103 VSPH 18/2012-45
38 ICm 655/2011 103 VSPH 18/2012-45 (KSPH 38 INS 8514/2009)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeněm z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. lvany Mlejnkově v právní věci žalobkyně: lvana Cintlová, bytem v Červeněmu Újezdu, Na Drahách 192, zast. Mgr. Markem Ječmenem, advokátem se sídlem vPraze 1, Růžová 1, proti žalovaněmu: Mgr. Štěpán Kratěna, advokát se sídlem vPraze 1, Politických vězňů 934/15, insolvenční správce dlužníka: DOUŠA trans, spol. s r.o. se sídlem v Bratronicích 273, IČO 27873722, o vyloučení věci ze soupisu majetkově podstaty, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 38 lCm 655/2011-25 ze dne 22.září 2011 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 38 ICm 655/2011-25 ze dne 22.září 2011 se potvrzuje.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodněnh

Žalobkyně se domáhala žalobou proti žalovaněmu vyloučení pohledávky ve výši 290.000,--Kč ze soupisu majetkově podstaty s odůvodněním, podle něhož žalovaný ji pojal nesprávně do soupisu majetkově podstaty 11.2.2011 z toho důvodu, že potě, co bylo zahájeno insolvenční řízení (zahájeno 30.11.2009), přibližně 22.6.2010 byla vjejí prospěch vyplacena uvedená částka. Namítala, že ji žalovaný nikdy nekontaktoval ohledně zjištění pravosti vzniklě pohledávky, a zdůraznila, že nikdy nebyla dlužnicí dlužníka, nýbrž jeho věřitelkou ze smlouvy o půjčce. Konstatovala, že v době vyplacení uvedeně částky nebyl dlužník vinsolvenčním řízení, nebot' 12.5.2010 byl insolvenční návrh zamítnut, a teprve 27.8.2010 bylo rozhodnuto o odvolání proti tomuto rozhodnutí tak, že zamítavě rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno. Vysvětlila, že dlužník jí vrátil částku představující vrácení poskytnutě půjčky zčástky, jež dlužník jako oprávněný vymohl vexekučním řízení proti třetí osobě vedeněm pod sp.zn. 085 EX 2201/2009 exekutorem JUDr. Milanem Michálkem.

(KSPH 38 INS 8514/2009)

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle něhož se dlužník po celou dobu roku 2010 nacházel v úpadkové situaci, jež vyústila v rozhodnutí o úpadku v insolvenčním řízení zahájeném 30.11.2009. Uvedl, že na základě rozhodnutí usnesení č.j. 59 Nc 5843/2009-16 Okresního soudu v Kladně ve věci vymáhání pohledávky ve výši 1.241.988,72 Kč byla vedena exekuce pod sp.zn. 085 EX 220 1/2009 exekutorem JUDr. Milanem Michálekem proti povinnému, tj. společnosti KOMPEK, kombinát pekařské a cukrářské výroby, spol. s r.o. (společnosti KOMPEK) ve prospěch dlužníka jako oprávněného. Namítl, že jednatelka dlužníka Marcela Doušová se dostavila se žalobkyní, svou matkou, 21.5.2010 ke zmíněnému exekutorovi a požádaly ho, aby z vymožené částky ve prospěch dlužníka byla část ve výši 290.000,--Kč poukázána na účet u České spořitelny, jejímž majitelem byla žalobkyně, což se také stalo. Konstatoval, že pokyn exekutorovi dal dlužník v rozporu s ustanovením § 111 odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (lnsZ), který je ze zákona neúčinný. Uzavřel, že tak má za žalobkyní pohledávku ve výši 290.000,--Kč, jež představuje vrácení plnění z neúčinného právního úkonu dlužníka.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (bod l. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod ll. výroku). Vyšel ze zjištění, podle něhož insolvenční řízení s dlužníkem bylo zahájeno 30.11.2009, že 12.5.2010 bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, k odvolání insolvenčního navrhovatele bylo toto rozhodnutí 27.8.2011 zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně kdalšímu řízení, vněmž byl zjištěn dlužníkův úpadek, žalovaný byl ustanoven insolvenčním správcem a na dlužníkův majetek byl prohlášen konkurs. Zjistil, že 11.2.2011 sepsal žalovaný pod položkou č. 4 do seznamu majetkové podstaty pohledávku za žalobkyní ve výši 290.000,--Kč s tím, že se jedná i o plnění, jež žalobkyně inkasovala v průběhu insolvenčního řízení. Vzal za prokázané, že 31.8.2009 žalobkyně půjčila dlužníkovi 290.000,--Kč s termínem splatnosti do 31.12.2009, že podle záznamu Exekutorského úřadu Prahy 9 pod č.j. 085 EX 22012009-106 21.5.2010 exekutor hovořil s oprávněnou jednatelkou společnosti dlužníka a žalobkyní, jež se dostavily se žádosti, aby zvymožené částky ve prospěch dlužníka byla částka 290.000,--Kč poukázána žalobkyni a částku 700.000,--Kč dalšímu přítomnému Petru Peichnerovi. Poté, co zjistil, že částka 290.000,--Kč byla poukázána na účet, jehož majitelkou byla žalobkyně, cituje ustanovení § 225 a § 111 lnsZ učinil následující právní závěry. Předně posoudil žalobu podle jejího obsahu jako žalobu vylučovací, o níž se rozhoduje v incidenčním řízení podle § 159 odst. 1 písm.b) lnsZ, že žaloba byla podána včas 10.3.2011 ještě předtím, než-li byla vyrozuměna o zápisu pohledávky do soupisu majetkové podstaty. Uzavřel, že k právnímu úkonu dlužníka došlo v rozporu s ustanovením § 111 odst. 3 lnsZ v době, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení sdlužníkem a trvaly účinky zahájení insolvenčního řízení podle citovaného ustanovení, a to od 30.11.2009. Za situace, kdy jednatelka dlužníka dala 21.5.2010 pokyn exekutorovi, aby vymožené plnění na povinné společnosti KOMPEK bylo vrozsahu 290.000,--Kč poukázáno ve prospěch žalobkyně, jedná se o úkon, ke kterému právo neměla zdůvodů citovaného ustanovení, jež ji omezovalo v nakládání s majetkovou podstatou dlužníka. Okolnost, že 12.5.2010 soud prvního stupně insolvenční návrh zamítl, zhodnotil jako pro věc bez významu, nebot' toto rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci a bylo zrušeno vodvolacím řízení Vrchním soudem v Praze. Shrnul, že spornou pohledávku sepsal žalovaný do soupisu majetkové podstaty právem, a proto žalobu zamítl. K námitce, že pochybil především exekutor, že splnil pokyn dlužníka, odmítl, nebot' vtomto řízení by nemohl být pasivně legitimován.

