103 VSPH 197/2011-46
41 ICm 1036/2011 103 VSPH 197/2011-46 (KSPH 41 INS 10743/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v právní věci žalobce: Mgr. Štěpán Kratěna, sídlem v Praze 1, Politických vězňů 934/15, insolvenční správce dlužníka: A-Lhota, spol. s r.o., IČO 27373738, se sídlem v Dolních Břežanech, Ke Kapličce 469, proti žalovanému: DH CREDIT LTD., reg. č. 463763, se sídlem 4th Floor, Lawford House, Albert Place, London, N31RL, Spojené království Velké Britanie a Severního Irska, zast. Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.září 2011, č.j. 41 ICm 1036/2011-24,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.září 2011, č.j. 41 ICm 1036/2011-24, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce v postavení insolvenčního správce dlužníka se domáhá proti žalovanému v postavení insolvenčního věřitele určení, že nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 22.155.821,92 Kč sestávající z jistiny ve výši 12 mil. Kč a příslušenství 10.155.821,92 Kč (sporná pohledávka) přihlášenou do insolvenčního řízení z právního důvodu smlouvy o úvěru uzavřeného 13.3.2007 (úvěrová smlouva) mezi žalovaným a společností Bytové domy Lhota, spol. s r.o. (dále BD Lhota nebo osobní dlužník) jako vykonatelnou na základě notářského zápisu sp.zn. N 393/2007 a NZ 353/2007 z téhož dne, v níž byla uzavřena dohoda o splnění pohledávky se svolením vykonatelnosti mezi žalovaným a BD Lhota a s právem na uspokojení ze zajištění majetkem dlužníka na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem (také zástavní dlužník) a žalovaným uzavřené 13.3.2007 (zástavní smlouva) , na jejímž základě zástavní dlužník zastavil ve prospěch žalovaného budovu č.p. 454 postavenou na pozemku parc.č. 550 , budovu č.p. 490 postavenou na pozemku parc.č. 657 a pozemky parc.č. 550 a 657, zapsané pro kat. území Dolní Břežany, obec Dolní Břežany u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ (nemovitosti). Uvedl, že přihlášenou pohledávku popřel z toho důvodu, že dlužníkem (KSPH 41 INS 10743/2010) nevznikla, neboť úvěrová smlouva byla uzavřena mezi BD Lhota a žalovaným a smluvní vztah zástavního dlužníka se žalovaným se omezil pouze na zástavní smlouvu, již shledává neplatnou. Vysvětlil, že zástavní smlouva byla uzavřena k zajištění pohledávky žalovaného z úvěrové smlouvy uzavřené s osobním dlužníkem, tj. BD Lhotou a že ke dni jejího uzavření byl jediným jednatelem a společníkem zástavního dlužníka Gavriil anonymizovano , anonymizovano , který byl zároveň jednatelem a společníkem dlužníka osobního. Jak osobní dlužník, tak zástavní dlužník jsou společnostmi s ručením omezeným a v souladu s ustanovením § 135 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb. (ObchZ) je třeba zástavní smlouvu posuzovat podle § 196a ObchZ. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 29 Cdo 4822/2008 a dovodil, že vztah Gavriila anonymizovano a osobního dlužníka je vztahem osob blízkých a že zástavní dlužník mohl poskytnout zajištění závazku dlužníka osobního jen za podmínek citovaného ustanovení. Uzavření zástavní smlouvy nepředcházel souhlas valné hromady zástavního dlužníka a poněvadž osobní dlužník zástavnímu dlužníkovi neposkytl žádné peněžité či nepeněžité protiplnění, dospěl k závěru, že k jejímu uzavření nedošlo za podmínek obvyklých v obchodním styku a že zástavní smlouva je absolutně neplatná.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že sporná pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, jež je zajištěna majetkem zástavního dlužníka. Namítl, že nikdy neoznačil zástavního dlužníka za dlužníka z úvěrové smlouvy, a potvrdil, že zástavní dlužník je odlišný od dlužníka osobního a že on má postavení zástavního věřitele, přičemž odkázal na ustanovení § 166 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (InsZ), podle něhož mu svědčí pohledávka za zástavním dlužníkem, jež může být uspokojena jen z majetku, který zástavní dlužník k zajištění poskytl. Namítl, že žalobce spornou pohledávku popřel nedostatečně, neboť tak učinil neurčitě bez uvedení skutkových okolností, pro něž pohledávku popřel, a právního důvodu jeho postupu. Dovozoval proto, že fakticky k popření sporné pohledávky nedošlo a je třeba na ni hledět jako na pohledávku zjištěnou. K namítané neplatnosti zástavní smlouvy uvedl, že zástavní smlouva byla uzavřena mezi ním a zástavním dlužníkem a že není namístě úvaha o tom, že by jejím předmětem bylo plnění ve prospěch jiné, tj. spřízněné osoby, a proto vyloučil, že by na ní dopadal režim ustanovením § 196a ObchZ. Přesto poznamenal, že uzavření zástavní smlouvy předcházel souhlas valné hromady zástavního dlužníka ve smyslu § 132 ObchZ, který byl dán 12.3.2007. Odmítl žalobcův závěr, že zástavní smlouva byla uzavřena mimo rámec obvyklého obchodního styku, neboť obvyklosti obchodu se nevymyká, že osoby spřízněné sobě poskytují zajištění bezplatně. Nadto upozornil, že úvěrová a zástavní smlouva byly uzavřeny v rámci širšího podnikatelského záměru osobního a zástavního dlužníka, z něhož měly mít prospěch oba. Uzavřel, že zástavní smlouva odpovídala vůli obou stran s tím, že neexistuje žádný důvod, jež by zpochybňoval její platnost. Důvody neplatnosti smlouvy uplatňované žalobcem až v průběhu tohoto sporu označil za jsoucí zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť neměl možnost při uzavírání zástavní smlouvy se zástavním dlužníkem zkontrolovat, zda-li se mu od osobního dlužníka dostane za to odpovídající protiplnění.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Vyšel ze zjištění, podle něhož 13.3.2007 byla uzavřena mezi osobním dlužníkem

