103 VSPH 178/2013-58
42 ICm 197/2012 103 VSPH 178/2013-58 (KSHK 42|N817681l2011)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl vsenátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce vprávní věci žalobce: JUDr. lng. Tomáš Matoušek se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, insolvenční správce dlužníků Miroslava Valkouna a Pavlíny Valkounové, oba bytem Jaroměř, Rudé armády 470, zast. JUDr. Milanem Novákem, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalovanému: AB 4 B.V. (dříve PPF B2 B.V.) soukromá společnost s ručením omezeným, reg. číslo 34186049, se sídlem Stawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, zast. Mgr. lng. Jaromírem Škárou, advokátem se sídlem Brno-Žabovřesky, Blatného 1885/36, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2013, č.j. 42 lCm 197/2012-26, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 42 ICm 197/2012-26 ze dne 11. ledna 2013, se v bodech |. a |||. výroku potvrzuje; v bodu ||. výroku se mění ve výši náhrady nákladů tak, že činí 9.922,-Kč.

||. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího

řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku 4.114,-Kč k rukám JUDr. Milana Nováka, advokáta se sídlem v Hradci Králové.

Odůvodněnh

Žalobce se žalobou proti žalovanému domáhal určení, že jím učiněné popření pohledávky žalovaného ve výši 33.058,-Kč (dále jen sporná pohledávka) při

(KSHK 42|NS17681/2011) přezkumném jednání konaném dne 19.12.2011 ve věci dlužníků Miroslava Valkouna a Pavlíny Valkounové, je po právu. Uvedl, že zcelkově žalovaným přihlášené pohledávky 74.975,98 Kč popřel její část tvořící spornou pohledávku, jež sestává z nákladů rozhodčího řízení ve výši 22.733,-Kč a rozhodčím nálezem přiznaných úroků z prodlení ve výši 10.325,-Kč, a to z důvodů neplatné rozhodčí doložky. Jedná se o nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 3809337381 ze dne 29.9.2008 (dále též Smlouva) uzavřené mezi původním věřitelem Home Credit, a.s. a dlužníkem, vníž byla vhlavě 14. § 16 úvěrových podmínek sjednána rozhodčí doložka. Tu považuje s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 za neplatnou, nebot' neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, ani konkrétní způsob určení, pouze uvádí, že bude určen JUDr. Radimem Kuchtou (dále též Rozhodce) ze Seznamu rozhodců vedeným Rozhodcem a že odkazuje na Rozhodčí pravidla a Poplatková pravidla publikovaná na www.iudicium.cz, které není stálým rozhodčím soudem. Uzavřel, že Rozhodcem vydaný rozhodčí nález ze dne 12.4.2011 (dále jen Nález) je neplatný, resp. nicotný a není jím nijak vázán ve smyslu § 199 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), proto vedle přiznaných nákladů rozhodčího řízení popřel i Nálezem přiznané úroky z prodlení ve výši 0,08 % denně z dlužné částky pro rozpor s § 262 odst. 4 obch. zák. a § 517 odst. 2 obč. zák., resp. provedl jejich přepočet podle uvedených ustanovení a část uznal, ve zbytku je popřel.



Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, nebot' považuje sjednanou rozhodčí doložku za platnou, nejedná se o právní úkon, který je vrozporu se zákonem, ani jej neobchází, právní následky a platnost smlouvy tedy nejsou nijak dotčeny a stanovený rozhodce byl plně oprávněn rozhodnout. Uzavřel, že účelem a smyslem incidenčního řízení není a nemůže být přezkoumání pravomocně přiznaných pohledávek, a to za situace, kdy se dlužníci v rozhodčím řízení nijak nebránili adůvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Závěrem odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze č.j. 101 VSPH 171/2012-51 ze dne 13.9.2012, jenž posuzoval obdobnou rozhodčí doložku, jako v projednávané věci a dovodil, že Rozhodce byl pravomocný k vydání rozhodčího nálezu.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalovaný nemá za dlužníky pohledávku ve výši 33.058,-Kč přiznanou mu Nálezem Rozhodce (bod l. výroku), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 12.826,-Kč (bod ll. výroku) a zavázal žalovaného knáhradě soudního poplatku ve výši 5.000,-Kč na účet soudu prvního stupně (bod lll. výroku). Vyšel ze zjištění, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení mimo jiné i náklady nalézacího řízení přiznané pravomocným Nálezem Rozhodce ve výši 22.733,-Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 14.089,89 Kč dle Smlouvy. Ze Smlouvy uzavřené mezi žalovaným (původním věřitelem) a dlužníkem M.Valkounem zjistil, že se účastníci mimo jiné dohodli v hlavě 14, čl. 16, že řešení majetkových sporů vzniklých ze Smlouvy budou rozhodovány jediným rozhodcem stím, že jediný rozhodce bude určen JUDr. Radimem Kuchtou, IČ: 66203813, advokátem, se sídlem Brno, Příkop 6, a to ze Seznamu rozhodců, vedeného JUDr. Radimem Kuchtou a stím, že JUDr. Radim Kuchta je vSeznamu rozhodců též uveden a je oprávněn rozhodcem určit sám sebe. Pro rozhodčí řízení vedené jediným rozhodcem budou závazná Rozhodčí pravidla a Poplatková pravidla, obě platná ke dni zahájení

(KSHK 42|NS17681/2011) rozhodčího řízení, jež jsou, stejně jako Seznam rozhodců, publikovány na internetové stránce www.iudicium.cz a současně jsou uloženy k nahlédnutí vsídle advokáta JUDr. Radima Kuchty. Rozhodčí řízení má být neveřejné, zpravidla písemné stím, že nevyjádří-li se žalovaný do sedmi kalendářních dnů ode dne, kdy mu byla doručena žaloba, jsou skutečnosti vyjádřené vžalobě považovány za nesporné. Z Nálezu vydaného Rozhodcem pak dále zjistil, že žalovanému byly přiznány nároky ze Smlouvy a právo na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 22.733,-Kč, které žalobce při přezkumném jednání popřel včetně části úroku z prodlení ve výši 10.325,-Kč z uplatněné výše 14.089,89 Kč.



Soud ocitoval závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.3.2012, č.j. VSOL 28/2011-88 (KSOS 10 lNS 4731/2010), jenž posuzoval shodně koncipovanou rozhodčí doložku, jež je uvedena ve Smlouvě, a z něhož se podává, že vrozporu se závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřené ve shora citovaném rozhodnutí (sp.zn. 31 Cdo 1945/2011 ze dne 11.5.2011), nebyla rozhodčí doložka sjednána tím způsobem, že obsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. výběr rozhodce byl ponechán na vůli JUDr. Radima Kuchty, který za rozhodce mohl určit sám sebe, případně žalující strany stím, že bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného JUDr. Kuchtou, který ovšem není stálým rozhodčím soudem ve smyslu zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení. Takový seznam rozhodců však může být v okamžiku řešení sporu naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky, což samozřejmě transparentní výběr rozhodce neumožňuje, přičemž JUDr. Kuchta není oprávněn vydávat statuty a řády obdobně jako stálé rozhodčí soudy, jež by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení apod. Soud uzavřel, že se s tímto právním závěrem ztotožňuje, a proto shledal důvodným popření pohledávky týkající se nákladů rozhodčího řízení. Doplnil, že jsou mu známy shora žalovaným prezentované závěry Vrchního soudu v Praze, avšak ten posuzoval pouze otázku určení rozhodce a nikoliv již legálnost procesu, kterým se rozhodčí řízení řídí. Vpřípadě popření části přihlášených smluvních úroků z prodlení vyšel mimo jiné zjudikatury Nejvyššího soudu ČR (z rozhodnutí sp.zn. 33 Odo 1117/2003 ze 17.3.2005), podle níž platí, že má-li smlouva o úvěru charakter spotřebitelského úvěru, lze přes to, že se jedná o závazkový právní vztah upravený obchodním zákoníkem (§ 497), sjednat úrok z prodlení pouze ve výši stanovené občanskoprávními předpisy, a proto i v této části žalobě vyhověl.

Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů za právní zastupování advokátem, a žalovaného zavázal podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích k náhradě soudního poplatku.

Proti tomuto rozsudku se žalovaný včas odvolal a navrhl, aby ho odvolací soud změnil a žalobě vyhověl. Zopakoval v průběhu řízení prezentovanou argumentaci a zdůraznil, že dlužník nevznesl námitky podjatosti rozhodce, že mohl nechat rozhodčí nález přezkoumat jiným rozhodcem a mohl podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu, avšak tyto procesní prostředky ke své obraně v rámci rozhodčího řízení nevyužil. Sodkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 Co 1873/2010 (zřejmě 23 Cdo) ze dne 26.9.2011 dovodil, že se strana (dlužník), která neučinila v rozhodčím řízení žádný úkon, byla zcela pasivní a nevznesla námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy před vydáním rozhodčího nálezu, ač tak učinit mohla,

(KSHK 42|NS17681/2011) nemůže následně této neplatnosti rozhodčí smlouvy účinně dovolávat. Pokračoval, že není namístě závěr, jímž soud prvního stupně odmítl závěry vyslovené ve shora citovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, že se tento soud zabýval pouze otázkou určení rozhodce, nikoliv legálností procesu, kterým se rozhodčí řízení řídí. Uzavřel, že vprávní úpravě insolvenčního řízení se nikde neuvádí, že by snad insolvenční soud měl ex offo posuzovat platnost doložky, či legálnost procesu, rozhodčí řízení proběhlo v souladu s ustanoveními rozhodčího zákona a spor nerozhodoval rozhodce, který by do jeho pravomoci nepatřil a ani na příslušný případ neaplikoval normy, které by spotřebitele poškozovali.

Žalobce navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Zopakoval argumentaci prezentovanou vřízení před soudem prvního stupně a zdůraznil, že k uvedené problematice se vyjádřil Ústavní soud ČR v nálezu sp.zn. ll. ÚS 2164/10 z 1.11.2012, v němž jasně proklamoval nutnost nahlížení na problematiku rozhodčích doložek primárně z pohledu práva na ochranu spotřebitele dle § 52 a násl. obč. zák., jejichž cílem je ochrana slabší smluvní strany-spotřebitele. Uzavřel, že rozhodčí doložka by neobstála z pohledu tohoto nálezu, pokud by mělo být rozhodčí řízení vedeno dle Rozhodčích pravidel uveřejněných na www.iudicium.cz pouze jako jednoinstanční (bez možnosti přezkumu), písemné (pouze fakultativní ústní projednání) a případně vsídle rozhodce (ztížení dostupnosti pro spotřebitele). Doplnil, že k problematice uvedené rozhodčí doložky zaujal právní názor Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 174/2014 ze dne 18.3.2014 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2014).



Odvolací soud v mezích podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení a došel k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Nejvyšší soud sjednotil soudní praxi v otázce posuzování platnosti rozhodčích smluv (rozhodčích doložek) především publikací rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp.zn. 12 Cmo 496/2008, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 45/2010). Vcitovaném rozhodnutí je vysloven závěr, že rozhodčí smlouva, jestliže neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. Na uvedené závěry pak navázal svou judikaturou i Nejvyšší soud ČR, jenž vrozhodnutí sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 121/2011) vyslovil závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.