(KSPH 38 INS 8514/2009)

Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. s respektováním toho, že v řízení zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Tento rozsudek napadla žalobkyně vzákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví. Namítala především, že ke vrácení částky 290.000,--Kč dlužníkem došlo vdobě, kdy již zanikly účinky zahájení insolvenčního řízení, nebot' nastala účinnost rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž zamítl insolvenční návrh, a zároveň nerozhodl o tom, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení zaniknou až právní moci rozhodnutí. Nadto namítla, že finanční prostředky obdržela od exekutora na základě jeho právního úkonu a nikoliv dlužníka samotného, jehož pokyny exekutora nezavazovaly, takže aplikace ustanovení § 111 lnsZ tu nepřicházela vůbec vúvahu. Doplnila, že zápis sporné pohledávky do soupisu majetkové podstaty znamená, že její původní pohledávka z půjčky se změnila vjejí závazek, přičemž k přihlášení pohledávky z půjčkyjí uplynula lhůta kjejímu uplatnění.

Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti. Vyslovil názor, že zánik účinku podání insolvenčního návrhu uváděný v ustanovení § 146 odst. 1 lnsZ se týká jen těch, jež jsou uvedeny v ustanovení § 109 lnsZ, nikoliv těch, jež upravuje ustanovení § 111 lnsZ. Odmítl argumentaci žalobkyně, podle níž vyplacení částky 290.000,--Kč žalobkyně bylo právním úkonem exekutora, nebot' ten jednal jen na pokyn dlužníka.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., přihlédl přitom komezením, která jsou uvedena v ustanovení § 205a odst. 1 a 211a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 206 odst. 2 písm.h) lnsZ majetkovou podstatu tvoří mimo jiné dlužníkovy peněžité a nepeněžité pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou splatné.

Podle § 225 lnsZ osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odst. 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odst. 2).

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp.zn. 29 Cdo 342/2000 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod číslem 67/2002, jež lze aplikovat i na poměry insolvenčního řízení, formuloval závěr, že osoba, která se domáhá vyloučení věci (pohledávky) ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty svědčí jí. K aktivní legitimaci k vylučovací žalobě se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozhodnutí pod sp.zn. 29 Odo 951/2006, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož věcná legitimace svědčí jen věřiteli do soupisu majetkové

(KSPH 38 INS 8514/2009) podstaty zahrnuté pohledávky, nikoliv tomu, kdo je z ní zavázán, nebot' případnou obranu může taková osoba uplatnit ve sporu o její zaplacení.

V projednávané věci není pochyb o tom, že předmětem sporu je vyloučení sporné pohledávky ze soupisu majetkové podstaty, namístě je i závěr soudu prvního stupně o včasném podání žaloby. Odvolací soud však nesdílí jeho nevyřčený závěr o tom, že žalobkyni svědčí věcná legitimace k podání žaloby a v důsledku toho i závěr o tom, že žalovaný právem sepsal spornou pohledávku do soupisu majetkové podstaty, má za to, že žalobkyni věcná legitimace k podání vylučovací žaloby nesvědčí.

Protože nebyl naplněn základní předpoklad úspěšnosti vylučovací žaloby, tj. že žalobkyni svědčí právo vylučující sepis pohledávky do soupisu majetkové podstaty dlužníka, nebot' není její věřitelkou, nýbrž dlužnicí, nebylo namístě se zabývat žalobou věcně, tj. otázkami souvisejícími, zda se jednalo právní úkon dlužníka a zda tento právní úkon je či není účinný ve smyslu § 111 odst. 3 lnsZ, nýbrž bez dalšího žalobu zamítnout.

Nad rámec uvedeného považuje odvolací soud za vhodné uvést, že podle § 109 odst. 2 lnsZ s podáním insolvenčního návrhu jsou spojeny nejen účinky podle § 109 odst. 1 lnsZ, ale i další stanovené zákonem, tj. tedy i ty, jež jsou upraveny v ustanovení § 111 lnsZ a že zákonná neúčinnost dlužníkova právního úkonu, učiněného poté, co nabylo ve smyslu § 89 lnsZ účinnosti rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu by nepřicházela v úvahu jen byl-li by zánik účinky podání insolvenčního návrhu v tomto rozhodnutí vázán až na jeho právní moc.

Na základě výše uvedených závěrů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. potvrdil, nebot' obstál přes odlišný právní názor odvolacího soudu, včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. při respektování skutečnosti, že v odvolacím řízení zcela úspěšný žalovaný se jejich náhrady výslovně vzdal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 30.ledna 2013 JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Kůtová