2 (KSPH 41 INS 10743/2010) a žalovaným úvěrové smlouva, na jejímž základě žalovaný osobnímu dlužníkovi poskytl úvěr ve výši 10 mil. Kč a že úvěr byl vyčerpán 16.3.2007, kdy tato částka byla připsána na účet osobního dlužníka. Pohledávky z úvěrové smlouvy byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a zástavním dlužníkem s věcněprávními účinky k 14.3.2007, že je zastavil zástavní dlužník ve prospěch osobního dlužníka jako jejich vlastník. Vzal za prokázané, že jediným jednatelem a společníkem zástavního dlužníka byl v době od 26.8.2005 do 26.7.2010 Gavriil anonymizovano , bytem ve Lhotě, V Jezerách 105, jenž byl zároveň jedním ze společníků osobního dlužníka v období od 11.2.2006 do 3.5.2007 a od 1.12.2006 dosud je také jeho jednatelem, z toho do 3.5.2007 společně s JUDr. Olegem Orlovem. Zjistil, že 12.3.2007 Gavriil anonymizovano jako jediný společník zástavního dlužníka při výkonu působnosti valné hromady podle § 132 ObchZ vyslovil souhlas s výše uvedeným zajištění závazků osobního dlužníka. Zjistil dále, že žalobce popřel spornou pohledávku co do pravosti s odůvodněním, podle něhož zástavní dlužník není zavázán z úvěrové smlouvy, již neuzavřel, a že zástavní smlouva je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 196a ObchZ. Poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas, učinil na základě svých skutkových zjištění cituje ustanovení § 196a ObchZ a § 39 ObchZ následující právní závěry. Uvedl, že na zástavní smlouvu třeba aplikovat ustanovení § 196a ObchZ, že ta však byla uzavřena po předchozím souhlasu valné hromady zástavního dlužníka z 12.3.2007. Nadto neshledal, že by zástavní smlouva byla uzavřena nikoliv za podmínek obvyklých v obchodním styku, neboť pojem obvyklý obchodní styk není v zákoně definován, a že je třeba vždy přihlížet při jeho výkladu ke konkrétním okolnostem obchodu. Nezpochybnil, že zástavní dlužník zastavil nemovitosti ve prospěch osobního dlužníka k zajištění jeho závazků bez protiplnění, avšak konstatoval, že se jedná o běžnou praxi a nic na podmínkách uzavření zástavního smlouvy neobvyklého neshledal. Doplnil, že ke sjednání zástavní smlouvy došlo ještě v době, kdy zástavní dlužník nebyl v úpadkové situaci a že žalovanému nebrání nic, aby závazek z úvěrové smlouvy vymáhal přímo na osobním dlužníkovi, který není ani v likvidaci ani v insolvenčním řízení. Důkaz výslechem Gavriila anonymizovano odmítl, neboť ho shledal nadbytečným vzhledem ke zjištěním učiněným z listinných důkazů. Uzavřel, proto, že žalovaný má pohledávku za dlužníkem z titulu zajištění, a proto žalobu jak výše uvedeno zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 201 (správně § 202) odst. 1 InsZ.

