103 VSPH 177/2013-74
77 ICm 1130/2010 103 VSPH 177/2013-74 (KSUL 77 INS 5323/2010)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl vsenátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce v právní věci žalobce: SMART Capital, a.s., se sídlem Olomouc, Hněvotínská 241/52, IČO: 26865297, proti žalovaným: 1) GRM lnsolvence, v.o.s., se sídlem Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, insolvenční správkyně dlužníka Tomáše anonymizovano , bytem Lovosice, Krátká 987/18, zast. Mgr. Janem Faltejskem, advokátem, se sídlem Ústí nad Labem, Mírové nám. 101/25, 2) Tomáš anonymizovano , anonymizovano , bytem Lovosice, Krátká 987/18, ourčení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu vÚstí nad Labem ze dne 26. října 2012, č.j. 77 lCm 1130/2010-44 (KSUL 77 INS 5323/2010), takto:

|. Rozsudek Krajského soudu vÚstí nad Labem ze dne 26. října 2012, č.j. 77 ICm 1130/2010-44 se mění tak, že se žaloba na určení pravosti žalobcovy pohledávky za dlužníkem ve výši 12.810,-Kč zamítá.

||. Ve vztahu žalobce a žalovaný 1) je žalobce povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 12.457,-Kč ve lhůtě tří dnů od jeho právní moci k rukám Mgr. Jana Faltejska, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem.

(KSUL 77 INS 5323/2010)

|||. Ve vztahu žalobce žalovaný 2) žádný znich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodněnh

Žalobce se domáhal žalobou proti žalovaným určení pravosti do insolvenčního řízení ve věci výše uvedeného dlužníka přihlášené a žalovanými popřené pohledávky ve výši 12.810,-Kč (sporná pohledávka) z právního důvodu nároků ze smlouvy o úvěru č. 102008-5050 z 18.12.2008 (Smlouva) představující nárok na zaplacení smluvní pokuty sjednané v čl. 3 Obchodních podmínek, jež jsou nedílnou součástí Smlouvy. Tato smluvní pokuta byla stanovena ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, jež činí 854,-Kč, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny. Dlužník se dostal do prodlení s placením úvěru v březnu 2009, proto mu vyúčtoval smluvní pokutu dle § 544 a § 545 obč. zák. za 15 měsíců od března 2009 do května 2010. Výše smluvní pokuty tak činí 28,47 Kč za den, což v procentuálním vyjádření představuje 0,14 % za každý den prodlení. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, z nichž se podává, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky denně je ještě z pohledu dobrých mravů obecně akceptovatelná a že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat zjejí celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a stím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu. Uzavřel, že dlužník mohl zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by vco nejkratší době splnil svoji povinnost vrátit poskytnutou částku, a pokud tak neučinil, nemůže se úspěšně bránit splnění povinnosti, k níž se smluvně zavázal, poukazem na dobré mravy.

Žalovaný 1) navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle něhož žalobce pomíjí spotřebitelský charakter Smlouvy uzavřené sdlužníkem, zejména ust. § 55 a § 56 obč. zák., a to ujednání směřující k újmě spotřebitele spočívající ve značné nerovnováze vprávech a povinnostech stran. Vdaném případě Smlouva představuje tzv. adhezní formulářovou smlouvu, která spotřebiteli (dlužníkovi) neumožňuje jakkoliv se odchýlit od jejího obsahu, či některá ujednání pro sebe vyloučit. Veškerá zásadní ujednání jsou uvedena na zadní straně formuláře Smlouvy v množství složitě formulovaných a menším písmem psaných ustanovení, a nelze ani přehlédnout jednostrannost smluvních ujednání ani celkový způsob jejich grafické úpravy tak, aby je spotřebitel přehlédl nebo jim nevěnoval pozornost. Vdané věci je zřejmé, že došlo ke kumulaci různých poplatků a pokut, zejména tzv. úplaty, jež téměř dvojnásobně přesahuje výši smluvního úroku, jako součást každé splátky, tj. 520,-Kč úplata za správu úvěru (dále jen úplata) a 333,-Kč úrok měsíčně. Obě platby, tj. úplata a pokuta jsou formulovány shodně jako měsíční platba za porušení povinnosti-správu úvěru a obě se navyšují až do úplného zaplacení bez ohledu na výši dluhu. Má zato, že žalobce musí být, pokud jde o jeho podnikatelské riziko , zcela uspokojen již tak značnou částkou, jež označuje jako úplatu. Z nadměrné kumulace smluvních pokut a jiných podmínek stanovených na újmu spotřebiteli je zjevné, že Smlouva byla předem uzavírána ze strany žalobce stím, že nebude plněna a nadměrné sankce se stávají zdrojem zisku žalobce. Uzavřel, že žalobcem uplatněná sporná pohledávka se svým obsahem ocitla vrozporu sobecně uznávanými pravidly tvořícím ve svém souhrnu dobré mravy, a proto ujednání o ní je neplatné podle § 39 obč.zák.

