103 VSPH 230/2012-40
35 ICm 31/2012 103 VSPH 230/2012-40 (KSPH 35 INS 5799/2011)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. lvany Mlejnkové v právní věci žalobce: JUDr.Jaroslav Hrnčíř, advokát se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, insolvenční správce dlužnice: Marie anonymizovano , anonymizovano , bytem vMělníku, Kosmonautů 1, zast. JUDr.Evou Metzkerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, proti žalovanému: SLAVIA INVEST, a.s., IČO 25874501, se sídlem vPraze 6, Křenova 7, zast. JUDr.Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Praze 2, V Tůních 1, o určení, že žalovaný nemá pohledávku za dlužníkem, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.dubna 2012, č.j. 35 lCm 31/2012-18, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3.dubna 2012, č.j. 35 ICm 31/2012-18, se mění tak, že žaloba na určení, že žalovaný nemá za dlužnicí Marií anonymizovano , anonymizovano , pohledávku ve výši 770.000,--Kč uplatněnou v insolvenčním řízení vedeném před Krajským soudem v Praze sp.zn. KSPH 35 INS 2799/2011, se z a m ít á .

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

(KSPH 35 INS 5799/2011)

Odůvodněnh

Žalobce se žalobou proti žalovanému domáhal určení, že nemá za dlužnicí pohledávku ve výši 770.000,--Kč (sporná pohledávka) z právního důvodu smluvní pokuty sjednané na základě notářského zápisu ze 13.5.2010 sepsaného notářkou JUDr.Janou Elšíkovou pod sp.zn. N 166/2010, NZ 112/2010, za prodlení s vrácením půjčené částky 851 .000,--Kč (s příslušenstvím 92.069,33 Kč) uzavřené se žalovaným 13.5.2010, ve výši 2.000,--Kč denně; za období od 14.9.2010 do 4.10.2011 tak činí smluvní pokuta spornou pohledávku. Pohledávku přihlášenou jako vykonatelnou, nebot' dlužnice vyslovila v notářském zápisu souhlas sjeho vykonatelností, popřel, nebot' uplatněná smluvní pokuta představuje 85,78% původně půjčené částky a že kjejímu půjčení došlo v situaci, kdy fakticky dlužnice dostala jen částku v rozsahu 25%, zatímco zbytek byl poukázán přímo ve prospěch věřitelů dlužnice. Uvedl, že dlužnice smlouvu o půjčce uzavírala v tísni , a proto v notářském zápisu přistoupila na sjednání smluvní pokuty, jejíž výše je nepřiměřená zajišt'ovanému závazku atomu, že pohledávka z půjčky byla zároveň zajištěna zástavním právem k dlužnicí vlastněné bytové jednotky. Uzavřel, že výše smluvní pokuty je i s ohledem na další zajištění pohledávky z půjčky v rozporu s dobrými mravy, nebot' žalovaný zneužil tísně dlužnice, a že ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 ObčZ. Doplnil, že přezkumné jednání proběhlo 6.12.2011 a že žalobu podal ve lhůtě 30 dnů (4.1.2012).

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle něhož sporná pohledávka má původ ve sjednané smluvní pokutě, jež není v rozporu s dobrými mravy a je přiměřená povaze zajištěné pohledávky. Uvedl, že dlužnice sním uzavřela smlouvu o půjčce 13.5.2010 a v rámci ní i dohodu o smluvní pokutě ve výši 2.000,--Kč denně za každý den prodlení kzajištění vrácení poskytnuté částky ve výši 851.000,--Kč dobrovolně a poznamenal, že naopak nepřiměřeně nízká smluvní pokuta by neplnila svou preventivní funkci a nemotivovala dlužníky k plnění smluvních povinností včas. Upozornil na nařízení vlády č. 142/1994 Sb., v němž je zakotven poplatek zprodlení za každý den prodlení ve výši 2,5 promile, což představuje dokonce 91,25 % ročně a jistě nelze dovozovat, že by tato úprava poplatku zprodlení byla vrozporu sdobrými mravy. Odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 4377/2008 z30.11.2010, vněmž soud dospěl kzávěru, že smluvní pokuta sjednaná ve formě úroku převyšujícího iněkolikanásobně 100% zajištěné pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou, a proto i v souladu s dobrými mravy, nebot' konečná výše smluvní pokuty se odvíjí od celkové délky doby prodlení. Kžalobcově argumentaci, že pohledávka z půjčky je zároveň zajištěna zástavním právem k bytové jednotce dlužnice, uvedl, že víceré zajištění pohledávek právní úprava nevylučuje. K námitce tísně, v níž dlužnice měla sjednat dohodu o smluvní pokutě doplnil, že sama o sobě nemůže být důvodem neplatnosti dohody, avšak zakládá důvod pro odstoupení od ní.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 11.880,--Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci k rukám jeho právní zástupkyně. Vyšel ze zjištění, že proti dlužnici bylo zahájeno insolvenční řízení pod sp.zn. KSPH 35 INS 57990/2011, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku ve výši jistiny 851.000,--Kč a dále také