Tento rozsudek napadl žalobce v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví, přičemž zopakoval svou dosavadní právní argumentaci k neplatnosti zástavní smlouvy, jež byla uzavřena zástavním dlužníkem bez odpovídajícího protiplnění ze strany osobního dlužníka, a soudu prvního stupně vytkl nesprávnost výkladu pojmu obvyklost v obchodním styku .

Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek z důvodu jeho věcné správnosti potvrdil, přičemž zopakoval svou dosavadní argumentaci.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro potvrzení nebo změnu napadeného rozsudku.

Podle § 195 InsZ o popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí než je pořadí uvedené v přihlášce

3 (KSPH 41 INS 10743/2010) pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena.

Podle § 196 InsZ popření výše pohledávky nemá vliv na její pořadí. Popření pořadí pohledávky nemá vliv na pravost nebo výši pohledávky (odst. 1). Popření práv na uspokojení pohledávky ze zajištění má však u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky.

Podle § 199 InsZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil (odst. 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Vzhledem k tomu, že zajištěný věřitel má právo uspokojit svou zajištěnou pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení jen ze zpeněžení konkrétní zástavy, je třeba v petitu žaloby vedle řádně identifikovaných zajištěných pohledávek uvést řádně identifikovaný majetek sepsaný do majetkové podstaty, z jehož zpeněžení má být zajištěná pohledávka přihlášeného věřitele uspokojena. V tomto ohledu se nadále uplatní závěry Nejvyššího soudu formulované v jeho rozsudku z 31.8.2005 pod sp.zn. 29 Odo 390/2003, jenž byl publikován ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek pod číslem 75/2006 k žalobě na oddělené uspokojení podle zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ZKV), jež však dopadají i na poměry InsZ.

V projednávané věci žalobce formuloval petit žaloby nedostatečně, neboť v něm uvedl konkrétní zajištěnou pohledávku, avšak již neuvedl majetek dlužníka, z jehož zpeněžení by měla být tato pohledávka žalovaného uspokojena. Takto pojatý žalobní návrh není projednatelný a namístě byl postup podle § 43 o.s.ř., v jehož rámci měl soud prvního stupně vést žalobce k tomu, aby specifikoval právo žalovaného na uspokojení zajištěných pohledávek ze zpeněžení konkrétního dlužníkova majetku, jež při přezkumu pohledávek popřel.Napadený rozsudek, v němž není identifikován majetek, jenž podle žalobce nezajišťuje pohledávky žalovaného je pro další insolvenční řízení bezcenný. Ani za účinnosti InsZ pak není důvod formulovat petit žaloby odlišně, než podle soudní praxe za účinnosti ZKV, např. určuje se, že žalovaný nemá právo na oddělené uspokojení svých vykonatelných pohledávek v insolvenčním řízení ze zajištění, označeného v žalobě.

Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě na určení, jež není projednatelná a rozhodnutí o ní nemůže mít pro insolvenční řízení význam; řízení před soudem prvního stupně nemělo proběhnout pro nedostatek procesních podmínek (projednatelná žaloba) a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 219a odst. 1 písm.a) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm.a) o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud nejdříve odstraní vady žaloby postupem podle § 43 o.s.ř. a v případě jejího řádného doplnění znovu věc projedná, neopomene přitom, že předpokladem uspokojení

4 (KSPH 41 INS 10743/2010) věřitele ze zajištění, je zjištění, že předmět zajištění byl sepsán do soupisu majetkové podstaty.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 15.listopadu 2012

JUDr. Michal K u b í n předseda senátu, v.r.

Za správnost vyhotovení: Kůtová0

5