(KSUL 77 INS 5323/2010)

Žalovaný 2) se k žalobě nevyjádřil.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobce má pohledávku za dlužníkem [žalovaným 2)] ve výši 12.810,-Kč z titulu smluvní pokuty (bod l. výroku), vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému 1) (bodll.výroku) a zavázal žalovaného 2) knáhradě nákladů řízení žalobci ve výši 1.000,-Kč stím, že tato náhrada byla přiznána podle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona a uspokojí se ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor (bod lll. výroku). Soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a dlužníkem-žalovaným 2) byla uzavřena Smlouva, v níž se žalobce zavázal poskytnout dlužníku úvěr ve výši 20.000,-Kč, a to za úplatu a úrok v celkové výši 854,-Kč měsíčně, označovaný jako poplatek za správu úvěru, vyčíslený vcelkové částce 10.240,-Kč. Celkem tak měl dlužník uhradit 30.240,-Kč ve dvanácti měsíčních splátkách po 2.520,-Kč počínaje 28.12. 2008. Pokračoval, že součástí Smlouvy byly též obchodní podmínky, jež v bodě 3. obsahovaly ujednání, že nesplní-li dlužník závazek hradit věřiteli úvěr ve sjednaných splátkách, je žalobce oprávněn požadovat po dlužníkovi navíc smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení. Dlužník uhradil žalobci splátky za prosinec 2008, leden a únor 2009, v březnu zaplatil toliko 2.000,-Kč a dále již neuhradil nic. Žalobce uplatnil vůči dlužníku smluvní pokutu za 15 měsíců prodlení súhradou splátek úvěru, tj. od března 2009 do května 2010 ve výši 854,-Kč měsíčně, tj. celkem 12.810,-Kč. Uzavřel, že přihlédl k okolnostem daného případu, zejména aktuální výši dlužné jistiny, k počtu neuhrazených splátek a délce dlužníkova prodlení, a dovodil, že sjednaná smluvní pokuta, kterou žalobce uplatnil přihláškou pohledávky, není nepřiměřená a ujednání o ní není v rozporu s dobrými mravy. Její celková výše je toliko důsledkem dlužníkova dlouhodobého prodlení, a proto žalobě vyhověl. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) odůvodnil § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, mezi žalobcem a žalovaným 2) § 142 odst.1 občanského soudního řádu (o.s.ř.) a představují žalobcem zaplacený soudní poplatek.

V zákonem stanovené lhůtě napadl shora uvedený rozsudek žalovaný 1) odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil a žalobu zamítl. Zopakoval v řízení před soudem prvního stupně prezentovanou argumentaci stím, že se soud prvního stupně nezabýval jeho obranou a vlastní odůvodnění koncentroval toliko do jednoho strohého odstavce, vněmž vzásadě konstatuje, že uplatněná pohledávka žalobce představuje smluvní pokutu, jež není vrozporu sdobrými mravy. Závěrem odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14.4.2011 č.j. 102 VSPH 33/2011-54 (KSUL 45 INS 9028/201, 45 lCm 1360/2010) ve věci téhož žalobce a týkající se totožně formulované úvěrové smlouvy a shodně sjednané smluvní pokuty, jenž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, a dále na zevšeobecňující judikaturu Nejvyššího soudu ČR týkající se spotřebitelských smluv vyjádřenou ve stanovisku ijn 200/2013 ze dne 11.12.2013 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 102/2013).

Žalovaný 2) se k odvolání nevyjádřil.

Žalobce navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit, přičemž zopakoval argumentaci prezentovanou před soudem prvního stupně a zdůraznil, že odkaz na

(KSUL 77 INS 5323/2010) obchodní podmínky uvedený ve Smlouvě je dostatečně určitý, srozumitelný a dlužník svým podpisem potvrdil, že s nimi byl seznámen.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., přihlédl přitom komezením, která jsou uvedena v ustanovení § 205a odst. 1 a 211a o.s.ř., a po doplnění řízení dospěl k závěru, že je důvodné.

Podle § 55 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964, Sb. účinný do 31.12.2013), smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhorší své smluvní postavení (odst. 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se potřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odst. 2). Vpochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odst. 3).

Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 544 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odst. 1); smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2).

Smluvní pokuta je jedním z nástrojů, jež slouží jednak k zajištění závazků, jednak jako nástroj prevence porušování smluvních vztahů i jako paušalizovaná náhrada škody vzniklé z takového porušení. Jedná se o určitou peněžní částku, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost.