(KSPH 35 lNS 5799/2011) pohledávku ze smluvní pokuty ve výši 770.000,--Kč, že byl zjištěn úpadek dlužnice ana její majetek byl prohlášen konkurs, že při přezkumném jednání konaném 6.12.2011 žalobce spornou pohledávku představující smluvní pokutu 2.000,--Kč denně od 14.9.2010 do 4.10.2011 popřel a že žaloba byla podána 4.1.2012. Zjistil, že smlouvou o půjčce z13.5.201O žalovaný jako věřitel poskytl dlužnici půjčky ve výši 851,--Kč (správně 851.000,--Kč), dlužnice převzala a že ve výše uvedeném notářském zápisu dlužnice se žalovaným sjednala dohodu o smluvní pokutě ve výši 2.000,--Kč denně v případě prodlení se splácením dlužné částky a že zároveň byla pohledávka z půjčky zajištěna zástavním právem kbytové jednotce č. 2837/2004 a spoluvlastnickému podílu na společných prostorech v domě č.p. 2837 postaveném na pozemku parc.č. 1287/2004 a k tomuto pozemku (zapsaným pro kat. úz. a obec Mělník u Katastrálního pracoviště pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník -dále bytová jednotka a že sporná pohledávka je pohledávkou vykonatelnou podle ustanovení § 71b a násl. notářského řádu. Cituje ustanovení § 192, § 193, § 194, 197 odst. 2, § 199 odst. 1 až 3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (lnsZ) a § 657, § 3, § 37, § 39 a § 544 odst. 1 a 2 ObčZ učinil následující právní závěry. Vědom si toho, že sjednaná smluvní pokuta se v projednávané věci právní úpravou ObčZ, zabýval se otázkou, zda ujednání o ní není v rozporu s dobrými mravy, aniž by mohl smluvní pokutu snížit. Při úvaze o tom soud prvního stupně vzal vúvahu všechny okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta sjednána, významu a hodnotě zajišt'ované skutečnosti a dospěl kzávěru, že představuje za rok částku ve výši 85,78% výše zajištěné pohledávky, že byla sjednána v době, kdy se dlužnice nacházela vtíživé finanční situaci, která byla žalovanému známa, že uzavřením půjčky se žalovaným řešila veškeré své ostatní dluhy a že pohledávka z půjčky byla zajištěna ještě zástavním právem, takže byla sjednána vrozporu sdobrými mravy, a je proto podle § 39 ObčZ zákona neplatná pro rozpor se zákonem. Délku prodlení, jež ovlivňuje výši celkové smluvní pokuty pak shledal při uvedeném právním závěru za nevýznamnou. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a zcela úspěšnému žalobci přiznal jejich náhradu v rozsahu zastupování advokátem v sazbě 10.000,--Kč podle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. a 3 náhrad hotových výdajů po 300,--Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. 10.900,--Kč, po připočtení DPH ve výši 1.980,--Kč, celkem 11.880,--Kč.

