovaným přihlášených nákladů řízení ve výši 73.710,-Kč, nebot' dlužník vřízení před OS vystupoval samostatně a nelze je dělit mezi dlužníky. Pokračoval, že dlužník byl účastníkem smlouvy o půjčce (z 21.3.2000-dále jen Smlouva) jako nesolidární společník s lng. Pichertem, nebot' ve Smlouvě nebylo ve smyslu § 511 odst. 1 obč. zák. sjednáno, že by dlužníci byli zavázáni společně a nerozdílně, a ani ze zákona takový způsob solidarity nevyplývá, takže se jedná o dílčí plnění každého z nich. Ve smyslu § 511 odst. 2 obč. zák. jsou pak podíly obou dlužníků stejné, tedy ve výši jedné poloviny, již je tak dlužník povinen hradit. Doplnil, že žalovaným předložená listina z 15.6.2006 nazvaná jako uznání dluhu nezakládá povinnost dlužníka plnit druhou polovinu dluhu za lng. Picherta, nejedná se ani o převzetí dluhu podle § 531 či § 532 obč. zák., ani o přistoupení kzávazku podle § 533 a § 534 obč. zák. Rozsudek byl vydán jako rozsudek pro uznání, při němž soud nevede dokazování, nepřezkoumává oprávněnost uplatněného nároku a nezabývá se skutkovými tvrzeními stran, přestože OS vodůvodnění rozsudku nepřípadně určitá skutková zjištění i právní závěry činí. Výchozím bodem pro vydání rozsudku pro uznání je procesní (ne)aktivita žalovaného, který bud' nárok výslovně uzná, nebo se včas nevyjádří ke kvalifikované výzvě soudu a uzná jej fikcí. Dále žalobce namítl, že základem Rozsudku je tedy v daném případě procesní úkon dlužníka, nikoliv hmotné právo a jemu podřazená v řízení prokázaná skutková tvrzení, proto dlužník v řízení, které předcházelo vydání Rozsudku, neuplatnil žádné skutečnosti a pro incidenční spor tedy má možnost uvádět skutečnosti jakékoliv. Vprojednávané věci podle žalobce nemůže jít o jiné právní posouzení, nebot' prozatím žádného právního posouzení není, když § 199 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), nepochybně směřuje komezení možnosti dlužníka namítat v incidenčním sporu o výši vykonatelné pohledávky skutečnosti, které již byly uplatněny v nalézacím řízení, nebot' s těmi se již soud vypořádal a stran posouzení oprávněnosti nároku nepřinesou ničeho nového. Uzavřel, že v případě rozsudku pro uznání nelze vůbec aplikovat ust. § 199 odst. 2 IZ .

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že Rozsudek byl vydán OS na základě předloženého uznání dluhu podepsaného dlužníkem, jenž v rámci řízení před uvedeným soudem nikterak předmětné uznání nezpochybnil, naopak do protokolu zjednání dne 28.4.2008 prohlásil, že vymáhanou pohledávku uznává. Potvrdil, že uznání dluhu z15.6.2006 (dále jen Uznání) navazuje na původně uzavřenou Smlouvu, podle níž měla být půjčka placena v pravidelných měsíčních splátkách po 3.000,-Kč, jež však nebyly dlužníkem hrazeny, stejně jako úrok způjčky, takže dlužníkem uznaná výsledná částka 445.433,-Kč, kníž byl Rozsudkem OS zavázán, vsobě zahrnuje rovněž i zmiňované úroky. Uznání považuje za samostatný úkon dlužníka a nelze tedy z daného dovozovat možnost uplatnit toliko poloviční částku vrámci insolvenčního řízení. Uzavřel, že nejsou

(KSUL 71 INS 241/2010) namístě námitky žalobce ohledně nemožnosti aplikovat § 199 IZ na projednávanou věc, nebot' má za to, že k právnímu posouzení uplatněného nároku v řízení před OS došlo, když soud zkoumal podmínky řízení a zhodnotil předložené listiny a celou věc právně posoudil; bez toho by nebylo možné dospět k meritornímu rozhodnutí, jímž je Rozsudek, kterým byl dlužník zavázán k celému v řízení uplatněnému nároku, nikoliv polovině.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že pohledávka žalovaného ve výši 354.629,14 Kč není po právu (bod l. výroku), žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 11.520,-Kč (bod ll. výroku) a kzaplacení soudního poplatku ve výši 1.000,-Kč na účet soudu prvního stupně (bod lll. výroku). Vyšel ze zjištění, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku vcelkové výši 782.968,28 Kč, a to ve výši jistiny 445.433,-Kč dle Smlouvy a Uznání jako vykonatelnou dle Rozsudku, a dále příslušenství ve výši smluveného úroku 3.000,-Kč měsíčně za 44 měsíců, tj. 132.000,-Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 131.825,28 Kč a nákladů nalézacího řízení ve výši 73.710,-Kč. Žalobce při přezkumném jednání popřel tuto pohledávku co do výše 354.629,14 Kč, jak uvedeno shora, tedy v polovině přihlášené jistiny, úroku a úroku z prodlení. Soud vyslovil, že nejprve posuzoval, zda na projednávanou věc nedopadá ust. § 199 odst. 2 IZ, tedy že se nejedná pouze o popření z důvodu jiného právního posouzení pravomocného rozhodnutí OS, a dospěl k závěru, že otázka solidárnosti závazku dlužníka nebyla ve sporu OS řešena a nebyl tedy o této skutečnosti dostatečně zjištěn skutkový stav, a proto v projednávané věci může být tato otázka nově přezkoumávána, nebot' se nejedná o nové právní posouzení věci. Konstatoval, že sporná pohledávka vznikla na základě Smlouvy, podle níž je vedle dlužníka zavázaným též lng. Pichert, a že byla uzavřena podle občanského zákoníku. Soud cituje § 511 obč. zák. pak vysvětlil, že závazek zaplatit peněžitou částku je dělitelným závazkem, a pokud by se jednalo o závazek solidární, musela by být tato solidarita vyjádřena ve smlouvě. Soud pokračoval, že ustanovení o tom, že by se jednalo o solidární závazek vyplývající zpovahy plnění nelze na tento případ aplikovat, jelikož z tohoto plnění nevyplývá, že by se jednalo bud o závazek nedělitelný, či by ke splnění závazku bylo nutno součinnosti všech dlužníků. Soud tedy dospěl kzávěru, že ve Smlouvě nebyla otázka solidarity plnění upravena a nejsou ani upraveny podíly dlužníků na dluhu, takže jsou dlužníci povinni dluh splnit rovným dílem, a ve smyslu § 511 obč. zák. se jedná o dílčí závazek (dlužníků), a proto byl dlužník zavázán ze Smlouvy k dílčímu plnění v rozsahu jedné poloviny jistiny a příslušenství. Doplnil, že se nepřiklonil k námitce žalovaného, že Uznáním vznikl dlužníku vůči němu nový závazek, nebot' dlužník se jednostranným uznáním zavázal uhradit dluh i za spoludlužníka, takže se Uznání týká celého společného dluhu, nikoliv dlužníkova dílčího. Uznání se vztahuje kjiž uzavřenému a trvajícímu závazku, jímž však nevznikl závazek nový, přičemž nepředstavuje ani přistoupení k závazku pro nedostatek písemné formy takového úkonu. Z uvedených důvodů je tedy dlužník zavázán žalovanému ve výši jedné poloviny jistiny, úroku a zákonnému úroku z prodlení. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a neúspěšného žalovaného zavázal k náhradě nákladů žalobci za právní zastupování advokátem.

Vzákonem stanovené lhůtě napadl shora uvedený rozsudek žalovaný odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil a rozhodl, že jím uplatněná

(KSUL 71 INS 241/2010) vykonatelná pohledávka ve výši 782.968,32 Kč za dlužníkem dle Rozsudku je po právu. Zopakoval v průběhu řízení prezentovaná stanoviska s důrazem na Uznání, jímž došlo knové úpravě vztahů mezi ním a dlužníkem a nelze z něj dovozovat možnost uplatnit toliko poloviční nárok v rámci insolvenčního řízení. Uzavřel, že před uzavřením Smlouvy byl dlužníku poskytnut bankou úvěr, jenž zajistil zástavou svých pohledávek-finanční hotovostí na účtu u Komerční banky, a.s., která tuto zástavu realizovala poté, co dlužník nesplnil závazky z úvěrové smlouvy; samotná Smlouva pak představuje úhradu částky, jež za dlužníka zaplatil. Doplnil, že dlužník navrhl, aby spoludlužníkem ve Smlouvě byl lng. Pichert, přestože se jednalo výhradně o závazek dlužníka.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to podle § 212 a § 212a o.s.ř., přihlédl přitom k omezením, která jsou uvedena v § 205a odst. 1 a § 211a o.s.ř., nařídil jednání v souladu s § 214 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