Ve shora citovaném R 102/2013 Nejvyšší soud uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele hradit smluvní pokutu by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel využil dispozitivní úpravu § 544 a násl. obč. zák. a tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních podmínek výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, tj. v daném případě úvěru, lze uzavřít, že jde o ujednání představující vzhledem k poměru výše smluvní pokuty a kvýši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech apovinnostech stran, a to kújmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle § 55 odst. 2 obč. zák.

Odvolací soud provedl důkaz čtením Smlouvy, z níž mimo jiné zjistil, že se dlužník seznámil s Obchodními podmínkami (uvedenými na rubu formulářového tiskopisu Smlouvy), v nichž v bodu 3. je uvedeno, že: Smluvní strany se dohodly, že pokud dlužník nesplní svůj závazek podle čl. ll této smlouvy (tj. splácet úvěr v hotovosti nebo bezhotovostně na určený účet žalobce), je věřitel oprávněn požadovat po dlužníkovi navíc

(KSUL 77 INS 5323/2010) smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru asmluvní úrok zprodlení ve výši 0,1 % zjistiny za každý den prodlení. Po dohodě smluvních stran je dlužník povinen uhradit paušální náhradu nákladů vynaložených věřitelem vsouvislosti svymáháním dlužné částky ve výši 20 % z poskytnutého úvěru, nejméně však 2.000,-Kč, jež po dohodě smluvních stran nepodléhá vyúčtování. Tato náhrada nezahrnuje náklady rozhodčího, soudního nebo jiného řízení spojeného s vymáháním dluhu. Smluvní pokuta a paušální náhrada nákladů je splatná do pěti dnů od jejího uložení. Měsíční poplatek za správu úvěru činí shora uvedených 854,-Kč a sestává z úplaty a úroku ve výši 20 % z jistiny.

Odvolací soud s odkazem na závěry vyjádřené ve shora citovaném R 102/2013 dovodil, že ujednání o smluvní pokutě vtělené do Smlouvy, jež je smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 55 obč. zák., stíhá povinnost hradit smluvní pokutu toliko spotřebitele (dlužníka), nikoliv poskytovatele úvěru (žalobce), jemuž žádné sankce ve formě smluvní pokuty za porušení Smlouvy nehrozí. Představuje tedy ujednání vzhledem k poměru výše smluvní pokuty a k výši jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě dlužníka. Lze jen stěží předpokládat, že by dlužník s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smluvní pokuty, a proto považuje toto ujednání ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák. za neplatně sjednané. Jen pro úplnost je pak třeba považovat za neplatně sjednané též ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z jistiny, nebot'jeho výše mohla být stanovena toliko podle § 517 odst. 2 obč. zák.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil a žalobu na určení pravosti sporné pohledávky zamítl.

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a její náhrada byla přiznána v řízení zcela úspěšnému žalovanému 1) s respektováním skutečnosti, že žalovanému 2) žádné náklady nevznikly.

Úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení za právní zastupování před soudem prvního stupně ve výši 4.800,-Kč sestávající z odměny podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhl.č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif-AT, blíže viz usnesení Nejvyššího soudu z 30.5.2013 sp.zn. 29 lCdo 19/2012 k otázce tarifní hodnoty v incidenčním sporu), ve znění účinném do 31.12.2012, a to z tarifní hodnoty 25.000,-Kč takže odměna za úkon právní služby podle § 7 bod 5 AT činí 2.100,-Kč, tj. v projednávané věci za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě) 4.200,-Kč, a dále 2 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 AT, tj. 600,-Kč, celkem tedy 4.800,-Kč.

Náhrada nákladů v odvolacím řízení byla stanovena v rozsahu odměny za zastupování advokátem za podané odvolání (12.12.2012) podle AT jako v řízení před soudem prvního stupně, tj. odměny 2.100,-Kč za jeden úkon právní služby a dále v sazbě 3.100,-Kč podle § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 AT za jeden úkon právní služby (účast při jednání soudu 9.7.2014) vycházející z tarifní hodnoty 50.000,-Kč § 9 odst. 4 písm. c) AT ve znění účinném od 1.1.2013, tj. 5.200,-Kč a dvou náhrad hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT, tj. 600,-Kč, tj. 5.800,-Kč, a dále náhrady za promeškaný čas strávený na cestě dle § 14 odst. 3 AT za 6 půlhodin strávených na cestě po 100,-Kč, tj. 600,-Kč, a náhrady jízdného kjednání dne 9.7.2014 vozidlem Renault Megane RZ 6U48754, a to

(KSUL 77 INS 5323/2010) v částce 1.257,-Kč (při náhradě za opotřebení vozidla 3,70 Kč za kilometr a ceně benzinu natural 95 za 35,70 Kč za litr dle vyhl. č. 435/2013, tj. 6,16 Kč za kilometr a ujetých 204 km), tedy celkem 7.657,-Kč, což dohromady představuje 12.457,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 9. července 2014

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dančová Dominika