Tento rozsudek napadl žalovaný v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne, přičemž zopakoval svou dosavadní argumentaci kzávěru, že smluvní pokuta byla sjednána platně a nemohla být sjednána neplatně pro rozpor s dobrými mravy. Zdůraznil, že 2.000,--Kč denně představuje vzhledem k zajištěné pohledávce 2,4 promile, zatímco konstantní judikatura Nejvyššího soudu považuje za přiměřenou i smluvní pokutu ve výši 5 promile denně. Zopakoval, že smyslem půjčky bylo vyplatit věřitele dlužnice stím, že se uvolní její bytová jednotka, se kterou nemohla disponovat, a měla podle vzájemného ujednání 4 měsíce na to, abyji zpeněžila a poskytnutou půjčku splatila.

Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti. Poukázal na to, že dlužnice při uzavírání půjčky a dohody o smluvní pokutě se snažila pouze oddálit okamžik, kdy bude muset poskytnuté prostředky splatit, přičemž ji muselo být jasné, že finanční prostředky na zaplacení mít nebude a nepočítala stím, že by mohla na základě realizace zástavního práva přijít o svůj

(KSPH 35 lNS 5799/2011) byt. Uzavřela, že otázku přiměřenosti smluvní pokuty je třeba zkoumat vždy v každém případě individuálně.

Vrchní soud vPraze přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že je odvolání opodstatněno.

Z dokumentu B-9 insolvenčního spisu Krajského soudu v Praze sp.zn. KSPH 35 lNS 5799/2011-protokolu o přezkumném 6.12.2011-odvolací soud zjistil, že přihláška sporné pohledávky byly přezkoumána s tím, že žalovaný popírá její pravost a výši, nebot' ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 ObčZ.

Z dokumentu B-7 insolvenčního spisu Krajského soudu v Praze sp.zn. KSPH 35 lNS 5799/2011-seznamu přihlášených pohledávek-odvolací soud zjistil, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení spornou pohledávku jako vykonatelnou azajištěnou zástavním právem kvýše uvedeným nemovitostem a že představuje smluvní pokutu, jež byla popřena zdůvodu neplatnosti jejího sjednání pro rozpor s dobrými mravy, když byla sjednána ve výši 2000,-Kč denně, což představuje úrok ve výši 85,78% ročně z jistiny půjčky.

Podle § 657 ObčZ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

Podle § 544 ObčZ sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odst. 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2).

Smluvní pokuta představuje zajištění peněžitého závazku a má akcesorickou povahu a musí být sjednána písemně bez ohledu na formu, jakou měla smlouva, zníž vyplývá zajišt'ovaný závazek. Občanský zákoník, nedává možnost snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty tak, je moderační právo soudu přichází v úvahu tam, kde se smluvní pokuta posuzuje podle právní úpravy obchodního zákoníku. V rozhodnutí sp.zn. 33 Cdo 4377/2008 Nejvyšší soud dovodil, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 5 promile z dlužné částky za každý den prodlení nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a slouží kdostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout. Zpohledu přiměřenosti smluvní pokuty pak je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Zatímco u pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobně převyšující zajištěnou pohledávku by bylo zřejmě možné ji považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by dlužník byl povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení, v druhém případě na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat zjejí celkové výše, jež je důsledkem plynutí času, nikoliv přiměřené denní sazby smluvní pokuty. Opačný

(KSPH 35 lNS 5799/2011) závěr by v takovém případě ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka tím více, čím déle by v prodlení byl a tím by byla zpochybněna zajišt'ovací funkce smluvní pokuty.

Podle § 39 ObčZ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Právní úkon se příčí dobrým mravům , jestliže se jeho obsah, , a to bez ohledu na smluvní volnost tento obsah stanovit, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, ocitne se v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu společnosti. Použití korektivu dobré mravy při výkonu práva za účelem dosahování ideje spravedlnosti však nesmí vést koslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů, nebot' záměr prosazovat spravedlnost bez ohledu na stanovená pravidla a postupy mohou vést ve svém důsledku k oslabování právní jistoty účastníků právních vztahů.