Odvolací soud zopakoval dokazování čtením Rozsudku, z něhož zjistil, že se žalovaný vpostavení žalobce domáhal vůči dlužníkovi vpostavení žalovaného zaplacení částky 445.433,-Kč s přísl. Z odůvodnění Rozsudku odvolací soud zjistil, že si dlužník podle Smlouvy půjčil od žalovaného částku 454.000,-Kč, přičemž dluží 445.433,-Kč s přísl., a že žalovaný svůj dluh uznal dle Uznání. Podáním učiněným do protokolu dne 28.4.2008 pak dlužník nárok žalovaného uznal co do důvodu a výše a požádal o splacení žalované částky ve splátkách po 1.000,-Kč měsíčně a od prosince 2013 ve výši 10.000,-Kč měsíčně. S ohledem na uvedené uznání dlužníkem rozhodl OS podle § 153a odst. 1 o.s.ř. rozsudkem o uznání a zavázal dlužníka k zaplacení částky 445.433,-Kč s přísl. v měsíčních splátkách po 4.000,-Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci Rozsudku do 31.12.2013 vždy k25. dni v měsíci, a od 1.1.2014 v měsíčních splátkách po 10.000,-Kč k 25. dni v měsíci, a to pod hrozbou ztráty výhody splátek. Rozsudek nabyl právní moci 20.6.2008.

Dále odvolací soud doplnil řízení čtením protokolu o jednání před OS ze dne 28.4.2008 č.j. 9 C 337/2007-42, z něhož se podává, že dlužník při tomto jednání prohlásil a písemně potvrdil, že žalovaný nárok uznává co do důvodu a výše, není však schopen dlužnou částku uhradit, nebot' na jeho plat je vedena exekuce pro jiného dlužníka, a navrhl, aby byl zavázán kúhradě dluhu v měsíčních splátkách maximálně ve výši 1.000,-Kč počínaje červnem 2008 do prosince 2013 a od ledna 2014 pak ve výši 10.000,-Kč až do zaplacení předmětné pohledávky.

Podle § 199 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatnil proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst.1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). Vžalobě podle odstavce

(KSUL 71 INS 241/2010)

1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

V případě přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá vpředem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 153a odst. 3 o.s.ř.). Jinak řečeno, jakkoli ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (at' již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání (blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.7.2013, sp.zn. KSPL 56 lNS 23224/2011, 156 lCm 738/2012, 29 lCdo 7/2013),

Odvolací soud konstatuje, že podstatou sporu v projednávané věci je otázka, zda žalobcovo popření vykonatelné sporné pohledávky dlužníka bylo učiněno vrovině právního posouzení, či nikoliv. Ktomu, aby insolvenční správce mohl s popřením uspět, musí uvést takové skutkové okolnosti a označit k nim důkazy, jež umožní soudu přijmout závěr, že v insolvenčním řízení věřitelem uplatněné právo přiznané vjiném řízení, přiznáno být nemělo. Toliko jiné právní posouzení věci však důvodem popření být nemůže. Odvolací soud po doplnění řízení dospěl k závěru, že právní závěry soudu prvního stupně neobstojí, nebot' žalobce ve svém popření pohledávky žalovaného jakékoliv skutkové okolnosti, jež by mohly zpochybnit žalovaným přihlášenou pohledávku ani netvrdil a omezil se pouze na jiné právní hodnocení uplatněného nároku, jemuž přitakal i soud prvního stupně v závěru, že žalovaný má vůči dlužníku pohledávku ve výši poloviny jistiny a příslušenství přiznaných Rozsudkem ve smyslu § 511 obč. zák. Žalobcovo popření žalovaným přihlášené pohledávky ve výši 354.629,14 Kč bylo tedy učiněno pouze vrovině právního posouzení, jež důvodem popření být nemůže, a proto je namístě souhlasit se žalovaným, že má za dlužníkem pohledávku vcelkové přihlášené výši 782.968,28 Kč, nikoliv ve výši 428.839,14 Kč.

(KSUL 71 INS 241/2010)

Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil podle

§ 220 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodu l. výroku.

Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 202 odst. 1 věty prvé IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Poučení:

Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která vrozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 11. září 2013

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Kůtová