Dále Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení č. 53/2014 posuzoval rozhodčí doložku shodného znění, jako v projednávané věci týkající se Rozhodce, a dovodil, že se účastníci (smlouvy) nedohodli na tom, že jejich případný spor bude řešen rozhodcem ad hoc (v rozhodčí doložce není uvedeno, že spor rozhodne v ní

(KSHK 42|NS17681/2011) výslovně určený konkrétní rozhodce), a způsob určení rozhodce v ní není sjednán zákonu odpovídajícím způsobem. Uvedené nedostatky způsobují absolutní neplatnost předmětné rozhodčí doložky jako celku podle § 39 obč. zák. a rozhodce JUDr. Radim Kuchta určený na základě této absolutně neplatné rozhodčí doložky proto neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc.

Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, na jehož základě přijal právní závěry s nimiž se ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje. Je mimo pochybnost, že rozhodce byl ve sporu mezi účastníky ustaven na základě rozhodčí doložky, která byla ve smyslu citovaných rozhodnutí sjednána neplatně. Ktakovému závěru je samozřejmě oprávněn (povinen) též insolvenční soud, který zkoumá vykonatelnost přihlášené pohledávky v rámci incidenčního sporu. Insolvenční soud ze zjištění, že rozhodčí doložka je neplatná, nemůže v incidenčním sporu o určení pravosti přihlášené pohledávky vyvodit jiný závěr, než je ten, že pohledávka je nevykonatelnou. Je tomu tak proto, že rozhodčí nález, který vydal rozhodce, jenž svou pravomoc založil na neplatné rozhodčí smlouvě (rozhodčí doložce) není veřejnou listinou způsobilou doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost přihlášené pohledávky. Rozhodnutí totiž vydal někdo, kdo k tomu nebyl vybaven odpovídající pravomocí; chybí tu základní podmínka nutná ktomu, aby listina vydaná někým jiným, než orgánem státní moci měla charakter listiny veřejné. Tzv. rozhodčí nález, jímž věřitel doložil svou pohledávku tedy není ničím jiným, než soukromou listinou, jež ve sledovaných souvislostech je zcela bez právního významu. Je tedy namístě závěr, že Rozhodcem přiznané náklady řízení Nálezem žádný nárok žalovaného na jejich zaplacení nezakládá a nezakládá ani nárok na zaplacení přiznaného příslušenství ve formě smluveného úroku z prodlení.

Odvolací soud proto v napadených výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný, včetně výroku o náhradě nákladů a úhradě soudního poplatku.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp.zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30.4.2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., je třeba podrobit revizi rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, byt' o nich soud rozhodl v souladu v době rozhodnutí účinnou právní úpravou zrušené vyhlášky. Při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je tedy namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. (srov. shodně též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2013, sp.zn. 31 Cdo 3043/2010).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Náhradu nákladů úspěšného žalobce vřízení před soudem prvního stupně tedy podle § 220 o.s.ř. změnil v části odměny advokáta za zastupování, jež činí 8.200,-Kč za dva úkony právní služby po 2.100,-Kč z tarifní hodnoty 25.000,-Kč [§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod a § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb

(KSHK 42|NS17681/2011)

(advokátní tarif-AT), ve znění účinném do 31.12.2012] a jeden úkon po 3.100,-Kč podle advokátního tarifu vjeho znění od 1.1.2013 a tarifní hodnota za jeden úkon právní služby byla stanovena podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. c) z tarifní hodnoty 50.000,-Kč, a dále paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 900,-Kč za tři úkony po 300,-Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tj. 900,-Kč, s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 1.722,-Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) pak činí celkem 9.922,-Kč.

Náhrada nákladů odvolacího řízení byla stanovena podle shodných ustanovení, jako v řízení před soudem prvního stupně stím, že výše sazby odměny byla stanovena podle advokátního tarifu vjeho znění od 1.1.2013 a tarifní hodnota za jeden úkon právní služby byla stanovena ve výši 3.100,-Kč, přičemž právní zástupce žalobce učinil v odvolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání), a náhrada hotových režijních výdajů v paušální částce 300,-Kč za úkon, což dohromady činí 3.400,-Kč a s připočtením 21 % DPH ve výši 714,-Kč, tj. celkem 4.114,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 9. července 2014

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dančová Dominika