V projednávané věci žalobce poskytl dlužnici 13.5.2010 851.000,--Kč stím, že jí přímo byla poskytnuta částka ve výši 210.998,--Kč a ve zbytkem byly zaplaceny na dlužnicí určené účty pohledávky jejích věřitelů. se lhůtou splatnosti 4 měsíců, tj. 13.9.2010. K zajištění pohledávky z půjčky pak uzavřel žalovaný s dlužnicí zástavní smlouvu, jíž dlužnice ve prospěch žalovaného zastavila bytovou jednotku. O půjčce peněz uzavřené podle § 657 ObčZ (jedná se o reálný kontrakt, který vzniká faktickým půjčením peněz) byla sepsána smlouva o půjčce 13.5.2010, podle níž termín splatnosti byl sjednán 13.9.2010 a úrok 1% měsíčně, tj. 12% ročně. V notářském zápisu ztéhož dne sepsaného pod sp.zn. N 166/2010 a NZC 112/2010 notářskou Janou Elšíkovou, potvrdili účastníci uzavření smlouvy o půjčce a jednali smluvní pokutu ve výši 2.000,--Kč z půjčené částky za každý den prodlení; dlužnice vyslovila souhlas ve smyslu § 71b odst. 2 písm.f) notářského řádu kvykonatelnosti zápisu a žalovaný jako věřitel vzal toto svolení na vědomí.

Odvolací soud právní závěry soudu prvního stupně nesdílí a má za to, že smluvní pokuta ve výši 2.000,--Kč za každý den prodlení není v rozporu s dobrými mravy, nebot' představuje v poměru k půjčené částce 2,35 promile, jež nedosahuje ani sazby poplatků z prodlení stanovené vládním nařízením č. 42/1994 Sb. ve výši 2,5 promile ani výše 5 promile, kterou shledal Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozhodnutí za přiměřenou, a smluvní pokuta v nižší sazbě by ztrácela svůj preventivní charakter, přičemž okolnost, že pohledávka z půjčky byla zajištěna ještě zástavním právem není pro věc rozhodující a je zcela na vůli věřiteli, které zajištění vymožení své pohledávky použije. Námitka, že dlužnice uzavřela se žalovaným dohodu o smluvní pokutě vtísni, není v projednávané věci významná, nebot' tato skutečnost nemá za následek neplatnost dohody, avšak pouze zakládá právo dlužnice podle § 49 ObčZ od ní odstoupit, což se nestalo. Okolnosti, za nichž dohoda o smluvní pokutě byla uzavřena, spíše svědčí o tom, že dlužnice si byla vědoma svých závazků a že cílem půjčky bylo uspořádat je tak, aby měla jediného věřitele, a aby co nejvíce oddálila okamžik, kdy bude muset své závazky splatit, aniž by věděla jak, nebot' nepočítala stím, že by o bytovou jednotku, kterou zastavila ve prospěch žalovaného, chtěla přijít, jak potvrdil žalobce. Nelze přehlédnout, že smluvní pokuta byla určena sazbou, jež svou výší nikterak nevybočuje zběžně

(KSPH 35 lNS 5799/2011) používaných sazeb ve smluvních pokutách a je nižší, než-li je zákonná sazba poplatků určená výše uvedeným vládním nařízením. Námitka žalobce, že smluvní pokuta činí ročně více než 80% poskytnuté půjčky, pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty kzajišt'ované pohledávce není důvodná, nebot' pro posouzení této otázky je zásadní sazba určená ve vztahu kčasové jednotce, tj. méně než 2,5 promile denně, nebot' nebyla sjednána pevně stanovenou peněžní částkou.

Je proto namístě závěr, že dlužnice při uzavírání dohody o smluvní pokutě byla zcela orientována ve svých finančních problémech. To, že se dostala do vážných finančních problémů poté, co neplnila své smluvní povinnosti, však nejsou okolnosti, jež by měly být přičítány ktíži žalobce a být důvodem pro závěr, že dohoda o smluvní pokutě byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Pokud dlužnice neměla v úmyslu půjčku splatit, nýbrž jen oddálit řešení svých finančních potíží, jak žalobce při odvolacím jednání potvrdil, tím spíše by nebyl namístě závěr soudu prvního stupně o o nemravnosti dohody o smluvní pokutě ze strany věřitele, tj. žalovaného.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 2 a § 142 o.s.ř. při respektování skutečnosti, že v řízení úspěšný žalovaný podle § 202 odst. 2 lnsZ nemá právo na jejich náhradu proti neúspěšnému insolvenčnímu správci dlužníka v dlužnickém postavení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 20. února 2013 JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová